< Biblický dotaz z Deuteronomia

Otázka: Jaké je hlavní poselství knihy Deuteronomium (Dt 1–34)?

Odpověď: Kniha Deuteronomium je jednou ze čtyř nejčastěji citovaných knih v Novém zákoně. Je to poslední z pěti knih zákona, nazývaných Tóra. V Deuteronomiu 17:14 bylo králům výslovně přikázáno, aby tuto knihu četli (a znovu četli). Anglické slovo „Deuteronomy“ pochází z řečtiny a znamená „druhý zákon“ nebo „opakování zákona“. Nejedná se však o druhý zákon, nýbrž o zopakování a částečné shrnutí zákonů z knih Exodus, Leviticus a Numeri. Je zaměřena na ty, kteří nejsou z rodu Levítů, zejména aby si to zapamatovali před vstupem do Zaslíbené země. Nejedná se o úplné shrnutí; například se příliš podrobně nezabývá jednotlivými společenskými zákony, obřízkou atd. Spíše Bůh svěřil Mojžíšovi úkol pronést tyto projevy o tom, na co se mají soustředit, když se chystají vstoupit do Zaslíbené země; například zopakovat Desatero přikázání a další zákony, mít města útočiště a mít pouze jedno centrum pro oběti. Toto centrum se přesouvalo z hory Ebal (Deuteronomium 27:1–8; Jozue 8:30–35) přes Šekem (Jozue 24:1–28) a Šílo (Jozue 18:1 a Soudců 21:19) až do Jeruzaléma.

Kniha Deuteronomium byla dána Bohem prostřednictvím muže, jemuž Bůh sdělil, že brzy zemře, aniž by vstoupil do Zaslíbené země. Během mnoha let jejich putování, které se chýlilo ke konci, Mojžíš ve svém rozloučení v podstatě říká: „Až se setkáte s hmotnými požehnáními i s pohanskými vlivy, pamatujte si zejména tyto věci.“

Otázka: Jaké jsou některé klíčové fráze v knize Deuteronomium 1–34?

Odpověď: Mezi klíčové fráze Deuteronomia patří „Hospodin, tvůj Bůh“ (280krát), „vstoupit do držení“ (18krát), „země“ (200krát) a „nebojte se“ (9krát).

Otázka: Proč bychom měli studovat knihu Deuteronomium 1–34?

A: Existují přinejmenším čtyři důvody. Za prvé, celé Písmo (nejen jeho část) je užitečné k učení, k usvědčování, k nápravě a k výchově ve spravedlnosti, jak uvádí 2. Timoteovi 3:16. Za druhé, jak ukazuje tabulka níže, Ježíš i autoři Nového zákona měli často na mysli knihu Deuteronomium. Když byl Ježíš pokoušen na poušti, ve všech třech případech odpověděl Satanovi citáty z Deuteronomia. Za třetí, potřebujeme vyvážený pohled na Boha; na Jeho milost, Jeho hněv a Jeho tajemnou a majestátní vznešenost. Za čtvrté, můžeme se konkrétně naučit, jak záměrní a organizovaní chce Bůh, abychom byli v našem úsilí o zbožnost. Můžeme si také připomenout důležitost společenské odpovědnosti, svědectví před našimi bližními, materialismu, efektivního vedení navzdory vyčerpání z neustálých stížností a výchovy další generace.

Otázka: Jaký je přehled obsahu knihy Deuteronomium 1–34?

Odpověď: Badatelé, včetně Kennetha A. Kitchena, objevili řadu podobností mezi strukturou Deuteronomia a chetitskými smlouvami o politické nadvládě z druhého tisíciletí př. n. l. Peter Craigie rovněž zaznamenal určité podobnosti s egyptskými pracovními smlouvami.

Většina knihy Deuteronomium je strukturována kolem tří dlouhých Mojžíšových projevů.

1–4 První řeč: Prolog

. 1:1–5 Preambule

. 1:6–3:29 Historický úvod

. 4:1–40 Základní ustanovení

5:1–11:32 Druhá řeč: Podmínky Smlouvy

12:1–26:29 Uplatnění

27–30 Třetí projev

. 28:1–14 Výhody/požehnání dodržování smlouvy

. 28:15–38 Tresty/prokletí za její porušení

. 29:1–30:30 Shrnutí

31–34 Závěrečné poznámky

Smlouvy o suzerainitě často hovořily o lásce vazala k pánovi. Mezi chetitskými smlouvami o suzerainitě a strukturou Deuteronomia však byl jeden velký rozdíl. Smlouvy o suzerainitě obvykle vyzývaly mnoho bohů, aby byli svědky smlouvy, a v Deuteronomiu se nic takového nevyskytuje.

Otázka: Kde je Deuteronomium citováno nebo na něj je odkazováno v Novém zákoně?

Odpověď: Odkazuje se na něj na mnoha místech.

Otázka: Jak dlouho měli Izraelité podle Dt 1:1 setrvat na poušti?

Odpověď: Deuteronomium 1:2 nám připomíná, že cesta na jihozápad Kanaánu by trvala asi jedenáct dní. Jelikož však po špatné zprávě deseti z dvanácti zvědů neuposlechli a nevstoupili za Bohem do země, trvalo to 38 až 40 let. Izraelité byli potrestáni, ale nebyli opuštěni. Trest však netrvá věčně. Na trest můžete reagovat tak, že z něj uděláte čas zvláštní oddanosti.

Raymond Brown říká: „Porazení a skleslí vzbouřenci byli zahnáni zpět do pusté pouště. Ponurá směsice úzce souvisejících hříchů – zapomnětlivost, neposlušnost, zvrácenost a domýšlivost – je připravila o lepší věci. Vše mohlo být tak jiné. … Během následujících let byly stovky těch smutných nevěřících odneseny do hrobů. Každý pohřeb byl novým svědectvím o závažnosti hříchu. Jejich hořká porážka od Amorejců se však stala blednoucí vzpomínkou. Postupně začal svítat nový den. Byl čas začít znovu.“

Otázka: Proč v Dt 1,6.9.14; Dt 15,2.5; Dt 11,2.7 Mojžíš řekl lidu, že jsou svědky toho, co se stalo před čtyřicetiletým putováním, když Num 14,29–30 a Num 26,64–65 říkají, že všichni zemřou na poušti?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

Lid strávil v poušti odhadem sedm let, než byla uvalena kletba čtyřicetiletého putování.

Num 26:64-65 uvádí pouze to, že všichni ti, kteří byli započítáni při sčítání vojenského stavu, předtím nežili.

Num 14:29–30 slibuje pouze to, že muži započítaní v předchozím sčítání lidu všichni zemřou, než dorazí do zaslíbené země, s výjimkou Jozueho a Kálefa.

Z prokletí byli tedy vyloučeni všichni muži mladší 20 let (kteří nebyli při sčítání započítáni), levitští muži všech věkových kategorií a všechny ženy. Mnozí z nich by byli naživu jako přímí svědci předchozích událostí. Lidé narození po začátku těch 40 let by byli pouze svědky z druhé ruky, kteří se dozvídali o událostech od svých rodičů a komunity.

Otázka: Jaké charakteristiky Mojžíšova vedení můžeme vidět v Dt 1,6–18?

Odpověď: Mojžíš projevil nejméně šest charakteristik.

Poslušnost – Mojžíšův život prošel mnoha různými obdobími: od dvorního oblíbence přes psance, odvážného osvoboditele, přetíženého soudce až po tajemného činitele zázraků. Jedinou konstantou však byla Mojžíšova poslušnost vůči Bohu.

Realistický – Mojžíš byl realistický ohledně sebe i ohledně ostatních. Uvědomoval si své nedostatky a to, že nemůže nést břemeno sám. Takže se nesnažil marně překonat své selhání v tom, že nedokáže zvládnout všechno. Místo toho s tím něco udělal a našel si pomocníky. Mojžíš nemohl vést lid tam, kde by si přál, aby byli, ale musel je vést tam, kde právě byli.

Důvěra v Boha – Mojžíš byl velmi sebevědomý člověk, ale nedůvěřoval sám sobě, zejména pokud šlo o jeho řečnické a vůdčí schopnosti. Důvěřoval však v Boží schopnosti a v to, že ho Bůh použije, navzdory tomu, co mu chybělo.

Obětavý – Mojžíš měl následovníky, kteří byli daleko od ideálu. Místo týmové práce a harmonie se Mojžíš neustále musel vypořádávat s reptáním a spory. S výjimkou krátkého okamžiku u Meriby se Mojžíš nikdy nevzdal. Mojžíš nebyl jen vůdcem ve vzduchoprázdnu; byl vůdcem právě pro ně.

Sdílení – Mojžíš přenechal mnoho každodenních rozhodnutí sedmdesáti starším. Nepřenechal jim jen nějaké úkoly, ale svěřil jim odpovědnost jednat spravedlivě a moudře.

Zranitelnost – Mojžíš zmínil tři úskalí, na která si musí vůdci dávat pozor: protekci, strach a osamělost.

Otázka: Je „já“, které zde v Deuteronomiu 1:8–12 promlouvá, Mojžíš, nebo Bůh?

Odpověď: V Deuteronomiu 1:6 Mojžíš uvedl: „Toto řekl Bůh“, takže „já“ ve verši 8 je Bůh. Když Mojžíš na konci verše 8 dokončil opakování toho, co řekl Bůh, od verše 9 dále se „já“ vztahuje na Mojžíše.

Otázka: V Dt 1,8. Vzhledem k tomu, že Izraelité měli tu zemi obsadit, proč byli později vyhnáni pod nadvládou Asyřanů a Babylóňanů?

Odpověď: Oni skutečně šli a tu zemi obsadili. Kvůli své neposlušnosti si však to, co získali, neudrželi a na 70 let o ni přišli. Deuteronomium 4:25–31; 28:20–28; 29:22–28; 30:1–10; 32:23–43 – to vše varovalo, že se něco takového může stát. Bůh nám může dát sliby a požehnání také, ale pokud si je nikdy neosvojíme, nemusíme je mít. To, že jim Bůh dal tu zemi, však neznamenalo, že si mohou dělat, co se jim zlíbí, a přesto v té zemi žít. Oni (a my) je můžeme také ztratit kvůli neposlušnosti.

Otázka: Vybral si lid v Dt 1:13,16 své soudce sám, nebo je jmenoval Mojžíš v Ex 18:25?

Odpověď: Zde by mohla pomoci analogie. Jmenuje prezident Spojených států lidi do funkcí ve vládě, nebo provádí pro ně Konfirmaci Senát?

Platí obojí. V Bibli lid navrhl osoby, které měly být jejich soudci, a Mojžíš si z nich vybral. Mojžíš možná vybral všechny, kteří byli navrženi, ale nemuselo tomu tak nutně být.

Otázka: Proč v Deuteronomiu 1:22–23 museli následovníci Vševědoucího Boha vysílat zvědy po celé zemi?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit dva odlišné body.

1. Mojžíš to pravděpodobně považoval za dobrý nápad, protože Bůh nám umožňuje mnoho věcí poznat sami. Mohli prozkoumat Kanaán, aby zjistili nejlepší způsob, jak do něj vstoupit, a relativní sílu tamních ozbrojených sil.

2. Bůh jim však nikdy nepřikázal, aby vyslali zvědy. S tímto návrhem přišel k Mojžíšovi lid a Mojžíš ve verši 23 pouze usoudil, že je to dobré. Ukázalo se to však jako katastrofa, protože když narazili na určité obtíže, ztratili víru. Neztratili víru v to, že Bůh je s nimi, ale ztratili víru v to, že je Bůh ochrání.

Z toho plynou dvě klíčové lekce pro dnešní křesťany. Za prvé, analýza situace je obecně dobrá věc. Pokud je však jedním z účelů této analýzy rozhodnutí, zda Bohu důvěřovat či nikoli, nebo zda Boha poslouchat či nikoli, je samotná analýza zlá, protože vychází ze zlých pohnutek.

Druhé klíčové ponaučení se týká vedení. Mojžíš zde neměl žádné špatné pohnutky a pravděpodobně si nebyl vědom toho, že skrytým motivem některých lidí, kteří žádali o vyslání zvědů, bylo rozhodnout se, zda chtějí poslouchat, či nikoli. Když nás někdo požádá o podivnou prosbu, která se jeví jako neškodná, je lepší nejprve pochopit proč, místo abychom ji impulzivně schválili nebo zamítli.

Otázka: V Dt 1,26–43, když Bůh chtěl, aby Izraelité okamžitě odešli do Kanaánu, a poté, co to nejprve odmítli, proč se na ně Bůh rozhněval, když se rozhodli jít?

Odpověď: Římanům 14:23 výslovně uvádí zásadu ilustrovanou v Deuteronomiu 1:26–43: „Cokoli nepochází z víry, je hřích.“ Izraelité nejprve odmítli jít kvůli nedostatku důvěry v Boha. Později se rozhodli jít, protože důvěřovali sami sobě. Bohu nešlo tolik o to, zda v danou chvíli půjdou či ne, jako o jejich poslušnost vůči Němu.

Pokud jste měli s touto otázkou potíže ještě před přečtením odpovědi, možná byste si měli zapamatovat následující. Někteří lidé se soustředí na to, co mají dělat nebo nedělat, aby byli v pořádku před Bohem. To však míjí podstatu věci. Bůh chce, abychom se nesnažili být Mu poslušní jen z dálky, ale abychom Ho vzývali, přibližovali se k Němu a byli Mu poslušní. Přečtěte si Římanům 14, kde najdete příklady, které můžete pochopit pouze tehdy, pokud chápete tento princip.

Otázka: Co se v Deuteronomiu 1:27 říká o Izraelitech?

Odpověď: Jejich strach je vedl k nesprávnému chápání, a to i přesto, že viděli důkazy o opaku. Zapomněli na zázračné způsoby, jakými je Bůh v minulosti zachránil – u Rudého moře, manou a křepelkami. I v budoucnu měl Bůh seslat na jižní Kanaánce velké kameny. Mysleli si, že Bůh, který jim pomohl překročit Rudé moře, je nedokáže zachránit před Amorejci. Domnívali se, že je Bůh nenávidí a že je zničí, když jim Bůh dává novou výzvu. Mysleli si, že Boží přikázání mají větší dosah než Jeho milost a moc. Viděli jen krátkodobý horizont a to, čeho mohli dosáhnout sami, nikoli to, čeho mohl dosáhnout Bůh.

Otázka: Kdo jsou v Dt 1,28; Dt 2,10; Dt 9,2 synové Anakovi (Anakim), Emité a Refaité?

Odpověď: Anakité byli potomky muže jménem Anak. Anakité byli kmen, jehož muži byli obávanými válečníky, pravděpodobně kvůli své velikosti a síle. Jelikož luky tehdy nebyly tak silné a dlouhý dosah a síla byly cennými bojovými vlastnostmi pro lidi, kteří bojovali meči a palicemi, tyto tři příbuzné klany vychovaly mnoho obávaných válečníků. Více informací najdete v diskusi k Deuteronomiu 31:3.

Otázka: Jak lidé v Deuteronomiu 1:34–46 a 1:2 reagují poté, co promarnili velkou příležitost, kterou jim Bůh dal?

Odpověď: Mohou reagovat tím, že začnou znovu poslouchat. To může být obtížné, i když by to mohlo být mnohem snazší, ale Bůh stále chce, abychom tyto věci dokázali. Na druhou stranu se někdo může zcela vzbouřit a nikdy se nevrátit. V jistém smyslu jsou naštvaní sami na sebe, ne na Boha.

Otázka: Co se v Dt 1,39 míní pojmy „poznání Boha“ a „věk zodpovědnosti“?

Odpověď: Věk zodpovědnosti je pojem, který označuje, že děti dosáhnou věku, od kterého jsou před Bohem zodpovědné za svá rozhodnutí. Žádný verš nenaznačuje, že by tento věk byl pro každé dítě stejný. V tomto úryvku se projevují tři zásady Boží spravedlnosti.

1. Bůh soudí na základě toho, co lidé vědí, a malé děti, které si z nevědomosti nevybírají to, co je správné, za to nejsou souzeny. Hřích se nepočítá tam, kde není zákon (Římanům 4:15; 5:12).

2. Bůh nesoudí lidi za to, co si nemohli vybrat. Žena znásilněná na venkově, kde její výkřiky nemohly být slyšeny, nebyla potrestána za sexuální hřích (Deuteronomium 22:25–27). Stejně tak ani teenageři, kteří rozlišovali mezi dobrem a zlem, ale neměli hlas ve shromáždění ani v jeho rozhodování, nespadali pod trest smrti na poušti.

3. Nicméně v tomto životě lidé často trpí následky zla, které spáchali jiní. Děti přesto musely žít na poušti 40 let. Bůh však v den soudu vše spravedlivě vyrovná.

Otázka: Proč v Dt 1,30–46 udělali Izraelité chybu, když se až pozdě rozhodli poslechnout Boha a bojovat proti Amorejcům?

Odpověď: Zásadní otázkou v myslích většiny Izraelitů bylo, zda bojovat s Amorejci, či nikoli. To bylo špatné. Zásadní otázkou mělo být, zda poslouchat Boha, či nikoli. Řídili se výsledkem, nikoli poslušností. Když Bůh řekl, že už nyní nemohou jít bojovat s Amorejci, jejich neuposlechnutí v tomto okamžiku se nelišilo od toho, když se odmítli vydat do boje dříve.

Otázka: Proč v Deuteronomiu 2:4–8 Izraelité nedokázali porazit Edomity, když byli přece mnohem silnější?

Odpověď: Izraelité s nimi nikdy nebojovali, a slabší národ nepřemůžete, když s ním odmítnete bojovat. Nikde se neříká, že by nebyli schopni Edomity porazit. Bůh jim spíše přikázal, aby s Edomity nebojovali, a oni poslechli.

Více informací najdete na https://www.thetorah.com/article/ar-moab.

Otázka: Proč v Deuteronomiu 2:4–7 Bůh řekl Izraelitům, že budou procházet Edomem, když Numeri 20:14–21 a Deuteronomium 2:8 ukazují, že to nikdy neudělali? Copak to Bůh předem nevěděl?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Bůh ví vše, co se s námi stane (Žalm 139:16, Izaiáš 46:10; 41:22–23; 42:9; 44:7, 1. Janův 3:20)

2. Bůh řekl Mojžíšovi, aby dal Izraelitům tyto pokyny. Běžná trasa vedoucí středem Moábu se nazývala Královská cesta a cestovat po ní by mohlo být nejjednodušší.

3. Chystali se projít vnitrozemím Edomu a prošli by jím, kdyby je Edomité pustili. Jelikož je však nepustili, prošli pouze po vnějším okraji Edomu.

Kromě toho se v knize „The Bible Knowledge Commentary: Old Testament“ na str. 265 uvádí, že v této oblasti dnes spadne ročně pouze asi pět palců srážek (ačkoli tehdy to bylo pravděpodobně o něco více). Edomité se možná obávali, že by tento početný lid spotřeboval veškerou vodu.

Jak poukázal Gleason Archer v následující otázce, jiná odpověď zní, že se pravděpodobně nacházeli v Edomu, když Edomity o něco požádali, a prošli okrajem Edomu, takže ve skutečnosti Edomem nakonec přece jen prošli.

Otázka: V Deuteronomiu 2:4–7 a Numeri 20:14–21, obešli Izraelité Edom, nebo prošli Edomem, jak uvádí Deuteronomium 2:4–7?

Odpověď: Deuteronomium 2:4–7 nikde neříká, že prošli Edomem. Spíše předtím, než dorazili k hranicím Edomu, bylo Izraelitům řečeno, že se chystají projít Edomem, a měli se ujistit, aby Edomity nevyprovokovali k válce.

Jak ukazuje 4. kniha Mojžíšova 20, Edomité jim nechtěli dovolit projít Edomem a zmobilizovali svou armádu. Izraelité tedy nešli obvyklou cestou, zvanou Královská stezka, a obešli Edom.

Někdy se stává, že se lidé chystají něco udělat, ale když proti nim vytáhne armáda, rozhodnou se místo toho udělat něco jiného. Viz také následující otázka

Gleason Archer dává odlišnou odpověď. Pokud sledujete jejich cestu, pravděpodobně se nacházeli v Edomu, když s Edomity jednali. Poté prošli podél (neoznačené) hranice Edomu, takže v jistém smyslu jím přesto prošli, i když ne po té snazší trase, kterou by si přáli.

Otázka: Jak se vypořádáte s situací popsanou v Dt 2,4–19 a Num 20,14–21, kdy musíte udělat okliku, abyste mohli vykonat to, co máte, a to výhradně kvůli tvrdohlavosti druhých?

Odpověď: Když vám Bůh dá úkol, myslíte si, že démoni nebo ostatní nikdy nevznesou odpor? Někdy nám Bůh dá něco na práci a my musíme jít oklikou, ale to neznamená, že se máme vzdát, nýbrž že musíme mít vytrvalost to dotáhnout do konce. Když se musíte vydat oklikou, měli byste to zvládnout s milostí, bez hněvu a bez jakékoli nenávisti či myšlenek na odplatu. Nemusíš jim nic dokazovat. Bůh však naplánoval, jak budeš žít svůj život v Jeho službě, a nepochybně s tím počítal i v tomto případě. Když máš pokušení rozzlobit se, nerozčiluj se, ale buď odhodlaný.

