< Dotaz k Bibli z 2. Korinťanům

Otázka: V čem se 2. Korinťanům liší od ostatních Pavlových listů?

Odpověď: 2. Korinťanům je jedním z Pavlových osobnějších listů, který se zabývá rodinnými záležitostmi v církvi. Je velmi upřímný, ukazuje velmi nedokonalou církev a to, jak Pavel s touto situací zachází. Při řešení situací v korintské církvi Pavel v 1. a 2. Korinťanům odhaluje o sobě více než v jakékoli jiné knize. Zdá se, že Pavel napsal 1. Korinťanům především jako učitel a 2. Korinťanům především jako pastor.

Otázka: Jaký je sled Pavlových cest a dopisů Korinťanům?

Odpověď: Pavel měl následující kontakty.

a) 50–52 n. l. Pavel poprvé navštívil Korint během své druhé misijní cesty po Aténách, jak je popsáno ve Skutcích 18.

b) Napsal jim dopis, který se dnes nezachoval

c) 54–55 n. l. Napsal 1. list Korinťanům, pravděpodobně během pobytu v Efezu

d) Podnikl druhou „bolestnou“ návštěvu Korintu (2. Korinťanům 2:1; 12:21)

e) Napsal třetí dopis do Korintu, který se dnes nezachoval

f) 55–57 n. l. Napsal 2. list Korinťanům poté, co dvakrát navštívil Korint (2. list Korinťanům 12:14; 13:1)

g) Navštívil Korint potřetí.

Otázka: Jaký je přehled 2. listu Korinťanům?

Odpověď: Zde je jeden přehled.

1 Pavlovo zoufalství nad životem a důvěra v Krista

2–3 Utrpení a smíření

4–5 Neztrácejte odvahu, protože jsme smířeni

6–7 Výzva, aby nepřijímali Boží milost nadarmo

8–9 Výzva k sbírkám pro ty v Jeruzalémě

10–13 Výzva k přijetí Pavlova apoštolství

Otázka: Vzhledem k tomu, že ve 2 Kor 1,1; 1 Kor 1,2; 1 Tes 1,1 a 2 Tes 1,1 byla v každém městě pouze jedna církev, měla by dnes v každém městě existovat pouze jedna církev?

Odpověď: Existují tři úrovně projevů křesťanské jednoty: věřící v rámci stejného místního sboru, věřící z různých sborů a jednota mezi různými církvemi. Tato odpověď se zabývá pouze třetí úrovní a obsahuje čtyři body, které je třeba zvážit.

1. Tyto čtyři verše neznamenají, že by mělo existovat pouze jedno místo setkávání, zejména když v jednom městě žijí stovky tisíc křesťanů.

2. Nic neříká, že by lidské administrativní rozdělení muselo určovat, jak jsou církve organizovány. Mohou se nacházet na mnoha geografických místech, ačkoli to neospravedlňuje existenci církví kvůli doktrinálním a jiným rozkolům.

3. Všichni praví křesťané jsou již součástí jediné, pravé církve Ježíše Krista. Pokud je loajalita křesťana k jeho vlastní místní církvi nebo denominaci větší než jeho loajalita k Bohu, pak má tento křesťan své priority špatně nastavené.

4. Bohužel mnoho křesťanských vedoucích nebralo učení a příkazy týkající se jednoty mezi křesťany dostatečně vážně. Přečtěte si Efezským 4:3–4; Filipským 1:27; 2:1–4; 4:2; Římanům 15:5–7; Jan 17:20–23. Další informace najdete v následujících otázkách a v otázkách týkajících se 1. Korinťanům 1:10–14 a Efezským 4:4.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Bible v 2. Korinťanům 1:1 uvádí příklad jedné církve v každém městě a neuvádí žádné protipříklady, mělo by se toto pravidlo stát naším pravidlem, jak učí skupina, která si říká místní církev?

Odpověď: Ne. Kdybyste věřili, že je třeba následovat každý příklad, u něhož není ani příkaz, ani protipříklad, pak by křesťané museli:

a) Nikdy se nescházet v budovách, ale pouze v domácnostech (1. Korinťanům16:19 ; Filemonovi 2).

b) Nikdy z žádného důvodu nechodit k soudu jako žalobce.

c) Muži by nikdy neměli nosit kalhoty. Všichni by mohli nosit pouze sandály, nikoli boty.

d) Nikdy nejíst brambory, kukuřici, papričky jalapeño ani jiné potraviny z Nového světa.

e) Nejedli zmrzlinu, pizzu, nanuky ani potraviny, o kterých v biblických dobách nemohli vědět.

f) Při bohoslužbách nepoužívejte angličtinu, protože ji autoři Bible neznali.

g) Nikdy nejezděte autem, na kole, letadlem ani na zemědělských strojích.

h) Nikdy nepoužívejte zemědělské nářadí ani žádné stroje vynalezené po Kristově době.

i) Nikdy nemějte ledničky, elektřinu, plyn, rádio ani televizi.

j) Další podivná pravidla.

Měli bychom spíše následovat příklad z Písma, i bez přímého příkazu, pokud:

1. existuje dobrý důvod pro následování tohoto příkladu,

2. neexistují žádné protipříklady a

3. Důvod, proč neexistují žádné protipříklady, nespočívá pouze v době, technologii, kultuře nebo okolnostech nemorální povahy.

Pokud něco nesplňuje tyto tři kritéria, je pak automaticky v pořádku to udělat? – Ne nutně. Měli bychom posuzovat, co máme dělat, tím, že se naplníme poznáním Písma a zeptáme se: „Co by Bůh chtěl, abychom udělali?“

Otázka: Jak můžeme být v 2. Korinťanům 1:1–11 utěšeni nebo jak můžeme utěšovat druhé?

Odpověď: Utěšování druhých je individuální záležitost, která závisí na dané osobě a okolnostech. 2. Korinťanům 1,1–11 nám ukazuje šest aspektů toho, jak být utěšeni nebo jak utěšovat jiného křesťana.

a). Bůh rozumí našemu utrpení (2 Kor 1,5)

b). Společné minulé zkušenosti – 2 Kor 1,6; 8–9

c) Vzpomínka na naši budoucí naději (2 Kor 1,7; 1 Tes4:16 –18)

d). Bůh nás utěšuje přímo 2 Kor 1:3–5

e) Spoléhejme na Boha, že nás vysvobodí – 2 Kor 1,9–10

f) Modlitba 2 Kor 1:11

Otázka: Měli bychom podle 2 Kor 1,4 utěšovat zločince, praktikující homosexuály trpící AIDS a další, kteří trpí spravedlivě?

Odpověď: Ano. 2. Korinťanům 1 neomezuje okruh těch, které máme utěšovat. Když utěšujeme ostatní, kteří trpí spravedlivě, měli bychom mít na paměti následující.

1. Potřebují vidět, jak skrze nás září Kristova láska, a vědět, že je Bůh miluje a přeje si, aby činili pokání a stali se Jeho dětmi.

2. Nemusíme se zabývat jejich zločinem, ale neměli bychom jej omlouvat jako triviální nebo bezvýznamný. Neměli bychom jim podlézat tím, že budeme říkat, že bylo nespravedlivé, že byli dopadeni, nebo že život či systém jsou nespravedlivé.

3. I když jejich hřích nezlehčujeme, měli bychom zdůraznit, že Kristus přináší odpuštění a uzdravení z našich hříchů.

Otázka: Proč by Pavel v 2. Korinťanům 1:5–11 vyprávěl ostatním o svých zdejších zápasech a kdy bychom o nich měli mluvit my?

Odpověď: Pavel ve svých listech obecně o sobě příliš nemluví, a když už o sobě mluví, je obvykle optimistický a pozitivní. Zde se jedná o výraznou výjimku. Ve verši 1:11 naznačuje, že jim to říká, aby se za něj mohli lépe modlit. Dává jim to příležitost lépe ho pochopit a na jeho příkladu mohou vidět, že i zralí a poslušní křesťané mohou občas trpět depresí. A konečně mohou vidět, jak se Pavel s depresí vyrovnává – tím, že se přibližuje ke Kristu. Paradoxně je Boží milost citelnější nikoli v těch nejlepších časech, ale v těch nejhorších.

Otázka: Jak v 2 Kor 1,6 přinášejí utrpení Pavla a Timotea Korinťanům útěchu a spásu? Lidé obvykle nenacházejí útěchu v tom, že slyší, jak trpí jiní.

Odpověď: Lidé však nacházejí útěchu, když slyší, že milovaný přítel utrpení úspěšně překonal. Pavlovo utrpení pro evangelium přineslo Korinťanům i ostatním spasení v Ježíši.

Otázka: Proč v 2 Kor 1,8–9 Pavel ztratil naději v samotný život, když ve Fil1:21 řekl: „Žít je Kristus a zemřít je zisk“?

Odpověď: List Filipským (1:21 ) ukazuje postoj, který měl Pavel ve vězení, a postoj, který bychom měli mít i my. Pavel byl však člověk, který prožíval chvíle zoufalství, a ve 2. Korinťanům 1:8–9 byl upřímný a nezakrýval, jak hluboko se v té době cítil.

Z toho plyne ponaučení, které si křesťané mohou aplikovat ve svém vlastním životě. Pokud učíte, jak se k něčemu správně stavět, ale sami jste se někdy cítili jinak, je to v pořádku; buďte k ostatním upřímní a přiznejte, kdy jste byli slabí ve víře. Důležitější než předstírat před ostatními neupřímnou „vždy šťastnou“ tvář je být autentický a nebýt vůči ostatním bratřím a sestrám zdrženlivý.

Otázka: Lhal Pavel ve 2. Korinťanům 1:15–20, když řekl, že přijde znovu, a pak nepřišel?

Odpověď: Pavel jim neslíbil, že přijde; pouze jim řekl, že má v úmyslu přijít. Dnes bychom měli rozlišovat mezi tím, když někdo něco slíbí, a tím, když pouze vyjádří svůj záměr. Když se situace změní, je v pořádku, že se změní i jejich záměr.

Otázka: Jak by měl svět podle 2 Kor 1,15–20 věřit, že křesťanovo „ano“ nebo „ne“ je upřímné a opravdové „ano“ nebo „ne“?

Odpověď: Měli bychom dodržovat své sliby a závazky, i když se to později stane nepohodlným. Na druhou stranu bychom se měli vyhýbat zbytečným závazkům. Také bychom neměli dodržovat své slovo, pokud by to znamenalo, že tím hřešíme. Například pokud jste kdysi pošetile slíbili, že vyloupíte banku, nevylupujte ji.

Jeden mafián kdysi definoval čestného člověka slovy: „Jakmile je jednou podplacen, zůstane podplacený.“ Takoví by křesťané být neměli. Máme být „nepodplatitelní“ a nepřijímat úplatky ani jiné tajné platby. Když s námi někdo uzavře dohodu, měl by se na nás moci spolehnout, že nebudeme „obcházet pravidla“, když si budeme myslet, že nás nikdo nechytí. Když nám je svěřeno, abychom o něčem rozhodovali nestranně a spravedlivě, měli bychom být otevření a svou povinnost splnit čestně, bez ohledu na to, kolik peněz bychom mohli vydělat přijetím úplatku.

Otázka: Měli by věřící podle 2 Kor 1,17–19 někdy porušit slib?

Odpověď: Bible naznačuje, že věřící by neměli porušovat slib, s výjimkou následujících podmínek.

1. Dívka žijící v rodině je přehlasována svým otcem (Numeri 30:3–5).

2. Manželka je přinucena manželem, aby svůj slib porušila (Numeri 30:6–8, 15).

3. Naší nejvyšší prioritou je samozřejmě potěšit Boha. Neměli byste tedy dodržet slib, pokud by tento slib znamenal hřešit a neuposlechnout Boha.

4. V souladu s bodem 3 mnoho křesťanů zastává názor, že pokud by dodržení slibu nebo pravdomluvnost přispělo k vraždě člověka, měli bychom se snažit zachránit jeho život. Proto někteří křesťané lhali nacistům, když se jich ptali, zda ukrývají nějaké Židy.

Viz také následující otázka.

Otázka: Jak by podle 2 Kor 1,17–19 měli věřící plánovat své životy zbožným způsobem oproti světskému, tělesnému způsobu?

Odpověď: Když se k něčemu zavážeme, lidé by se měli moci spolehnout, že své závazky dodržíme. Jedinými výjimkami jsou závazek k páchání zla nebo situace, kdy to nedokážeme kvůli okolnostem, které nemůžeme ovlivnit. Neměňte své plány jen kvůli vlastnímu zájmu. Nebuďte nestálí. Nedělejte plány z touhy po pomstě, závisti, nenávisti nebo chamtivosti. A konečně, nedávejte sliby, které nemusíte plnit. Můžete lidem sdělit své současné záměry, aniž byste z toho dělali slib nebo závazek.

Otázka: Kdy bychom se podle 2 Kor 2,1–4 měli vyhnout návštěvě, protože je „bolestivá“?

Odpověď: Neměli bychom se vyhýbat věcem jen proto, že jsou nepříjemné, ani dělat věci jen proto, že se nám to líbí. Zdá se, že předchozí návštěva, tedy ta druhá, u některých vůbec nedopadla dobře. Pavel si chtěl dát nějaký čas, než se vrátí, pravděpodobně aby se vyhnul opakování předchozí návštěvy. Pavlovým cílem nebylo vyhýbat se bolesti, ale smíření. Někdy, když je s vámi někdo velmi nespokojený, je dobré mu dát trochu času, než se tím začnete zabývat.

Podobně jako rodiče bychom neměli kárat své děti, když jsme ztratili trpělivost. Je naprosto v pořádku říct dítěti: „Za to tě potrestám, ale ne hned teď. Nejdřív potřebuji čas, abych se uklidnil.“ Poté dítěte přiměřeně pokárejte, abyste mu pomohli, a ne abyste uspokojili svůj hněv.

Pavel jim napsal dopis částečně proto, že to byla vhodnější náhrada za bolestivou návštěvu.

Otázka: Ve 2. Korinťanům 1,9 je uvedeno, že jednou z výhod Pavlových tíživých okolností bylo to, že mu připomněly, aby nespoléhal na sebe. Jak se máme naučit nespoléhat na sebe?

Odpověď: Na tuto otázku se můžete dívat dvěma způsoby.

Z dlouhodobého hlediska, když chceme říct Bohu: „Tohle zvládnu sám, nepotřebuju tě“, je to znamení, že směřujeme k pádu. Drtivá většina lidí, alespoň na Západě, si myslí, že má větší kontrolu nad tím, co se jim děje, než ve skutečnosti mají. Myslí si, že mají jistější představu o tom, jak věci dopadnou, než ve skutečnosti mají. I ty nejlépe promyšlené plány stačí jedna dopravní nehoda, jeden zločin, jedna vážná nemoc nebo jedna diagnóza rakoviny, aby šly úplně do háje.

Žádáme v každodenním životě o Boží sílu a pomoc pouze tehdy, když máme problémy, nebo když nevidíme žádný způsob, jak to zvládnout sami? Je špatné, pokud se na Boha obracíme pouze jako na poslední možnost. Měli bychom prosit, aby Boží síla skrze nás proudila neustále. Důvodem, proč bychom o ni měli prosit, NENÍ pouze úcta k Bohu, ale skutečná potřeba, abychom mohli vykonat vše, co od nás Bůh očekává.

Otázka: Proč Pavel ve 2. Korinťanům 1:10 hovoří o Božím vysvobození ve třech různých časech?

Odpověď: Měli bychom se zamyslet nad třemi různými aspekty.

V minulosti nás Bůh již vysvobodil. Bůh nás již vysvobodil ze smrti a jejího trestu skrze Ježíše Krista, který zemřel na kříži za naše hříchy.

V přítomnosti nás Bůh nyní vysvobozuje z nebezpečí a chrání nás, čímž zpečetí naše spasení.