Otázka: Chybělo Izraelitům v Dt 2,7 něco, nebo byly podmínky natolik špatné, že si mohli stěžovat, jako v Ex 16,2–3 a Nu 11,4–6?

Odpověď: Podmínky byly snesitelné v tom smyslu, že lidé měli dostatek jídla, vody a oblečení. Nicméně, stejně jako dnes, to, zda si situace zaslouží reptání, závisí stejně tak na tom, kdo reptá, jako na samotné situaci. Věřícím Pavel v Filipským 2:14–15 přikázal, abychom vše činili bez reptání a hádání.

Otázka: Proč Izraelité v Deuteronomiu 2:9–12, 22, 37 neporazili Moábce a Ammonity?

Odpověď: Z toho prostého důvodu, že Bůh Izraelitům přikázal, aby s nimi nebojovali. Pravděpodobnými důvody, proč Bůh toto přikázal, jsou skutečnosti, že Moábci a Ammonité byli příbuzní Izraelitům, Izraelité se měli soustředit na Kanaánce a nemělo smysl, aby v boji o zemi, kterou stejně neměli dobýt, zahynul byť jediný válečník.

Mimochodem, Ar v Moábu nebylo město (alespoň v té době), ale spíše „osídlená oblast“ (Numeri 21:14), kde se nacházelo několik potoků.

Více informací najdete na https://www.thetorah.com/article/ar-moab. Komentář Keila-Delitzsche k Starému zákonu, sv. 1, část 3, str. 293 zastává názor, že město Ar existovalo také, ale že se zde odkazuje na tuto oblast.

Otázka: Jak mohla být Kanaán v Deuteronomiu 2:10–12 „zemí jejich dědictví“, když do ní ještě nevstoupili?

Odpověď: Země západně od řeky Jordán jim byla zaslíbena jako jejich dědictví. Navíc byla kniha Deuteronomium pravděpodobně sepsána jako poslední a dva a půl kmene již obsadilo zemi východně od řeky Jordán.

Viz kniha When Critics Ask, str. 115–117, kde najdete další informace a několik zajímavých kontrastů mezi názorem těch, kteří se drží autority Písma, a kritickým názorem křesťanských liberálů. (Termín „křesťanský liberál“ se mimochodem vztahuje na náboženské názory, nikoli na politiku.)

Otázka: Nedal Bůh v Dt 2,19 Ammonitům zemi Izraelitům, nebo jim ji dal Mojžíš v Joz 13,25?

Odpověď: Obojí je pravda. Ammonité měli dvě části svého království: tu, kterou zdědili po předcích, a tu, kterou získali dobytím. Ještě před těmito dvěma verši Izraelité obsadili právě tu druhou část. Deuteronomium 2:19 tedy bylo napsáno konkrétně proto, aby Izraelitům sdělilo, že nemají zabírat zemi, kterou Ammonité v dané době i původně vlastnili.

Kromě toho země na východním břehu řeky Jordán nebyla součástí Kanaánu. Izraelité ji dobyli a obsadili, ale Bůh jim ji neslíbil. I dnes se nám někdy stává, že získáme věci, které Bůh nechce, abychom měli, a později toho litujeme.

Otázka: Proč v Dt 2,30 Hospodin zatvrdil srdce Sihona, krále Chešbonu?

Odpověď: Pravděpodobně z podobného důvodu, z jakého Bůh zatvrdil srdce faraóna. Sihonovo srdce již bylo zatvrzené vůči Bohu a Jeho lidu a Bůh je zatvrdil ještě více. Někdo kdysi přirovnal Boží vliv ke slunečnímu světlu. Sluneční světlo změkčuje vosk, ale ztvrzuje hlínu, i když se jedná o stejné sluneční světlo.

Otázka: Proč v Dt 2,31 a Čís 21,23–26 musel lid bojovat proti Sihonovi a někteří z nich zemřeli, i když Bůh řekl, že jim již dal tu zemi do vlastnictví?

Odpověď: Bůh jim určil, že ji mají dobýt, a dal jim právo ji dobýt, ale oni přesto museli vykonat samotnou práci. Bůh nám dnes možná dá nějaké požehnání, ale pokud nejsme ochotni také pracovat na tom, abychom ho získali, nedostaneme ho.

Otázka: Co bylo v Deuteronomiu 3:11 „lůžkem“ krále Oga z Bášanu a jak dlouhé bylo?

Odpověď: Byla dlouhá asi 13 až 13,5 stopy. Hebrejské slovo pro „lůžko“ je zde nejednoznačné. Mohlo by se jednat o lůžko, na kterém trávil noc, nebo o „hrobové lůžko“ (vlastně sarkofág či hrobka), kde mělo spočívat jeho tělo. Byly nalezeny i jiné sarkofágy této velikosti, a to až ve Fénicii.

Mimochodem, Bašan ležel severně od místa, kam museli dorazit, aby vstoupili do Zaslíbené země. Nechtěli však poslat téměř všechny své jednotky přes řeku Jordán, aby pak nepřátelské království na sever od nich pustošilo jejich rodiny, stáda a dobytek. Bášan by tedy pravděpodobně nebyl dobyt, kdyby se zbavili své touhy bojovat proti Izraelitům ze strachu a chovali se k nim mírumilovně poté, co k nim Mojžíš vyslal mírovou delegaci (Num 21,21–22).

Otázka: Jak je možné, že v Deuteronomiu 3:11 byla postel krále Oga železná, když Izraelité neměli vyspělou technologii zpracování železa?

Odpověď: To nutně neznamená, že celá postel byla vyrobena ze železa (to by bylo poněkud nepohodlné). Místo toho byla postel zdobená železem. Egypťané používali železo z meteoritů jako ozdoby a dýky již nejméně od roku 3000 př. n. l. Ale i když měli nějaké železo z meteoritů, bylo pro ně velmi obtížné zušlechtit železnou rudu, protože k tomu je zapotřebí tavicí oheň mnohem žhavější než pro bronz nebo mosaz.

Otázka: Proč v Deuteronomiu 3:12–17 žily kmeny Gád, Ruben a polovina Manasse na východní straně Jordánu, když měl lid žít v Kanaánu?

Odpověď: Jednoduše proto, že se rozhodli tam žít. Písmo zaznamenává jejich volbu, aniž by ji schvalovalo. Historie ukazuje, že jejich volba nebyla moudrá. Srážek tam bylo málo, ale byla to dobrá země pro chov dobytka.

I dnes někdy, když věřící chtějí udělat něco, co sice není otevřeným vzdorem, ale není to úplně to, co Bůh chtěl, abychom udělali, Bůh nám dává svobodu učinit naše nemoudré rozhodnutí a často i vidět jeho důsledky.

Otázka: Jak v Deuteronomiu 3:21–22, 28 připravil Mojžíš předání vedení?

Odpověď: Úspěšní vedoucí mohou mít s přibývajícím věkem neochotu předat svou službu jiným; přesto to však musí udělat. Ačkoli to pro Mojžíše bylo pravděpodobně nepříjemné, protože věděl, že brzy zemře, začal s tím raději dříve, než aby to odkládal. Mojžíš nezačal až zde; začal už dávno tím, že vychovával Jozueho. Byl to postupný a očekávaný proces, a když k tomu došlo, nebyl to pro organizaci žádný velký šok. Křesťanské služby se někdy potýkaly s obtížemi kvůli špatně provedenému předání vedení. Bůh však Mojžíšovi v Deuteronomiu 3:21–22, 28 připomněl, aby pokračoval ve výchově Jozueho.

Otázka: Jaké jsou v Deuteronomiu 3:23–25 některé charakteristiky Mojžíšovy modlitby?

Odpověď: Mojžíš začíná veršem 23, který ukazuje, že Mojžíšovi jde více o oslavu Božího jména než o prosbu pro sebe. Ve verších 24–25 Mojžíš prosí Boha, aby ustoupil a dovolil mu vstoupit do zaslíbené země. Celý Mojžíšův život, posledních 40 let, spočíval v tom, že vedl lid do zaslíbené země, a prosil Boha, aby mohl vidět splnění svého největšího životního snu. Bůh řekl ne; stane se to, ale Mojžíš to na této zemi neuvidí.

Otázka: Jak v Deuteronomiu 4:1–4, 40 odráží zkušenost Izraele s touto zemí to, co Bůh činí v našich životech?

Odpověď: Bůh dal, ale oni si ji museli osvojit a měli by usilovat o to, aby to trvalo. Bůh dal Izraeli zemi jako zvláštní dar; oni si tuto zaslíbenou zemi nevysloužili svou prací. V rámci toho, co jim Bůh dal, mohli růst, prosperovat a (snad) být světlem pro jiné národy. Stále však museli tvrdě pracovat, aby ji obsadili. Jak však ukazuje Deuteronomium 4:43, někteří se tam nemohli dostat kvůli své ničemnosti. K jejich ničemnosti je podněcovali jiní (Moábci a Midianité v Číslech 22,26), ale oni sami nesli odpovědnost za to, že se rozhodli je následovat. Jak ukazuje období exilu, jakmile se ocitli v zemi, Bůh je mohl vyhnat za to, že se k Němu otočili zády. Deuteronomium 4:40 zdůrazňuje, že jejich pobyt v zemi nebyl samozřejmostí; měli by usilovat o to, aby si prodloužili své dny v zemi tím, že budou dodržovat Boží přikázání.

Bůh dal každému z nás jeden nebo více darů jako „majetek“. Může to být schopnost vydělávat peníze, fyzicky pomáhat lidem díky vašemu dobrému zdraví, vztahy, dovednosti a zkušenosti, nebo nějaká oblast, kterou vám Bůh poskytl – „výsadní příležitost“ či „oblast excelence“ –, kde, pokud v ní zůstanete, budete velmi prosperovat a budete moci být požehnáním pro ostatní. Není však samozřejmé, že v ní zůstanete. Pokud se k Bohu otočíte zády, může vás vyhnat. Svou „oblast excelence“ můžete opustit také kvůli lhostejnosti, lásce ke světu nebo tím, že budete příliš zaneprázdněni bezvýznamnými věcmi.

Otázka: Znamená příkaz v Deuteronomiu 4:2, aby se k Božímu slovu nic nepřidávalo, že by v Bibli po Deuteronomiu neměly být žádné další knihy?

Odpověď: Vůbec ne. Tento verš je konkrétně omezením pro lid, aby k přikázáním v knize Deuteronomium nic nepřidával ani z nich nic neubíral. Nejedná se o omezení pro Boha, aby neposílal další zjevení. Obecně platí, že omezení, která Bůh v Bibli dává, Boha samotného neomezují.

Otázka: Na co chtěl Mojžíš, aby v Deuteronomiu 4:9 věnovali zvláštní pozornost?

Odpověď: Mojžíš se zdál být docela „zoufalý“, aby si to zapamatovali. Zřejmě Bůh Mojžíšovi v Deuteronomiu 4:27–30 něco o budoucnosti sdělil. Deuteronomium 4:9–40 odpovídá na otázku, co chtěl Mojžíš, aby si zapamatovali. Stručně řečeno, skládá se to ze čtyř částí.

Verše 8, 23 a dále: Dávejte pozor, abyste se učili, pamatovali si a učili ustanovení a sliby zákona, jak kladné, tak záporné.

Verše 6, 23 a dále: Dávejte pozor, abyste poslouchali zákon a nevytvářeli žádné modly ani nedělali jiné věci, které by porušovaly zákon.

Verše 7, 9, 33 a dále: Dávejte pozor, abyste se učili, pamatovali si a učili o podivuhodných skutcích, které Bůh vykonal mezi lidmi.

Verše 9, 25: Dávejte pozor, abyste je učili jak své děti, tak vnoučata.

Otázka: Jak podle Dt 4,9.25; 6,2 učíte své vnoučata Božímu způsobu života, i když s nimi nežijete neustále?

Odpověď: V ideálním případě jste své děti dobře vychovali a ony se dobře vdaly či oženily, to znamená, že si vzaly věřící, a tak budou také učit. Můžete toto učení posílit a být dobrým příkladem tím, co děláte a říkáte, a být příkladem Zpovědi, kdy přiznáte, když jste udělali něco špatného.

Někdy se však děti křesťanů odvrátí od Pána nebo si vezmou partnera, který Pána nezná. Pak je to náročnější. Pokud jsou rodiče vstřícní, berte vnoučata do kostela, na prázdninovou biblickou školu, vánoční programy a další plánované aktivity. Sdílejte s nimi také to, co pro vás Kristus znamená, během neplánovaných chvil. Když činíte rozhodnutí na základě toho, co se líbí Bohu, sdílejte se svými vnoučaty, jaké jste měli možnosti a proč jste se rozhodli právě tak, jak jste se rozhodli.

Otázka: Dal Bůh Mojžíšovi v Deuteronomiu 4:10–15 Desatero přikázání na hoře Horeb, nebo na hoře Sinaj, jak uvádí Exodus 19:11?

Odpověď: Existují dvě možné odpovědi.

Synonyma: Tyto dva názvy se používaly zaměnitelně, podobně jako u Mojžíšova tchána, který se jmenoval jak Jitro, tak Reul. Více názvů je velmi běžné v oblastech, kde se vyskytuje více jazyků a kultur. Na Aljašce se nachází hora Denali, která se dříve nazývala hora McKinley. Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ na str. 205 to naznačuje.

Oblast: Horeb mohl zahrnovat více než jen horu Sinaj. Mohlo se jednat o název pro celou oblast nebo náhorní plošinu, nikoli pouze pro vrchol.

Otázka: Neviděl lid v Dt 4,12 Boží podobu, nebo viděl Mojžíš Boží podobu v Čís 4,12?

Odpověď: Obojí. Mojžíš měl tu výsadu, že spatřil Boží podobu, pravděpodobně předvtělené zjevení Krista. Lid žádnou podobu neviděl. Je to podobné jako u Saula z Tarsu na cestě do Damašku, který uslyšel Ježíšův hlas, zatímco jeho společníci slyšeli pouze zvuk.

Otázka: Proč byly v Dt 4,13 dvě kamenné desky?

Odpověď: Ačkoli někteří se domnívají, že na každou z nich mohlo být napsáno pět přikázání, nebylo by nijak obtížné vepsat celý text na jednu desku. Pravděpodobnější vysvětlení je, že v suzerenních smlouvách za Mojžíšových časů se také pořizovaly dvě kopie smlouvy: jedna pro každou stranu. Jedna kopie tedy byla uložena do archy, kde ji již nikdo neuviděl, a druhá kopie byla vystavena na očích.

Otázka: Zakazoval tento příkaz v Deuteronomiu 4:16–18 veškerá umělecká díla zobrazující lidi nebo zvířata?

Odpověď: Zjevně ne, protože nad archou byly sochy cherubínů (Ex 37,8–9). Mojžíšovi bylo také přikázáno, aby vyrobil bronzového hada (Nm 21,4–9). V Šalomounově chrámu byli také cherubíni (1 Kr 6,23–27). Mnoho dalších vyobrazení cherubínů bylo vytesáno v chrámu (1 Kr 6,39, 32, 35).

Zakázáno je používání obrazů jako předmětů uctívání ve dvou smyslech. Bylo jim zakázáno uctívat pohanské božstvo pomocí obrazu a bylo jim také zakázáno uctívat pravého Boha pomocí obrazu. Pohané uctívali jak samotné sochy, tak i pohanské bohy prostřednictvím obrazu svých soch.

Otázka: Proč byl v Deuteronomiu 4:20 Egypt „pecí“?

Odpověď: Byl pecí přinejmenším ve třech různých smyslech.

1. Egypt byl suché a horké místo; teplejší než Palestina.

2. Pece mohou spotřebovávat, spalovat a ničit věci podléhající zkáze.

3. Pece slouží k rafinaci kovů a odstranění strusky.

Některé dnešní zážitky jsou jako pece. Stejný zážitek může jednoho člověka zničit a jiného zušlechtit, čímž očistí „zlato“ v jeho srdci.

Q: Proč byl v Deuteronomiu 4:20 Egypt přirovnán k „železné“ peci, když rok 1447 př. n. l. spadá do doby před železnou dobou a Egypťané tehdy neměli žádné pece vyrobené ze železa?

Odpověď: Archeologie dokazuje, že Egypt měl železné nástroje již od roku 3000 př. n. l. Práce se železem však byla obtížná a velmi nákladná, protože železo vyžadovalo vyšší teplotu než bronz nebo měď. Tento verš se nevztahuje na pec vyrobenou ze železa, ale spíše na pec postavenou pro tavení železa.

Otázka: Jak je Bůh „žárlivým Bohem“ v Dt 4,24; 5,9; 6,15; Ex 20,5; 34,14; Joz 24,19; Nah 1,2?

Odpověď: Bůh zdůraznil tento výlučný požadavek své svaté lásky, neboť se jedná o běžný výraz v Písmu. Stejně jako manžel či manželka trvá na věrnosti manželské Smlouvy, tak i Bůh trvá na tom, abychom se mu oddali výlučně. Bůh nás s láskou stvořil, pečuje o nás a bude se svými dětmi navždy. Odvrátit se od Něho a uctívat někoho nebo něco jiného je jako facka do Boží tváře. Bůh nechce, abychom uctívali postavení či jiné obrazy. Bůh nechce, abychom uctívali cokoli jiného, i kdyby to nebylo ve formě fyzického obrazu. A konečně, Bůh nechce, abychom uctívali jakékoli obrázky či obrazy, i kdyby se o nich tvrdilo, že představují Jeho. Musíte tomu porozumět, abyste mohli pochopit, proč bylo modlářství pro Boha tak závažnou záležitostí, i když lidé uctívali také pravého Boha.

Bylo však pro ně těžké se jich vzdát. Jak řekl Martin Luther: „Pokud člověk nechce Boha, pak musí mít své modly.“ Raymond Brown, The Message of Deuteronomy, str. 69.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Deuteronomium 4:25–26 říká, že pokud budou uctívat modly, zcela zahynou, a oni modly uctívali, proč tedy zcela nezahynuli?

Odpověď: Odpověď najdete v bezprostředně následujícím verši: Deuteronomium 4:27. Bůh měl Židy jako národ zničit a rozptýlit je mezi národy. Slovo „zničit“ zde však neznamená úplné zničení. Deuteronomium 4:28–29 upřesňuje verše 25–27 tím, že říká, že pokud by pak hledali Hospodina, ti, kdo tak učinili, by se vrátili.

Při pohledu na Židy z kulturního hlediska existoval jeden obrovský rozdíl mezi Židy před jejich odchodem do Babylona a po jejich návratu z Babylona. Od té doby, co se vrátili z Babylona, navzdory všem svým chybám již nepodléhali pokušení uctívat modly. Pokud nic jiného nezabere, někdy je zapotřebí katastrofické události, aby se člověk nebo národ vyléčil z hříchu.

Otázka: Proč Mojžíš v Deuteronomiu 4:41, 19:1–13 a v Numeri 35:10–34 vymezil tři města?

Odpověď: Tato tři města vyhradili zejména jako města útočiště, kam mohl uprchnout ten, kdo neúmyslně zabil jiného člověka. Před mstitelem krve byli v bezpečí pouze uvnitř města. Když však zemřel velekněz, mohli se bezpečně vrátit domů.

Otázka: Znamená doslovný hebrejský výraz „směrem k východu slunce“ v Dt 4,41, že slunce obíhá kolem Země?

Odpověď: Ne. I ti nejznalější dnešní astronomové hovoří o východu a západu slunce. Skutečnost, že Bůh použil hovorový výraz, neospravedlňuje vědecký názor o nic více, než je dnes vědec vyloučen ze svého oboru za to, že říká, že se mu líbí západy slunce.

Aby se verš v Bibli shodoval nebo neshodoval s vědeckým názorem, musí tento verš uvádět jako fakt něco o našem světě, jako to činí některé verše v knize Genesis.

Otázka: Jaký význam má v Deut. 5:1 „dodržování“ zákonů?

Odpověď: „Dodržovat“ znamená poslouchat a jednat podle toho. Uvedu to na příkladu. Pravidla basketbalu znám docela dobře, ale chtěl jsem se je naučit ještě lépe. Pak jsem uvažoval, že se pokusím dostat do týmu Dallas Mavericks. Jsem si jistý, že by mě vzali díky mým skvělým znalostem této hry. Vezmou mě? Nebo chtějí někoho, kdo dokáže „podávat výkon“ – střílet koše, dobře přihrávat, bránit a blokovat střely a sbírat odražené míče? Pravidla se dají naučit, ale podávat výkon dokážou jen někteří lidé. Stejně tak každý Izraelita mohl vyrůst se znalostí zákona, ale Bůh od nich vyžadoval, aby jej plnili. Je pravda, že člověk musí znát zákon, aby jej mohl dodržovat, ale nikde ve Starém zákoně není slíben žádný prospěch tomu, kdo zákon znal, ale nedodržoval ho.

Otázka: Je v Deut. 5:1–30 zájmeno „vy“ v této kapitole použito v jednotném nebo množném čísle?