V budoucnosti obdržíme zaslíbené dědictví a odměny, ale zatím je ještě nemáme.

Otázka: Kdy bychom podle 2 Kor 1,23 měli změnit plány, abychom někoho jiného neztrapnili?

Odpověď: Je v pořádku říci, že něco plánujete, pokud jste to upřímně zamýšleli, a později své plány změnit. Pamatujte, že i rozvrh může být modlou. Pokud jsme se ještě pevně nezavázali, zvažte klady a zápory toho, zda něco udělat, nebo ne. Obecně platí, že nechcete něco udělat jen proto, abyste někoho ztrapnili ( ). Pokud by však neuskutečnění dané věci zklamalo mnoho lidí jen kvůli citům jedné osoby, pak by možná bylo nejlepší to udělat i tak. Můžete se však pokusit dané osobě jemně naznačit, že to uděláte, a vysvětlit proč.

Otázka: Jak v 2 Kor 2,5 poznáme, kde je hranice, abychom nebyli příliš přísní, když napomínáme někoho, kdo to potřebuje?

Odpověď: Zde jsou tři body, které je třeba při odpovědi zvážit.

a) Kázeň, včetně církevní kázně, by nikdy neměla být cílem, ale spíše nástrojem. Slouží k tomu, aby se daná osoba vrátila k pokání, a aby se zbytku církve i světu ukázalo, že takové chování či přesvědčení je v církvi nepřijatelné.

b) Pokud jde o míru kázně, zvažte pravděpodobný výsledek pokračování v současném postupu a zvažte pravděpodobný výsledek v případě alternativního postupu.

c) Jak disciplinární opatření vypadá z pohledu osoby, která je jím postižena? Nepůsobí svévolně, zlomyslně nebo nekonzistentně, když jsou někteří propuštěni a k jiným se přistupuje přísněji?

Otázka: Byl Pavel ve 2. Korinťanům 2:5 rozhněván na „nějakou osobu, která Pavla urazila“, jak uvádí Asimovův průvodce Biblí na str. 1113?

Odpověď: Pro tuto spekulaci neexistují žádné důkazy. Daná osoba se dopustila něčeho špatného, ale 2. list Korinťanům neuvádí, o co přesně šlo. Mnozí se však domnívají, že šlo o stejnou osobu, která se dopustila nemorálního jednání v 1. listu Korinťanům 5:1–13.

Navíc hněv není přesným popisem Pavlových pocitů v tomto případě. Pavel právě v 2. Korinťanům 2:4 uvedl, že to, co napsal, bylo „se slzami“, takže Pavel pociťoval spíše smutek a zklamání než hněv vůči této osobě.

Otázka: Myslíte si, že v 2. Korinťanům 2:10–11 jde o stejného muže, který žil s manželkou svého otce, jak je uvedeno v 1. Korinťanům 5:1–5?

Odpověď: To je spíše nepravděpodobné, protože Pavel říká: „pokud jsem něco odpustil.“ Jedinou možností je, že byl falešně obviněn z toho, že žil s manželkou svého otce.

Otázka: Jaké nebezpečí hrozí, pokud v 2 Kor 2,11 nevyjádříme odpuštění, když je to potřeba?

Odpověď: 2. Korinťanům 2:11 říká, že Satan může ničit prostřednictvím nadměrného zármutku a skleslosti. Kázeň, která nepolevuje, nebo při níž osoba, která je jí podrobena, nevidí žádnou naději na její konec, má tendenci vyvolávat zoufalství. Proč se podrobit kázni, když je vnímáno, že to nemá žádný účinek , na rozdíl od toho, když se jí nepodrobíme. Pokud je tedy člen sboru disciplinován, je dobré projednat také budoucí podmínky obnovení členství. Jinak může daná osoba dojít k závěru, že neexistuje žádná naděje na návrat.

Jak říká J. Sidlow Baxter, Satan může duchovně používat síto (Lukáš 22:31), úskoky (2. Korinťanům 2:11), plevel, který dusí (Matouš 13:22), „lsti“ k oklamání (Efezským 6:11), přestrojení za anděla (2. Korinťanům 11:14) a pasti k polapení lidí (2. Timoteovi 2:26).

Otázka: Jaké nebezpečí hrozí, pokud se v 2 Kor 2:11 nepřijmou potřebná disciplinární opatření?

Odpověď: Hrozí nebezpečí, že dotyční lidé neprojeví pokání. Hrozí také nebezpečí, že to bude špatný příklad pro zbytek sboru. Z krátkodobého hlediska se to může jevit jako „nejméně bolestivá“ možnost, ale z dlouhodobého hlediska to může být ta bolestivější. Myslete však dlouhodobě. Cílem není to, jak se dnes dočasně bude cítit osoba, která potřebuje disciplinární opatření, ale to, co v jejím srdci a charakteru přetrvá.

Otázka: Vzhledem k tomu, že měl Pavel ve 2. Korinťanům 2:12–13 otevřené dveře k kázání v Troadě, měl odtud odejít a vydat se do Makedonie, jak to udělal?

Odpověď: I když neznáme všechny podrobnosti o konkrétní situaci Pavla, obecně lze říci dvě věci.

1. Nejdůležitější je poslouchat Boha, ne procházet každými otevřenými dveřmi.

2. Když se velmi toužíme s někým setkat, Bůh milostivě rozumí i našim pocitům.

Otázka: Proč by se měli Korinťané a Titus v 2 Kor 2,12–13 cítit trochu provinile?

Odpověď: Pavel se vzdal toho, co vypadalo jako skvělá příležitost k evangelizaci ve městě Troas, aby se vrátil a zkontroloval, jak se jim daří. Mnozí z Korinťanů by byli rádi, že Pavla uvidí, ale Pavlovo odklonění od původního plánu mu zabránilo kázat ostatním.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v 2 Kor 2,14 se píše, že křesťané vždy v Kristu vítězí, proč tedy křesťané někdy upadají?

Odpověď: 2. Korinťanům 2:14 neznamená, že křesťané vždy bez hříchu zvítězí nad vším, neboť křesťané stále hřeší. Spíše jsme součástí Kristova vítězství na kříži a zvítězíme nad životem obecně, až vstoupíme do síně vítězných hrdinů: tedy do nebe.

Otázka: Ve 2. Korinťanům 2:17 se píše, že mnozí zkazili Boží slovo. Znamená to snad, že máme k dispozici pouze zkažená Boží slova a že pravé Boží slovo zmizelo ze země?

Odpověď: Ne. Podvodní učitelé mohou stále učit zkažené Boží slovo. Skutečné Boží slovo však nikdy nezmizí a Boží slovo se nikdy neztratí, jak slibuje Izaiáš 59,21.

Otázka: Jak v 2 Kor 3,5 správně pěstujeme to, abychom nespoléhali na sebe, na rozdíl od nesprávného způsobu?

Odpověď: Někteří lidé to nedělají. Vyzařují z nich přehnaná sebejistota a arogance a pro mnoho lidí je nepříjemné být v jejich blízkosti. A obvykle ani nevědí proč. Pokud se prostě chcete s ostatními podělit o to, co se s vámi děje, a cítíte tuto neodolatelnou potřebu se o to podělit, protože to na vás vrhne dobré světlo, nejde o komunikativnost, ale o pýchu.

Pokud nás Bůh nečiní dostatečně způsobilými pro naši službu, nebudeme v ní úspěšní. Neměli bychom tedy být ani příliš sebejistí (v sobě samých), ani postrádat důvěru (v Boha).

Více informací najdete v Believer’s Bible Commentary na str. 1828.

Otázka: Co přesně zde v 2. Korinťanům 3:11 pominulo?

Odpověď: Jedná se o celý zákon, včetně Desatera přikázání, nikoli pouze o obřadní zákon. Ty byly samozřejmě nahrazeny přikázáními v Novém zákoně. A mnohá z těchto přikázání jsou stejná: neuctívej modly, nezcizolož, nezabíjej, nekraď atd. I když sloužíme novým způsobem v Duchu, a ne starým způsobem podle písemného zákona (Římanům 7:6), tento nový způsob stále zahrnuje i dodržování těchto přikázání.

Otázka: Znamená 2 Kor 3,13–15, že to, že si Mojžíš zakryl tvář závojem, bylo důvodem, proč byli Židé zaslepeni vůči Kristu?

Odpověď: Ne. Pavel to zmínil jako analogii založenou na Exodu 34:33–35, aby ilustroval, jak mohli být lidé tak blízko Boží slávě a přesto tak zaslepeni. Pavel také ukazuje, jak zásadní bylo nejprve se obrátit k Pánu, aby člověk nebyl zaslepen. A konečně, člověk nemůže plně pochopit všechny významy a předzvěsti ve Starém zákoně, pokud nečte Nový zákon.

Otázka: Dokazuje verš z 2. Kor3:17 , který říká, že Pán je Duch, že Ježíš je Duch Svatý, jak věří pentekostálové vyznávající jednotu Boží?

Odpověď: Trojjediný Bůh je Duch, ale to neznamená, že by bylo nemožné, aby Ježíš měl také fyzické tělo, a to jak před vzkříšením, tak i po něm.

Otázka: Jaké jsou podle 2 Kor 4,2 některé možné prostředky k šíření evangelia, které bychom NEMĚLI používat?

A: Neměli bychom používat násilí, jiné formy nátlaku ani zákony. Neměli bychom používat pokuty, úplatky ani jiné finanční pobídky. Neměli bychom používat lži ani podvody. Neměli bychom používat lichotky ani pomluvy. Jedna z mých dcer mi jednou řekla: „Zjistím, kteří z mých přátel nejsou křesťané, a přestanu se s nimi přátelit.“ Vysvětlil jsem jí, že to není správné. Protože chceme, aby se lidé dobrovolně rozhodli milovat Boha, musí mít možnost toto rozhodnutí učinit svobodně. Pokud na ně vyvíjíme nátlak, dostáváme se do hrozné situace, kdy se snažíme nahradit Ducha Svatého a přivést lidi ke Kristu.

Proto když dáváme jídlo hladovým, lékařskou péči nemocným nebo půjčky chudým, dáváme jim tyto věci bez ohledu na to, zda jsou křesťané nebo zda projevili zájem přijít ke Kristu.

Otázka: Proč by Bůh podle 2. Korinťanům 4:3–4 dopustil, aby bylo evangelium skryto před těmi, kteří hynou?

Odpověď: Těm, kteří potlačují pravdu o Bohu, která jim již byla dána (Římanům1:18 –32), není Bůh povinen dávat další pravdu. Ba co víc, pokud někdo hodlá Boha odmítnout, 2. Petr2:20 –22 ukazuje, že čím méně toho vědí, tím lépe pro ně bude.

Otázka: Kdo je v 2. Korinťanům 4:4 bohem tohoto věku?

Odpověď: Je to Satan, jemuž byla podle 1. Janova 5:19 svěřena určitá míra vlády nad tímto světem. V Janovi 12:31, 14:30 a16:11 je nazýván knížetem tohoto světa. Satan je také v Efezským 2:2 nazýván vládcem vzdušného světa. Viz také Efezským6:12 a Koloským 1:13.

Jen pro doplnění: Irenaeus, biskup z Lyonu (182–188 n. l.), měl při rozebírání tohoto Pavlova verše odlišný výklad. Domníval se, že „Bůh tohoto světa“ je pravý Bůh a že pravý Bůh zaslepil nevěřící (Irenaeus, Proti herezím, kniha 3, kap. 7.1, str. 420). Autoři rané církve byli zbožní muži, ale i oni se dopouštěli omylů. Nicméně v knize 3, kap. 6.2 díla „Proti herezím“ Irenaeus zmiňuje, že Písmo označuje falešné bohy jako bohy, ačkoli dodává, že ve skutečnosti to vůbec nejsou bohové. Ve Fragmentu 46, str. 575, Irenaeus také říká, že bohem tohoto světa je Satan.

Otázka: Co jsou ve 2 Kor 4,7 ty „hliněné nádoby“, které obsahují poklad?

Odpověď: Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, musíme nejprve vědět, co je tím pokladem, a podívat se na verše před a po něm. „Tento poklad“ je konkrétně „světlo poznání slávy Boží v tváři Ježíše Krista“ podle 2. Korinťanům 4:6.

2. Korinťanům 4,8–10 ukazuje, že jsme

ze všech stran tísněni, ale nezdoláni (4:8)

Zmateni, ale ne beznadějní (4:8)

pronásledováni, ale neopuštěni (4:9)

sráženi, ale ne zničení (4:9)

Vždy nosíme ve svém těle Ježíšovu smrt, aby i Ježíšův život byl zjeven v našem těle (4:10 )

My, kteří žijeme, jsme vždy vydáni na smrt kvůli Ježíši, aby se i v našem smrtelném těle zjevil Ježíšův život (4:11 ).

Smrt [mučednictví] působí v nás [Pavlovi a jeho společnících], ale život [věčný] působí ve vás [Korinťanech] (4:12 ).

Kromě toho lze hliněné nádoby použít k jakémukoli účelu, jaký si jejich majitel přeje (Jeremiáš 18:1–10), některé nádoby k ušlechtilým účelům a jiné k nečestným (2. Timoteovi2:20 –21).

Je zajímavé, že 2. Korinťanům 4:8–10 by vůbec nedávalo smysl umístit za 2. Korinťanům 4:6, pokud by mezi nimi nebyl verš 2. Korinťanům 4:7, který tyto dva verše zásadně spojuje.

Hliněné nádoby jsme „my“ (4:8–9), naše tělo (4:10 ) a naše „smrtelné tělo“ (4:11 ).

Bůh se rozhodl vložit tento velký poklad do nás, kteří jsme nelichotivě nazýváni hliněnými nádobami. Hliněné nádoby vypadají velmi prostě a nádoba nevydrží dlouho; někdo ji snadno rozbije. Přesto může být hliněná nádoba užitečná a může věrně uchovávat tekutý obsah uvnitř, aniž by vytékala.

V Bibli je to zásadně nová zkušenost, že poklad, který nám Bůh dal, není uložen v kadidelnici ani v truhle, ale přímo v nás samých. Starý zákon to předznamenal, když řekl: „Ale toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po těch dnech, praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich mysli a vtisknu jej do jejich srdcí. A já budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude každý učit svého bližního ani svého bratra a říkat: ‚Poznej Hospodina‘, neboť všichni mě budou znát, od nejmenšího z nich až po největšího, praví Hospodin.“ Jeremjáš 31:33–34a

Otázka: Proč se Bůh v 2. Korinťanům 4:7 rozhodl vložit poklad do hliněných nádob?

Odpověď: Kontrast mezi nepopsatelným pokladem a velmi levnou hliněnou nádobou. Zatímco lidé často ukládají drahé kameny do nákladných zlatých obrub, vložení pokladu do hliněné nádoby by se zdálo podivné, ledaže by se poklad snažili skrýt. Hliněné nádoby byly běžné a velmi nenápadné. To má ukázat, že sláva patří Bohu, ne nám. Hliněná nádoba nesoutěží s pokladem uvnitř. Stejně tak u Gedeonovy armády v knize Soudců 7 se světlo z pochodní neukázalo, dokud nerozbili hliněné nádoby, ve kterých byly. Lidé tedy mají vidět poklad a světlo vycházející z nás, kteří jsme, jak sami přiznáváme, velmi obyčejní.

Otázka: Co zde dělá Pavel ve 2. Korinťanům 4:8–9?

Odpověď: Stejně jako mluvil o pokladech v hliněných nádobách, navazuje dalšími paradoxy.

2. Korinťanům 4:8 by se, aby se zachovaly slovní hříčky v řečtině, dalo přeložit takto: „stlačeni, ale ne rozdrceni; v tísni, ale ne bezradní; pronásledováni, ale ne opuštění; sraženi k zemi, ale ne vyřazeni z boje.