Odpověď: Zdá se, že v této kapitole se formy jednotného a množného čísla bez rozdílu mísí. Kenneth A. Kitchen (AOOT, str. 129) zjistil, že je to v semitských textech běžné. Z toho můžeme vyvodit, že zákony se vztahují nejen na jednotlivce, ale také na lid jako celek.

Otázka: Kdo jsou „otcové“ v Dt 5,2–3?

Odpověď: Názory se liší.

Nemohli to být hebrejští otroci v Egyptě, navzdory tomu, co učil Kalvín.

Bůh uzavřel Smlouvu s předchozí generací, která již téměř vymřela, jak učil Augustin.

Ale ještě předtím Bůh uzavřel Smlouvu s patriarchy Abrahamem, Izákem a Jákobem.

Otázka: Proč se v Dt 5,3 píše, že Bůh neuzavřel Smlouvu s jejich otci, když v Dt 5,2 se píše, že Bůh ji uzavřel?

A: Mojžíš zde ve své roli Božího proroka zdůrazňuje určitou myšlenku. Ta byla shrnuta slovy: „Bůh nemá vnoučata“.

Bůh skutečně uzavřel smlouvu s Abrahamem, Izákem a jejich předky v minulosti. To jim však nyní nepomůže. Znovu potvrdit smlouvu je vážná věc; oni sami uzavírají smlouvu s Bohem. Buď jste uzavřeli smlouvu s Bohem, nebo ne. To, že vaši rodiče uzavřeli smlouvu s Bohem, vám však vůbec nepomůže, pokud ji neuzavřete sami. Buď jste Božím dítětem, nebo nejste. Ezechiel 18 podává podrobnější vysvětlení tohoto bodu.

Otázka: Proč jsou v Deuteronomiu 5:6–10 první dvě přikázání uvedena jako první?

Odpověď: Desatero přikázání nezačíná zákazy, ale tím, kým Bůh je. Ježíš řekl, že milovat Hospodina, svého Boha, z celého svého srdce, mysli, duše a síly je největší přikázání, a právě na to se tato první dvě přikázání zaměřují. Jsou také základem všeho ostatního. Pokud nejsi věrný Bohu, pak na ostatních tolik nezáleží. Nevěrnost může spočívat v tom, že se upínáte k něčemu jinému, co považujete za boha, nebo v tom, že máte obraz, o kterém víte, že sám o sobě není bohem, ale odvádí vás od pravého, neviditelného Boha.

Mimochodem, římskokatolické učení má odlišné pořadí Desatera přikázání než protestanti a židé. Některá římskokatolická učení považují Deuteronomium 5:6–10 za jediné přikázání a poslední přikázání o toužení rozdělují na dvě části. V období přibližně od roku 500 do 700 n. l., kdy se pravoslavná katolická církev pokoušela sestavit seznamy hříchů, jak smrtelných, tak lehčích, jediným hříchem, který jim unikl, bylo uctívání obrazů.

Otázka: Proč je text v Dt 5,6–21 pouze parafrází Ex 20,2–17, který obsahuje přesná Boží slova?

Odpověď: Stručná odpověď zní, že Deuteronomium 5:6–21 zaznamenává připomenutí pro lid a Mojžíš zde použil parafrázi. Je to pravděpodobně záměrné, aby nám bylo ukázáno, že záleží na smyslu, nikoli na přesných slovech.

Podrobnější odpověď ukazuje rozdíly a uvádí čtyři body, které je třeba v odpovědi zohlednit.

Rozdíly mezi Exodem a Deuteronomiem

„Pamatuj“ (20:8) vs. „Dodržuj … jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh“ (5:12)

Ani tvá zvířata (20:10) vs. ani tvůj vůl, tvůj osel ani žádné z tvých zvířat (5:13)

[chybí] (20:10) vs. (5:14) „aby tvůj služebník a tvá služebnice mohli odpočívat, stejně jako ty.“

Celý verš 20:11 vs. celý verš 5:15

[chybí] (20:12) vs. jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh… a aby se ti dařilo dobře (5:16)

dům … manželka (20:17) vs. manželka … dům nebo pozemek“ (5:21)

Stejné příkazy: V tom, co se mělo dodržovat, nejsou vůbec žádné rozdíly.

Deuteronomium 5:6–21 může být také doslovné: Deuteronomium může být také doslovným citátem. Mohou to být doslovná slova parafráze Mojžíše. Nicméně není žádný problém, pokud by to nebyla doslovná slova Mojžíše. Starověký pojem citování zahrnoval jak doslovné citáty, tak to, čemu dnes říkáme parafráze.

Co se z toho můžeme poučit: Bůh chtěl, aby si lidé zapamatovali spíše význam než přesná slova.

Otázka: Je Bůh spravedlivý, když v Dt 5,9 trestá nepravost až do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří Boha nenávidí?

Odpověď: Bible učí, že všechny Boží cesty jsou spravedlivé (Deuteronomium 32:4; Žalm 99:4), ale než budeme moci pochopit, co je to spravedlnost, musíme definovat čtyři pojmy.

Spravedlnost: Bůh uděluje odměny za spravedlivé skutky, jak slíbil, a Bůh uděluje trest za neposlušnost vůči Němu, jak slíbil. Boží spravedlnost není nějaká tajemná, nepochopitelná věc, ale je popsána v Jeho slově, v Bibli.

Spravedlivý: Spravedlivý znamená jednak to, že se ke všem chová přesně stejně, a jednak to, že by se Bůh ke všem vždy choval přesně stejně. Bůh není spravedlivý, ani se za něj v Bibli nevydává, jak ukazují Matouš 20:1–16, Deuteronomium 5:9, Římanům 9:10–18 a další verše. Jan 19:11 a 2. Petrův 2:21 ukazují, že ti, kdo mají více poznání, jsou souzeni přísněji. To implicitně ukazuje, že ne každému je dáno stejné množství poznání, což je nespravedlivé. Bůh je však stále spravedlivý a bere to v úvahu (Římanům 4:15; 5:12). Mnoho lidí má velmi odlišné představy o spravedlnosti, a pokud váš názor na spravedlnost nepřipouští žádnou nespravedlnost, pamatujte, že Bůh slíbil být spravedlivý pouze podle své definice spravedlnosti, jak je uvedeno v Bibli, a nikoli podle nějaké konkrétní lidské definice.

Vina/odpovědnost: Vina může být lidskou emocí, ale to není ten druh viny, o kterém se zde hovoří. Zde se jedná o odpovědnost, vyplývající z požadavků Boží spravedlnosti, být vystaven Božímu hněvu. Existuje větší a menší vina (Jan 19:11). Každý člověk je vinen za svůj vlastní hřích; neneseme odpovědnost za hříchy svých předků (Ezechiel 18; Deuteronomium 24:16) a nesdílíme vinu svých dětí (Ezechiel 18:20).

Důsledky: Mnohá požehnání, prokletí a další důsledky činů jedné osoby se dědí a přenášejí na jiné. Když se matka může rozhodnout, zda se zdrží kouření, pití, špatné stravy, kokainu a jiných drog, nebo se jim bude oddávat, důsledky to nese dítě. Mezi příklady přenesených důsledků patří například dítě narozené křesťanským rodičům, dítě s vrozenými vadami narozené ve velmi znečištěné oblasti a děti, které jsou potraceny nebo zavražděny po narození.

Důsledky se zdají nespravedlivé a zdálo by se, že činí Boha nespravedlivým, kdyby tento krátký pozemský život byl vše, co existuje. Bývalý redaktor časopisu Scientific American, agnostik jménem Martin Gardiner, ve své knize *The Whys of a Philosophical Scrivener* vyslovil hlubokou myšlenku. Řekl, že pokud věříte ve spravedlnost (a on věřil), pak musíte věřit v posmrtný život. Jinými slovy, život na této zemi je tak nespravedlivý, že pokud má každý dosáhnout spravedlnosti, musí existovat čas po smrti, kdy bude spravedlnost vykonána. My křesťané tomu říkáme Soudný den. Již před staletími vyjádřil Lactantius (cca 303–325 n. l.) téměř stejnou myšlenku v díle *The Divine Institutes*, kniha 6, kap. 9, str. 171–172.

Nyní k odpovědi na otázku ohledně Boží spravedlnosti v Deuteronomiu 6:4. Bůh je spravedlivý, ale není rovnostářský. Lidé mohou zdědit následky, ale ne vinu. Chvála Bohu však za to, že je nejen spravedlivý, ale i milosrdný.

Otázka: Jaké jsou v Dt 5,11 a Ex 20,7 různé způsoby, jak lidé zneužívají Boží jméno?

Odpověď: Hebrejský význam je zde velmi široký. Doslovně to znamená spojovat Boží jméno s prázdnotou. Zahrnuje to používání Božího jména jako nadávky, k proklínání někoho nebo jako magické formule.

Otázka: V Dt 5,14 se píše, že zvířata neznají Mojžíšův zákon, tak proč jim nebylo dovoleno pracovat?

Odpověď: Ačkoli Písmo neuvádí důvod, můžeme vidět řadu možných důvodů.

Při práci neměli svým majitelům přinášet žádný prospěch.

Pro zvíře by bylo zdravější mít také den odpočinku.

Neměli bychom zapomínat (jako to udělali sami Izraelité), že měli být světlem a příkladem pro ostatní národy, aby braly Boží přikázání velmi vážně.

Otázka: Měli Izraelité podle Dt 5,15 dodržovat sobotu proto, že byli otroky v Egyptě, nebo to Bůh přikázal proto, že stvořil nebe a zemi za šest dní, jak říká Ex 20,11?

Odpověď: Platí oba důvody. Důvod, který vychází z Božího stvořitelského díla, je uveden v Exodu 20:11. Další důvod, totiž že byli v Egyptě otroky (bez sabatu), je uveden v Deuteronomiu 5:15.

Může být užitečné uvažovat o lidském příkladu jednání z tří různých pohnutek. Jedné osobě můžeme říci, aby nešířila pomluvy, protože to Bůh přikazuje. Druhé osobě můžeme říci, aby nešířila pomluvy, protože tím projevuje svou lásku a úctu k Bohu. Třetí osobě můžeme říci, aby nešířila pomluvy kvůli své lásce k druhým. Další příklad najdete v knize „Biblické obtíže a zdánlivé rozpory“ na str. 209–210.

Obecně lze říci, že křesťané mohou být motivováni k činění dobra na základě Božího charakteru, na základě minulých zkušeností svých vlastních či jiných lidí, na základě současné lásky k Bohu a k druhým, nebo na základě budoucí naděje. Nejsilnější motivací je pravděpodobně kombinace všech výše uvedených faktorů. Kniha „When Critics Ask“ (str. 118) uvádí podobnou odpověď, podle níž lze něco zapamatovat ze dvou důvodů. Jedním byl „počáteční“ důvod stvoření a druhým „následný“ důvod Vykoupení.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Dt 5,17 a Ex 20,13 stojí „nezabiješ“, proč tedy existoval trest smrti?

Odpověď: Bůh nikdy neřekl „nezabiješ“, ale přikázal „nevraždíš“ (Ex 20,13; Dt 5,17). To je patrné nejen z hebrejského textu, ale i ze samotného kontextu, neboť Izraelcům bylo nařízeno popravovat lidi za určité zločiny, jak je uvedeno v Exodu 21,12–17. Kromě toho byly jak v Exodu, tak v Deuteronomiu za určitých okolností ospravedlněny války.

V Novém zákoně se nám říká, abychom milovali své nepřátele (Lukáš 6:27–36 a Matouš 5:43–44), a jako jednotlivci bychom se neměli mstít, jak učí Římanům 12:17–21. Na druhou stranu však hned následující kapitola učí, že vláda má před Bohem odpovědnost „nést meč jako nástroj hněvu k potrestání pachatelů zla“, jak ukazuje Římanům 13:4.

Otázka: Jaké jsou podle Deuteronomia 5:19 a Exodu 20:15 některé způsoby, jak mohou lidé krást?

Odpověď: Nejviditelnějším způsobem je krádež peněz nebo hmotného majetku, jak je uvedeno v Exodu 22:2. Odkazuje se však také na krádež lidí, jako je únos nebo zotročování, jak ukazují Deuteronomium 24:7 a Exodus 21:16. Může se také jednat o neoprávněné získání peněz podvodem nebo klamem. Krádež může spočívat v nelegálním používání věcí, jako je software, DVD nebo písně. Krádeží může být i krádež času zaměstnavateli. Krádež může být nelegální, nebo k ní může docházet prostřednictvím špatných zákonů, ale v každém případě je to v Božích očích zlo.

Otázka: Jakými způsoby mohou lidé podle Dt 5,20 a Ex 20,16 vydávat falešné svědectví?

Odpověď: Kromě křivé výpovědi u soudu to může znamenat i lhaní za účelem prodeje, poštvání někoho proti něčemu jinému nebo snahu získat si něčí přízeň. Bůh není oslaven, pokud řeknete něco, o čem víte, že není pravda, abyste někoho přesvědčili, aby se stal křesťanem. Při šíření evangelia se nám někdy naskytne volba mezi „zlehčováním pravdy“, abychom byli přesvědčivější, a upřímným sdělením celé pravdy, i když je to méně přesvědčivé. Kdykoli se ocitnete v takové situaci, uvědomte si, že první možnost – „zlehčování pravdy“ – je pro nás pokušením, abychom se znelíbili Bohu. Vždy si vyberte druhou možnost.

Otázka: V čem se liší toto přikázání v Dt 5,21 a Ex 20,17 od ostatních devíti?

Odpověď: Když někdo poruší kterékoli z prvních devíti přikázání, existují k tomu vnější, fyzické důkazy, ale člověk může v nitru toužit, aniž by to na sobě jakkoli projevil. Můžete toužit po něčím bohatství, manželovi či manželce, slávě, oblibě nebo vzhledu, aniž byste podnikli jakékoli kroky. Ale postoj srdce, jímž je touha, je i tak hříchem.

Otázka: Proč Deut. 5:21, poslední z deseti přikázání, [údajně] učí, že manželky jsou majetkem mužů? (Toto tvrdil jeden muslim.)

Odpověď: NEUČÍ, že manželky jsou majetkem mužů. Říká, že muž nemá toužit po manželce svého bližního ani po jeho majetku, ale to neznamená, že manželka je majetkem.

Na druhou stranu vím alespoň o jednom muslimovi, který, když přijel do Ameriky a musel deklarovat svůj majetek, uvedl na seznamu i svou manželku. Poté, co vysvětlíte výraz „ženy, které vlastní vaše pravá ruka“ v Koránu, možná bychom měli vysvětlit následující pasáž ze sunnitských hadísů.

Když je někomu dána žena, služebník nebo dobytek, měl by ho uchopit za čelo a modlit se k Alláhovi. Ibn-i-Majah, sv. 3, č. 1918, str. 157

„Chovejte se k ženám dobře, neboť jsou u vás [jako] domácí zvířata (‘awan) a samy nic nevlastní.“ al-Tabari, sv. 9, str. 113. [Ostatní muslimští učenci nesouhlasili s Tabarim, že by ženám bylo zakázáno vlastnit cokoli samy.]

Otázka: Proč se v Dt 5,22 píše, že Bůh již nic nepřidal, když existovala i další přikázání?

Odpověď: Je zde menší a větší důvod.

Za prvé, v době a na místě, kde Bůh dal Desatero přikázání, Bůh v té době nic dalšího nepřidal.

Důležitější je, že Bůh nikdy nevydal jedenácté přikázání. Bůh dal mnoho přikázání, Židé jich v Tóře napočítali 613, ale tato jsou těch hlavních „deset“ a žádná další k nim nepřibyla.

Otázka: Co přesně Bůh v Deuteronomiu 5:28–29 chválí a oceňuje?

Odpověď: Nechválí je za dodržování Desatera přikázání, protože ta jim byla právě dána a v tomto okamžiku ještě neměli žádnou historii toho, jak by se jimi řídili. Spíše má Bůh radost z jejich postoje plného úcty a z jejich upřímného odhodlání je poslouchat. Ale Bůh, který zná budoucnost, v Deuteronomiu 5:29 vyjadřuje, jak moc si marně přál, aby lid vždy zůstal věrný svému závazku potěšit Ho.

Otázka: V Dt 6:3, 11:9; 26:9,15; 27:3; 31:20; Ex 3:8,17; 13:5; 33:3; Lev 20:24; Num 13:27; 14:8; 16:14; Joz 5:6; Jer 11:5; 32:22; a Ez 20:6,15; proč se Starý zákon často zmiňuje o zemi oplývající mlékem a medem?

Odpověď: Podívejme se nejprve na mléko a poté na med.

Mléko, které lidé pili, pocházelo od krav, ovcí, koz a velbloudů. Pastevci nemohli žít pouze na stravě složené z masa; a mléko pokrývá většinu ostatních živin. Koneckonců, mléko je to jediné, co má mládě. Mléko se tedy vyskytovalo téměř ve všech zemích; ale bylo ho více tam, kde lidé mohli chovat více dobytka.

Med: Med byl pochoutkou, která sloužila k oslazení pokrmů. K produkci velkého množství medu je zapotřebí mnoho květů, které v Egyptě obecně chyběly. Kanaán byl podle časopisu PEQ 98 (červenec–prosinec 1966) dobře známý svým medem. Kolem let 1950/1920 př. n. l. egyptský cestovatel Sinuhe uvedl, že v Kanaánu je hojnost medu a oliv (ANET, str. 19–20). Faraon Thutmose III. (1483–1450 př. n. l.) shromáždil z Kanaánu jako tribut stovky nádob s medem. Izraelští reptalové Dátan a Abiram však v knize Numeri 16:13 nazvali Egypt zemí mléka a medu. V Ugaritu (na severozápadním pobřeží dnešní Sýrie) o Kanaánu hyperbolicky psali: „Z nebes pršelo olej a potoky tekly medem“ (BA, 27. prosince 1965). Medu bylo dostatek, jak dokládá, že Jonatan snědl med, který ležel přímo na zemi (1. Samuelova 14:29–43). Jan Křtitel se živil pouze kobylkami a divokým medem (Matouš 3:4). Král Ezechiáš choval včelí úly.

Otázka: V Deuteronomiu 6:4 se píše, že Bůh je „Jeden“ – jak to tedy je s Trojicí?

Odpověď: Zaprvé, v mnoha hebrejských rukopisech má tento verš na konci mimořádně velká písmena, která se v latině a angličtině nazývají majuscula. Zde je několik slov pro „jeden“, která se používají ve Starém zákoně.

chad: znamená jednoduše „jeden“ a používá se jen zřídka.

‘ishshah: jeden, každý, každá, žena

‘oysh: muž nebo jedinec. (ve Starém zákoně velmi běžné)

‘echad: což znamená „sjednocený, stejný, sám a dohromady“ (ve Starém zákoně velmi běžné)

Slovo použité v Deuteronomiu 6:4 je „echad“. Toto slovo by se tedy dalo přeložit jako „sjednocený“, ačkoli „jeden“ je širší a vhodnější překlad. Stejné slovo se používá také v:

Genesis 2:24 říká, že muž a žena jsou jedno tělo.

Deuteronomium 6:4 říká, že je jeden Bůh.

Genesis 1:5 říká: „Večer a ráno byly jedním dnem.“

Příklad významu tohoto slova jako jednoty složené z několika částí najdeme v Exodu 26:6,11, kde padesát spon drží záclony (v množném čísle), aby stan byl „jedním“. Ezechiel 37:17,19,22 také hovoří o dvou tyčích spojených do „jedné“, přičemž používá stejné slovo.

Otázka: Proč se v Deuteronomiu 6:4, v tomto přikázání zvaném šema, hovoří o srdci, duši a síle?

Odpověď: Písmo to přímo neříká, ale můžeme si uvědomit následující.

1. Představte si, že by Bible říkala, abychom milovali Boha pouze svou duší. Důvěřovali bychom Mu, že zachová náš život, a možná bychom chtěli udržovat svou duši čistou, ale to by neznamenalo, že bychom měli vůči Bohu nějaký závazek.

2. Představte si, že by Bible říkala, abychom milovali Boha pouze svou silou. Plnili bychom svou povinnost vůči Bohu a tvrdě pracovali v Jeho službě, ale závazek neznamená, že k Bohu chováme nějakou náklonnost nebo lásku.

3. Představte si, že by Bible říkala, abychom milovali Boha pouze svým srdcem. Měli bychom velkou touhu po hlubším vztahu s Bohem, aniž bychom přestali spoléhat na sebe samé a aniž bychom pilně činili cokoli, abychom Ho poslouchali a sloužili Mu.

Ať se snažíme sebevíc, nemůžeme Boha milovat naplno bez všech tří prvků. Čtvrtý prvek najdete v Markovi 12:30.

Mimochodem, Deuteronomium 6:4 lze považovat za shrnutí celé kapitoly Deuteronomium 6–11. Slovo „šema“ doslovně znamená „poslouchej“.

Otázka: Měli bychom podle Deuteronomia 6:7,20 vychovávat své děti, nebo je nechat, aby se samy rozhodovaly, až vyrostou?