Sraženi k zemi, ale ne poraženi, vždy umírající, ale nikdy mrtví.“ I když by vaše okolnosti někoho přivedly k zoufalství, nemusíme se jimi nechat ovládat.

Otázka: Proč v 2 Kor 4,1, 16–17 Pavel neztratil odvahu?

Odpověď: Stručná odpověď zní: rozhodl se, že neztratí odvahu. 2. Korinťanům 4:1 říká, že to bylo proto, že měl tuto službu. 2. Korinťanům 4:16 uvádí, že navenek chátral. Jinými slovy, bití, kamenování, pobyt v žalářích a v řetězech si vybraly svou daň na jeho těle a on už nebyl fyzicky tak silný a zdravý, jak býval, ani jak by jinak byl, kdyby nebyl pronásledován. Ale dvojí odměna – vidět, jak lidé přicházejí k Pánu, a jeho vlastní budoucí návrat do nebe – za to stála.

Otázka: Co znamená výraz „tíha slávy“ ve 2 Kor 4,17?

Odpověď: Hebrejský výraz pro slávu může znamenat také „těžký“ nebo „těžkost“. „Těžký“ byl způsob, jakým Hebrejci chápali Boží slávu. Je to dobrý způsob, jak o Boží slávě uvažovat i pro nás.

Otázka: Jak se v 2 Kor 5,21 stal Ježíš hříchem? Vnikl Satan do Ježíšova těla, jak učili mnozí falešní učitelé, včetně reverenda Moona v knize Božský princip (páté vydání, 1977), str. 147–148, 330?

Odpověď: Ne. Ježíš na sebe vzal trest za hřích, který nám náležel, a pocítil odloučení od Boha Otce, které jsme si všichni zasloužili.

Je třeba zmínit, že člen Církve sjednocení v televizní debatě popřel, že by věřil, že do Ježíšova těla vnikl Satan. Zde je však to, co reverend Moon učil ve svém díle „Božský princip“ (páté vydání, 1977).

Božský princip, str. 148: „Ježíš nemohl naplnit záměr prozřetelnosti týkající se fyzického spasení, protože do jeho těla vnikl Satan. Mohl však položit základ pro duchovní spasení … skrze … krev na kříži.“

Božský princip, str. 330: „Toto [to, že Mojžíš dvakrát udeřil do skály] předznamenávalo možnost, že až přijde Ježíš, skutečná Skála, jeho tělo by mohlo být kvůli nevěře lidí ovládnuto Satanem ukřižováním…“

Božský princip, str. 147–148: „Protože židovský národ nevěřil v Ježíše a vydal ho k ukřižování, Satan vnikl do jeho těla a on byl zabit. Proto i když křesťané věří v Ježíše a stávají se s ním jedním tělem, jehož tělo bylo napadeno Satanem, jejich těla stále zůstávají vystavena Satanovu napadení.“

Božský princip, str. 510 „Nicméně... fyzické tělo Ježíše bylo vydáno do rukou Satana jako podmínka výkupného za navrácení Židů a celého lidstva zpět do Božího náručí; jeho tělo bylo ovládnuto Satanem. Přirozeně tak fyzická spása lidstva zůstala nenaplněna a Ježíš zemřel s příslibem, že se tak stane, až Pán znovu přijde.“ (Všimněte si, že se zde píše „Pán“ a ne „On“ nebo „Ježíš“.)

V Bibli je toto vyvráceno ve Skutcích 2:31–32, kde se cituje Žalm16:10 , který říká, že Ježíšovo tělo neuzří rozklad ani zkázu. Když se Ježíš zjevil Tomášovi a ostatním učedníkům v Janovi 20:24–28, dokázal jim pomocí stop po hřebech a rány v boku, že se jedná o totéž tělo, vzkříšené k životu. V Janovi 2:19–21 Ježíš také zmínil, že Jeho tělo bude vzkříšeno.

Ježíš se za nás stal hříchem jako náhrada, ale sám nikdy nehřešil.

Otázka: Proč byl Pavel ve 2. Korinťanům 5:2 tak nespokojený se životem zde na zemi?

Odpověď: Z podobných důvodů, jako když se někdo, kdo je měsíce na cestách, těší na návrat domů a setkání se svou rodinou. My křesťané toužíme vidět Krista tváří v tvář a setkat se se všemi věřícími, kteří odešli před námi. Bohužel film „Nebe může počkat“ (Heaven Can Wait) přináší přesně opačné poselství.

Pavlovo záměrné, ale náhlé přejití od metafory stanů k metaforě oděvů mohlo být způsobeno tím, že si Pavel jako výrobce stanů uvědomil, že stejná látka se někdy používá jak na výrobu oděvů, tak i stanů.

Otázka: Pokud mají být křesťané podle 2 Kor 5,2.4 v životě spokojeni, proč bychom měli „sténat“?

Odpověď: Měli bychom být spokojeni a uspokojeni tím, že následujeme Krista a přijímáme to, co nám dal. Paradoxně bychom však měli toužit a dokonce sténat po tom, abychom opustili tento poskvrněný, šílený a zlomený svět a navždy přebývali s Bohem. Jsme téměř jako malé dítě na výletě, které se často ptá: „Už jsme tam?“

Slovo „sténat“ ve verších 2 a 4 kontrastuje se slovem „jistota“ ve verších 6 a 8. Máme tedy mít jistotu a zároveň sténat, pokud to správně chápeme. Nesténáme však proto, že v současné době máme pozemské tělo, ale spíše proto, že toužíme po svém nesmrtelném těle.

Otázka: Mohou výrazy „odložený“ a „oblečený“ ve 2 Kor 5,2–4 odkazovat na „přechodný stav“ mezi smrtí a vzkříšením?

Odpověď: Existují dva názory.

Tři stavy: v tomto těle, v nebi před vzkříšením a v novém nebi a na nové zemi ve vzkříšeném těle.

Dva stavy: Někteří v tom vidí pouze dva stavy: „neoděnou“ smrtelnost a „oděný“ věčný život v nebi. Na podporu názoru o dvou stavech hovoří skutečnost, že Pavel zde staví do kontrastu pouze dvě věci: smrtelnost a nesmrtelnost.

Otázka: Je v 2 Kor 5,5 záruka slibem nebo zárukou budoucí platby, tedy první splátkou, přičemž zbytek přijde později?

Odpověď: Řecké slovo pro záruku, arrhabon, může mít v závislosti na kontextu oba významy.

Budoucí slib: Ve prospěch prvního významu hovoří skutečnost, že naše těla jsou křehká a smrtelná a máme pouze slib nebeského těla, které se zcela liší od našeho pozemského těla.

Záloha: Ve prospěch druhého významu hovoří skutečnost, že jsme nyní novým stvořením, že již nyní patříme Ježíši, že již nyní máme Ducha Svatého a že Království nebeské je již nyní v nás.

Samozřejmě existuje i třetí pohled, a to že toto řecké slovo sem perfektně sedí, protože oba významy jsou pravdivé.

Otázka: Vztahuje se věta „Neboť chodíme vírou, ne zrakem“ z 2 Kor 5,7 k instrumentální hudbě?

Odpověď: Vůbec ne, navzdory tomu, co učí autor z Církve Kristovy. To se netýká instrumentální hudby o nic více, než se tento verš týká zpěvu nebo tleskání. Brožura Církve Kristovy „Instrumentální hudba v bohoslužbě“ na str. 28 uvádí, že instrumentální hudba v bohoslužbě „1. porušuje zákon víry (2. Korinťanům 5:7; Židům 11:6; Římanům10:17 ).“ Stejně tak ani další dva verše, které jsou uváděny na podporu tvrzení, že instrumentální hudba porušuje zákon víry, nemají s hudbou nic společného.

Na stranách 3–5 se autor, James M. Tolle, snaží tvrdit, že jakékoli uctívání, které není zjeveno v Božím slově, není založeno na víře, a že pečlivé zkoumání Kristova zjevení nepřinese ani jediné slovo ve prospěch instrumentální hudby při bohoslužbě. Starý zákon je však Božím slovem a kniha Zjevení je ve skutečnosti Zjevením Ježíše Krista. Ani Nový zákon se o kazatelnách nezmiňuje. Pokud bychom „důkladně“ ignorovali Starý zákon, například Nehemiáš 8:4, dalo by se ještě pádněji argumentovat, že bychom v kostele neměli mít kazatelny, než že bychom nikdy neměli mít instrumentální hudbu. Je smutné vidět, jak se lidé snaží používat zcela irelevantní verše na podporu svých sektářských doktrín.

Evangelikální křesťané nyní neříkají, že kostely musí mít hudební nástroje, ani že člověk nemůže být pravým křesťanem, pokud se v tomto bodě mýlí . Tato otázka však může být závažnější než pouhá hudba, protože legalismus může lidem bránit v prožívání milosti a svobody, které jsou v Kristu.

Otázka: Skeptik Ehrman, který ignoruje 2 Kor 5,8, vidí nesrovnalosti v pojetí posmrtného života (Jesus, Interrupted, str. 261). „Tento pohled na věčnou a beztělesnou existenci duše se nevyskytuje v nejranějších křesťanských spisech, ale pouze ve spisech, které se objevily později“ (Jesus, Interrupted, str. 266).

Odpověď: Ve skutečnosti nevěříme ve věčnou a beztělesnou existenci duše navždy. Věříme v beztělesnou existenci duše po určitou dobu, dokud se Ježíš nevrátí, a poté ve věčnou existenci s novým, oslaveným tělem. Bez ohledu na to se jak křesťané, tak kritici Bible shodují, že nejranějšími křesťanskými spisy byly Pavlovy listy.

Zde jsou verše, o nichž Ehrman souhlasí, že jsou od Pavla, a které ukazují existenci duše po smrti odděleně od těla.

2 Kor 5,8 „Jsme tedy plni důvěry a raději bychom opustili toto tělo a byli doma u Pána.“

Fil 1,23b–24: „Toužím odejít [zemřít] a být s Kristem, což je vskutku mnohem lepší. Pro vás je však důležitější, abych zůstal v těle.“

Řím8:38 –39: „Jsem totiž přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádné síly, ani výška, ani hloubka, ani cokoli jiného ve stvoření nás nebude moci oddělit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

Otázka: Přicházejí ve 2 Kor 5,10 před soudnou stolici Kristovu i nevěřící?

Odpověď: Ne. Existují dva soudy.

1. Prvním soudem je soud před Velkým bílým trůnem ve Zjevení 20:11–15, kde jsou věřící prohlášeni za spravedlivé skrze Ježíše. Ačkoli někteří křesťané se domnívají, že věřící nejsou při soudu před Velkým bílým trůnem ani přítomni, všichni křesťané se shodují na tom, že věřící se nemají čeho bát při tomto soudu.

2. 2. Korinťanům 5:10 hovoří o druhém soudu, nazývaném „soud před trůnem“, který je určen výhradně věřícím, aby bylo posouzeno, co vykonali pro Krista, a aby jim byla odpovídajícím způsobem udělena odměna. Více informací najdete v rozboru 1. Korinťanům 3:12–15.

Otázka: Musí křesťané podle 2 Kor 5:11 znát „hrůzu Páně“?

Odpověď: Moderní překlady uvádějí „bázeň před Pánem“. My křesťané máme znát bázeň před Pánem, a to ve smyslu náležité úcty a respektu k Bohu, ale také strachu o ty, kteří Boha neznají. Další verše, které hovoří o naší náležité bázni před Pánem, jsou Genesis 22:12; Přísloví 1:7; 1. Samuelova 12:14; 2. Paralipomenon 6:33; 19:7; Nehemiáš 5:9; Žalm 19:9; 22:25; 33:8; 119:74; 128:1; Kazatel 8:13; 12:13; Izaiáš 11:3; Jeremiáš 5:22; Micheáš 6:9; Malachiáš 3:5.

Otázka: Byl Pavel ve 2 Kor 5:13 někdy duševně nemocný?

Odpověď: Zde se neříká, že by Pavel někdy byl šílený. Neobtěžuje se obhajovat, zda byl někdy duševně nemocný, či nikoli. Pavel zde říká, že pokud někdy působil dojmem, že je „mimo sebe“ nebo „mimo smysly“, bylo to kvůli nim.

Otázka: Jaké jsou ve 2 Kor 5,16 některé způsoby, jak nahlížet na někoho z duchovního hlediska oproti světskému hledisku?

Odpověď: Ze světského hlediska by se člověk mohl ptát, kolik má peněz nebo moci, co pro vás může udělat, jak je hezký nebo přitažlivý, nebo zda je potenciálním přítelem či přítelkyní. Ne všechno z toho je špatné, ale jde pouze o pohled na povrch věcí. Duchovní hledisko se zaměřuje na to, v jakém vztahu k Bohu se zdá být, jaký je uvnitř a jak a čím mu můžete prospět.

Otázka: Když se podle 2. Korinťanům 5:17 někdo stane novým stvořením v Kristu, může ztratit své spasení a „přestat být“ novým stvořením?

Odpověď: Skuteční křesťané se neshodují na tom, zda je možné ztratit spasení. Více informací najdete v diskusi o Efezským1:14 a Židům 6:4–10.

Jelikož však Bůh již před stvořením světa věděl, kdo půjde do nebe, nikdo nemůže Boha překvapit a stát se jedním z nevyvolených.

Otázka: Jak jsou křesťané v 2. Korinťanům 5:17 novými stvořeními v Kristu?

Odpověď: Jsme novým stvořením v následujících ohledech:

1. Z hlediska postavení: Bylo nám dáno jisté zaslíbení věčného života.

2. Z hlediska zkušenosti: V nás přebývá Duch Svatý a procházíme procesem posvěcování.

V následujících ohledech jsme stále stejní:

1. Fyzicky máme stále stejná těla, která podléhají nemocem, zraněním a smrti.

2. Naše hříšná přirozenost stále přetrvává.

3. Stále pácháme hříchy.

Otázka: O čem přesně se v 2 Kor 5,19 mluví jako o „smíření“?

Odpověď: Všichni jsme byli kvůli svým hříchům odděleni od Boha. Ježíš Kristus, který byl bez hříchu, však přinesl smíření mezi Bohem a lidmi.

Více informací najdete v knize The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 568.

Otázka: Jak tento verš (2 Kor 5,20) shrnuje Pavlovu službu (a naši)?

Odpověď: Pavel byl v konečném důsledku velvyslancem, který zvěstoval Boží smíření všem lidem, ale zejména pohanům.

Více informací najdete v knize „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ na str. 568.

Otázka: Jak mohl být Ježíš ve 2. Korinťanům 5:21 „učiněn hříchem“, když byl podle Židům4:15 bez hříchu?

Odpověď: Odpověď najdeme přímo v 2. Korinťanům 5:21. Bůh toho, který neměl hřích, učinil za nás obětí za hřích. Tíha viny za všechny naše hříchy byla vložena na toho, kdo byl bez hříchu.

Otázka: Jak mohou lidé ve 2. Korinťanům 6:1 přijímat Boží milost nadarmo nebo se ve Skutcích 7:51 vzpírat Duchu Svatému?

Odpověď: Pamatujte, že původními posluchači 2. Korinťanům 6:1 byli lidé, kteří se v Korintu hlásili k přijetí Krista. Při odpovědi je třeba zohlednit tři klíčové body.

1. Bůh může učinit cokoli a vše, co si přeje.

2. Pokud se tak rozhodne, mohou Boží ruce konat věci nadarmo. Například v Římanům10:21 , kde je citován Izaiáš 65:2, se píše: „Celý den jsem [Bůh] natahoval své ruce k neposlušnému a tvrdohlavému lidu.“

3. Nicméně Boží ústa nikdy nevydávají marná nařízení, ale Boží slova vždy dosáhnou toho, co si Bůh přeje (Izaiáš 55:10–11).

Stručně řečeno, Boží rozhodnutí nejsou nikdy marná, ale Bůh se někdy rozhodne dopustit věci, které jsou marné a lámou Mu srdce.