Odpověď: Výchova není vymývání mozků, a stejně jako by rodič zanedbával svou povinnost, kdyby své děti neučil o bezpečnosti, tak i křesťanští rodiče zanedbávají svou povinnost, pokud své děti neučí o Bohu. Naše děti jsou naší odpovědností. Nejsme před Bohem zodpovědní za volby, které svobodně učiní, ale jsme zodpovědní za to, jak jsme je vychovali a co jsme je naučili. Přísloví 22:6 říká, že máme vychovávat dítě tak, jak má jít. Efezským 6:4 je příkaz pro otce, aby vychovávali své děti v kázni a poučení Páně. Ježíš v Matoušovi 19:14 řekl, ať děti přicházejí k Němu a ať jim v tom nikdo nebrání.

Místo toho, abyste se obávali, zda je učíte správné věci, věnujte pozornost špatným postojům, které mohou převzít ze svého okolí, pokud nebudou opatrní. Místo toho, abyste je nechali napospas osudu, modlete se za ně a modlete se s nimi každý den. Rodina nese primární odpovědnost za to, aby své děti učila o Bohu, a církev sekundární, ne naopak.

Otázka: Měli by věřící podle Deuteronomia 6:8–9 mít šema (Deuteronomium 6:4) na čele a na rukou?

Odpověď: V další otázce se dozvíte, jak poznat, kdy něco berete příliš doslovně a legalisticky.

Neexistuje žádný důkaz, že by někdo v Izraeli chápal tento úryvek příliš doslovně až do doby farizejů. Nemáme žádný záznam o tom, že by to sami Mojžíš nebo Jozue dělali.

Na druhou stranu si dnešní křesťané často zdobí své domovy předměty s biblickými verši. Nedělají to z legalismu, ale z touhy mít Boží slovo ve svých srdcích.

Otázka: Vzhledem k tomu, že věřící podle Deuteronomia 6:8–9 nemusí nosit biblické verše na čele, jak poznáte, zda daný úryvek interpretujete příliš doslovně?

Odpověď: Pokud chcete tento úryvek brát příliš doslovně, měli byste být důslední a celý úryvek chápat stejným způsobem. Deuteronomium 6:6 říká, že slova by měla být v našem srdci, a jelikož se dnes provádějí operace na otevřeném srdci…

Vážně, než najdete odpověď na to, jak interpretovat určitý úryvek, je důležité se v modlitbě zeptat na správnou otázku. Správná otázka zní: „Jak Bůh a lidský autor zamýšleli, aby věřící tento úryvek interpretovali?“ Existuje pětibodový test, který byste měli použít při interpretaci jakéhokoli úryvku, abyste na tuto otázku odpověděli.

1. Je můj výklad konzistentní, nebo vykládám část pasáže jedním způsobem a část jiným?

2. Zbavuje můj výklad některé části pasáže smyslu? Pokud ano, je s mým výkladem něco v nepořádku.

3. Dává můj výklad smysl ve světle kontextu veršů před a po daném úryvku?

4. Je můj výklad v souladu s tím, co Bůh řekl ve zbytku Písma o těchto pravdách a o tomto úryvku? Mějte však na paměti, že jeden úryvek může obsahovat více než jednu pravdu.

5. Nakonec je tu ještě jeden test, který má menší význam. Podívejte se, jak Bůh vedl biblické křesťany, jak ty rané, tak i moderní, k výkladu této pasáže.

Otázka: Když se v Dt 6,10–13 zbožným lidem dostane blahobytu nebo lepšího zdraví, jaké faktory způsobují, že někteří zůstávají vděční a blízko Bohu, zatímco jiní se od něj vzdalují, protože již nemají žádné bezprostřední potřeby?

Odpověď: Věřící mohou na pokušení vzdálit se kvůli bohatství reagovat velmi odlišně, a to z celé řady důvodů.

Někteří si to pokušení ani neuvědomí, dokud do něj již neupadnou.

Nevděční

Uvězněni láskou k tomuto světu. (1. Janův 2:15)

Ztratili kontakt s úctyhodnou Boží podstatou. (Žalm 50:21)

Pýcha, protože si mysleli, že to dokázali sami. (Žalm 115:1)

Nemyslí si, že by teď potřebovali, aby pro ně Bůh ještě něco udělal. (Přísloví 30:7-9)

Uvězněni penězi; buď touží vydělat více, bojí se, že o vše přijdou, nebo se bojí, že přijdou o peníze, které by mohli vydělat. 1. Timoteovi 6:9-11

Svedli své nově nalezené přátele.

Zapomínají na Boží drahocenné sliby, které nám dal.

Otázka: Co je významného na Massah v Deuteronomiu 6:16?

Odpověď: V hebrejštině znamená „masa“ „zkoušku“. Tak nazvali místo, kde reptali proti Bohu, protože neměli vodu. Zapomněli, jak se o ně Bůh dříve postaral, když je ochránil před faraonovou armádou a během jejich předchozích cest pouští, a začali pochybovat, zda se o ně Bůh bude i nadále starat.

Ježíš citoval tento verš v Matoušovi 4,7 a Lukášovi 4,12, když ho Satan pokoušel a říkal mu, ať se vrhne z křídla chrámu. Stejně tak bychom neměli dělat žádné šílenosti jen proto, abychom zjistili, zda nás Bůh ochrání.

Křesťané mohou ve svém životě prožívat těžká období, kdy začnou pochybovat, zda se o ně Bůh stále postará. To pro nás může být místo zvané „masa“. Když se na takovém místě ocitneme, pokračujme i nadále v chválení Boha, vzpomeňme si, jak se o nás Bůh postaral v minulosti, a zachovejme si naději, že se o nás bude i nadále starat na zemi, až do chvíle, kdy nastane čas, abychom se vrátili domů do nebe.

Otázka: Co je smyslem učení v Deuteronomiu 6:20?

Odpověď: Rodiče měli své děti učit každý den. Když mělo dítě otázku, zvláště tak důležitou jako tato, rodiče neměli odcházet a připravovat si odpověď. Měli bychom být schopni odpovědět okamžitě, protože už máme odpověď připravenou. Měli bychom být schopni učit tolik, kolik si dítě přeje, a to na úrovni, která je pro něj vhodná.

Otázka: Proč se v Dt 6,20 nezmiňují dcery?

A: Podle Deuteronomia 6:7 měli učit všechny děti, chlapce i dívky. V hebrejštině může slovo „člověk“ označovat lidi obecně a slovo „synové“ může označovat děti obecně. Podle článku v časopise Christianity Today z 27. 10. 1997, str. 35, v hebrejštině neexistuje slovo pro „děti“, pouze slovo pro „syny“ a slovo pro „dcery“. Když hebrejsky mluvící osoba měla na mysli jak syny, tak dcery, použila slovo „synové“.

Otázka: Jaký byl v Deuteronomiu 7:1 odhadovaný počet obyvatel sedmi národů v Kanaánu, které byly početnější než Izraelité?

Odpověď: Ne. Jde o to, že když Izraelité uvažovali o své identitě jako o národu a svatém lidu, nemuseli ztrácet čas přemýšlením o své vojenské síle, protože Bůh řekl, že ve srovnání s Kanaánci nebyla nijak velká. Odpověď se skládá ze tří částí.

1. Izraelité měli méně obyvatel než celková populace Kanaánců.

2. V té době v Palestině více pršelo, takže země mohla uživit více lidí. 2,5 milionu Izraelitů v biblických dobách je stále méně než 5 milionů Izraelců dnes.

3. Zde jsou údaje o počtu obyvatel v době Jozueho, odhadované na± 40 %.

Zdroj těchto čísel najdete v následující otázce.

Otázka: Jaký je v Deuteronomiu 7:1 zdroj údajů o počtu obyvatel z předchozí otázky?

Odpověď: Nenašel jsem žádnou literaturu, která by uváděla rozpis starověkého počtu obyvatel v takovémto detailu, takže předchozí údaje jsou souhrnem mých vlastních odhadů. Zde jsou moje čísla. Mějte na paměti, že číslo uvedené vedle konkrétního města neznamená počet obyvatel žijících přímo v tom městě, ale počet obyvatel města plus okolní venkovské oblasti.

Otázka: Kdo byli Girgašité v Dt 7:1?

Odpověď: Dnes nevíme, kdo to byl. Nicméně mimo biblické spisy se o nich zmiňují ugaritské prameny, jak uvádějí G. Douglas Young v knize Concordance of Ugaritic na str. 14 a C.H. Gordon v knize UT na str. 381.

Otázka: Jak to, že v Dt 7,1 Mojžíš řekl, že dnes překročí řeku Jordán, když to bylo s velkou pravděpodobností až o více než 24 hodin později?

Odpověď: Hebrejské slovo pro „den“, yom, může také znamenat časové období, jako například „Den Páně“. Dalším příkladem je nadcházející „Den Páně“, který bezprostředně předchází Kristovu návratu a který bude trvat déle než 24 hodin. Samozřejmě by mohli Jordán překročit i za 24 hodin, pokud by kolona přecházejících lidí byla velmi široká.

Otázka: Jaké skutečné nebezpečí hrozilo Izraelitům v Deuteronomiu 7:1–5?

Odpověď: Z lidského hlediska by se mohlo zdát, že skutečným nebezpečím bylo to, že vstupovali do země, kde byli jejich nepřátelé dobře vyzbrojení a početnější než Izraelité. Ale to nebylo to skutečné nebezpečí; s tím si Bůh poradil, i kdyby musel seslat z nebe kameny, aby proti nim bojovaly, což také učinil. Existovalo však mnohem reálnější a větší nebezpečí, že přestanou bojovat a půjdou na kompromis. Že budou uctívat jejich bohy, uzavírat s nimi sňatky a dovolí svým dětem, aby se s nimi také vdávaly a ženily. Když začali uctívat kanaánské bohy, Bůh jim odepřel svou pomoc proti viditelnému nebezpečí, které představovaly kanaánské a filistinské armády.

Budoucnost byla plná slibů, ale také plná nebezpečí. Mířili do skvělé země, kde teče mléko a med, ale procházeli velkými životními změnami. Někdy, když nám Bůh dává dobré věci, přehlížíme skutečnost, že se budeme muset změnit, nebo že i nás čekají velké životní změny.

Malým detailem je, že problémem nebylo odvrátit se od jediného pravého Boha. Problémem bylo obrátit se k jiným bohům, bez ohledu na to, zda stále jen pro forma vyznávali jediného pravého Boha, či nikoli.

Otázka: Jaké jsou dnes, podle Deuteronomia 7:2–5, způsoby, jak „neuzavírat Smlouvu“ s jinými věcmi, když nás k tomu pokouší?

Odpověď: Proč by se jinak křesťan zabýval astrologií, opíjel se, užíval marihuanu nebo jiné drogy? Zdravé stravování je v pořádku, ale proč by naivní člověk, ať už křesťan či nikoli, chtěl platit za léčivou sílu krystalů? Démoni mají téměř nekonečné množství věcí, kterými mohou křesťany svádět, aby se jimi zabývali nebo rozdělili svou věrnost: LGBTQ+, potraty, spojování křesťanství s islámem, spojování křesťanství s hinduismem, klasická řecko-římská mytologie. Spojování křesťanství se sekulární psychologií, spojování křesťanství se sekulární filozofií. Tyto věci však lze zařadit do několika kategorií.

Potěšení nebo osobní prospěch (evangelium prosperity)

1896–1911 Wallace Wattles byl socialistický spisovatel hnutí „New Thought“. Napsal knihu „The Science of Getting Rich“ (Věda o zbohatnutí) a byl podroben exkomunikaci v metodistické církvi.

1879–1925 Russell H. Conwell byl baptista z Filadelfie, který působil jako kazatel v největší církvi ve Spojených státech té doby. Učil, že pokud budete hledat, můžete ve své zahradě najít diamanty. (World Christian Trends AD 30–AD 2200, str. 143)

Snaha o inovace pomocí nových myšlenek („svědivé uši“)

1831–1844 Laický baptistický kazatel William Miller ze severovýchodní části státu New York založil hnutí milleritů. Prohlašoval, že Kristus se vrátí mezi 21. březnem 1843 a 21. březnem 1844. Měl 50 000 až 100 000 stoupenců. Poté nastal 22. říjen 1844, který se později stal známý jako „Velké zklamání“. Z tohoto hnutí vzešli Svědkové Jehovovi (asi 8,8 milionu), Kristadelfiáni (dnes jich zbývá jen 60 tisíc) a Adventisté sedmého dne (asi 21 milionů).

V letech 1843–1864 si Hung Hsiu-Chuan říkal „Ježíšův bratr“. Zahájil povstání Tai-ping, při kterém bylo zabito 35 milionů lidí, zatímco se pokoušel založit „Velké mírové nebeské království“. Ačkoli o tom ví jen málo lidí ze Západu, odehrálo se to přibližně ve stejné době jako americká občanská válka a ve srovnání s tím občanská válka vypadala jen jako malá šarvátka.

1783–1872 N. F. S. Grundvig se snažil začlenit severskou mytologii do luteránství.

1867 První celostátní setkání hnutí „Holiness Camp“ ve Vinlandu v New Jersey. Doprovázelo ho volání, tanec v Duchu, svatý smích a svaté válení se, podle publikace World Christian Trends AD 30 – AD 2200, str. 142

1855–1900 Velké množství obyvatel tichomořských ostrovů konvertovalo z křesťanství k mormonismu. Havajský mormonský chrám byl vysvěcen v roce 1909.

1907– „Věk Vodnáře“ – L. H. Dowling napsal „Vodnářské evangelium Ježíše Krista“. Tvrdil, že Ježíš studoval hinduismus pod vedením guruů.

1919– Le Van Trung zakládá ve Vietnamu Cao-daistickou misijní církev, která spojuje buddhismus, konfuciánskou etiku, uctívání předků a organizaci katolického typu.

1954 – Sung Myung Moon věřil, že je Kristem [nikoli Ježíšem], který se vrátil, napsal knihu „Božský princip“ a založil Církev sjednocení.

1933–1959 – Victor a Florence Houteffovi opustili Církev adventistů sedmého dne a založili Davidianskou církev adventistů sedmého dne. Bůh měl 22. dubna 1959 zabít bezbožné adventisty sedmého dne. Poté se skupina rozdělila a jedna z jejích částí se stala Branch Davidians.

1964 – Světová misijní společnost Církev Boží (= Církev Ahnsahnghonga, = Elohisté) (2 miliony členů) Věří v nebeského Otce a nebeskou Matku. Založil ji Ahnsahnghong, který prohlásil, že je Vtělením nebeského Otce. Je třeba dodržovat svátky Starého zákona.

-1978 Jim Jones a Jonestown v Guyaně, kde zahynulo 925 lidí. Obyvatelům Jonestownu byl podán k pití červený nápoj Kool-Aid s kyanidem.

1985 – Apollo Quiboloy je filipínský evangelista hnutí „Oneness“. Prohlašoval, že je „Jmenovaným synem Božím“, který rozhoduje o tom, kdo půjde do nebe.

1931–1986 – Herbert W. Armstrong založil Světovou církev Boží. Učil, že vytržení nastane v roce 1986. Učil britsko-izraelismus a dodržoval Mojžíšovy stravovací zákony. Považoval Trojici za satanskou. Po jeho smrti došlo k rozkolům a jedna skupina Trojici přijala.

1941–2000 George Hunston Williams, unitářský kacíř a historik sociniánských unitářů

1985–2014 Andrew B. Murray a Shepherd’s Chapel. Modalisté, doktrína „hadího semene“, preexistence duší, britský izraelismus, hnutí křesťanské identity, popírají vytržení, anihilacionismus

Schopnost oslovit svým poselstvím více lidí

Neřeknu, že je oslovují evangeliem, protože často musí „vyprázdnit evangelium“ a oslovují lidi pouze zkrácenou verzí evangelia. Zde je několik příkladů:

Překladatelé z organizace Wycliffe Bible Translators vytvořili překlad Bible do arabštiny a také do turečtiny, kde nahradili slova „Syn“ a „Otec“, když se odkazují na Boha.

Andy Stanley a přijímání praktikujících LGBTQ+ lidí, aniž by jim řekl, že se musí podrobit Pokání a zavrhnout svůj životní styl.

Rick Warren (autor knihy Život s cílem) učil, že muslimové věří ve stejného Boha.

Snaží se zapadnout nebo se vyhnout pronásledování

To může znamenat převzetí prvků z jiných náboženství a pokus o jejich spojení s křesťanstvím.

130 – Takto postupovalo v prvních několika stoletích křesťanství asi třicet gnostických kultů, zejména hermetičtí gnostici. Bůh poslal Adama, poté Mojžíše, poté Herkula a poté Ježíše.

1870 – Hnutí „Insider Movement“ zaměřené na hinduisty založil v roce 1870 Kali Chan Banurji.

1875/1879 – Mary Baker Eddyová chtěla začlenit „vědecké principy“ do křesťanství jako „křesťanskou vědu“. (Dnes má 100 000 až 400 000 členů, po předchozím rozkolu)

1899 – Charles Fillmore byl zakladatelem Unity School of Christianity (1 milion členů)

70. léta 19. století – „Chrislam“ je synkretistické náboženství v Nigérii

70. léta 20. století – Hnutí Insider (C5) zaměřené na muslimy. Tvrdí, že i Korán a Mohamed pocházejí od Boha, a obecně odmítají Trojici. Nechtějí být nazýváni křesťany (kromě případů, kdy žádají o peníze od západních církví).

Liberální křesťanský kompromis se světem

1930–1945: Luterán Dietrich Bonhoeffer se hlásil k sociálnímu evangeliu. Popíral fyzické vzkříšení Krista. Byl zapojen do spiknutí s cílem zavraždit Hitlera a byl popraven těsně před kapitulací Německa.

1848– Světová rada církví (WCC) měla v roce 1990 404 milionů členů. Podporovala marxistické partyzány v Rhodésii/Zimbabwě, kteří zabíjeli křesťanské misionáře.

1951–1963 – Liberál Paul Tillich: Bůh = láska, tedy láska = Bůh.

1901–1965 Albert Schweitzer, liberální křesťan a lékařský misionář. Psal o hledání historického Ježíše.

1955–1968 – Martin Luther King ml., americký baptistický pastor. Významný vůdce nenásilného hnutí za občanská práva, který popíral tělesné vzkříšení Ježíše a měl mnoho milostných poměrů.

1944–1969 Agnostik, později episkopální kazatel James Pike. Později mu hrozilo vyloučení. Ve svých rozhlasových pořadech zpochybňoval panenské zrození, peklo i Trojici. Byl jedním z prvních v rozhlase a jeho rozhlasový pořad měl větší sledovanost než pořad Fultona J. Sheena. Absolvent Union Theological Seminary.

1915–1973 C. H. Dodd vedl překlad New English Bible. Věřil v „současné skutečnosti“, nikoli v apokalyptickou budoucnost, a v to, že Pavel se v některých věcech prostě mýlil.

1966–2021 Desmond Tutu. Jihoafrický anglikánský kazatel, nositel Nobelovy ceny míru, později politik. Bojoval proti apartheidu a segregaci. Podporoval církevní sňatky osob stejného pohlaví a Teologii osvobození, která vylučovala násilí.

H. Richard Neibuhr byl barthovský „postliberál“ (1924–1962), který trefně shrnul liberální teologii: „Bůh bez hněvu přivedl lidi bez hříchu do království bez soudu prostřednictvím služby Krista bez kříže.“

Kompromis s agnosticismem nebo ateismem

1950–1979 Matka Tereza z Kalkaty, Indie. Získala Nobelovu cenu míru. Zakladatelka řádu Sester milosrdenství v Indii. Římskokatolička, zastánkyně ochrany života, pomáhala chudým. Namísto zmírňování bolesti věřila, že bolest oslavuje Boha.

Kompromis s marxismem

1964– Leonardo Boff, teologie osvobození. Bývalý katolický Kazatel. Nazval Papeže Benedikta XVI. (Ratzingera) vůdcem náboženského terorismu.

1954–1966 Camilo Torres Restrepo. Marxista-leninista, římský katolík a zastánce teologie osvobození. Zahynul v boji za partyzánskou skupinu ELN proti kolumbijské vládě. Jeho nejslavnější citát zní: „Kdyby Ježíš dnes žil, byl by partyzánem.“

50. léta–1971 – Gustavo Guitierrez, zakladatel teologie osvobození

1981 Zjevení Panny Marie z Medžugorje ( ) v Bosně. Mimo jiné vyzvala lidi, aby studovali knihu „Báseň o Bohočlověku“. Tato kniha je na seznamu zakázaných knih římskokatolické církve, protože obsahuje heretické učení. Katolická církev ji schválila teprve v roce 2019 za pontifikátu papeže Františka.

1962–2003 Canaan Banana, bývalý metodistický kazatel a první prezident Zimbabwe. Je autorem knihy „Evangelium podle ghetta“. K osvobozenecké teologii se vyjádřil takto: „Když vidím partyzána, vidím Ježíše.“ Za homosexualitu si odseděl 6 měsíců ve vězení. Působil ve Světové radě církví a v Organizaci africké jednoty.

Shrnutí

Nejde zde o to, že by tyto věci byly špatné (což jsou), ale o to, že křesťané se mýlí, když jakoukoli z těchto věcí přijímají jako křesťanskou. Ano, v některých z těchto věcí se nacházejí skuteční křesťané a někteří z nich byli zde dokonce jmenovitě uvedeni. Neměli bychom však přijímat tyto omyly jako křesťanské. Ve Zjevení 2:20–23, pokud se podíváte pozorně, není to falešná prorokyně Jezabel, kdo je zde kárán. Je to spíše církev, která ji snášela a přijímala. To je součástí starodávného tématu, které začalo u Jeremiáše a pokračuje až do Zjevení: „Utečte z Babylona“, vyjděte ven a oddělte se od něj.

Máte dojem, že démonické síly „bombardují církev klamem“? No, démoni jsou ve svém konání dobří a jsou velmi činní. Je to téměř jako metafora, že jsme armáda křesťanů, která postupuje vpřed, aby kázala evangelium a sloužila Bohu, ale naši spolubojovníci jsou zleva i zprava likvidováni démonickými lžemi. Ale když si přečtete seznam toho, co různí křesťané přijali, vyhněte se prosím pokušení myslet si, že křesťané jsou neuvěřitelně pošetilí a naivní oběti. Týká se to pouze některých (i když možná většiny) z těch, kteří se nazývají křesťany, ne všech. Co si tedy myslíte, když křesťanský kazatel chválí Matku Terezu, Dietricha Bonhoeffera, Martina Luthera Kinga ml., Desmonda Tutu nebo Světovou radu církví?

Otázka: Proč si Bůh v Deuteronomiu 7:6–8 vyvolil Izraelity?

Odpověď: Část odpovědi je uvedena v Deuteronomiu 7:7–9. Nebylo to proto, že by byli mocným nebo úžasným národem. Spíše to bylo kvůli Boží lásce a tomu, že si Bůh vyvolil Abrahama, a poté Izáka a Jákoba. Často se lidem dostává dobrých důsledků díky tomu, co udělali ti před nimi. Budou mít i ostatní lidé dobré důsledky díky tomu, co uděláte vy?

Otázka: Proč v Dt 7,10 Bůh cítí potřebu odplatit některým lidem, zvláště když se nemáme mstít sami?

Odpověď: Nemáme se mstít, ne proto, že by si to ostatní nikdy nezasloužili, ale proto, že Bůh je soudce, který ukládá přiměřený trest. Kdyby Bůh potrestal některé, kteří se dopustili špatnosti, a prostě ignoroval jiné, kteří se dopustili stejné nebo stejně závažné špatnosti, nebylo by to v souladu s tím, co Bůh v Bibli zjevil o své spravedlnosti. Viz také následující otázku.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Bůh musí trestat spravedlivě (Dt 7,10), proč vůbec chce Bůh nějaký trest ukládat?

Odpověď: Měl by Bůh nechat každého, aby mu všechno prošlo a přesto šel do nebe? Co kdyby nechtěli jít do nebe a žít navždy s Bohem? A jaký by to vlastně byl nebe?

Představte si, že by Hitler, Tamerlán, Stalin, Idi Amin nebo jiní „velcí“ vrazi, kteří neprojevili lítost, byli přesto v nebi. Jaké čisté místo by to bylo? Jestliže je největší věcí v nebi uctívání Boha, dokážete si představit, že by Bůh nutil lidi, aby byli v nebi navždy proti své vůli? Já ne.

Otázka: V Dt 7,14 se píše, že Bůh odstraní neplodnost izraelských žen, ale co tedy Míkal (2 Sam 6,20–23), Anna (1 Sam 1,2.5–8) a Alžběta (Lk 1,7)?

Odpověď: Míkal nebyla nutně neplodná. Je pravděpodobnější, že s ní David neměl manželské vztahy. Anna i Alžběta byly po část svého života neplodné, ale Bůh jejich neplodnost odstranil a proměnil ji ve zvláštní požehnání. Někdy, když nám Bůh chce dát něco úžasného, jako jsou děti, musíme počkat na Jeho načasování.

Otázka: Proč se v Dt 7,15 konkrétně zmiňují nejen nemoci, ale „nemoci Egypta“?

A: V Egyptě se vyskytovaly otravné písečné mušky a na západním břehu Nilu se šířil virus západonilské horečky, ale vzhledem k tomu, že se Egypt nacházel v bažinaté oblasti, vyskytovala se tam také malárie. Kvůli řece Nilu a stojaté vodě se tam vyskytovalo více nemocí než v oblastech s malým množstvím vody. Historik Plinius Starší, poté co pojednal o různých egyptských nemocech, nazval Egypt „matkou nemocí“.

Otázka: Dokazují verše Dt 7:19, Ex 13:14, Ex 15:8,12,16, Ex 31:8; Ž 91:4; Žid 4:13, že Bůh má prsty, ruce, paže, nosní dírky, křídla, peří a oči?

Odpověď: Ne. Jedná se o antropomorfní vyjádření. Odpověď najdete v rozboru Exodu 8:19.

Otázka: Proč v Dt 7,22 Bůh někdy vyhání věci z našich životů postupně, a ne najednou?

Odpověď: Někdy Bůh vidí, že Jeho záměry se nejlépe naplní postupně. William Carey působil jako misionář v Indii sedm let, než viděl, jak první člověk poznal Pána. Někdy je zpoždění způsobeno přípravou, kterou je třeba ve vašem životě provést. Mnohokrát však důvod, proč Bůh něco odkládá, s vámi nemá vůbec nic společného. Může jít o přípravu světových událostí, přípravu srdcí nevěřících nebo o získání potřebné pomoci od jiných věřících. V nebi to bude úžasné, až uvidíme, jak Bůh spojil tolik nitek, které na první pohled neměly žádnou bezprostřední souvislost, aby splnil jeden úkol. I když tomu často nerozumíme, měli bychom být trpěliví vůči tomu, jak Bůh působí.

Existuje podobenství o bohatém králi a jeho milovaném synovi, princi. Jednou za rok přišel syn před svého otce a požádal o kapesné, které mu otec dal. Poté otec svého syna téměř celý rok neviděl. Král byl nejen bohatý, ale také moudrý. A tak když syn příště požádal o kapesné, otec mu dal jen tolik, kolik stačilo na ten den. Tím pádem musel syn, pokud chtěl kapesné, chodit za otcem a mluvit s ním každý den. Máte někdy pocit, že se ke svému nebeskému Otci chováte tak, jak se původně choval princ ke svému otci?

Četl jsem o dvou mladých Skotech, přátelích, kteří byli oba alkoholici. Nakonec se jejich cesty rozešly a oba se stali křesťany. Setkali se a sdíleli spolu svou cestu víry. Jeden z nich vyprávěl, jak mu Bůh, když se poprvé obrátil, zázračně vzal veškerou touhu po alkoholu. Druhý vyprávěl, jak byl mnohokrát silně pokoušen, aby podlehl a znovu se napil, ale nikdy nepodlehl. Někdy Bůh v životech lidí působí tak, že je od hříchu posvěcuje prvním způsobem, a jindy působí druhým způsobem. V druhém případě musel ten muž den za dnem volat k Bohu o pomoc v pokušení. Oba způsoby oslavují Boha, ale kdo může říci, že ten druhý způsob oslavuje Boha méně než ten první?

Některé věci tedy vyžadují čas, abychom mohli pěstovat blízký vztah s Bohem. Jiné věci však prostě vyžadují čas, abychom je pochopili a naučili se jim. I tomu nejlepšímu učiteli na světě trvalo tři roky, než vychoval svých dvanáct učedníků. I tehdy došlo k mnoha zklamáním a jeden z nich byl naprostým neúspěchem.

Otázka: Kdy bychom podle Dt 7,25–26 neměli těžit z toho, co udělali lidé, s nimiž bychom neměli uzavírat Smlouvu, a kdy bychom měli, jako je to v Ex 11,2–3; 12,35–36?

Odpověď: V těchto konkrétních případech zní stručná odpověď: když vám Bůh řekne, abyste to nedělali, a když vám Bůh řekne, že je to v pořádku. Obecněji vzato však vidíme, že pro Izraelity bylo v pořádku obchodovat a uzavírat smlouvy s jinými lidmi, kteří byli pohany, jen ne s Kanaánci. Dnes tedy můžeme uzavírat dohody a obchodovat s lidmi obecně, bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení. Pokud však existuje organizace, která se staví proti křesťanům nebo se dopouští nemorálních činností, neměli bychom s ní mít nic společného. Pro věřící tedy například není v pořádku vést účet pro gangstery nebo hrát na klavír v nevěstinci.

Otázka: Proč se v Deuteronomiu 8:1 o tomto období obvykle hovoří jako o pobytu na poušti?

Odpověď: Nejednalo se o poušť jako je Sahara nebo Arabská prázdná čtvrť. Nebylo tam dost vody na pěstování plodin, ale dostatek vegetace pro pastvu. Abraham byl na poušti. David byl také na poušti, stejně jako Jan Křtitel. Ježíš byl na poušti 40 dní. Žena ze Zjevení 12 bude v poušti chráněna. Jak uvádí New International Bible Commentary na str. 265, v celém Písmu „je poušť místem, kde se Bůh setkává s člověkem v rámci výchovy a vysvobození“. Poušť je místem ochrany a místem růstu, zejména v poslušnosti, víře a blízkém vztahu s Bohem. V poušti se spoléhali na Boha; jakou jinou možnost měli? Poušť však není vždy příjemným místem k pobytu.

Otázka: Jaké velké změny se chystaly v Deuteronomiu 8:1?

Odpověď: Opustili by poušť a vstoupili do země hojnosti a pokušení. Z pouštních obyvatel žijících ve stanech by se stali obyvateli měst a osad. Přestali by se spoléhat na manu, stejnou stravu po 40 let, a přešli by na pestrou a chutnější stravu zahrnující med, hrozny, olivy, fíky, granátová jablka, jablka, lesní plody, pšenici a ječmen. Museli dávat pozor, aby nezapomněli na svou první lásku: Boha.

Otázka: Jak se vypořádáte s tím, když v Deuteronomiu 8:1 vidíte, že se ve vašem životě chystají velké změny?

Odpověď: Okolnosti se možná hodně změní, ale Bůh zůstává stejný. Měli jste oslavovat Boha, být radostní, poslušní a vzkvétat i ve svých předchozích okolnostech. Nyní máte dělat totéž ve svých nových okolnostech.

Otázka: Je Bůh v Dt 8,2 skutečně vševědoucí?

Odpověď: Ano. Nic z toho, co se stalo, co se děje nebo co se kdy stane, není před Bohem skryto. Bůh zná konec od počátku (Izaiáš 46:10). Každý den našeho života byl zapsán v Boží knize ještě předtím, než kterýkoli z nich nastal (Žalm 139:16). Kdo bude spasen, bylo známo ještě předtím, než jsme vůbec existovali (Římanům 9:10–23; 8:29; Efezským 1:4). Bůh zkoumá všechny naše cesty (Přísloví 5:21).

V Janovi 21:17 Petr řekl Ježíši, že Ježíš ví všechno, a Ježíš tento názor neopravil. 1. Janův 3:20 říká, že Bůh ví všechno. Hypotetický případ však nemusí být nutně „věcí“. Například, kdyby prasata uměla létat, byla by obloha zelená? Písmo se nezmiňuje o Bohu a „metaznalosti“, tedy o tom, že by Bůh znal každý hypotetický detail každé možnosti. Názor, že Bůh zná metaznalost každé možnosti, se také nazývá molinismus.

Otázka: Jakým způsobem bylo v Deuteronomiu 8:3 pojídání manny ponížením?

Odpověď: Byla to připomínka lidu, že po 40 let nejedli primárně vlastní potravu. Každé ráno prostě sbírali manu, kterou jim Prozřetelnost poskytovala.

Otázka: Jak je možné, že se v Dt 8,4; 29,5 Izraelitům neopotřebovaly šaty a sandály?

Odpověď: Není přirozené, aby oděvy a sandály vydržely čtyřicet let pod pouštním sluncem. To ukazuje jeden ze způsobů, jakým Bůh uděluje nadpřirozené požehnání. Je úžasné vidět, že Bůh nejen koná několik velkých zázraků, ale že dokáže také konat miliony podobných malých zázraků.

Otázka: Je dnešní Palestina, jak se píše v Dt 8,7, sušší než za Mojžíšových časů?

Odpověď: Ano. V průběhu dějin se počasí značně měnilo. Například klimatologové uvádějí, že v závěru středověku nastala „středověká teplá epocha“. Důkazem toho je i sucho v Kalifornii v roce 1340 n. l. (Natural History, září 1996). Ječmen se pěstoval v Grónsku po roce 1000 n. l. Dalším příkladem je tvrzení klimatologů, že Sahara nebyla pouští až do doby kolem roku 4000 př. n. l.

Otázka: Kde se podle Deuteronomia 8:9 nacházely hory s mědí, které byly Izraelitům zaslíbeny?

Odpověď: 20 mil (33 km) jižně od Mrtvého moře bylo nalezeno mnoho pecí a měděné strusky. Některá ložiska mědi jsou na povrchu viditelná dodnes.

Komentář „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 3, str. 75, rovněž zmiňuje proslulé Šalomounovy měděné doly v Ezion-Geberu.

„New International Dictionary of the Bible“ na str. 1124 uvádí, že mědění řemeslníci žili v Beer-šebě již v chalkolitickém období (4500–3100 př. n. l.). Ruda pocházela z oblasti 60 mil jižně odtud. Nejstarší měděný předmět v Palestině pochází z Jericha a datuje se do období 4500–4400 př. n. l.

Otázka: Jaké jsou dva klíčové body v Deuteronomiu 8:16–20?

Odpověď: Tváří v tvář pokušení blahobytu si museli pamatovat dvě věci.

Nepřisuzujte sobě ani svým vlastním schopnostem slávu, která právem náleží Bohu.

Jelikož máte Smlouvu s Hospodinem, nedovolte, aby vám nějaký jiný idol „ukradl“ oddanost, která právem náleží Bohu. Bůh je varuje, že pokud se budou chovat jako Kanaánci, Bůh s nimi bude zacházet jako s Kanaánci.

Otázka: Když vás v Dt 8,16–20 pokouší blahobyt, abyste Boha „odložili na druhou kolej“ a spoléhali se na sebe, co můžete udělat, abyste se vrátili na správnou cestu závislosti na Bohu?

Odpověď: Vzhlížej k Bohu a pamatuj si. Není nic, co byste mohli mít – hmotný majetek, vztahy, zdraví, svůj život atd. –, co by vám nemohlo být v mžiku odňato. Nezapomeňte dnes své rodině říct, že je milujete, protože nevíte jistě, zda jim to budete moci říct i zítra. Ale i když nevíte, co přinese zítřek, víte, Kdo má zítřek v rukou. Takže v tomto okamžiku, právě teď, se radujte a čerpejte pokoj a spokojenost od Hospodina.

Otázka: Kdy v Deuteronomiu 9:1 překročili řeku Jordán?

Odpověď: „Tento den“ znamená v tuto chvíli, nikoli toto 24hodinové období, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 3, str. 78. NIV to překládá jako „nyní“. Ve skutečnosti to bylo asi měsíc předtím, než překročili Jordán.

V Zachejášovi 14:7 je výraz „jeden den“ (yom 'ehad) stejné slovo, jaké se používá v Genesis 1. Není upřesněno, zda se jedná přesně o 24 hodin, či nikoli.

Otázka: Byli Kanaánci v Deuteronomiu 9:3–6 zničení rychle, nebo pomalu, jak je uvedeno v Deuteronomiu 7:22?

Odpověď: Izraelité obsadili Kanaán bleskovou rychlostí. Důvodem je, že Bůh již několikrát předtím Kanaánce před Izraelem rychle zničil, mimo jiné u Jericha a v údolí Ajalon. Deuteronomium 9:3 prorokuje, že Bůh tak učiní. Nebezpečí spočívá v tom, že kdyby byli zničení najednou, mohli by si myslet, že to dokázali vlastní silou, a začít důvěřovat sami sobě.

Ačkoli však některé kanaánské národy byly zcela vyhlazeny, Deuteronomium 9:3 neříká, že každý kanaánský národ bude rychle a na 100 % vyhlazen. Ve skutečnosti každý, kdo si přečte celou knihu, zjistí, že Deuteronomium 7:22 upřesňuje Deuteronomium 9:3 tím, že říká, že ne všichni Kanaánci budou zničení rychle.

Otázka: Jaký je v Dt 9,3 rozdíl mezi tím, že Bůh je s nimi/mezi nimi, a tím, že Bůh jde před nimi?

Odpověď: Máme tendenci tyto věci zaměňovat, protože obě jsou pravdivé, ale ve skutečnosti se od sebe liší. Bůh byl mezi nimi a oni mohli vidět, jak jim poskytuje manu a křepelky, oblak ve dne a ohnivý sloup v noci. Bůh však také kráčel před nimi, aby jim připravil cestu. Dnes tedy můžeme chválit Boha za to, že je s námi, ale můžeme Ho také chválit za to, že kráčí před námi.

Otázka: Proč jsou lidé v Dt 9,4–6 často tak neochotní uznat dar jako dar, ale naopak tak rychle si připisují zásluhy sami sobě?

Odpověď: Vzhledem k tomu, že dané dílo či požehnání již nastalo, někdy si chceme připsat zásluhy a říkat ostatním, že to bylo proto, že jsme byli tak dobří nebo silní, i když to nebylo výhradně naše vlastní úsilí, nebo někdy jen zčásti naše vlastní úsilí. Zadruhé si to chceme namlouvat sami sobě, protože naše sebeúcta a pýcha mohou být založeny, alespoň částečně, na tom, čeho jsme MY dosáhli.

Otázka: Jaký je v Deuteronomiu 9:4 rozdíl mezi tím, že Bůh je s nimi/mezi nimi, a tím, že Bůh jde před nimi?

Odpověď: Máme tendenci tyto věci zaměňovat, protože obě jsou pravdivé, ale ve skutečnosti se od sebe liší. Bůh byl mezi nimi a oni mohli vidět, jak jim poskytoval manu a křepelky, oblak ve dne a ohnivý sloup v noci. Bůh však také kráčel před nimi, aby jim připravil cestu. Dnes tedy můžeme chválit Boha za to, že je s námi, ale můžeme Ho také chválit za to, že kráčí před námi.

Otázka: Proč v Dt 9,7–12.20–24 Mojžíš zdůrazňoval spíše negativní stránku velkých hříchů, kterých se dopustili, než tu pozitivní?

Odpověď: Pro obojí je svůj čas a místo. Mojžíš to zmínil, aby nebyli arogantní, ale aby se zlepšili a více se snažili poslouchat Boha. Kdyby dnes nějaký pracovník, student, dítě nebo přítel opravdu „selhal v práci“, nechtěli byste falešně říkat, že odvedl dobrou práci, falešně tvrdit, že na tom vlastně nezáleželo, když ve skutečnosti záleželo, nebo je vést k přesvědčení, že není třeba se měnit. Teologie v mnoha křesťanských písních je obvykle dobrá, ale minulý týden jsem zaslechl výjimku. Zněla tak, že Bůh vás miluje takoví, jací jste, a nechce na vás nic měnit. Ve skutečnosti nás Bůh jako věřící miluje takoví, jací jsme, ale miluje nás příliš na to, aby chtěl, abychom takoví zůstali.

Aby se nestali arogantními ve své vlastní spravedlnosti, Mojžíš jim řekl, že jsou jedenáct věcí: arogantní (9:4), tvrdohlaví (9:6, 13, 27), vzpurní (9:7, 23–24), provokativní (9:8, 18), zkažení (9:12), modlářští (9:12, 16), hříšní (9:16), zlí (9:18), nevěřící (9:23), neposlušní (9:23) a bezbožní (9:27). Možná by se Deuteronomium 9:7–24 dalo považovat za jednu velkou otázku. Bůh se ptá: „Po všech těch dobách vzpoury, naučili jste se už dost na to, abyste mi nyní důvěřovali?“

Jsou chvíle, kdy je na místě být kritický. Na druhou stranu však nechceme rozčilovat své děti (Efezským 6:4) ani ostatní. Neodrazujte je, ale i při napomínání jim ukažte obraz toho, čím se mohou stát a v co mohou doufat.

Otázka: Proč v Deuteronomiu 9:13–18, 25–29 Mojžíš odmítl Boží nabídku, že z něj učiní velký národ?

Odpověď: To odhalilo Mojžíšovo srdce. Zajímala se Mojžíše více jeho vlastní moc a sláva, nebo mu šlo spíše o lid? Jako opravdový vůdce se více zajímal o Boží slávu a o lid. Stejní by měli být i dnešní církevní vedoucí.

Mojžíšův argument v Deuteronomiu 9:25–29 spočívá v tom, že kdyby byl lid zničen, mohlo by se říci, že Bůh nebyl schopen postarat se o svůj lid a zachovat ho. Někdy se Bůh může ocitnout „mezi mlýnskými kameny“, protože zvažuje všechny důsledky svých činů.