Otázka: Jakými způsoby můžeme podle 2. Korinťanům 6:3 klást někomu do cesty překážku?

Odpověď: Člověk může někoho přímo svádět k hříchu tím, že mu do cesty nastraží pokušení. Ježíš řekl, že pokušení nutně přijdou, ale běda těm, skrze něž přicházejí (Matouš 18:6–7). Člověk může k hříchu vést i nepřímo tím, že dává špatný příklad. Někdo může říkat, že je křesťan, ale být špatným příkladem a svědkem. A konečně může člověk k hříchu podněcovat tím, že neudělá nic, když by měl jednat.

Otázka: Jak Pavel ve 2. Korinťanům 6:4–5 rozděluje své obtíže?

Odpověď: Pavel má tři skupiny po třech obtížích. První skupinu tvoří obecné potíže a tísnivé situace. Druhou skupinu tvoří útrapy způsobené jinými lidmi. Třetí skupinu tvoří útrapy, které si člověk způsobuje sám.

Otázka: Proč bychom si v 2 Kor 6,5 měli vůbec způsobovat útrapy sami?

Odpověď: Nejprve dvě věci, které nejsou správnou odpovědí, a poté správná odpověď.

Není to odpověď: I když můžeme mít utrpení, která si sami způsobujeme, jako důsledek našich hříchů, to zde není předmětem zájmu.

Není to odpověď: Někdy náboženští lidé dělají pošetilé věci, které jim fyzicky ubližují, v mylné víře, že se Bohu líbí, když dělají věci proti svému tělu, o které Bůh nikdy nepožádal. Někteří šíitští muslimové si zkrvavují záda tím, že si přes ně přehodí řetězy. Trappističtí mniši, místo aby trávili více času cestováním a šířením Ježíšova evangelia, jak Ježíš přikázal, skládají na určitou dobu slib mlčenlivosti. Někteří mniši a jeptišky, místo aby usilovně pracovali na tom, aby projevovali Boží lásku ostatním lidem, vystavují své tělo fyzickým útrapám, a to tím, že se téměř hladoví a oslabují ho, v domnění, že to Bohu dělá větší radost než to, co jim Bůh přikázal. Půst je do určité míry dobrý, ale když jste kvůli němu neschopni pomáhat druhým, ztratili jste ze zřetele svůj účel na zemi.

Odpověď: Jde o dobrovolně přijaté útrapy, které si křesťan zvolí snášet ve službě Bohu, v rámci Boží vůle. Proč bychom si vůbec měli dobrovolně ukládat útrapy? Proč by se zápasník vzdal dezertů, když se snaží dosáhnout požadované váhy? Proč by dobrý obchodník vstával brzy ráno, aby stihl let a vyjednal obchod? Proč by voják neustále pochodoval a cvičil, než vyrazí do boje? V baseballovém týmu mají lidé různé role, ale jako křesťan byste měli usilovat o to, abyste byli víc než jen náhradník. Stejně jako voják, který se ztratil z služby (AWOL), je ten, kdo prostě zmizel tím, že se vyhnul své povinnosti, tak i mezi křesťany se mohou vyskytnout „AWOL křesťané“, kteří jakoby zmizí, když pro ně Bůh má nějaký úkol. Jak vážně to myslíte s tím, že chcete světu říkat, kdo je Kristus?

Otázka: Jaký je ve 2. Korinťanům 6:6–7 vztah těchto vlastností k předchozímu seznamu?

Odpověď: Tyto vlastnosti jsou tajemstvím toho, jak mohl Pavel neustále snášet předchozí obtíže. Když Pavel používá obecný termín „zbraně spravedlnosti“, naznačuje tím, že nechce používat jiné, nespravedlivé zbraně (nátlak, výhrůžky, úplatky atd.).

Otázka: Proč se v 2 Kor 6,8–10 objevuje všech těchto devět paradoxů?

Odpověď: Často se jedná o protikladné situace. V každé z těchto obtíží měl Pavel nejen vytrvat, ale také vzkvétat. Zdůrazňuje kontrast mezi dočasnými, pozemskými okolnostmi a věčnou, duchovní realitou.

Otázka: Jaký je kontext Pavlovy výzvy ve 2. Korinťanům 6:11–13?

Odpověď: Předchozích šest veršů ukazuje Pavlovy obtíže, jak je snášel a jak v nich v každé situaci vzkvétal. Zde se zdvořile ptá, co hodlají udělat . Následovat bude výzva k finanční pomoci, aby se zmírnil nadcházející hladomor, který postihne Jeruzalém a Judeu.

Někdo kdysi přirovnal církev k fotbalovému zápasu. Ve fotbalovém zápase je 22 hráčů, kteří zoufale potřebují odpočinek, a 20 000 fanoušků, kteří zoufale potřebují pohyb. Dělá většinu práce v církvi jen pár lidí? Dává v církvi podstatnou část svého příjmu jen pár lidí, nebo se každý podílí a přispívá svým dílem? V církvi jsou lidé, kteří jsou především dárci, a ti, kteří jsou především příjemci. Někteří mohou štědře dávat peníze, jiní své talenty a další svůj čas. Pokud jste nově obrácený věřící, křesťanské dítě, a jste především příjemcem, je to v této fázi vaší cesty naprosto v pořádku. Ale pokud jste již nějakou dobu křesťanem, jste především dárcem, nebo příjemcem?

A. W. Tozer řekl: „Pavel byl malý muž s bohatým vnitřním životem; jeho velké srdce bylo často zraněno úzkoprsostí jeho učedníků. Pohled na jejich zakrnělé duše ho velmi bolel.“ (The Root of Righteousness, 1955). Citováno v Believer’s Bible Commentary, str. 1844.

Otázka: Co znamenají verše 2 Kor 6,14–18 a Ef 5,7 ohledně spojení s nevěřícími?

Odpověď: Jedná se o velmi výstižnou analogii. Aby bylo dosaženo nejlepších výsledků, musí mít dva voly zapřažené dohromady podobnou sílu a oba musí táhnout přesně stejným směrem.

Křesťané tento verš aplikují také na manželství, randění v rámci individuálních schůzek a obchodní partnerství. Obecně se domnívají, že se to nevztahuje na zaměstnání ve firmě, vlastnictví akcií veřejných společností ani členství v sekulárních společenských klubech, organizacích a charitativních spolcích.

Představte si, že jsou křesťan a nekřesťan manželé a křesťan chce obětavě darovat velkou částku peněz na křesťanskou misii nebo církev. Jak by to přijal nekřesťan? Často (i když ne vždy) nevěřící manželé odvádějí věřícího od Pána.

Otázka: Jak souvisí 2. Korinťanům 6:14–17 s předchozími třemi verši (2. Korinťanům 6:11–13)?

Odpověď: Někteří křesťané by možná chtěli být lepšími dárci, ale ve skutečnosti nemohou, protože jsou v kompromisní situaci. Mohou být v kompromisní situaci v manželství, kde jejich partner nechce přispívat církvi. Mohou být v kompromisní situaci kvůli nákladným zvykům, které vyžadují spoustu peněz. Mohou být v kompromisní situaci kvůli hříchu, kvůli kterému nejsou vhodní pro určité role. Mohou být v kompromisní situaci kvůli rozptýlením, která jim zabírají veškerý čas, který by mohli věnovat službě Bohu. Někdy se musíte „zbavit kompromisů“, než se můžete stát dárcem, jakým vás Bůh chce mít. Mohou být v kompromisu kvůli synkretismu s jinými náboženstvími, astrologii, zednářským lóžím nebo okultismu.

Otázka: Proč je v 2. Korinťanům 6:17 důležitá čistota?

Odpověď: Existují přinejmenším tři důvody.

Naše čistota je jedním z klíčových způsobů, jak se Bohu líbíme.

Čistota je dobrým příkladem pro ostatní, jak pro nekřesťany, tak pro křesťany, jak ukazuje 1. Tesalonickým 2:10.

Čistota v řečtině znamená jak svatost, tak i jednoznačnost záměru. Čistota také zahrnuje osvobození se od rozptýlení, abychom se mohli věnovat Bohu.

Výraz „vystupte z jejich středu“ pochází z Izaiáše 52:11, kde bylo lidem řečeno, aby opustili Babylón. Podobně bychom měli opustit místa, včetně pracovišť, kde nejsme čistí před Bohem. Pokud pracujete v zaměstnání nebo ve firmě, která aktivně odvádí lidi od Boha nebo od spravedlnosti, měli byste si najít jiné zaměstnání.

Stejně tak bychom neměli být členy církví, které nechtějí následovat Boha. Ačkoli žádná církev není dokonalá, neměli bychom se stýkat s církvemi, kde Bůh a Jeho slovo nejsou na prvním místě. Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ na str. 1846 uvádí: „Tento problém je dnes všudypřítomný mezi evangelikálními křesťany v liberálních a neoortodoxních církvích. Neustále se ptají: ‚Co mám dělat?‘ Boží odpověď najdeme zde. Měli by opustit společenství, kde není Pán Ježíš ctěn a vyvyšován jako Boží milovaný Syn a Spasitel světa. Mimo takové společenství mohou pro Boha udělat více, než kdy dokážou uvnitř něj.“

Otázka: Jak se můžeme očistit podle 2. Korinťanům 7:1, když nás může očistit pouze Bůh?

Odpověď: Sami od sebe se nedokážeme očistit, ani nemůžeme ze 100 % upřímně toužit po očištění.

S pomocí Ducha Svatého se můžeme podřídit Bohu, odevzdat svůj život Ježíši a nechat Boží život dotknout se a naplnit každý temný kout našeho života. S odkazem na Filipským 2:12–13 mají všichni praví věřící odpovědnost pracovat na spasení, které je v nich.

Otázka: Jaký je ve 2. Korinťanům 7:1 rozdíl mezi pojmy: „očistění“ (2. Kor 7:1), „koupel znovuzrození“ (Tít 3:5), „obnovení Duchem Svatým“ (Tít 3:5), „znovuzrození“ (Jan 3:7) a „novost života“ (Řím 6:4)?

Odpověď: Všechny tyto pojmy se vztahují ke křesťanskému životu, ale označují různé aspekty. Kristus nám před 2 000 lety na kříži zajistil ospravedlnění. Přesto jsme i dnes stále obnovováni, protože máme spasitelnou víru v Boha. Navíc, jako křesťané, procházíme procesem, v němž Bůh očišťuje naše životy. Bůh nám nejen poskytuje odpuštění za hříchy (tj. hříšné skutky), ale také proměňuje naši hříšnou přirozenost. Nebudeme sice bezhříšně dokonalí, dokud nezemřeme, ale když následujeme Krista, stáváme se zde na zemi stále více podobnými Kristu. Symbolem toho, že se rozhodujeme veřejně ztotožnit se s Kristovou smrtí a očištěním, je vodní křest, který je zárukou dobrého svědomí před Bohem (1. Petr3:21 ).

Otázka: Vzhledem k tomu, že nás Bůh v 2. Korinťanům 7:1 očišťuje, jak máme očišťovat sami sebe?

Odpověď: Bůh nám dává sílu, ale i my neseme odpovědnost, když s Bohem spolupracujeme. Ať už se jako věřící nacházíme v jakékoli situaci, měli bychom očekávat (a toužit po tom), že za tři až čtyři roky budeme Kristu mnohem více podobní než nyní.

Otázka: Jak mohl Pavel ve 2. Korinťanům 7:2 říci, že „nikomu neublížil“, když předtím, než se stal křesťanem, nechal mnoho lidí zabít?

Odpověď: Odpověď najdeme ve 2. Korinťanům 5:17: „Je-li někdo v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo. Hle, nové nastalo!“ Jednou tisk odhalil, že jeden evangelista měl před mnoha lety milostný poměr. Evangelista se k tomuto hříchu přiznal, ale řekl, že křesťané mu tento hřích nebudou vyčítat ani jemu, ani jeho službě, protože se to stalo předtím, než se stal křesťanem. Evangelista měl pravdu – a tak to mělo být. Bůh Pavlovi zcela odpustil vše, co udělal, a Pavel odpustil i sám sobě, stejně jako bychom měli i my.

Otázka: Proč si myslíte, že Pavel v 2. Korinťanům 7:2 cítil potřebu se zde bránit?

Odpověď: Zřejmě se Pavel doslechl o některých lidech, kteří napadali jeho charakter nebo službu. Nemáme být pyšní ani arogantní, ale pokud někdo napadá náš charakter nebo službu, je v pořádku promluvit na svou obranu. Z toho, jak Pavel mluví, nevyplývá, že by si myslel, že Korinťané těmto pomluvám věří. Nicméně je dobré tyto věci i tak vyjasnit.

Otázka: Proč je pro nás v 2 Kor 7,2 důležité říci, že jsme nikomu neublížili (nebo napravit škodu, pokud jsme tak učinili)?

Odpověď: Kvůli našemu vlastnímu svědomí a kvůli našemu svědectví. Náprava je součástí pokání. Pokud jsme něco ukradli, měli bychom to vrátit. Pokud jsme si vzali peníze nebo zničili něco cenného, měli bychom to nahradit. Někdy nemůžeme napravit škodu, třeba proto, že jsme s danými lidmi ztratili kontakt nebo že zemřeli. Ale když můžeme škodu napravit a smířit se s nimi, měli bychom tak učinit ihned, protože může nečekaně nastat okamžik, kdy to již nebude možné.

Otázka: 2 Kor 7,2–8 lze vnímat jako výzvu k usmíření po předchozím přísném dopise. Kdy bychom měli přijmout usmíření, které nám nabízí druhá strana, a kdy bychom měli být my ti, kdo se aktivně snaží o usmíření s někým?

Odpověď: Usmíření by nikdy, za žádných okolností nemělo být bráněno tím, že máme v sobě hořkost nebo neochotu odpouštět. Musíme nejen odpustit špatné věci, které nám druhá osoba možná provedla, ale také jí odpustit věci, které neudělala špatně, ale které jsme v té době mylně považovali za špatné. Člověk by měl druhému ochotně odpustit, ale měl by v něj vkládat přiměřenou míru důvěry, zejména pokud se tato osoba v minulosti zachovala nečestně. Odpusťte zloději, ale nepokoušejte ho tím, že mu svěříte všechny své cennosti.

Otázka: Proč ve 2. Korinťanům 7:8 Pavel řekl, že toho nelituje, i když předtím prohlásil, že toho lituje? Jak se to někdy vztahuje k našim životním situacím?

Odpověď: V době, kdy psal tento přísný dopis, se Pavel cítil velmi nesvůj a obával se, že na ně možná byl příliš přísný. Když však později Pavel viděl výsledek, tedy jejich pokání, byl rád, že ten dopis napsal. Chtěl jim to ale co nejdříve sdělit a zbavit je jakýchkoli negativních pocitů, které v sobě možná chovali.

Operace může být bolestivá, ale nezbytná. Potrestání dítěte může být bolestivé, a to i pro rodiče.

Otázka: Co můžeme říci, když se snažíme s někým usmířit, jak je uvedeno ve 2. Korinťanům 7:2–8?

Odpověď: V závislosti na situaci můžete zdůraznit tři věci.

Vzpomeňte si na minulost: na lásku a náklonnost, na dobré časy, na oddanost

Zaměřte se na přítomnost: kdo jsme a co děláme

Pohlédněte do budoucnosti: na naši naději a na to, jak budeme společně pracovat ještě intenzivněji

Otázka: Jaký je podle 2 Kor 7,10 rozdíl mezi božským zármutkem a světským zármutkem?

A: Světský zármutek zahrnuje lítost nad tím, že vás přistihli, a smutek nad důsledky pro vás i pro ostatní. Světský zármutek je to, co prožíval Ezau v Židům 12:16–17.

Božský zármutek může, ale nemusí zahrnovat to předchozí, zahrnuje však

1) Pochopení závažnosti hříchu a toho, že jste hřešili především proti Bohu (Žalm 51:4).