Kniha Raymonda Browna *The Message of Deuteronomy* (str. 129–133) obsahuje výstižnou úvahu o vlastnostech zbožného vůdce, jakým byl Mojžíš. Byl poslušný (9:18, 25), vytrvalý (9:18, 25), obětavý (9:18), konkrétní (9:14), soucitný (9:20), komplexní (9:26, 28–29) a v konečném důsledku účinný. Mojžíš trávil více času modlitbou za ně než tím, že by s nimi diskutoval.

Otázka: Co je důležité na modlitbě v Dt 9:25–29 a Ex 32:9–14?

Odpověď: Jednalo se o zásadní přímluvnou modlitbu za lid. Jsem si jist, že i Áron byl rád, že se Mojžíš modlil i za něj. Mojžíš se však nemodlil za Dátana a Abirama. Všimněte si, že v této modlitbě se Mojžíš nemodlil za lid nebo za „můj“ lid, ale v rozhovoru s Bohem hovořil o „TVÉM“ lidu, čímž zdůrazňoval nejen jejich vztah k Bohu, ale i to, že je Bůh vede.

Další zásadní přímluvnou modlitbou byla modlitba Samuela v Mispě, jak je popsáno v 1. Samuelově 7:5–9.

Otázka: Opravdu se Mojžíš v Deut. 9:18 postil čtyřicet dní a nocí, aniž by pil vodu?

Odpověď: Nešlo o obyčejný půst, protože to by bylo přirozenými prostředky nemožné. Až však budeme v nebi, nebudeme mít žádnou pozemskou výživu, a když byl Mojžíš s Bohem, Bůh byl schopen udržet Mojžíše naživu i bez jídla.

Otázka: Měl Mojžíš v Deuteronomiu 9:28, Exodu 32:31–35 a Numeri 14:11–19 oprávněný argument?

Odpověď: Ano. Bůh to Mojžíšovi řekl, aby Mojžíš mohl dvěma způsoby prokázat, že správně rozumí Božímu charakteru.

1. Mojžíš bral Boží slova velmi vážně, neboť věděl, že Bůh má díky své spravedlnosti plné právo Izraelity zcela zničit.

2. Mojžíš znal dost z Božích slibů a věrnosti, aby Bohu „připomněl“, že tento tvrdohlavý lid nezničí.

Z toho si můžeme vzít ponaučení pro náš rozhovor s Bohem. V našich modlitbách je v pořádku opírat se o Boží sliby.

Otázka: Jaký význam má v Deuteronomiu 10:1–3 a Exodu 34:1–3 skutečnost, že druhé desky byly stejné jako ty první?

Odpověď: Když Mojžíš sestoupil z hory s první sadou desek, rozbil je, když uviděl, jak Izraelité pořádají velkou oslavu na počest zlatého telete. Poté, co Bůh tuto situaci vyřešil, vystoupil Mojžíš znovu na horu a přinesl novou sadu kamenných desek. Po neposlušnosti Izraelitů, jejich potrestání a Pokání bylo vše opět jako předtím. Bylo zde několik rozdílů, například to, že první sadu kamenných desek vyrobil Bůh (Exodus 32:15–16), zatímco novou sadu musel vyrobit Mojžíš (Exodus 34:1). Ale Bůh

Stejně tak i když jsme neposlušní a činíme Pokání, náš vztah s Bohem může být přesně takový, jaký byl předtím. Bůh napsal Desatero přikázání na nové kamenné desky stejně jako na ty staré a oni pokračovali ve své cestě, jako by šlo o nepřerušený vztah.

Otázka: Byla archa v Deuteronomiu 10:3 vyrobena po 40 letech putování pouští, nebo před těmito 40 lety, jak naznačují Ex 25:10; 35:12 a 37:1?

Odpověď: Zde se jedná o dvě otázky.

1. Kniha Deuteronomium obecně, včetně 10. kapitoly, je zhuštěným shrnutím jejich putování. Uvádí, že truhla byla vyrobena před druhou sadou kamenných desek; neříká však, jak dlouho předtím byla truhla vyrobena.

2. Archa byla vyrobena po první cestě na horu Sinaj v Exodu 19. Komentář „The Expositors Commentary“, sv. 3, str. 83, uvádí, že když Deuteronomium 10:1 říká „v té době“, odkazuje to na dobu modlitby v Deuteronomiu 9:25–29, nikoli na pozdější dobu, kdy byla zapsána 10. kapitola.

Otázka: Vyrobil Mojžíš v Deuteronomiu 10:3 Archu Smlouvy sám, nebo ji vyrobil Bezalel podle Exodu 37:1–9?

Odpověď: Mojžíš pečlivě řídil výrobu archy, kterou zhotovil Bezalel. Není neobvyklé, že vůdce říká, že něco udělal (například postavil pyramidu nebo vybral daně), i když to provedli dělníci pod jeho vedením. Deuteronomium je shrnutím zákona, takže podrobnosti najdeme v knihách Exodus, Leviticus a Numeri.

Otázka: Byla v Deuteronomiu 10:3 truhla vyrobena poté, co Mojžíš sestoupil z hory, nebo předtím, jak ukazuje Exodus 37:1–9?

Odpověď: Byla postavena Bezalelem již dříve. Deuteronomium 10:3 uvádí, že byla vyrobena, ale události zde nejsou nutně v chronologickém pořadí. Avšak ani v Exodu, ani v Deuteronomiu nebyla archa použita k uložení Desatera přikázání až do pozdější doby. Obvykle se u smlouvy o suzerainitě pořizovaly dvě kopie; každou z nich uchovávala jedna ze smluvních stran.

Otázka: Zemřel Áron v Deuteronomiu 10:6 v Moserahu, nebo to bylo na vrcholu hory Hor, jak uvádějí Numeri 20:22–29, Numeri 33:37–39 a Deuteronomium 32:50?

Odpověď: Existují dvě různé odpovědi.

Oblast Mosera: Zde se nemluví o „hoře“ Mosera, ale pouze o Mosera a hoře Hor. Ačkoli Áron zemřel konkrétně na hoře Hor, bylo to v oblasti Mosera.

Více míst s názvem „Hořkost“: Slovo Mosera znamená „hořkost“ a mimo Bibli není známé jako název místa. Mohlo by se jednat o bezejmennou oblast a Izraelité pravděpodobně pojmenovali více než jedno místo Mosera. Například v Arábii se nacházejí dvě místa s názvem Nakhla, která leží poměrně blízko u sebe. Jedno se nachází mimo Mekku směrem na Ta’if a druhé je údolí mimo Mekku na cestě do Iráku. V Izraeli existovala dvě města, z nichž každé neslo jméno Bet-Šemeš a Betlém.

Otázka: Utábořili se Izraelité v Deut 10,6 nejprve v Bene-Jaakanu a poté v Moserah, nebo v Moserothu a poté v Bene-Jaakanu, jak uvádí Num 33,37–38?

Odpověď: Křesťané mají dvě různé odpovědi.

Dvě různá místa: Mosera a Moserot jsou různá místa. Jména jsou podobná, ale v hebrejštině se liší souhlásky. Numeri 33 a Deuteronomium 10 popisují různé časové úseky během exodu, kdy se vraceli do stejné obecné oblasti.

Jedno místo a jedna oblast: Mosera byla oblast a Moserot bylo konkrétní místo. Ačkoli Áron zemřel konkrétně na hoře Hor, bylo to v oblasti Mosery.

Otázka: Co v Deuteronomiu 10:12 znamená „chodit po Božích cestách“?

Odpověď: Částečně to znamená poslouchat Boží zákony, dělat to, co Bůh výslovně přikazuje, a nedělat to, co Bůh výslovně zakazuje. Znamená to však mnohem více než jen to. Máme usilovat o poznání Boha, přibližovat se k Bohu a zjišťovat, co se Pánu líbí.

Kráčet po Božích cestách je tak snadné, že to zvládne i dítě, a zároveň tak náročné, že to představuje výzvu i pro toho nejspravedlivějšího a nejmoudřejšího dospělého.

Otázka: Jakou roli má dnes pro nás v Deuteronomiu 10:12–13 to, že lidem říkáme, že Bůh od nás „vyžaduje“ a přikazuje nám dělat určité věci?

Odpověď: Pokud to neuděláme, nesdílíme celé evangelium. Oni se musí rozhodnout, zda přijmou Ježíše jako Pána a budou tyto věci činit, nebo ne. Oni se museli rozhodnout a Bůh od nich vyžadoval odpověď, a to jak slovy, tak činy.

Otázka: Co si myslíte o tvrzení v Dt 10,12–16, že Bůh Starého zákona se zajímal o vnější skutky, zatímco Bůh Nového zákona se zajímá o vnitřní srdce?

Odpověď: To není jen mylné, ale dvojnásobně mylné. Například v Deuteronomiu 10:12–16,19 šlo v první řadě o bázeň před Hospodinem. Izraelité měli „obřezat své srdce“. Samozřejmě Starý zákon klade důraz i na skutky, jak ukazuje například Deuteronomium 10:13,19. Samozřejmě v Novém zákoně máme Ducha Svatého, který v nás přebývá. Máme se však vyhýbat lidem, kteří neprojevují lítost, kteří tvrdí, že jsou křesťané, ale jsou nemorální, chamtiví, podvodníci nebo modláři, či kteří se pravidelně opíjejí, jak přikazuje 1. Korinťanům 5:11–12.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Deuteronomiu 10:17 je Bůh označen jako Bůh bohů a Pán pánů, mohlo by existovat více než jeden Bůh?

Odpověď: Ne i ano. Ne v tom smyslu, že byl, je a navždy bude pouze jeden pravý Bůh. Ano v tom smyslu, že kromě jediného pravého Boha existuje mnoho falešných bohů. Zatímco okolní národy uctívaly mnoho národních a jiných modl, Bůh Izraele nebyl s nimi srovnatelný. Byl Bohem nad všemi národy, modlami i pověrami. Za druhé, pokud se někdo někdy bojí modly nebo zlého ducha, měl by vědět, že ten zlý duch se má více bát jediného pravého Boha, než se věřící musí bát toho zlého ducha.

Otázka: Jak je možné, že je Bůh v Dt 10,17f–18 paradoxně zároveň nestranně spravedlivý a zároveň projevuje milosrdenství a lásku?

Odpověď: V dobách Starého zákona to možná bylo tajemstvím, ale my můžeme vidět stejnou odpověď. Bůh odměňuje ty, kdo Ho milují a následují, ale zároveň nestranně trestá každý hřích. Nebe je úžasné místo, ale pokud by do nebe mohli vstoupit pouze ti dokonalí, nebylo by nebe prázdné? Víme, že Bůh splnil požadavky spravedlnosti, a přesto nám stále prokazuje svou milost a milosrdenství skrze Ježíše Krista, který na sebe vzal trest za naše hříchy. Naše spasení není zadarmo. Bůh nám ho dal zdarma, ale stálo to velkou cenu; stálo to smrt Božího Syna.

Otázka: Co je na verších Dt 11,2–9 neobvyklé?

Odpověď: Ačkoli Starý zákon původně neobsahoval žádnou interpunkci, Deuteronomium 11:2–9 se jeví jako jedna souvislá věta. I v Pavlových listech se vyskytují některé dlouhé věty. „Přísný požadavek“ na absenci dlouhých vět platí pro moderní anglický styl psaní, nikoli pro starověkou hebrejštinu či řečtinu.

Mojžíš si pravděpodobně neuvědomoval, jak mluví, protože mu zde velmi leželo na srdci. Lidé, kteří vycházeli z pouště, poslouchali Boha, prošli těžkými časy a byli svědky Božích zázraků i Jeho soudu. Jak dobře však budou poslouchat budoucí generace, které tyto věci nezažily?

Otázka: Co udělali špatně Dátan, Abiram a jejich rodina v Dt 11,6–7 a Ex 16,1–35?

Odpověď: Chybně jednali tím, že vyvolali vzpouru proti Mojžíšovi a proti Boží autoritě. Jejich mysl nebyla jen líná nebo apatická; aktivně odmítli Boží cestu a chtěli opustit Mojžíše a vrátit se do Egypta. Dokonce i jejich srdce bylo na špatném místě, a to nejen proto, že si troufale mysleli, že jsou rovni Mojžíšovi, ale také proto, že toužili jít do „země oplývající mlékem a medem“, a v Exodu 16:13 řekli, že tím je Egypt. Mojžíš viděl, že není nic, co by mohl říci nebo udělat, kromě toho, že jim řekne, aby šli před Hospodina, a to také udělal.

Někdy v životě čelíme těžkostem, u nichž nevíme, jak je vyřešit. Ale jednu věc můžeme udělat vždy: svěřit je Pánu.

Otázka: Je v Deuteronomiu 11:6 země ženského rodu, protože země otevřela „své“ ústa?

Odpověď: Ne. V překladu King James Version bylo pohlaví hebrejského zájmena pouze doslovně převzato. Dnes hovoříme o námořních lodích jako o „ní“ a o hurikánech a tajfunech používáme ženská a mužská jména, ale to neznamená, že jsou mužského či ženského rodu.

Otázka: Co znamená ve Deuteronomiu 11:10–12 výraz „zaléváno nohou“?

Odpověď: Egypt byl obilnicí středomořského světa díky velkému toku Nilu a zavlažování. Zřejmě se zde jedná o zavlažovací čerpadlo poháněné nějakým druhem pedálů. V zaslíbené zemi to nebudou muset dělat.

Otázka: Jakou odpovědnost máme podle Dt 11,18–22 za výchovu svých i cizích dětí?

Odpověď: Boží slovo by se mělo učit, sdílet a naplňovat. Tyto verše vyvolávají dojem, že Bůh promlouvá k rodičům i dětem jako k jednomu celku. Měli bychom se starat o své děti a jejich duše stejně jako o své vlastní. Boží pravda by jim měla být volně dostupná, a to na úrovni, která je pro ně srozumitelná. Boží pravda by měla být vyučována slovy a dokládána naším životem.

Pokud dítě nemá křesťanské rodiče a nechodí do kostela, pak je naší výzvou, jak s ním sdílet pravdu. Jedním ze způsobů v Americe jsou „Backyard Bible Clubs“ (biblické kroužky na zahradě), kam se děti ze sousedství scházejí pět dní v týdnu, každý den na 90 minut, aby se učily a bavily.

Otázka: Kdy v době, o které se píše v Dt 11,24, ovládal Izrael tak rozsáhlé území, dokonce až k Eufratu?

Odpověď: Izrael měl nejrozsáhlejší území pod svou kontrolou, včetně Damašku, za časů Davida a Šalomouna. Neobýval však Sýrii až k řece Eufrat; tyto země mu spíše platily tribut. To se však plně naplní během Tisíciletí.

Otázka: V Deuteronomiu 11:25 se píše, že nikdo se nepostaví proti Izraelitům kvůli strachu, který Bůh vkládá do srdcí Izraelových nepřátel. Jak to tedy, že Izraelovi nepřátelé někdy Izraelity porazili?

Odpověď: Deuteronomium 11:22 začíná jedním velmi důležitým slovem „pokud“ a celý úryvek z Deuteronomia 11:23–25 začíná dalším důležitým slovem, „pak“. Jedná se o jeden z mnoha příkladů podmíněného slibu, a pokud nejsou podmínky splněny, neexistuje žádná záruka, že se splní.

Stručně řečeno, první pasáž byla v kontextu podmíněného Božího slibu. Pokud nebyly podmínky splněny, slib nebyl závazný.

Otázka: Proč Bůh v Dt 11:26–28 předložil lidem kletbu, když je přece miloval?

Odpověď: Bůh používá prokletí různými způsoby. Prokletí mohou sloužit jako připomínka, k upoutání pozornosti lidí, jako kázeň, jako trest a ke zničení. Jelikož se vše, co Bůh řekne, naplní, jsou prokletí také Božím způsobem, jak vykonávat kázeň, trest, soud a hněv.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Smlouva mohla být v Deuteronomiu 11:26–32 jak požehnáním, tak prokletím, co jsou dnes některé věci, které mohou být buď požehnáním, nebo prokletím?

Odpověď: Mezi věci, které lze použít k dobru i ke zlu, patří vztahy, peníze, vliv nebo sláva.

Vztahy: Pokud se ve vztahu (nebo v církvi) vy a lidé kolem vás díky vašemu vlivu přibližujete k Bohu, je to dobré. Pokud se však nepřibližují a vy se naopak vzdalujete, možná je na čase jít dál.

Peníze: Jeden křesťan (v Arkansasu, pokud si dobře vzpomínám) vyhrál v loterii velkou částku. Okamžitě dal deset procent z výhry církvi a zbytek si nechal, aniž by věděl, co s ním udělá. Začal častěji chodit do barů, pak do striptýzových klubů, a několikrát ho okradli, když šel k autu nebo z klubu. Jeho život se dostal do špatného stavu a nakonec řekl: „Kéž bych nikdy nevyhrál v loterii.“

Vliv: Amerika byla v minulosti „městem na kopci“, které podporovalo demokracii a lidská práva (zejména za Jimmyho Cartera). Od té doby však Amerika financuje potraty po celém světě a vyvíjí tlak na země, aby potraty povolily. Naše daňové dolary, dokonce i těch křesťanů, byly použity na podporu a financování věcí, nad nimiž by se Bůh rozhněval.

Sláva: Mnoho lidí se zpočátku jevilo jako slušní lidé, ale jakmile se stali slavnými, začali s lidmi zacházet špatně. Bylo by pro ně lepší, kdyby se nikdy nestali slavnými.

Společným jmenovatelem všech těchto případů je to, že když někdo toužil po vztahu více než po čemkoli jiném, nebo chtěl získat peníze, vliv či slávu, nakonec ho tyto věci samy ovládly.

Otázka: Kde se v Deuteronomiu 11:26–32 nachází ta „třetí hora“, která představuje střední cestu?

Odpověď: Neexistoval žádný střední bod; neexistovala žádná třetí hora, kde by člověk mohl pobývat a přijímat Boží požehnání, aniž by měl nějaké povinnosti. Buď jste dodržovali Smlouvu, nebo ne. Dnes jste ochotni odevzdat svůj život Ježíši jako svému Pánu a Spasiteli,

Otázka: Jaký je přehled této pasáže v Deuteronomiu 12:1–13:18?

Odpověď: Tematicky se tento úryvek zabývá uctíváním, které je přijatelné, sjednocující, obětavé, radostné, soucitné a důsledné. Strukturně se v úryvku vyskytuje mnoho opakování. Mojžíš jim zde neříká nic nového; spíše záměrně opakuje, aby si to zapamatovali, až vstoupí do Zaslíbené země a budou pokoušeni. Zde je volný přehled.

Dt 12,1–4 proti modlám

Dt 12:5–14 Řádná bohoslužba a oběti na správném místě

- Dt 12:15–16 Jídlo, které není součástí oběti, můžete jíst, kdekoli chcete; nesmíte však jíst krev.

Dt 12,17–18: Obětní pokrmy však musíte jíst na určeném místě

Dt 12:19 Nezapomeňte se postarat o Levity

Dt 12:20 Maso můžete jíst, kdekoli se vám zlíbí

Dt 12:21 Je-li místo bohoslužby příliš daleko, prodejte svou oběť za peníze, jděte tam s penězi a kupte si tam, co je třeba.

Dt 12:22–25 Můžeš jíst jakékoli čisté maso, které si přeješ, pokud to není oběť; krev však ne.

Dt 12:26-28 Dbejte na to, abyste jedli oběti pouze na předepsaném místě [nikoli na nějakém kanaánském místě].

Dt 12:28–13:18 Uctívejte pouze Boha, kanaánské uctívání je odporné

Dt 13:1-11 Společenství by mělo zabít každého, kdo je falešným prorokem, i kdyby to byl někdo z blízké rodiny

Dt 13:12-18 Národ by měl zcela zničit každé město, které se hromadně přiklonilo k falešným bohům

Nakonec, když se modlíte, pro koho se vlastně modlíte především? Je to především pro vás samotné, jako příklad pro ostatní, nebo pro Boha?

Otázka: Proč v Dt 12:1–13:18 nebylo toto kázání trochu poutavější nebo vzrušující?

Odpověď: Kázání obecně není primárně určeno k tomu, aby bylo slyšeno; spíše je primárně určeno k tomu, aby bylo posloucháno. Byl jednou jeden mladý kazatel, čerstvý absolvent semináře, který dostal své první povolání – kázat v malém venkovském kostele u řeky. Při seznamování se s městečkem se dozvěděl, že dřevařské společnosti proti proudu kácely stromy, spouštěly je po řece a sbíraly je v pilařském závodě po proudu. Aby se dalo rozlišit, čí dřevo je čí, označovaly společnosti konce klád příslušným symbolem. Mnohokrát se stalo, že si obyvatelé města vzali několik klád, odřezali jejich konce a použili je pro vlastní účely. Jedním z prvních kázání, které tedy kazatel přednesl, bylo: „Nekraď.“ Po bohoslužbě mu mnoho lidí pochválilo kázání. Ten týden si však všiml, že lidé stále kradou dřevo z řeky. Takže příští týden kázal úplně stejné kázání, s tím rozdílem, že všude, kde použil slovo „krást“, ho nahradil slovy „vytahovat klády z řeky a odřezávat jim konce“. Konečně kázal způsobem, který oslovil shromáždění. Nevím však, jak dlouho po tom ještě zůstal jejich kazatelem.

Otázka: V Dt 12,1 je země darem, který Bůh dal Izraelitům. Jak si můžeme lépe uvědomit, že náš dům či byt, práce, dopravní prostředky, jídlo, rodina a přátelé jsou pro nás všechny darem (a ne právem)?

Odpověď: Za prvé, děkujte Bohu za tyto věci každý den. Děkujte mu také za naše zdraví, za situace, kterým jsme těsně unikli, a dokonce i za těžké časy, které pro nás byly poučením – i to jsou dary od Boha. Za druhé, vyprávějte ostatním o Boží dobrotě vůči vám i vůči nim.

Otázka: Proč měli podle Deuteronomia 12:3 spálit posvátné háje?

Odpověď: Stromy samy o sobě nejsou ani dobré, ani špatné. Jsou-li však stromy používány k modlářskému uctívání, slouží pro ty lidi ke zlému účelu. Kanaánci měli nejen jednotlivé stromy, ale i posvátné háje. Bůh nechtěl, aby se Izraelité smísili s jinými náboženstvími.

Otázka: Jaký význam má v Dt 12,5–14 a Lv 7,3–4 skutečnost, že budoucí oběti se budou konat pouze na jednom místě, kterým bude zpočátku Šílo a poté Jeruzalém?

Odpověď: Písmo to přímo neuvádí, ale můžeme vidět alespoň tři důvody.

a) Kanaánci přinášeli oběti pohanským božstvům pod stromy. Jak byste odlišili oběť pravému Bohu od těchto obětí? Proč prostě neprovádět oba druhy obětí na stejném místě? Ne, protože Bůh je svatý a nechtěl, aby se jeho svatý lid mísil s uctíváním falešných bohů.

b) Pomohlo by to k posílení společenství mezi izraelskými bratry. Setkávali by se s lidmi z různých měst a kmenů, což by upevnilo jejich pocit, že tvoří jeden národ.

c) Společné uctívání by pomohlo zabránit rozkolu. To je patrné na příkladu vzbouřeného krále Jeroboáma, který odvedl severní kmeny pryč. Úmyslně usiloval o rozkol, a proto je nechal uctívat na odděleném místě. Někteří to možná vnímali jako uctívání pravého Boha na odděleném místě, ale ve skutečnosti šlo o modlářské uctívání zlatých telat.

Izraelité samozřejmě mohli jíst maso, které nebylo obětováno, kdekoli chtěli, a měli mnoho místních shromaždišť, zvaných synagogy, kde studovali Tóru. Metaforicky řečeno, i dnes se můžeme modlit a uctívat Boha kdekoli chceme.

Otázka: Jak se v Deuteronomiu 12:5–14 vztahuje uctívání na „svatém místě“ k nám dnes?

Odpověď: Dalo by se říci, že uctíváme Boha v „duchovním domě“, ale 1. list Petrův 2:5 říká, že my sami jsme tím duchovním domem. Co byste řekli na to, kdyby se pronajímala mešita pro křesťanské bohoslužby nebo buddhistický chrám? A co takhle přinést církvi trochu větší příjem tím, že by se pronajímala pro hinduistické a muslimské bohoslužby? Deuteronomium 12:5–14 ukazuje Boží srdce a to, že Jeho uctívání má být oddělené. Používání nenáboženské budovy, jako je dům nebo veřejná budova, by však bylo v pořádku.

Stejně tak bychom neměli pořádat společné bohoslužby s hinduisty, muslimy ani, když už jsme u toho, se satanisty.

V našem sboru jednou přišli někteří muslimové a zeptali se, zda by mohli jednou týdně využívat jednu místnost k modlitbě. Jedním z řešení bylo umístit do místnosti kříž. Muslimské hadísy říkají, že je v pořádku chodit do kostela, pokud tam nejsou žádné obrazy ani kříže.

Je však dobré uctívat Boha společně v jednotě s jinými opravdovými věřícími, ať už v jejich modlitebně, v naší nebo na jiném místě. I když se s námi liší v druhořadých záležitostech a drobnostech, pokud se drží toho hlavního a podstatného.

Otázka: Co znamená, že jim Bůh dal odpočinek v Dt 12,10; Iz 11,10; 28,12; 32,18; 66,1?

Odpověď: V jednom smyslu 1. Královská 8:56 říká, že měli odpočinek, když byli v Zaslíbené zemi. V jiném smyslu však Boží lid nebude mít úplný odpočinek, dokud Ježíš znovu nepřijde. Žalm 9:11 říká, že ti, kteří zemřeli během čtyřicetiletého putování, nevstoupí do Božího odpočinku. Podobně Židům 4:3,5 říká, že ti, kdo odpadnou, nevstoupí do Božího odpočinku, a Židům 4:11 říká, abychom vynaložili veškeré úsilí, abychom do toho odpočinku vstoupili. Židům 4:8 říká, že Jozue jim odpočinek nedal. Micheáš 2:10 říká, že místo, kde se nacházejí, není jejich místem odpočinku.

Otázka: Jakými způsoby by dnes ti, kdo jsou povoláni Božím jménem, mohli podle Deuteronomia 12:13–14 přinášet oběti jiným bohům?

Odpověď: Může se to dít nenápadně; ne tím, že by se člověk otevřeně odvrátil od Boha, ale tím, že má „vedle toho“ ještě jiné náboženství. Takto se chová každý křesťan, který se zabývá astrologií, tarotovými kartami nebo okultismem. Zjevně tak činí i ti, kdo se snaží spojit uctívání jediného Trojjediného Boha s hinduismem, islámem nebo čímkoli jiným, co výslovně popírá jediného Boha nebo to, že Ježíš je Bůh. Jemnější formy představují zednářství, jóga, transcendentální meditace, některé směry psychologie a jakákoli náboženská oddanost, která není podřízena Bohu. Můžeme se však dopustit toho samého i tehdy, když důvěřujeme Bohu, ale zároveň vkládáme svou důvěru do štěstí, peněz nebo dokonce vzdělání – i to může znamenat klanění se jinému bohu.

Otázka: Říká Deuteronomium 12:15,22, že Izraelité mohli někdy jíst jak nečistá, tak i čistá zvířata?

Odpověď: Ne. Spíše se tam říká, že obřadně čistí i nečistí lidé mohli jíst čistá zvířata.

Otázka: Proč mohli v Dt 12,15–19 zabít vola, ovci nebo kozu kdekoli, zatímco Lev 17,3–6 říká, že to museli dělat u svatostánku?

Odpověď: Leviticus 17:3–6 se vztahoval na těch 40 let, které strávili na poušti. Nyní však vstupovali do zaslíbené země, kde je čekal odlišný, usedlý způsob života, a manna měla přestat padat. Nebylo by příliš praktické, aby všichni lidé rozptýlení po zemi museli chodit do Šíla nebo do Jeruzaléma pokaždé, když chtěli jíst maso.

Otázka: V knize „ “ (Deut. 12:16,23-25 a Gen. 9:4; Lev. 7:26-27; 17:10-14 ; 19:26) – proč byl tehdy zákaz pojídání krve tak důležitý a je pojídání krve zakázáno i dnes?

Odpověď: Bůh zjevně přikládá krvi zvláštní posvátnost. Nejde ani tak o to, že Kain prolil Ábelovu krev, ale o to, že v budoucnu Kristus prolil svou krev za nás na kříži. Ačkoli je zákaz konzumace krve součástí Mojžíšova zákona, tento zákaz předchází samotnému zákonu a sahá až k Noemovi v Genesis 9:4. Když Skutky 10:11–16 prohlásily veškerou stravu za „čistou“, nevztahovalo se to na krev, protože krev nebyla považována za potravinu. Kdyby byla krev považována za „potravinu“, která je nyní čistá, pak by apoštolové nepřestali zakazovat konzumaci (nebo pití) krve ve

Skutcích 15:20,28–29. Také raná apoštolská církev učila, že by se křesťané měli zdržovat krve. Samozřejmě, nepatrné množství krve nevadí, protože Židům bylo v Leviticus 17:13 povoleno jíst zvěřinu, kterou ulovili a [rychle] vykrváceli v terénu.

Otázka: Jaké jsou v Deuteronomiu 13:1–18 tři zdroje pokušení, které démoni využívají?

Odpověď: Využívají nejméně tři, přičemž lze použít i více najednou.

Náboženský vliv (falešný prorok) v Deuteronomiu 13:1–5.

Rodinné a společenské vlivy v Deuteronomiu 13:6–11.

Vliv společenství a vlády v Deuteronomiu 13:12–18.

Otázka: Měli bychom dnes podle Deuteronomia 13:1–16 a 18:10–12 zabíjet čaroděje, nekromanty a všechny ty, které Starý zákon nařizuje zabít?

Odpověď: Ne. Při zodpovězení této otázky je třeba zohlednit tři body.

1. Vyšetřování ze strany vlády: Ani tehdy nebylo možné vzít věci do vlastních rukou a osobně zabít někoho, koho jste z toho podezřívali. Deuteronomium 13:14 uvádí, že město mělo nejprve provést důkladné (a pravděpodobně oficiální) vyšetřování.

2. Pouze v teokracii: Izraelité žili v „teokracii“, kde ti, kdo obývali tuto zemi, uzavřeli Smlouvu s Bohem a Tóra byla jejich zákoníkem. Když zbožní Židé, jako například Daniel, Jonáš, Ezechiel a Nehemiáš, žili a cestovali mimo Izrael, kde nepodléhali teokracii, nesnažili se ublížit čarodějům, modlářům ani jiným.

3. Dnes nežijeme v „teokracii“. Ačkoli se někteří lidé, jako například puritáni, pokoušeli zavést teokracii, Nový zákon neobsahuje žádný náznak, že bychom se o to měli pokoušet. Křesťané by tedy dnes neměli ubližovat nemorálním heterosexuálům, praktikujícím homosexuálům, modlářům, členům sekt a podobně. Ačkoli vražda, krádež a jiné zločiny by i dnes měly být trestány, je to úkolem vlády; neměli by existovat žádní křesťanští mstitelé. Ani dnes bychom však neměli tyto věci dělat sami.

Jak uvádí „The Tony Evans Bible Commentary“ na str. 222: „Zkouškou pravého proroka není jeho magie, ale jeho poselství.“ (kurziva v originále)

Otázka: Co znamená tento verš v Deuteronomiu 13:5 ohledně trestu smrti?

Odpověď: Jakýkoli argument proti trestu smrti, který se opírá o Bibli, je tímto veršem vyvrácen. Nejsilnějším argumentem proti trestu smrti je pouze to, že někdy jsou lidé neprávem odsouzeni kvůli falešnému svědectví nebo kvůli lhostejnosti policie. Ale i na to existuje řešení. Pokud někdo vědomě falešně obviní někoho jiného, měl by dostat trest, který vědomě uvalil na nevinnou osobu.

Zde jsou zločiny, za které se ve Starém zákoně ukládal trest smrti.

Z MacArthur Study Bible 1977, str. 270

Otázka: Co se v Deuteronomiu 13:5 píše o falešných prorocích v církvi?

Odpověď: Ačkoli Deuteronomium 13:5 ukazuje závažnost falešných proroků a falešného učení, nemáme v novozákonních dobách zabíjet lidi, kteří učí falešně. To však nesnižuje závažnost toho, co dělají, a je důležité, aby byli z církve exkomunikováni, jak ukazují , 2. Timoteovi 3:5 ; 2. Janův 9–11 a Zjevení 2:20–23. Stejně tak bychom se měli vyhýbat těm, kteří setrvávají v hříchu, jak uvádí 1. Korinťanům 5:5–13; Matouš 18:17.

Bůh bere naši víru a způsob uctívání Boha velmi vážně, jak ukazují Deuteronomium 17:7,12; 19:19; 21:21; 22:21–22,24; 24:7.

Otázka: Proč by si někdo v Deuteronomiu 14:1 oholil vlasy a poté se pořezal na památku mrtvých?

Odpověď: I když to pro vás nedává smysl, pro starověké obyvatele Ugaritu na pobřeží Sýrie to smysl mělo. Holili si hlavy, jak uvádějí Craigie, str. 229–230, a S. R. Driver v knize Deuteronomium, str. 155 a dále. Také se v rámci smutku řezali, jak uvádí Coogan, str. 45–46. Zde je ugaritský text. „Řeže si tváře a bradu, rozřezává si předloktí. Orá si hruď jako zahradu; jako údolí si rozřezává záda.“ Ugaritská učebnice, tabulka 67 VI, řádky 20–22 z článku Elmera B. Snicka „Israel’s Struggle with the Religion of Canaan“ v knize W. Roberta Godfreyho a Jesseho L. Boyda III. *Through Christ’s Word: A Festschrift for Dr Philip E. Hughes*, str. 117.

Bohužel i někteří Izraelité se podle Jeremjáše 41:5 řezali na památku mrtvých.

V novější době má malý počet dvanáctníků (šíitských muslimů), například v Íránu, Pákistánu a Indii, biče s kovovými prvky, které si během svátku Ášúrá přehodí přes rameno, aby si pořezali záda, a to na znamení smutku za Husajna, jenž byl zabit sunnity za to, že se nepodřídil sunnitskému kalifovi Mu’awijovi I. Někteří lidé v Nové Guineji si na znamení smutku odstraňují kloub prstu. Kolik stojí některé pohřby v západních zemích? Mohly by se tyto peníze použít na pomoc chudým nebo na šíření evangelia?

Ačkoli malý počet římskokatolických mnichů praktikoval sebemrskačství, bylo to kvůli jejich hříchům, nikoli na znamení smutku nad něčí smrtí, a jejich církev to nepodporovala.

V Novém zákoně, v 1. listu Tesalonickým 4:13, se píše, že nemáme truchlit jako ostatní lidé na světě, kteří nemají naději.

Otázka: Proč Bůh v Deuteronomiu 14:2 tak často připomínal Izraelitům, že jsou Božím zvláštním, svatým lidem?

Odpověď: Kolikrát jim to Bůh připomínal ve Starém zákoně? Podle MacArthurova biblického komentáře (str. 216–217) to bylo více než 250krát. Kromě toho, že lidem připomínal, „co mají dělat“ a „co nemají dělat“, připomínal jim také důvod, proč mají být poslušní; a to kvůli tomu, kým byli. Když dnes budete v pokušení hřešit, čtěte Písmo, aby vám Bůh připomněl, „kdo jste“ a „koho znáte“.

Q: Proč byla v Dt 14,3–20 právě tato zvířata považována za nečistá, a ne jiná?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Tato zvířata byla rozdělena do skupin podle toho, zda žila na zemi, ve vodě nebo ve vzduchu.

Vidíme, že bylo „z hygienického hlediska rozumné“ některá z těchto zvířat nejíst. Nedovařené vepřové maso může způsobit trichinózu, nedovařené králičí maso může způsobit tularemii, mořští živočichové živící se na dně, jako jsou krevety a krabi, mohou mít parazity a mrchožraví ptáci mohou přenášet více nemocí. Víme také, že některá z těchto zvířat byla používána v pohanských rituálech. Prasata byla porážena při náboženských obřadech Kanaánců, Syřanů a Chetitů. Vrány byly některými Araby považovány za posvátné. Skot a ovce však byly používány v mnoha pohanských rituálech, a přesto je mohli jíst. Někteří se pokoušeli v těchto zvířatech hledat symboliku, například že přežvykování je analogií ke studiu zákonů, že prasata jsou nečistá atd. Buďte však opatrní při přiřazování symboliky něčemu, o čem Bůh nemluví. Jedinou jistou odpovědí je, že nám to Bůh neřekl; ve skutečnosti nám to Bůh ani nemusel říkat. Měli bychom Bohu i nadále poslušně sloužit, i když neznáme důvod.

Otázka: V Deuteronomiu 14:21, když bylo špatné jíst zvíře, které již bylo mrtvé, proč bylo v pořádku prodávat ho cizincům? Dokonce ani neizraelité žijící v Izraeli nesměli jíst krev podle Leviticus 17:10,12.

Odpověď: Zvířatům, která zemřela sama od sebe, nebyla vypuštěna krev. Jíst zvíře, které zemřelo, aniž by mu byla vypuštěna krev, bylo méně závažným přestupkem než jíst krev. Zatímco Leviticus 17:10,12 říká, že ten, kdo jí krev, má být usmrcen, Leviticus 17:15 uvádí, že ten, kdo sní mrtvé zvíře, kterému nebyla vypuštěna krev, se musí umýt i se svým oděvem a bude nečistý až do večera. Z hygienického hlediska platí, že pokud zvíře uhynulo samo, například v důsledku nemoci, je méně pravděpodobné, že by se lidé nakazili, pokud by ho nejedli.

Na první pohled se tyto verše mohou jevit jako archaické, ale obsahují myšlenku, která je relevantní i dnes. Křesťané by měli usilovat o zákony zakazující všem určité činy: vraždu, krádež, znásilnění atd. Nicméně, zatímco jiné věci jsou hříšné, je v pořádku dovolit ostatním, kteří chtějí tento hřích spáchat, aby tak učinili. Například, zatímco pití alkoholu není hřích, ale opít se je hřích, je v pořádku, aby křesťan pracoval pro řetězec potravin, který prodává alkohol.

Otázka: Proč podle Dt 14,21; Ex 23,19; 34,26 nesměli vařit kůzle v mateřském mléce?

Odpověď: Jednalo se o odpudivý obraz: vzít mateřské mléko, které bylo vyprodukováno k výživě jejích mláďat, a vařit v něm její mládě.

Existují také důkazy, že se jednalo o náboženský zvyk Kanaánců, Ugaritů a Siranů, jehož počátky sahají až do 15. století př. n. l. Ugaritský text, který to podporuje, je však pouze hypotetický. Na okraj lze poznamenat, že maso se smetanou se může rychleji zkazit.

Otázka: Mohli v Dt 14,22–25 vykoupit prvorozené zvířata penězi, nebo ne, jak uvádí Num 18,17?

Odpověď: Při zodpovězení této otázky je třeba zvážit pět bodů.

1. Numeri 18:14 říká, že každý prvorozený každého druhu musí být vyčleněn nebo vykoupen penězi.

2. Vykoupení penězi znamená, že zaplatíte peníze a zvíře si ponecháte.

3. Čísla 18:17 toto upřesňují tím, že prvorozené z volů, ovcí nebo koz nelze vykoupit penězi.

4. Ani Deuteronomium neříká, že by se vůl, ovce nebo koza daly vykoupit penězi.

5. Deuteronomium 14:24–25 říká, že pokud je vzdálenost příliš velká, lze „zvíře vyměnit“, což znamenalo prodat zvíře za peníze, odejít do Jeruzaléma a za tyto peníze koupit rovnocenné zvíře.

Otázka: Jak mohli v Deuteronomiu 14:22–27 obyčejní Izraelité jíst své desátky, když byly desátky určeny k jídlu pro Levity?

A: Existují dva druhy desátků. První desátek ve výši deseti procent byl určen Levítům a jejich rodinám jako obživa. Druhý desátek, nazývaný sváteční desátek, činil podle jednoho zdroje přibližně tři procenta, nebo podle publikace *The Bible Knowledge Commentary: Old Testament* (str. 289–290) deset procent ze zbývajících devadesáti procent každý třetí rok. Celkově se oba tyto desátky rovnají přibližně stejné částce. Mohli je konzumovat jak věřící, tak Levité. Ve třetím roce mohli desátek konzumovat také vdovy, sirotci a dokonce i cizinci (tj. neizraelité), jak uvádí Deuteronomium 14:28–29.

Josephus a někteří rabíni to mylně považovali za „třetí desátek“, ale ve skutečnosti se jedná pouze o uplatnění druhého desátku.

Otázka: Je v Dt 14:26 a Ex 29:40 silný alkoholický nápoj povolen, nebo je určen pouze pro krále (Př 20:1) a pouze pro ty, kteří jsou blízko smrti, jak uvádí Př 31:4–7?

Odpověď: Jelikož za normálních okolností bylo v pořádku, aby lidé pili alkohol, ale ne se opíjeli, o to vhodnější by byl jako uklidňující prostředek pro lidi na prahu smrti. Alkohol nebyl určen pro kazatele, když vstupovali do stanu setkávání (Leviticus 10:8–10), a králové by měli dodržovat vyšší standard, jak naznačuje Přísloví 20:1.

Otázka: Proč se lidé ve starověku zadlužovali, jak je uvedeno v Deuteronomiu 15:1–3?

Odpověď: Mohlo to být kvůli nadměrným výdajům na alkohol, luxusní zboží atd., což však ve starověku pravděpodobně nehrálo takovou roli jako dnes. Méně lidí možná utrácelo nadměrně, protože často viděli, co se stalo ostatním. Jelikož v té době neexistovalo zdravotní pojištění, životní pojištění, státní sociální zabezpečení, lékařská péče ani jiné finanční záchranné sítě, mohla nemoc, nehoda znemožňující práci nebo smrt živitele rodiny uvrhnout rodinu do dluhů. Špatná úroda, válka nebo dokonce nadměrné daně uvalené utlačovatelskými vládci mohly rovněž způsobit dluhy, ze kterých se mnozí nedokázali vymanit. Vzhledem k tomu, že mnozí často nebyli schopni dluhy splatit, mohly být úrokové sazby vysoké. Na syrských Nuziho tabulkách, sepsaných v patnáctém století př. n. l., dosahovaly úrokové sazby až 50 %.