2) Zlomené srdce vůči Bohu (Žalm 51:17), včetně uznání naší potřeby volat k Bohu o milosrdné odpuštění a očištění (Žalm 51:1–2).

3) Závazek, že to už nikdy neuděláme (Žalm 51:10–12).

4) Pokračování ve vztahu s Bohem po správné cestě a nikdy se již nevydat tou hříšnou cestou (Žalm 51:13–15, 18), přičemž si však uvědomujeme, že naše služba není tak žádoucí jako naše poslušné srdce (Žalm 51:16–17).

Otázka: Myslíte si, že v 2. Korinťanům 7:11 jde o rozhořčení vůči sobě samým, nebo vůči někomu jinému?

Odpověď: Rozhořčení se „spíše“ vztahuje k rozhořčení vůči sobě samým. Nemusí se nutně jednat o osobní rozhořčení vůči sobě samému, ale o kolektivní rozhořčení nad tím, že se něco takového stalo v jejich církvi a že to po určitou dobu tolerovali.

Otázka: Kdy bychom měli pociťovat tento druh rozhořčení, jak je uvedeno ve 2 Kor 7:11?

Odpověď: Když žijeme v hříchu a nečiníme pokání, měli bychom být rozhořčeni tím, že před Bohem, anděly a dokonce i démony nepředstavujeme to, kým skutečně jsme. Nelíbíme se Bohu a nesvítíme jako světlo v tomto světě.

Otázka: Myslíte si, že v 2. Korinťanům 8:1–3 bylo v té době pro církev nebo křesťana, který musel žít v utrpení a strádání, spíše neobvyklé, nebo běžné?

Odpověď: Pro Pavla to bylo normální, ale možná ne tak normální pro všechny církve – alespoň zatím. Brzy po té době však, s pronásledováním a pozdějšími barbarskými vpády, to bylo spíše normální než nenormální. Dnes bychom neměli považovat za nenormální, že křesťan žije v těžkostech nebo protivenstvích.

Otázka: Co je ve 2 Kor 8,1–7 opravdu neuvěřitelné na Pavlově výzvě?

Odpověď: Pavel, jako Saul z Tarsu, pronásledoval svaté v Jeruzalémě. Nyní, o několik let později, naléhavě vyzývá lidi, kteří v době Saulova pronásledování Krista neznali, aby štědře přispívali na podporu těch samých lidí, které on sám věznil a nechal zabíjet. Kdybyste se zeptali průměrného křesťana prchajícího před Saulem z Tarsu, zda věří, že jednoho dne bude tento člověk vybírat sbírku pro křesťany v Jeruzalémě, považoval by vás za blázna a velmi, velmi těžko by vám uvěřil. Bůh však někdy takto působí.

Zajímavé je také to, že si Pavel zjevně neuvědomuje, jak rychle přešel od vděčnosti za to, že se s nimi smířil, k žádosti o dary pro církev v Jeruzalémě.

Otázka: Proč si myslíte, že se v 2 Kor 8,5 mohli v těžkých podmínkách tak snadno nejprve odevzdat Bohu a poté ostatním křesťanům?

Odpověď: Křesťanství je o lásce a péči, zejména o Bohu a Jeho lidu. V druhé řadě však křesťanství znamená nemilovat a nestarat se. Znamená to nemilovat svět a nemilovat sebe více než ostatní. Znamená to nestarat se o sebe tolik jako o Boží království. Pavel tento postoj dobře předvedl, neboť mu mnohem více záleželo na šíření evangelia než na tom, co se dělo s ním samotným.

Otázka: Co je v 2 Kor 8,6 a 2 Kor 8,7 tou „touto milostí/výsadou“ (řecky charis), v níž mají hojně přebývat, a proč je to důležité?

Odpověď: Jedná se o milost štědrého dávání. I dnes chceme v této milosti hojně přebývat. Pokud v ní nebudeme hojně přebývat, můžeme přijít o vše, co pro nás Bůh připravil a co pro nás má připraveno k vykonání.

Otázka: Jaký je ve 2 Kor 8,8 rozdíl mezi tím, že Pavel „mluví na základě příkazu“, a tím, že „nemluví na základě příkazu“?

Odpověď: Jako apoštol a jako jejich vedoucí mohl Pavel nařídit, aby dali určitou částku. Ale kde by pak byla velkorysost a vlastní iniciativa, kdyby šlo o příkaz a nátlak? Chce, aby dávali, ale chce, aby to vycházelo z jejich vlastního rozhodnutí a velkorysosti. Kdyby se Pavla zeptali, kolik mají dát, pravděpodobně by jim řekl, aby se za to modlili a pak se sami rozhodli. Jako křesťanští vedoucí jsou chvíle, kdy bychom měli „mluvit na základě příkazu“, a chvíle, kdy bychom to dělat neměli.

Otázka: Jak to, že Kristus byl v 2 Kor 8,9 bohatý, ale stal se chudým?

Odpověď: Kristus byl bohatý v nebi, než přišel na zem. Většinu z toho se vzdal, když se narodil jako syn venkovské ženy v Betlémě.

Otázka: Znamená v 2 Kor 8,9, že nám smíření přináší finanční prosperitu, jak tvrdí někteří učitelé hnutí „slovo a víra“?

Odpověď: Ne. Pavel říká, že ačkoli byl Ježíš bohatý [v nebi], stal se kvůli nám chudým, abychom my mohli být bohatí. Je překvapivé, jak může někdo zaměňovat skutečné bohatství věčného života s mizivým hmotným bohatstvím na této zemi.

Kdyby někdo trval na tom, že to zaručuje i pozemské bohatství, dalo by se asi argumentovat, že křesťané mohou být finančně stejně bohatí jako Pavel. (Pavel nebyl, co se týče pozemského bohatství, vůbec moc bohatý.)

Otázka: Co má Pavel na mysli ve 2. Korinťanům 8:11–13 a 2. Korinťanům 8:6, když říká, že mají dokončit to, co začali?

Odpověď: Někteří lidé se nadchnou pro to, že věnují své peníze, zdroje nebo čas nějakému projektu, a pak jejich zájem opadne. Jiní jsou lepší v tom, že věci dotahují do konce. Nejde o to, že by ti první nebyli upřímní, ale někdy je třeba jim připomenout a povzbudit je, aby věci dotáhli do konce.

Otázka: Jak mají křesťané podle 2 Kor 8,13–15 dosáhnout finanční rovnosti?

Odpověď: Odpověď najdete v diskusi ke Skutkům 4:32–35.

Otázka: Co se stalo v 2 Kor 8,15 těm, kteří si vzali příliš mnoho manny? Jak se to děje dnes?

Odpověď: Pavel cituje 2. Mojžíšovu knihu 16:18. 2. Mojžíšova kniha 16:19–20 vypráví o dalších lidech, kteří si vzali mannu navíc, aby si ji schovali na další den. V té nahromaděné manně se objevili červi. I dnes, když lidé hromadí bohatství, může to v nich vyvolat „červy“, kteří zničí jejich život i život jejich rodin.

Otázka: Co bylo zvláštního na tom, že Pavel ve 2 Kor 8,16–17; 2 Kor 8,6; 2 Kor 8,23 a 2 Kor 7,13–15 často zmiňoval Tita?

Odpověď: Ačkoli byl Titus nepochybně dobrým křesťanským pracovníkem, který znal pravdu, uměl učit a pastýřsky působit, nic z toho zde není v popředí. Titusovi na nich opravdu záleželo. Když sloužíme druhým, ať už v církvi, mimo ni nebo v naší rodině, ukazujeme jim skutečně, že nám na nich záleží, nebo jen děláme, co se od nás očekává?

Otázka: Ve 2 Kor 8,18–19, když byl Titus důvěryhodný, proč s ním Pavel poslal ještě jednoho nejmenovaného bratra? Měli bychom mít vždy dva lidi, když jde o peníze?

Odpověď: Nešlo o to, že by Pavel Titovi nedůvěřoval, ale tímto způsobem se chtělo předejít zdání zla nebo obvinění, že by si Titus snad část peněz odklonil. Musíme jednat čestně před Pánem, ale měli bychom jednat čestně i před lidmi.

Co kdyby jste vybrali hodně peněz, nepočítali je a dali je někomu, aby je předal někomu jinému? Věděli byste však, že ten, komu jste všechny peníze svěřili, je naprosto čestný. Je na tom něco špatného?

Dovolte mi položit jinou otázku. Vlastně jde o stejnou otázku, jen s tím rozdílem, že místo peněz se jedná o smrtelný jed. Bylo by na tom něco špatného? Z našeho pohledu by sebevražda úmyslným požitím smrtelného jedu mohla být mnohem horší než krádež peněz. Pokud by tedy z našeho pohledu mohly být tyto dvě věci podobné, čím se nyní tak liší?

Otázka: Proč bychom se podle 2 Kor 8,24 měli zajímat nejen o naši lásku, ale i o důkaz naší lásky?

Odpověď: Tím se míní projev naší lásky. Možná ostatní hluboce milujeme, ale pouhé sentimentální myšlenky k tomu moc nepřispívají. Projevujeme svou lásku ostatním smysluplným a vhodným způsobem?

Otázka: Kdy bychom se podle 2 Kor 9,1 měli znepokojovat tím, že ostatní věřící nedokončují to, co začali?

Odpověď: Někdy lidé přestanou z oprávněných důvodů, a to je v pořádku. Jindy však přestanou jen proto, že si vymýšlejí výmluvy: důvody, které nejsou skutečné. Někdy se lidé dopouštějí „ghostingu“. Chovají se, jako by se chtěli zapojit, a pak už je nikdy neuvidíte.

Když věřící nedokončí to, co začali, aniž by k tomu měli pádné důvody, nedávají dobrý příklad věrnosti a poctivosti. Ostatní lidé si pak mohou začít klást otázku, zda jim mohou důvěřovat, nebo ne.

Více informací najdete v The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 575, a v Believer’s Bible Commentary, str. 1853.

Otázka: Když v 2. Korinťanům 9:2–3 zjistíme, že se nám nedaří dokončit něco, o čem víme, že bychom to měli udělat, co můžeme udělat, abychom se motivovali k akci?

Odpověď: Je důležité bojovat proti prokrastinaci. Stejně jako mnoho jiných hříchů i ona může být zvykem, který se postupně prohlubuje. Jakub 4:17 říká: „Kdokoli tedy ví, co je správné, a přesto to nečiní, dopouští se hříchu.“ (BSB) Pomůže vám struktura; sepište si seznam toho, co musíte udělat, seznam si ponechte a odškrtávejte splněné položky. Pomáhá také mít partnera, který vás bude kontrolovat; manžela či manželku nebo někoho jiného, kdo se u vás bude informovat, jak si vedete. Samozřejmě byste při tom neměli reptat ani se urážet, když se vás křesťanské sestry a bratři ptají, jak se vám daří v duchovním životě.

Otázka: Jsou ve 2. Korinťanům 9:2–3 uvedeny věci, které začínáme s nejlepšími úmysly, ale nedokončíme je, protože bychom neměli?

Odpověď: Ano, někdy je to správné. Někdy nás vnější okolnosti, zdraví a finanční potíže donutí změnit plány. Jindy se možná dozvíme více informací o škodách nebo špatných důsledcích, které by z dokončení něčeho vyplynuly, o kterých jsme předtím nevěděli nebo které se předtím zdály nepravděpodobné.

Otázka: Co je zajímavého na řeckém slově pro „štědrý dar“ ve 2 Kor 9,5?

Odpověď: Toto slovo, eulogia, se v řečtině často používalo ve smyslu „mluvit v dobrém o požehnáních někoho jiného“. Smyslem je, že zde je mluvení v dobrém a konání dobra propojeno. Svou lásku a požehnání vůči druhým (například církvi v Jeruzalémě) „vyjadřujete“ tím, že v tomto směru něco činíte.

Otázka: Znamená tento princip setí ve 2 Kor 9,6 a Mal 3,8–10, že pokud dáme peníze Bohu, budeme finančně prosperovat?

Odpověď: Ne. Setí a sklizeň nemusí být nutně stejné. Bylo by nešťastné, kdyby nám dávání Bohu v tomto životě přinášelo odměny pouze v tomto životě, a ne v nebi. Odměny, které křesťané obdrží v nebi, způsobují, že jakékoli odměny v tomto pozemském životě vypadají velmi skromně. Je smutné, že mnozí vnímají vztah s Bohem pouze z hlediska toho, co vidí v tomto pozemském životě.

Otázka: Jaké by měly být podle 2 Kor 9,6–11 naše motivace k dávání?

Odpověď: Zaprvé by to mělo vycházet z lásky a vděčnosti vůči Bohu. Zadruhé by to měla být také starost a láska k druhým. Je nám přikázáno plnit svou povinnost a dávat, ale nemělo by to být pod nátlakem. Dávání by nám mělo přinášet radost, protože víme, že to Bohu dělá radost. Jeden křesťan, který byl poměrně zámožný, se rozhodl žít z 10 % a 90 % dát Bohu.

Na druhou stranu jsem jednou slyšel o malém sboru, kde, protože se od každého očekávalo, že dá 10 %, prostě odečetli 10 % z platu pastora. To zcela minulo smysl, protože z jeho strany nešlo o dobrovolné dávání, a tedy ani o příležitost k poslušnosti.

Otázka: Jak v 2. Korinťanům 9:8 Bůh dává, aby vše dobré a milost přetékaly Korinťanům i nám?

Odpověď: Na Boží straně neexistuje žádná překážka, která by bránila tomu, aby nám Bůh dal vše, co v tomto životě potřebujeme. Bůh nám možná ne vždy dá vše, po čem toužíme, ale pokud nám chybí to, co potřebujeme, není to Boží vina, ale vina člověka. Měli bychom se ujistit, že plníme svou odpovědnost, kterou nám Bůh svěřil, abychom pomáhali druhým mít to, co potřebují.

Otázka: Jak může být tento dar ve 2 Kor 9,15 nevyslovitelný či nepopsatelný, když o něm Pavel mohl tolik mluvit?

Odpověď: Celý život na zemi nestačí ani Pavlovi, ani nikomu jinému, aby plně a vyčerpávajícím způsobem popsal velikost toho, co pro nás Bůh učinil, když Ježíš zemřel na kříži. Můžeme se o to však pokusit. Jako křesťané chceme strávit svůj život tím, že budeme „děkovat Bohu za jeho nepopsatelný dar“.

Otázka: Byl Pavlův apel ve 2. Korinťanům 9,15 úspěšný?

Odpověď: Zřejmě ano. List Římanům byl napsán asi pět měsíců po 2. listu Korinťanům. V Římanům 15,26–28 Pavel velmi pochvalně hovoří o daru církví v Makedonii a Acháji. Tesalonika a Filipy ležely v Makedonii a Korint byl hlavním městem Acháje.

Otázka: Myslíte si, že v 2 Kor 10,1–12 musel Pavel zde obhajovat svou službu? Byl Pavel pouze „v defenzivě“, nebo byl také „v ofenzivě“?

Odpověď: Člověk by si mohl myslet, že pokud někdo nemusel bránit sám sebe před výzvami, byl by to právě Pavel. Avšak i Pavel trpěl falešnými obviněními. I když se může zdát nepatřičné, že by Pavel přešel k tomuto tématu, ve skutečnosti neexistovalo lepší místo, kde by to mohl říci. Pavel byl jak v defenzivě, když se bránil, tak i v ofenzivě v tom smyslu, že zpochybňoval, proč tito jiní „superapoštolové“ (výsměšný název) měli pocit, že mají autoritu říkat, že by se mu nemělo naslouchat.

Otázka: Kdy bychom měli být podle 2 Kor 10,8–11 „odvážní“ ve své autoritě a riskovat, že nás budou považovat za arogantní, a kdy naopak být „pokorní“ a riskovat, že nás budou považovat za slabé a bezmocné?

Odpověď: Někteří lidé zaměňují pokoru za slabost. To, že byl Pavel mírný a pokorný, ještě neznamená, že nedokázal uplatnit autoritu apoštola. Například když se mu na Kypru postavil čaroděj Elymas, Pavel mu řekl, že Bůh ho postihne slepotou, a Bůh tak učinil ve Skutcích 13:8–11. Římanům 14:10–13,15 nás učí, že máme být mírní k „slabším bratřím“. Římanům 14:16 však také říká, že nemáme dovolit, aby se o tom, co je dobré, mluvilo jako o zlu.

Dva hlavní rozdíly mezi smělostí a arogancí spočívají v tom, že u arogance toužíte po pozornosti a považujete se za lepšího než ostatní lidé. Ale kromě toho může být dobrá smělost stejně hlasitá a pronikavá jako arogance.

Otázka: Jak to, že se podle 2 Kor 10,12 nemáme srovnávat sami se sebou, když to máme dělat podle Gal 6,4–5?

Odpověď: 2. Korinťanům 10,12 kritizuje toho, kdo se srovnává sám se sebou. Pokud se srovnáváte pouze sami se sebou, pak předpokládám, že budete vždy na prvním místě! Galatským 6,4–5 říká, že se nemáme srovnávat s ostatními a že máme zkoumat své vlastní činy, ale neříká, abychom se srovnávali sami se sebou.

Otázka: Ve 2. Kor10:13 –15 – vzhledem k tomu, že se Pavel nikdy nechlubil ničím jiným než křížem (Gal6:14 ) – co tedy Pavel dělal zde a ve 2. Kor11:18 –12:6?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. 2. Korinťanům 10:13–15 říká, že Pavel se nechlubil nad rámec své vlastní sféry.

2. Ačkoli bylo v Pavlově přiměřené sféře (nikoli v naší) prokázat svou autoritu jako apoštola, Pavel se tomu zdráhal, jak ukazuje 2. Korinťanům12:11 .

3. Ve 2. Korinťanům 11:18–12:6 Pavel objektivně vyprávěl Korinťanům o jednom konkrétním muži. Pokud si to pečlivě přečtete, poznáte, že tím mužem je sám Pavel.

4. Pavel se tomu pravděpodobně zdráhal, protože kdyby takto prokázal svou autoritu, někteří by v tom mohli vidět příklad, kterým by se mohli chlubit, kdyby Pavel zároveň nenapsal 2. Korinťanům 10:17–18.

Otázka: Kdy bychom podle 2 Kor 10,13–15 měli zdůrazňovat to, co jsme vykonali, a kdy nikoli?

A: Je v pořádku věcně a upřímně říci, co jste udělali a čeho jste dosáhli. To neznamená, že jste pyšní nebo egoističtí. Možná byste se měli soustředit spíše na fakta a méně na to, čeho jste dosáhli vy sami.

Nemusíte to však říkat všem a pořád; stačí jen tehdy, když je to užitečné. Je v pořádku nechat si pro sebe, co jste udělali a čeho jste dosáhli.

Q: Jaké jsou podle 2 Kor 10,13–15 některé způsoby, jakými mohou křesťané bohužel „překročit hranici“?

Odpověď: Patří sem například zkreslování něčeho tak, aby to vypadalo lepší nebo důležitější, než ve skutečnosti je, často s cílem zapůsobit na ostatní. Zveličování svých úspěchů, chlubení se tím, co udělal někdo jiný, jako by to byla vaše vlastní zásluha, přisvojování si veškeré zásluhy za něco, na čem jste se podíleli, chlubení se tím, co jste mohli udělat, chlubení se tím, co máte v úmyslu udělat, nebo obecně chlubení se sebou samým.

Zdá se, že falešní učitelé se hodně chlubili a Korinťané na to naletěli. Více informací najdete v New International Bible Commentary, str. 1407–1408, The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 578–579, a v Believer’s Bible Commentary, str. 1857–1858.

Otázka: Bylo v 2 Kor 10,13–15 kříž Satanovým vítězstvím a ne Božím, jak tvrdí „Církev“ sjednocení reverenda Moona? (Domácí studijní kurz k Božskému principu, 5. vydání (1977), str. 30; Božský princip, str. 143; Dialog, str. 161)

Odpověď: Ne. Tomu přímo odporuje nejen Pavlův postoj ve 2. Korinťanům 10:13–15, ale také Kolosanům 1:20 a Kolosanům 2:13–15. V Galatským6:14 , se píše: „Já však se nechci chlubit ničím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož byl svět ukřižován pro mě a já pro svět.“

Pavel ve Filipským 3:18–19 lituje, že mnozí žijí jako nepřátelé Kristova kříže. Pavel a raní křesťané se nepovažovali za nepřátele Kristova kříže, jak by se dalo očekávat, kdyby si mysleli, že jde o Satanovo vítězství.

Otázka: Co je to v 2. Korinťanům 11:2, 11, 28–29 zbožná žárlivost, v čem se liší od lidské žárlivosti a proč ji Pavel pociťoval?

Odpověď: Lidská žárlivost srovnává to, co se říká o druhých, s tím, co se říká o vás nebo vaší skupině; zajímá se o prokazovanou čest a úctu. Božská žárlivost srovnává to, co se říká o druhých, s tím, co se říká o Bohu; zajímá se o čest a úctu prokazovanou Bohu. Podle Believer’s Bible Commentary (str. 1859) byl Pavel dokonce ochoten vystavit se trapné situaci tím, že by mluvil pošetile, pokud by jim to pomohlo.

Otázka: Ve 2. Korinťanům 11:2 se píše, že nemáme mít lidskou žárlivost, jak ale máme mít více božské žárlivosti?

Odpověď: Můžeme toho dosáhnout prostřednictvím určitého druhu modlitby. Modlete se, aby Bůh učinil vaše srdce více podobným Jeho srdci. Proste, abyste Božíma očima viděli, co je důležitější, a co je méně důležité. Proste, abyste měli srdce, které se nezabývá rozptýlením a jinými věcmi, ale lidmi, aby poznali a milovali Boha.

Musíme si uvědomit, co řekl Oswald Chambers: „Modlitba nás nepřipravuje na větší skutky; ona sama je tím větším skutkem.“

Otázka: Jaký je v 2. Korinťanům 11,2 rozdíl mezi „zbožnou žárlivostí“ a označením někoho za „zloděje ovcí“?

Odpověď: Pokud někdo opustí zbožnou církev věřící v Bibli a přejde do jiné zbožné církve věřící v Bibli, může to být v pořádku. Ve skutečnosti by Bůh mohl výslovně chtít, aby změnili sbor, i když na tom starém sboru nebylo nic špatného. Jste-li pastorem, jste pastýřem, ale v konečném důsledku to nejsou vaše ovce. Jsou to Kristovy ovce a byly vám svěřeny, abyste se o ně na krátkou dobu staral.

Pokud však na ovci zaútočí duchovní vlci, je vaším úkolem bránit stádo před těmi, kteří chtějí ovce odvést k něčemu, co není zbožné. Nejde o to, zda ovce odcházejí od vás k jinému důvěryhodnému pastýři, ale zda jsou sami duchovními vlky.

Otázka: Kdo jsou ti „mnozí Ježíšové“ ve 2. Korinťanům 11:4?

Odpověď: Existuje mnoho falešných Ježíšů, ale pouze jeden skutečný Ježíš. Pokud někdo tvrdí, že věří Ježíši a poslouchá ho, nestačí to. Musíte věřit a poslouchat skutečného Ježíše z Bible.

Otázka: Jak podle 2 Kor 11,4 poznáte, zda je něco nebo někdo „z jiného ducha“?

Odpověď: Jiný duch může znamenat jiné evangelium, před čímž nás Pavel důrazně varuje v Galatským 1:8–9. Existuje nejméně šest způsobů, jak mohou mít jiný duch.

Z hlediska nauky vždy zpochybňují nebo odmítají klíčové věci.

Láska: Necítí žádné nadšení pro Boží věci ani pro to, že lidé přicházejí ke Kristu. Nebo je nadcházejí jiné věci.

Činy: Dělají nebo touží dělat věci, které jsou v rozporu s Boží vůlí, a jsou lhostejní k Božím věcem?

Rozkolnictví: Jsou rozvratní, snaží se vyvolat rozkol nebo nepřátelství, nebo jsou jen svárliví pro svárlivost samotnou?

Pýcha: Jsou naplněni závistí, arogancí nebo hořkostí?

Jsou někteří z těch, kteří mají dar rozlišování, duchovně schopni rozpoznat některou z výše uvedených věcí?

Otázka: Byl Pavel ve 2. Korinťanům 11:5 „v ničem nezaostával“, nebo byl „nejmenším z apoštolů“, jak říká 1. Korinťanům 15:9?

Odpověď: Kontext 2. Korinťanům 11,5 byl srovnání s falešnými apoštoly, kteří učili falešné evangelium. BSB překládá: „Nepovažuji se v ničem za méněcenného než ti ‚superapoštolové‘.“

Kontext 1. Korinťanům 15:9 byl srovnání načasování a předkřesťanského života s ostatními pravými apoštoly. Podle 1. Korinťanům 15:10 byl Pavel stále nejusilovnějším z pravých apoštolů.

Otázka: Pokud se někdo v 2. Korinťanům 11:13 staví proti pravdě, kdy byste se měli pokusit s ním jemně diskutovat a kdy byste ho měli veřejně pranýřovat jako falešného apoštola nebo předstíraného křesťana?

Odpověď: Nejprve se s ním pokuste rozumně promluvit, pokud možno nejprve soukromě. Pokud však neprojeví lítost nebo nechce naslouchat a změnit se, měli byste přejít od soukromých pokusů o pomoc k tomu, abyste především veřejně chránili ostatní před jeho špatným učením.

Otázka: Ve 2 Kor 11,12–15 tito falešní apoštolové zjevně pomlouvali Pavla. Co bychom měli dělat, když lidé pomlouvají nás nebo našeho přítele?

A: Mlčení je často považováno za přiznání viny. Ozvete se proti falešným obviněním. I když vám někteří lidé neuvěří, ozvěte se přesto, aby to bylo zaznamenáno. Samozřejmě, pokud se za vás ozve několik lidí, může to mít silnější dopad, než kdybyste se ozvali jen sami za sebe. Stejně tak, pokud někdo pomlouvá někoho jiného, měli byste se ozvat na jeho obranu.

Otázka: Jak se v 2. Korinťanům 11:13–15 někteří falešní apoštolové vydávají za děti světla?

Odpověď: Tvrdí, že jsou křesťané nebo že následují Boha, ale odmítají to, co Bible učí nebo přikazuje. Mohou sice správně učit některé jiné věci nebo konat dobré skutky služby. Často však problém nespočívá ani tak v nich, jako spíše v naivitě a nedostatku rozlišovací schopnosti ze strany některých křesťanů. Problémem je, že lidé často uvěří někomu bez ohledu na důkazy, které tomu odporují.

Otázka: Proč se zdá, že tyto přetvářky v 2. Korinťanům 11:13–15 fungují tak dobře v dnešní společnosti i v historii?

Odpověď: Mnoho lidí bere věci tak, jak se jeví na první pohled. Pokud někdo tvrdí, že je křesťan, myslí si, že jím určitě je.

Otázka: Byl Pavel ve 2. Korinťanům 11:24 zbit 5×39 ran, nebo 4×40 + 39 ran?

Odpověď: Deuteronomium 25:3 neříká, že museli udělit 40 ran, ale spíše maximálně 40 ran. Jednalo se o pět samostatných případů a zřejmě bylo židovským zvykem vždy udělit o jednu ránu méně než 40, aby se zajistilo, že nedojde k překročení počtu kvůli chybnému počítání, takže se pravděpodobně jedná o 5 × 39 ran.

Otázka: Existuje v 2 Kor 11,32 nějaký mimobiblický důkaz o existenci Aretase, správce Sýrie?

Odpověď: Ne. Nevíme, kdo byli správci Sýrie v době, kdy se odehrávaly události popsané ve Skutcích 9:24,25. Ačkoli Pavel ve Skutcích 17:28 cituje Arata, jednalo se o jiného muže, básníka, který zemřel v roce 240 př. n. l. Nevíme, zda byl Damašek v té době římským klientským státem, nepřímo pod římskou kontrolou, nebo přímo pod římskou kontrolou, protože z tohoto období nebyly nalezeny žádné mince, které by to potvrdily. Víme však, že v roce 63 n. l., tedy po této době, byl Damašek pod přímou římskou kontrolou.

Otázka: Kdy se odehrálo to, o čem se píše ve 2. Korinťanům 12:2, tedy „před 14 lety“?

Odpověď: K tomu pravděpodobně došlo, když byl Pavel v Arábii, mezi svým obrácením kolem let 34–36 n. l. a svou první misijní cestou, která začala v letech 46–47 n. l.

Otázka: Ukazuje 2 Kor 12,2 tři nebesa, což by odpovídalo mormonskému učení?

Odpověď: Ne. To, že byl Pavel vyveden do třetího nebe, nepotvrzuje mormonskou koncepci, která byla před devatenáctým stoletím zcela neznámá. Zejména mormonské „telestální nebe“, o kterém se říká, že je o něco horší než země a kam jde mnoho lidí, by pro křesťana či Žida vůbec neznělo jako nebe.

Otázka: Kdy, pokud vůbec, bychom měli podle 2 Kor 12,6.11 „mluvit jako blázen“, jak to zde činí Pavel?

Odpověď: Pavel tak nečinil příliš často a ani my bychom to neměli dělat. Pavel zde ukazuje vše, co vytrpěl a čeho dosáhl, protože byl zpochybňován. Snad jedinou příležitostí, kdy bychom tak měli činit, jsou chvíle, kdy jsme zpochybňováni.

Otázka: Proč byl Pavlovi v 2 Kor 12,7 dán trn?

Odpověď: Jedním z důvodů, o kterém Pavel věděl ve 2. Korinťanům 12:7, je to, aby nebyl domýšlivý. Jestliže měl Bůh další důvody, neřekl to.

Někdy mají křesťané jen jednu věc – ať už jde o okolnosti, vzhled nebo povahový rys u sebe, u svého manžela či manželky nebo u jiných –, kterou by chtěli, aby Bůh změnil, a Bůh to neudělá. Když Bůh v modlitbě zamítne naše prosby, ne vždy nám řekne proč. Ať už je důvod jakýkoli, Bůh nechce, abychom byli v tomto životě tak spokojení, že ztratíme svou toužebnou touhu po životě příštím. Pamatujte, že někteří lidé mohou být (ve svých vlastních očích) příliš velcí na to, aby je Bůh mohl použít, ale nikdo nemůže být příliš malý. Viz také odpověď na další dvě otázky.

Otázka: Co bylo tím trnem ve 2. Korinťanům 12,7? – tělesné utrpení, vzhled, homosexualita, jiné zlé pokušení nebo deprese?

Odpověď: Písmo to neříká, pravděpodobně proto, že to nemusíme vědět. Když lidé dogmaticky tvrdí, že šlo o určitou věc, může to vypovídat více o nich samých než o Pavlovi. Teorie se pohybují od očních problémů, malárie, migrén, epilepsie, bolesti uší, vady řeči až po různá pokušení. New International Bible Commentary (str. 1411) se přiklání buď k očním problémům, nebo k malárii, kterou si možná přivezl z Pergy.

Mnozí křesťané mají svůj trn, tedy tu nejdůležitější věc, se kterou zápasí nebo kterou se snaží přijmout. Pokud máte nějaký trn, pamatujte, že i Pavel ho měl, a Bůh ho přesto mohl mocně používat, dokud se Pavel spoléhal na Boží sílu, a ne na svou vlastní.

A nakonec, pokud Ježíš dokáže přijmout ostatní křesťany s trnem, pak to dokážu i já (viz Římanům 15:7).

Otázka: Vzhledem k tomu, že Pavel v 2. Korinťanům 12:7–8 chápal, jak důležité je nebýt pyšný, proč Bůh Pavlovi ten trn neodstranil poté, co se za to modlil?

Odpověď: Je velký rozdíl mezi tím, když slyšíš poselství, abys nebyl pyšný, a tím, když máš něco, co ti zaručí, že ten boj nebudeš muset svádět. Viz také odpověď na předchozí dvě otázky.

Otázka: Co znamená ve 2. Korinťanům 12:9–10: „Když jsem slabý, tehdy jsem silný“?

Odpověď: Když ležíte na zádech, je velmi snadné vzhlédnout nahoru. Když si velmi silně uvědomujeme svou vlastní nedostatečnost, právě tehdy jsme často nejsilnější v tom, jak se spoléháme na Pána. Naše největší úsilí, vycházející z vlastní síly, je nic ve srovnání s tím, co Bůh může skrze nás učinit. Volně parafrázujeme Hudsona Taylora: když dokážeme naplnit všechny své plány bez Božího působení v nás, pak naše plány nejsou dost velké.

Otázka: Jaké jsou podle 2 Kor 12,9–10 způsoby, jak můžeme Bohu odevzdat svou slabost?

Odpověď: Křesťané si často myslí, že bychom měli Bohu odevzdat svou lásku, čas, peníze, ambice, kariéru a život – a měli bychom to dělat. Křesťané chtějí vydávat dobré svědectví o tom, že jsme milující, moudří, chytří a „úspěšní“, ať už to znamená cokoli. Ale tím Bohu odevzdáváme jen své silné stránky.

Co když máš hřích, do kterého stále upadáš? Můžeš činit pokání a litovat toho a alespoň Bohu odevzdat své lítostivé srdce. Ale co když ve skutečnosti nechceš činit pokání; ten hřích si tak nějak užíváš? Pak můžeš být k Bohu upřímný, říct Mu, že máš zlé srdce. Požádej Ho, aby ti ukázal – ať už prostřednictvím pocitů, nebo vnějších okolností – jaké to má důsledky, a aby tvé zlé srdce proměnil v srdce plné lítosti. Pak můžeš Bohu darovat své lítostivé srdce a požádat Ho, aby tě očistil. Očištění neznamená jen to, že už to nebudeš dělat. Znamená to, že už to ani nebudeš chtít dělat.

Můžeš být k ostatním upřímnější ohledně svých zápasů a slabostí a nevystupovat před nimi jako někdo, kdo je „až příliš dokonalý, než aby to byla pravda“. Pokud však máš sklon k nějakému hříchu, neříkej o tom ostatním, kteří by tě k němu mohli svádět.

A nakonec nezapomeňte, že Pavel ve 2. Korinťanům 12:9 říká, že se bude „chlubit svými slabostmi“. Jinými slovy, Pavel své potíže zveřejňoval. Můžeme být upřímní ohledně svých nedostatků a hříchů. Nesdílejte však hřích takovým způsobem, abyste ho buď oslavovali a sváděli někoho jiného ke stejnému hříchu, usnadňovali někomu, aby vás sváděl, nebo způsobili, že se někdo odvrátí od společenství.

Otázka: Byl Pavel ve 2. Korinťanům 12:10 v tomto ohledu zvláštní?

Odpověď: Vůbec ne. Pavel si naopak moudře uvědomil, že věci, které mu z světského hlediska způsobovaly utrpení, byly některými z nástrojů, které Bůh používal, aby Pavla udržel silného v Kristu.

Jako křesťané je zcela přirozené, že chceme chránit své děti a další blízké před všemi životními zkouškami a bouřemi. Nikdy bychom nechtěli omezovat to, jak Bůh může působit v jejich životě, ale pokud vše, co děláme, ve skutečnosti omezuje jejich příležitost k zkušenostem, které je posilují, pak svým dětem neprokazujeme žádnou službu.

Otázka: Jaké byly podle 2 Kor 12,12 znaky apoštola?

Odpověď: I když i jiní mohli prorokovat a konat zázraky, apoštolové měli tyto dary v mimořádné míře, jak ukazují Skutky 2:43; 3:3–9, 5:4–12, 14–16.

Otázka: Když je podle 2 Kor 12:14–15 správné, spravedlivé a legální přijmout nějaké peníze nebo finanční podporu, za jakých okolností by pro vás bylo nejlepší ji nepřijmout?

Odpověď: Je v pořádku přijmout finanční podporu, když ji vy a vaše rodina potřebujete. Když vykonáváte Boží službu, je v pořádku přijmout finanční podporu jak pro samotnou službu, tak pro své vlastní potřeby, pokud vám to umožňuje pokračovat v této službě. Je však špatné přijímat finanční podporu z chamtivosti nebo zbohatnout na Boží službě. Například jeden generální ředitel nekřesťanské charitativní organizace, která pomáhá chudým, vydělává 1 milion dolarů ročně.

Otázka: Ukazuje Pavlovo obětování se pro Korinťany ve 2 Kor 12,15 katolickou nauku o odpustcích?

Odpověď: Ne. Pavel pouze říká, že je ochoten „vynaložit vše, co má“ (finančně i materiálně), a „obětovat se“ (svůj čas i fyzický život) také pro Korinťany.

Kdyby to skutečně dokazovalo nauku o odpustcích, pak by, jelikož Pavel ještě nebyl mrtvý, člověk žijící na zemi mohl poskytovat odpustky jiným lidem žijícím na zemi.

Otázka: Jakým způsobem byl Pavel v 2 Kor 12,16 lstivý?

Odpověď: Pavel zde a ve 2. Korinťanům 12:13 mluvil sarkasticky. Pavel byl zřejmě obviněn z toho, že je lstivý a že je zneužívá, zatímco pravdou bylo, že by je mohl oprávněně požádat o finanční podporu, ale rozhodl se o to nepožádat.

Jako křesťané se někdy můžeme pro druhé nadměrně snažit, jen aby nám to podezřívaví lidé vmetli do tváře. Máme je však i nadále milovat.

Otázka: Proč si myslíte, že lidé někdy ve 2. Korinťanům 12:16–18 vymýšlejí obvinění proti druhým, aniž by k tomu měli jakýkoli důvod, a proč jim ostatní lidé věří?

Odpověď: Někdy, pokud neexistuje žádný důkaz, že obvinění je falešné, lidé z nějakého důvodu věří, že to musí být pravda. Pokud si něčím nejste jisti, je pomluvou tvrdit něco jako fakt, když nevíte, zda je to skutečně fakt.

Otázka: Kdy bychom podle 2 Kor 12,16–18 neměli hájit svá práva, i když je ve skutečnosti máme?

Odpověď: Nemusíme vždy hájit to, co si zasloužíme, pokud je zde něco důležitějšího než naše práva. Když se vzdáme toho, co by nám mělo náležet, může to přispět k šíření evangelia, pomoci něčímu duchovnímu životu nebo obecně pomoci ostatním. Nikdo by neměl Pavla obviňovat, že to dělá jen kvůli penězům, protože se živil sám. (I když ho přesto obviňovali.) Jsou chvíle, kdy je třeba nastavit druhou tvář a nezpůsobit bratrovi pohoršení. Nemusíte mít vždy poslední slovo.

Otázka: Co jsou v 2 Kor 12,20 pomluvy a urážky a proč jsou špatné?

A: Pomlouvání znamená vyprávět o někom něco, co není třeba říkat, i když je to pravda. Pomlouvání znamená zradit důvěru, jak uvádějí Přísloví 11:13;16:28 a20:19 .

Hádky jsou živěny pomluvami, jak uvádí Kniha přísloví26:20 .

Pomlouvání je pokušením, stejně jako pojídání nejlepších kousků jídla, jak uvádí Přísloví 18:8; 26:22.

Pomlouvači jsou výslovně pokáráni v Římanům 1:29; 1. Timoteovi 5:13.

Nenechte se však zlomit, když o vás lidé zlomyslně pomlouvají; totéž udělali apoštolu Janovi ve 3. Janově 10.

Pomluva s tím úzce souvisí; jde o to, že o druhých říkáme negativní věci, o nichž buď vědomě víme, že jsou nepravdivé, nebo jsme se ani neobtěžovali ověřit, zda jsou pravdivé či ne. Pomluva se liší od situace, kdy si někdo myslí, že říká pravdu, a přitom se mýlí. Lichocení zahrnuje říkání falešných pozitivních věcí o druhých.

Bible nám nikdy neříká, abychom pouze omezili pomlouvačné výroky; máme spíše mít na jazyku vůbec žádnou pomluvu, jak ukazují Žalm 15:3, Titus 3:2 a Jakub 4:11.

Pomluva je oblíbeným nástrojem šelmy ze Zjevení 13:6.

Nebuďte překvapeni, když vás lidé pomlouvají; Ježíš a věřící byli pomlouváni v Žalmu 38:20; 56:5; 119:23; 1. Petrově3:16 . Nicméně, zatímco jiní budou křesťany pomlouvat, křesťanské vdovy a ostatní křesťané nemusí dávat příležitost k pomluvám, jak ukazuje 1. Timoteovi 5:14.

Otázka: Jak mohl být Pavel v 2. Korinťanům 12:21 pokořen před Korinťany?

Odpověď: To neznamená, že by se Pavel před nimi choval pyšně. Spíše se mohl v jejich očích pokořit tím, že onemocněl, jak se mu to stalo v Galatii (Galatským4:13 ). Mohlo se jim zdát podivné, že muž, o kterém slyšeli, že uzdravuje jiné, byl sám nemocný. Ve skutečnosti Pavlova nemoc dokazovala, že uzdravení nepocházelo z Pavlovy moci, ale z moci Boží.

Otázka: Proč mají lidé ve 2 Kor 13,1.3, Mt 18,16 a Dt 19,15 sklon dělat unáhlené závěry na základě chabých důkazů a nejsou schopni uznat závěr ani při silných důkazech?

Odpověď: Zde hrají roli tři faktory. Za prvé, lidé rychle, často až příliš rychle, dospívají k závěru, ke kterému chtěli dospět už od začátku. Lidé mohou trpět potvrzovacím zkreslením, kdy se soustředí na důkazy, které podporují to, k čemu již dospěli, a ignorují důkazy, které jsou v rozporu s jejich závěrem. Za druhé, lidé si často neuvědomují, že to dělají. Za třetí, i když si člověk uvědomí, že by se mohl mýlit, může zde působit faktor pýchy, který mu nedovolí přiznat, že by se mohl mýlit. Takto se chovají nevěřící, ale i věřící. Je to slabost, o které si musíme uvědomit, že ji máme. Jedním ze způsobů, jak tuto slabost zmírnit, je společenství s ostatními věřícími, zejména s těmi, kteří mají jiné zázemí a výchovu než vy; možná jim můžete pomoci uvidět, kde dělají unáhlené závěry a kde se u nich projevuje potvrzovací zkreslení, a oni mohou pomoci vám.

Otázka: Měli bychom podle 2 Kor 13,2 a 1 Kor 4,21 někdy vyhrožovat lidem, včetně spolukřesťanů, tak jako to dělal Pavel?

Odpověď: Existuje vhodný čas a místo, kdy je možné lidi varovat třemi způsoby.

1. Neměli bychom zanedbávat svou povinnost varovat ostatní před tím, co Bůh řekl o blížící se zkáze lidí, pokud se odmítají obrátit ke Kristu.

2. Stejně jako moudří rodiče stanovují pravidla a důsledky pro své děti a manažeři firem stanovují cíle, pobídky (i odrazující opatření) pro své zaměstnance, i ti, kdo vedou církev, by měli jasně dát najevo, co očekávají od lidí, s nimiž pracují.

3. A ještě více – jako apoštol měl Pavel zvláštní autoritu přikazovat, varovat a napomínat ostatní křesťany.

Bohužel v některých křesťanských církvích mohou být vedoucí, kteří nevedou lidi k Bohu, a členové, kteří by je nenásledovali, ani kdyby to dělali.

Otázka: Co dělat, když narazíte na křesťany, kteří jsou ohromeni nesprávnými věcmi (2 Kor 13,3)?

Odpověď: Kromě povzdechu se můžete trpělivě pokusit nasměrovat je k tomu, co je důležité. Zeptejte se jich, jak důležité pro ně budou některé věci za několik let. Kromě toho je šest věcí, které můžete udělat.

Modlete se za ně, aby se dokázali soustředit na to, co je podstatné, a co je stejně důležité, aby dokázali rozpoznat, co podstatné není.

Povzbuzujte je, když se soustředí na důležité věci.

Napomeňte je, když se soustředí na triviální nebo zlé věci. Trpělivě jim vysvětlete, proč bychom se na tyto věci neměli soustředit.

Pokud je i nadále přitahují nesprávné věci, podle potřeby je pokárejte.

Buďte sami příkladem toho, jak se soustředit na důležité věci.

S pokorou zvažte, zda náhodou nejste tím, kdo se mýlí. Možná mají pravdu oni, nebo alespoň částečně.

Otázka: Jak byste popsal roli „slabosti“ v křesťanském životě podle 2 Kor 13,3?

Odpověď: Křesťanský život je paradox. Můžeme mít jistotu spasení, důvěru v Boží prozřetelnost a snažit se vynikat a dělat to nejlepší, co je v našich silách, jako by to bylo pro Pána. Přesto se máme spoléhat na Boha, spočívat v Jeho síle, ne ve vlastní, a vědět, že bez Něho nemůžeme dosáhnout ničeho, co by mělo věčný význam.

Slabost byla součástí Pavlova života a slabost je součástí i našeho života, ať si to uvědomujeme a přiznáváme, nebo ne.

Před Bohem vyznávejte své hříchy a přiznávejte také svou slabost. Modlete se o Boží moc (protože ji potřebujete), abyste překonali slabosti ve svém životě.

Uvědomte si, že sami nemáte schopnost vykonat vše, co pro vás Bůh zamýšlel, a co je ještě důležitější, být tím, čím Bůh zamýšlel, abyste na zemi byli. Ale s Boží mocí působící ve vás MÁTE sílu vykonat vše, co pro vás Bůh zamýšlel, a být tím, čím Bůh zamýšlel, abyste byli.

Před ostatními se nebojte přiznat, že nejste dokonalí, a buďte ochotni sdílet své slabosti. Nedělejte to však bez rozmyslu, abyste neházeli perly sviním. Také nesdílejte své pokušení takovým způsobem, aby někdo mohl tuto informaci využít k tomu, aby vás pokoušel.

Otázka: Kdy se v nás podle 2 Kor 13,3 projevuje „slabost“?

Odpověď: Pevná opora i chatrná opora mohou vypadat stejně, dokud na ně nepoložíte zátěž. Stejně tak pevná víra i chatrná víra mohou pro ostatní vypadat stejně a být v mysli dané osoby nesprávně zařazeny, dokud nepřijdou zkoušky a utrpení.

Potenciální pronásledování může odhalit, zda je víra pevná, či nikoli. Co když si o mně lidé budou myslet méně, nebo hůře, když budu sdílet evangelium nebo sloužit Bohu?

Riziko se obvykle jeví jako menší, pokud nic neděláte. Kdyby Bůh chtěl, abyste něco udělali, ale bylo by to riskantnější než to neudělat, svěřili byste toto riziko do Božích rukou, přičemž byste zůstali opatrní, nebo byste si mysleli, že váš život závisí výhradně na vás?

Těžkosti mohou ukázat, jakou víru máme. Zpíváte o radosti Páně, když se vše daří – jak byste měli. Ale když se věci nedaří, nebo když umíráte vy či někdo z vašich blízkých, přestali jste zpívat? Nebo dokážete i tváří v tvář zármutku a ztrátě stále zpívat o radosti Páně? Který druh zpěvu je pro uši démonů bolestivější a pro Boha příjemnější?

Otázka: Jak se podle 2 Kor 13,5–8 máme zkoumat, abychom zjistili, zda jsme ve víře?

A: I když mohou mít lidé jistotu spasení, mohou také zažít falešné obrácení a mít falešnou jistotu. Jak poznáte, zda je vaše jistota pravá? Nebo pokud někdo tuto jistotu necítí, možná by si měl uvědomit, že mu možná chybí spasení, nebo že spasení má, ale chybí mu právě ta jistota.

Zavázali jste se přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele? Věříte, že Ježíš zemřel za naše hříchy a fyzicky vstal z mrtvých (1. Korinťanům 15:1–6)? Věříte tomu, co nás Bůh naučil ve svém Písmu (1. Janův 2:24)? Milujete Boha a ne svět (1. Janův 2:15–16)? Trávíte čas s Bohem v modlitbě a čtení Jeho slova? I když nejste bezhříšně dokonalí (1. Janův 1:8), chcete zanechat své hříchy a růst v tom, abyste Boha následovali ještě plněji (1. Janův 3:6–10)? Chcete poslouchat Boha (1. Janův 2:4–6) a chodit ve světle, nikoli ve tmě (1. Janův 1:5–7)? Milujete ostatní (1. Janův 2:9; 3:10; 4:20–21)? Jste ochotni sdílet svou víru s ostatními? Pokud jsou všechny odpovědi „ano“, pak je vše v pořádku.

Ale jak kdysi někdo vtipně poznamenal: „Kdybyste stanuli před soudem za to, že jste křesťané, bylo by dost důkazů, aby vás usvědčili?“

Pavel tím také naznačuje: „Nesuďte mě, ale posuzujte sami sebe.“

Otázka: Proč Pavel ve 2. Korinťanům 13:6 říká: „A doufám, že si uvědomíte, že jsme v této zkoušce nepropadli“, když přece nikdy nevíme, zda jsou ostatní spaseni?

Odpověď: Pavel mluví o prověřování našich životů ve světle Písma. Ačkoli žádný křesťan na zemi nebude bez hříchu, praví křesťané se budou postupně přibližovat k absolutnímu cíli, jímž je podobnost s Kristem. To je ta zkouška, kterou Pavel míní.

Otázka: Dokazuje 2 Kor13:14 , že Trojice je pravdivá?

Odpověď: Naznačuje, že Trojice je pravdivá, ale přiznejme si, že to nedokazuje. „Trojí podstata“ Otce, Syna a Ducha Svatého je dokázána tímto veršem a dále Matoušem 3:16–17; 28:19; Janem 15:26; Římanům 15:16; 1. Korinťanům 12:4–6; Efezským 2:18; 3:14–17; 1. Tesalonickým 1:3–5; Židům 9:14; Judovi 20, 21; 2. Tesalonickým 2:13–14; 1. Petrovým 1:2 a Zjevení 4:8.

Trojice je součástí nauky o Trojici, ale i mormoni věří v trojici, aniž by věřili v Trojici. (Všimněte si, že ačkoli církev LDS oficiálně popírá Trojici, setkal jsem se s mnoha mormony, kteří se upřímně mýlí, když říkají, že věří v Trojici. Říkají to proto, že nerozumějí nauce o Trojici a jednoduše věří, že to znamená, že Ti tři jsou sjednoceni v lásce, duchu a záměru.) Popis nauky o Trojici najdete v diskusi k Matoušovi 28:19.

Otázka: Jak můžeme na základě 2. Korinťanům vědět, že dnešní Písmo je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Máme alespoň tři dobré důvody.

1. Bůh slíbil, že zachová své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25 a Matoušovi 24:35.

2. Svědectví rané církve. Autoři rané církve až do prvního nicejského koncilu (325 n. l.) citovali z 2. listu Korintským asi 312krát, nepočítáme-li narážky. Citovali 47 % 2. listu Korintským, přičemž zlomkové verše počítali jako zlomky. To je 120,8 z celkových 257 veršů.

Zde jsou autoři z doby před Nicejským koncilem, kteří odkazovali na verše z 2. listu Korintským.

Ignác Antiochijský (cca 110–117 n. l.) cituje 9 ze 18 slov z 2. Korinťanům 4:18 a násl. List Římanům, kap. 3, str. 74

Barnabášův list (cca 70–130 n. l.), kap. 18, str. 148, naráží na 2. list Korinťanům

Polykarp (111–155 n. l.) cituje prvních 11 z 25 slov z 2. Korinťanům 5,10a a také 7 z 22 slov z Římanům 14,10 a násl. Polykarpův list Filipským, kap. 6, s. 34

Polykarp (110–155 n. l.) odkazuje na 2. list Korintským 4:14a (rovněž na první čtvrtinu Římanům 8:11). Polykarpův list Filipským, kap. 2, s. 33

Polykarp (110–155 n. l.) odkazuje na 2. Korinťanům 8:21b (poloviční citát). List Polykarpa Filipským, kap. 6, str. 34 (rovněž Římanům12:17 )

List Diognetovi (cca 130–200 n. l.), kap. 5, str. 27 (citát z 3/4 textu) cituje 11 ze 16 slov z 2. Korinťanům6:10 .

List Diognetovi (cca 130–200 n. l.), kap. 5, str. 27, odkazuje na 2. list Korinťanům 10:3; 6:9;6:10 ; a4:12

Křesťané z Vídně a Lugduna (177 n. l.) (ANF sv. 8), str. 781, odkazují na 2. list Korintským 2:15

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) ve svém spise Proti herezím, kniha 2, 22:7, o 2. listu Korintským říká: „Že v nebesích existují duchovní bytosti, hlasitě prohlašují všechna Písma; a Pavel výslovně dosvědčuje, že existují duchovní věci, když prohlašuje, že byl vyveden do třetího nebe, …“ Cituje také 2. Korinťanům 7:7–9 jako slova Pavla v Druhém listu Korinťanům v Irenaeově díle Proti herezím, kniha 5, str. 3.1, str. 529

Muratoriho kánon (cca 190–217 n. l.) zmiňuje dva Pavlovy listy Korinťanům, stejně jako dalších 11 Pavlových listů.

Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) cituje 2. list Korinťanům 7:1 jako Pavlovo dílo. Stromata (193–202 n. l.), kniha 3, kap. 11, str. 394

Tertullian (198–220 n. l.) ve spise O vzkříšení těla, kap. 40, uvedl, že 2. list Korinťanům napsal apoštol Pavel. Ve spise O skromnosti, kap. 14, str. 89, rovněž uvádí, že Pavel napsal 2. list Korinťanům 2:5–11

Tertullian (204/205 n. l.) naráží na 2. list Korintským 4:10 v díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 5, kap. 11, s. 454.

Hippolyt (222–235/6 n. l.) cituje 2. list Korintským 12,2 jako Pavlovo dílo ve spise „Vyvrácení všech herezí“, kniha 5, kap. 3, s. 54

Hippolyt cituje část 2. Korinťanům 12:4. „Vyvrácení všech herezí“, kniha 7, kap. 14, s. 107–108

Theodotus, pravděpodobně montanista (cca 240 n. l.), cituje posledních 10 z 19 řeckých slov z 2. listu Korinťanům 4:18. Úryvky z díla Theodota, kap. 11, str. 44

Origenes (225–253/254 n. l.) cituje 2. Korinťanům 4:17,18 jako Pavlovo dílo ve svém spise „Druhý list Korinťanům“ v knize 6, kapitole 19, str. 582 díla „Proti Celsovi“

Origenův Komentář k Janovi (cca 227–240 n. l.) zmiňuje evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Zmiňuje Pavla jako autora 2. listu Korinťanům a Jana jako autora Zjevení.

Novatian (250/254–257 n. l.) citoval poslední tři pětiny 2. listu Korinťanům 3:17. „Pojednání o Trojici“, kap. 29, str. 641

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) cituje z „druhého listu Korinťanům“ v Traktátu 12, třetí kniha, kap. 2.

Firmilian z Cesareje (256 n. l.) cituje posledních 10 z 10 řeckých slov z 2. listu Korinťanům 11:2

Adamantius (cca 300 n. l.) uvádí, že apoštol psal Korinťanům, a cituje 2. list Korinťanům 4:6. Rovněž odkazuje na 2. list Korinťanům 1:20 jako na slova apoštola.

Victorinus z Petau (mučednicky zemřel v roce 304 n. l.) (Korinťané) zmiňuje Starý a Nový zákon ve svém Komentáři k Zjevení blahoslaveného Jana, str. 345. Uvádí seznam Pavlových listů: Římanům, Korinťanům, Galatským, Efezským, Tesalonickým, Filipským, Koloským a Timoteovi, a v kapitole 16 na str. 345 cituje 1. Timoteovi 3:15. Dále na str. 346 cituje 1. Korinťanům 15:53

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) parafrázuje 2. Korinťanům 11,32–33. Kánonický list, kánon 9, str. 273

Metoděj (cca 250–312 n. l.) cituje 2. Korinťanům 10,5. Rozprava o vzkříšení, část 3.2, kap. 1, str. 371

Athanasius z Alexandrie (318 n. l.) uvádí, že 2. Korinťanům 5:10 je od blahoslaveného Pavla. Vtělení Slova, kap. 56, str. 66–67.

Alexandr z Alexandrie (313–326 n. l.) cituje 2. Korinťanům 6:14 a násl. (6 ze 16 slov) a 6:15a (6 ze 123 citovaných slov) a 2:9 jako slova apoštola v „Listy o ariánské herezi“, 1. list, kap. 7, s. 294–295

Obsahují 312 citátů z 2. listu Korintským, což představuje 47 % (120,8) z celkových 257 veršů. Veškeré podrobnosti najdete na adrese https://www.biblequery.org/Bible/BibleCanon/EarlyChristianNTQuotes.xlsx.

Po Nicejském koncilu

Eusebiova Církevní historie (323–340 n. l.)

Athanasius z Alexandrie (367 n. l.) uvádí seznam knih Nového zákona ve Svátečním dopise 39, str. 552

Hegemonius (4. století) odkazuje na 2. Korinťanům 2:9. Cituje také 2. Korinťanům 13:3 jako Pavlovo dílo a nazývá ho apoštolem. „Disputace s Manesem“, kap. 42, str. 218

Optatus (4. století) odkazuje na 2. Korinťanům 3:3

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.) cituje 2. Korinťanům 13:4 jako „Korinťanům [blahoslavený apoštol] píše“ v díle O Trojici, kniha 9, kap. 13, s. 159

Synopsis Scripturae Sacrae (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje dva Pavlovy listy Korinťanům jako součást Nového zákona. Cituje tři čtvrtiny 2. Korinťanům 1:1.

Schizmatický Lucifer z Cagliari (370/371 n. l.)

Marcellus z Ancyry (kolem roku 374 n. l.)

Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.) cituje 2. Korinťanům 10:4 jako „Pavel píše Korinťanům“. O Duchu, kap. 16.37, str. 23

Synod v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.), kánon 60, str. 159, uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59, str. 158, stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Ambrosiaster (po r. 384 n. l.)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) cituje v přednášce 10.17, str. 62, 2. list Korinťanům 13:3 jako Pavlovo dílo

Ambrož Milánský (370–390 n. l.)

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.)

Amfilochios (po r. 394 n. l.)

Gregor z Nyssy (cca 356–397 n. l.) odkazuje na 2. list Korinťanům 5:16 jako na Pavlův text v díle Proti Eunomiovi, kniha 6, kap. 2, str. 184. Rovněž Pavlův list Korinťanům pro 2. list Korinťanům 5:20 v díle Proti Eunomiovi, kniha 2, kap. 14, str. 128–129

Didymus Slepý (398 n. l.)

Makarios/Symeon (4. nebo 5. století)

Optatus (4. století)

Schizmatický Lucifer z Cagliari na Sardinii (361–cca 399 n. l.) Ef 5,9.15

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.)

Gaudentius (po r. 406 n. l.)

Jan Zlatoústý (392–407 n. l.) sepsal 30 kázání na 2. list Korinťanům. Tvrdí, že 2. list Korinťanům napsal Pavel.

Chromatius (407 n. l.)

Severian (po r. 408 n. l.)

Niketa z Remesianu (366–cca 415 n. l.)

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.) uvádí 2. list Korinťanům 5:9–10 jako dílo apoštola Pavla. Obrana proti pelagiánům, kap. 18, str. 140

Jeroným (373–420 n. l.)

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) cituje 2. list Korinťanům 2:15 v díle O křtu, Proti donatistům, kap. 39, str. 508

Marcus z Eremity (po r. 430 n. l.)

Akacius z Melitene (kolem 438 n. l.)

Cyril Alexandrijský (444 n. l.)

Alexandrijský rukopis [A] (kolem 450 n. l.)

Hesychius z Jeruzaléma (po r. 450 n. l.)

Quodvultdeus (kolem roku 453 n. l.)

Theodoret z Kyrusu (biskup a historik) (423–458 n. l.)

Prosper z Akvitánie (nepřítel Cassiana) (426–465 n. l.)

Varimadum (445/480 n. l.)

Hegemonius (4. století)

Makarius/Symeon (4. nebo 5. století)

Maximinus (4. nebo 5. století)

Speculum (5. století)

Theodotus z Ancyry (5. století n. l.)

Všechny tyto spisy máme k dispozici dodnes.

Důkazy o kacířích a padělaných knihách

Apostolské konstituce (datum nejisté, kolem roku 380 n. l.)

Marcion odkazuje na Římanům podle Tertulliana.

Mani/Manes (262–278 n. l.) „Jako i Pavel poskytl tato další svědectví, že“ a cituje část 2. Korinťanům 3:6–7, 1. Korinťanům 15:56. (Mluví Manes) Disputace s Manesem, kap. 31, str. 203

Kacíř Priscillian (kolem roku 385 n. l.)

Kacíř Pelagius (416–418 n. l.)

Manichejský kacíř Faustus-Milevis (po roce 383 n. l.)

3. Nejstarší rukopisy 2. listu Korinťanům, které máme k dispozici, vykazují drobné odchylky, ale žádné teologicky významné chyby.

str. 46 Chester Beatty II, 100–150 n. l., 2 Kor 1:1–11:10;11:12 –21;11:23-13:13 (95 % neboli 254 z 257 veršů) a další části Pavlových listů a Listu Židům. Publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts obsahuje na str. 192 fotografii části p46. Na str. 197–198 se dále uvádí, že kvalita a stichiometrické značky svědčí o tom, že text napsal profesionální písař.

První polovina 3. století – 1936 – Frederic G. Kenyon podle publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“.

2. století, 200 n. l. – 1935 – Ulrich Wilken podle publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“.

200 n. l. – 1968 – The Text of the New Testament.

81–96 n. l. – 1988 – Young Kyu Kim podle publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts.

kolem roku 200 n. l. – 1975 – Aland a kol., třetí vydání.

Kolem roku 200 n. l. – 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání.

Počátek až polovina 2. století – 1999 – Kompletní text nejstarších rukopisů Nového zákona. Tento text je částečně založen na tom, že rukopis je velmi podobný papyru Oxyrhynchus 8 (konec 1. nebo počátek 2. století) a papyru Oxyrhynchus 2337 (konec 1. století).

str. 46, pokrývá 95 % 2. listu Korinťanům, tj. 254 z 257 veršů.

str. 34 – 1 Kor 16,4–7; 10; 2 Kor 5,18–21; 10,13–14; 11,2,4,6–7 (7. století) alexandrijský text.

7. století – 1968 – Text Nového zákona.

Vaticanus [B] 325–350 n. l.

Sinaiticus [Si] 340–350 n. l.

Bohairská koptská verze [Boh] 3./4. století

Sahidská koptská [Sah] 3./4. století

Gotický [Goth] 493–555 n. l.

Efraemův reskript [C] 5. století

Více informací o raných rukopisech 2. listu Korinťanům najdete na stránce www.BibleQuery.org/2 Corinthians Manuscripts.html.