Otázka: V Deuteronomiu 15:1–3 se uvádí, že každých sedm let museli odpustit všechny půjčky svým izraelským soukmenovcům. Proč tedy neodpustili půjčky i neizraelitům?

Odpověď: Půjčky svým izraelským soukmenovcům byly odpuštěny z milosrdenství. Písmo neříká, proč nebyly odpuštěny půjčky i neizraelitům, ale není těžké si domyslet důvod.

Jelikož Izraelité měli vlastnit zemi v Izraeli, cizinci, kteří tam měli dluhy, by se tam nacházeli z obchodních důvodů nebo jako najatí dělníci. Cizinci se vždy mohli vrátit ke svému vlastnímu lidu.

Otázka: Jak se Starý zákon v Deuteronomiu 15 liší od jiných starověkých zákonů?

Odpověď: Zatímco podle Deuteronomia měl otrok získat svobodu po šesti letech, podle Chammurabiho zákoníku mohl otrok získat svobodu již po třech letech. Babylonský zákoník Lipit-Ištar uvádí, že otrok mohl získat svobodu poté, co odpracoval dvojnásobek svého dluhu nebo dvojnásobek své pořizovací ceny. To zjevně dává výhodu majiteli.

Otázka: Jak souvisí Dt 15,1–11 s Ex 23,10–11?

Odpověď: „Sedmý rok“, neboli jubilejní rok, je v obou případech stejný. Byl to rok, kdy se pole nesměla obdělávat, dluhy se odpouštěly a otroci byli propuštěni na svobodu. Více informací najdete v knize Encyclopedia of Bible Difficulties na str. 149–150.

Otázka: Proč by podle Dt 15,4 neměli být mezi Izraelity žádní chudí, když Dt 15,11 říká, že chudí mezi nimi vždy budou?

A: Bůh jim uložil povinnost starat se o všechny chudé mezi Izraelity. Bůh však věděl, že ne každý splní své povinnosti a že mezi nimi budou vždy chudí.

Bible je knihou ideálních cílů i realismu; i my máme mít jak vysoké ideály, tak i smysl pro realitu. Pokud má někdo cíle, ale ztratil kontakt s realitou, jeho idealismus není příliš užitečný. Vidět realitu a nemít žádné ideály také není příliš užitečné.

Otázka: Proč se v Deuteronomiu 15:12–13 Bible jeví jako tak mužsky šovinistická a vždy používá „on“?

Odpověď: V hebrejštině se nikdy nepoužívalo rozlišení „on/ona“, jak to někdy dělají lidé v angličtině. Stejně jako v angličtině se někdy slovo „on“ používalo ve smyslu „on“ i „ona“. Příkladem, a to jak v hebrejštině, tak v angličtině, je Deuteronomium 15:13, kde se uvádí „on“, zatímco kontext v Deuteronomiu 15:12 jasně označuje muže nebo ženu.

Otázka: Je Deuteronomium 15:12–18 v rozporu s Exodem 21:26?

A: Ne. Exodus 21:26 říká, že každý otrok měl právo na propuštění, pokud mu pán vyrazil oko nebo vyrazil zub. Deuteronomium 15:12–18 říká, že hebrejští otroci měli být propuštěni na svobodu každých sedm let, během jubilejního roku. Jedinou výjimkou byli hebrejští otroci, kteří milovali své pány a dobrovolně se rozhodli zůstat jejich otroky po celý život.

Pokud jim pán později náhodou vyrazil oko nebo zub, měli otroci právo na osvobození, ale nebyli nuceni tohoto práva využít.

Tento zákon je zajímavý tím, že ačkoli se trest pro pána jeví jako mírný, přesto by účinně odstranil veškerou motivaci k týrání otroků.

Otázka: Měl být podle Dt 16,5 velikonoční beránek zabit ve svatyni, nebo doma, jak říká Ex 12,7?

Odpověď: V Egyptě, než vznikla svatyně nebo chrám, se velikonoční beránek měl zabít v domácnosti. Poté, co svatyně vznikla, se beránek měl zabít tam. Později, když Židé bydleli v Zaslíbené zemi, slavili Velikonoce v Jeruzalémě.

Otázka: Proč se v Dt 16,16–17 uvádí, že se měli dostavit muži, zatímco ženy a děti nejsou zmíněny?

Odpověď: Deuteronomium 16:16–17 říká, že se měl dostavit každý muž, a to ne s prázdnýma rukama. Jinými slovy, žádný muž jako hlava rodiny nebyl osvobozen od povinnosti přinést požadované desátky a oběti.

Otázka: Proč podle Dt 16,21 Židé nesměli sázet stromy pro náboženské účely?

Odpověď: Existují tři dobré důvody.

1. Deuteronomium 16:21 jednoduše říká, aby to nedělali, a oni měli poslouchat to, co Bůh řekl.

2. Stromy nikdy nebyly součástí oběti pravému Bohu.

3. Deuteronomium 12:3 ukazuje, že posvátné háje stromů byly součástí uctívání jiných bohů. Stromy hrály významnou roli v uctívání Baala a některých řeckých bohů.

Zvláště důležitý je třetí důvod. Pokud je nějaká činnost součástí pohanského náboženství a mohla by

a) sváděla k uctívání pohanských bohů

b) svádět ostatní k uctívání pohanských bohů, nebo

c) vyvolávalo dojem, že uctíváte pohanské bohy,

pak ji neprovádějte.

Otázka: Je podle Dt 17,6; Dt 19,15 a Čís 35,30 nesprávné odsoudit kohokoli za vraždu, pokud nejsou přítomni dva nebo více lidských svědků?

Odpověď: Požadavek dvou svědků platil pro cizoložství a krádež stejně jako pro vraždu, a dva očití svědci jsou u cizoložství či krádeže přítomni jen zřídka. K použití hebrejského termínu pro svědka je třeba zmínit dva body.

1. Leviticus 5:1 ukazuje, že svědek není pouze očitým svědkem zločinu. Svědkem je také kdokoli, kdo zná důkazy, které mohou prokázat nevinu či vinu dané osoby.

2. Slovo pro „svědek“ může znamenat nejen osobu, ale i důkaz. Například v Exodu 22:13 mohou být svědky i části mrtvého zvířete. Více informací najdete v Encyklopedii biblických obtíží na str. 143.

Otázka: Co znamená v Deuteronomiu 18:10 „neprovádět své děti ohněm“?

Odpověď: Jednalo se o zvyk Kanaánců, kteří obětovali své prvorozené tím, že je upálili, jak vysvětluje Deuteronomium 12:31.

Otázka: Proč se v Deuteronomiu 18:10 nesmí nechat naživu čarodějové a vyvolávači duchů?

Odpověď: Některým se to může jevit jako přísný trest pro lidi, kteří ostatním neubližují fyzicky. Ostatním však způsobují duchovní škodu tím, že je vedou do pekla. Proto byl v rámci teokratické vlády ve Starém zákoně trest stejný jako pro modláře.

Otázka: Je zákaz styku s nadpřirozenem uvedený v Dt 18,10 v rozporu s existencí proroků v Bibli, jak tvrdí jeden ateista?

Odpověď: Ne. To je absurdní ze dvou důvodů.

1. I kdyby existoval zákaz „veškerého“ kontaktu s nadpřirozenem, žádný seriózní badatel Božího slova by jistě nepochopil, že Bůh zakazuje veškeré modlitby k Němu.

2. Nikdy neexistoval zákaz veškerého nadpřirozeného kontaktu, jak si to zřejmě představuje ateista. Zákaz se spíše týká věštění a čarodějnictví. Lidé se nemají pokoušet kontaktovat duchy zemřelých, démony ani anděly. Ačkoli se andělé později zjevovali zbožným lidem, jako například Danielovi, byl to anděl, kdo kontakt inicioval, nikoli člověk.

Otázka: Bylo v Dt 18,17–19; Dt 33,1–2 a Dt 34,10–11 prorokováno o Mohamedovi, jak tvrdí někteří muslimové?

Odpověď: Ne. Deuteronomium 18:15–18 říká, že Bůh vzbudí proroka, kterého budou poslouchat, podobně jako Mojžíše, z jejich středu, z řad jejich bratří. Byl Ježíš prorokem? Poslouchalo Ježíše mnoho Židů? Byl Ježíš mezi Židy? Byl Ježíš Židem? Muslimové by neměli mít žádný problém souhlasit s tím, že tento verš sedí více na Ježíše než na Mohameda. Zde je ještě několik dalších bodů.

a. Deuteronomium 33:1–2 hovoří o „Hospodinu“, a muslimové nenazývají Mohameda svým Hospodinem. (Alawitští muslimové a jiné extrémistické skupiny považují Mohameda za Boha, ale to jsou výjimky.)

b. Deuteronomium 34:10 uvádí, že „od té doby nevstal v Izraeli prorok jako Mojžíš“. Tento epitaf byl napsán, pravděpodobně Jozue, dlouho před příchodem Ježíše.

c. Deuteronomium 34:10 zmiňuje „tváří v tvář“, a Mohamed nikdy neřekl, že by svá slova dostával přímo od Alláha, nýbrž prostřednictvím andělů (súra 2:97). Ježíš podle Jana 1:18 a dalších pasáží komunikoval přímo s Bohem Otcem.

d. Následující verš, 34:11, říká, že žádný jiný prorok nekonal takové úžasné zázraky jako Mojžíš. Mohamed v Koránu obecně zázraky nekonal, s výjimkou údajné návštěvy mešity v Jeruzalémě (o které lze dokázat, že v té době neexistovala) a rozdělení měsíce na dvě části (což nikdo jiný neviděl).

e. V samotném Koránu se v súře 29:27 uvádí, že prorocký úřad pochází od Izáka a Jákoba. V překladu Koránu od Yusufa Aliho se uvádí: „A dali jsme (Abrahamovi) Izáka a Jákoba a ustanovili jsme mezi jeho potomky prorocký úřad a zjevení…“ Zatímco závorky kolem jména „Abraham“ jsou v překladu Yusufa Aliho, celé slovo „Abraham“ v arabském textu není, a Yusuf Ali proto cítil potřebu přidat „Abraham“ k tomu, co muslimové považují za Boží slovo.

f. A konečně, Ježíšův apoštol Petr ve Skutcích 3:22–26 řekl, že se toto naplnilo v Ježíši. Apoštol Petr měl k tomu vynikající předpoklady, aby to věděl.

1. Buď Ježíš udělal velkou chybu, když dovolil podvodníkovi, jako byl Petr, aby téměř 2 000 let sváděl lidi, kteří se snažili následovat Boha, a Bůh nehnul ani prstem, aby lidem sdělil pravdu.

2. Nebo Ježíš věděl, co dělá, když si vybral Petra, a Bůh neopravil něco, co opravu nepotřebovalo.

3. Nebo Petr to neřekl a Skutky apoštolů byly zfalšovány ještě před první mimobiblickou zmínkou o Kristu, kterou máme k dispozici a která pochází z roku 138 n. l.

Zde jsou nejstarší řecké rukopisy, které máme, a jejich data, týkající se Skutků apoštolů 3:22–36.

Vaticanus [B] 325–350 n. l.

Sinaiticus [Si] 340–350 n. l.

Bohairský koptský [Boh] 3./4. století

Alexandrinus [A] kolem roku 450 n. l.

Sahidický koptský [Sah] 3./4. století

Efraemův reskript [C] 5. století

Bezae Cantabrigiensis [D] 5., 6.

Zde jsou překlady těchto veršů do jiných jazyků, které máme k dispozici

arménština [Arm] 5. století

gruzínština [Geo] 5. století

Latinská Vulgata [Vg] 4. až 5. století

Etiopština [Eth] 6. století

Syrská Peshitta [SyrP] 4. až 7. století

Raní církevní autoři uváděli, že se tento verš vztahuje na Ježíše. Mezi nimi byli

Justina Mučedníka, který se narodil kolem roku 114 n. l., ačkoli někteří se domnívají, že to bylo v roce 110 n. l. Svou První obhajobu napsal mezi rokem 138 n. l. a svou smrtí v roce 165 n. l. Je zřejmé, že musel číst o tomto proroctví odkazujícím na Krista ještě předtím, než jej zapsal.

Irenej psal v letech 182–188 n. l.

Tertullian v letech 220–220 n. l.

Origenes 225–254 n. l.

Archelaus (262–278 n. l.) se rovněž zabývá veršem z Deuteronomia 18:15 a ukazuje, jak se vztahuje k Ježíši Kristu, v díle „Disputation with Manes“, kap. 43, str. 219

Chryzostom 407 n. l.

Muslim by musel tvrdit, že nejen Justýn se mýlil, ale že všechny rukopisy Nového zákona zaznamenaly Petrovu větu nesprávně.

Kromě toho byly překlady do jiných jazyků pořízeny již velmi brzy; výše uvedené data nejsou daty prvních překladů, ale pouze daty nejstarších rukopisů, které se dochovaly dodnes. Ty jsou cenné, protože představují nezávislý řetězec předávání, který lze použít k ověření řeckých rukopisů. Řetězec předávání těchto rukopisů, od Afriky po Asii, se shoduje v tom, že Petr řekl, že se to vztahuje na Ježíše.

Otázka: Jak lze podle Dt 18,20–22 poznat, zda je prorok falešným prorokem?

Odpověď: Bible uvádí dva důvody a uvádí dvě kritéria.

1. Pokud prosazují uctívání jiných bohů nebo prorokují či učí věci o Bohu, které Bůh nepřikázal. Deuteronomium 18:20–21; 1. Janův 4:1–3; Jeremjáš 6:13

1. Kritérium: Pokud prorok vyjadřuje svůj názor na to, co chce pravý Bůh, aniž by prorokoval, jeho názory mohou být mylné stejně jako názory kohokoli jiného. Jako příklad si přečtěte Nátanova slova k Davidovi v 1. Paralipomenon 17:2–4.

2. Pokud prorok učiní předpověď, která se ukáže jako nepravdivá. Deuteronomium 18:21–22.

2. Podmínka: Pokud prorok učiní podmíněné proroctví a podmínky nejsou splněny. Proroctví o soudu a zničení jsou vždy podmíněna tím, že daná osoba nebo národ neprojeví Pokání. Jako příklad viz Jonáš 3:1–10.

Otázka: Jak bychom měli postupovat v případě, kdy někdo neúmyslně ublíží jinému člověku, jak je uvedeno v Dt 19,1–6?

Odpověď: Na jedné straně by to nemělo být považováno za úmyslné, protože v tom nebyla žádná zloba ani záměr. Na druhé straně však nemusí být zcela bez viny, protože možná nebyli dostatečně opatrní. Co třeba mladistvý řidič, který při nelegálním závodě náhodou zabije někoho, kdo přecházel ulici? Nebo lidé, kteří vědí, že jsou opilí, ale myslí si, že to mohou „vyrovnat“ a přesto usednou za volant. V jedné evropské zemi to dříve fungovalo tak, že pokud vás přistihli při řízení v opilosti, přišli jste o řidičský průkaz – navždy.

Jednou jsem se zeptal skupiny teenagerů v nedělní škole, jestli by malé dítě, které omylem převrhlo lampu a rozbilo ji, mělo dostat výprask, nebo ne? Asi polovina řekla ano a polovina ne. Správná odpověď by možná byla: „Potřebujeme více podrobností.“ Pokud bylo dítě příliš neopatrné, nebo si hrubě dovádělo, či pobíhalo po domě se sourozenci, pak ano. Pokud však dítě omylem zakoplo nebo bylo strčeno, pak ne.

Je zajímavé, že v hebrejštině se v Knize Rút slovo pro příbuzného-vykupitele v manželství nazývá go’el. Hebrejské slovo pro mstitele krve je go’el haddam, nebo v jistém smyslu příbuzný-vykupitel spravedlnosti za zavražděného.

Otázka: Jak mohou lidé dnes „posunovat mezní kameny“, jak je uvedeno v Deuteronomiu 19:14; 27:17; Jóbovi 24:2; Příslovích 22:28; 23:10, Izaiášovi 5:8 a Ozeášovi 5:10?

Odpověď: Před několika desítkami let v Texasu existovali lidé, kteří vytvářeli podvodné listiny, na jejichž základě si přisvojovali vlastnická práva k pozemkům. Zneužití zákona, včetně padělaných dokumentů, falešných svědectví a úplatků, může způsobit, že se krádež cizího majetku jeví jako „legální“.

Mimochodem, v pozdějších dobách římského práva byl trestem za posunutí hraničního kamene trest smrti, jak uvádí Keil-Delitzschův komentář ke Starému zákonu, sv. 1, část 3, str. 399.

Otázka: Proč mohl v Dt 19,16 jeden svědek někoho obvinit, když Num 35,30; Dt 17,6; Dt 19,15 a další místa uvádějí, že vše musí být potvrzeno dvěma nebo třemi svědky?

Odpověď: V ideálním případě by vše mělo být prokázáno dvěma nebo třemi svědky, přičemž je třeba si uvědomit, že svědek může být důkazem, a ne pouze osobou. V Deuteronomiu 19:16 je však prostor pro to, aby někoho obvinila pouze jedna osoba. Jinými slovy, obviněný nesmí být propuštěn jen proto, že je k dispozici pouze jeden svědek, ani by se nemělo vždy věřit jedinému svědkovi, který by mohl lhát. Místo toho by mělo být provedeno důkladné vyšetřování s cílem najít další důkazy nebo další svědky.

Otázka: Není v Deuteronomiu 19:19 příliš přísné trestat falešného svědka stejným trestem, jaký měl dostat ten, kdo byl falešně obviněn?

Odpověď: Vůbec ne. Člověk může zabíjet slovy stejně snadno jako rukama. Ať už by použili ruce, nebo zlovolný podvod a právní systém, neprávem obviněný by stejně zemřel. Alespoň při vraždě vlastníma rukama zůstává pověst oběti nedotčena. Vražda slovy ničí pověst člověka stejně jako zabíjí jeho tělo.

Pro informaci: i babylónský Chammurabiho zákoník uvádí, že ten, kdo falešně obvinil jiného z vraždy, má být popraven. Více informací najdete v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 3, str. 126.

Otázka: Proč Bible v Dt 19,21; Lv 24,20 a Ex 21,22–24 říká: „oko za oko“?

Odpověď: Tyto tři starozákonní odkazy jsou součástí soudního práva. Vyplacené odškodnění a trest měly odpovídat zločinu: ani více, ani méně. V jediném verši Nového zákona Ježíš říká věřícím, aby místo „oko za oko“ praktikovali odpuštění a milosrdenství. Zde jsou tyto čtyři místa.

Exodus 21:22–24 zmiňuje soudní rozhodnutí, včetně soudu, v případě, že muž udeří ženu tak, že předčasně porodí.

Leviticus 24:20 zmiňuje rozsudek za zranění nebo zabití druhých. Pro neúmyslnou vraždu a pravděpodobně i neúmyslné ublížení však existovala města útočiště.

Deuteronomium 19:21 hovoří o falešném svědkovi, jemuž mělo být učiněno to, co by jeho lži způsobily někomu jinému.

Ježíš v Matoušovi 5:38 řekl, že ačkoli jste slyšeli, že bylo řečeno: „Oko za oko…“, nemáme se bránit zlému člověku, ale nastavit druhou tvář.

Tertullian ve svém díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 2, kap. 18 (207/208 n. l.), byl podle našich znalostí prvním, kdo na tuto otázku odpověděl, a připomněl svým čtenářům, že účelem tohoto zákona bylo omezit násilí. Kniha „Co víte, nemusí být pravda: Vysvětlení 220 nesprávných výkladů biblických textů“ (str. 62–63) uvádí, že toto omezuje pomstu. Ve společnosti bez policie by pomsta neměla být přísnější než původný čin. Trest za zločin spáchaný na chudém člověku by měl být stejný jako trest za zločin spáchaný na bohatém člověku.

Lidé se také museli nejprve naučit, co je to spravedlnost, než se mohli naučit, co je to milosrdenství a odpuštění.

Otázka: Proč se v Deuteronomiu 19:21 zdá, že Bible učí neláskyplné „oko za oko“?

Odpověď: I když se to týká spravedlnosti, a ne lásky, musíte nejprve pochopit spravedlnost, než budete moci ocenit milosrdenství. Pokud si neuvědomíte, že špatné činy mají vážný trest, je nemožné ocenit odpuštění těchto činů. Proč bylo toto přikázání dáno, najdete v předchozí otázce.

Představte si na chvíli, že by lidem nikdy nebylo řečeno „oko za oko“ a že by neexistovaly ty tři pasáže ze Starého zákona, kde se o tom zmiňuje.

V Exodu 21:22–24 by pak nebylo nic závažného na zabíjení dětí nebo provádění potratů.

V Leviticus 24:20 by bylo jen drobnou záležitostí úmyslně ublížit dospělému.

V Deuteronomiu 19:21 by svědek, který lhal, aby se pokusil někoho neprávem potrestat, zůstal nepotrestán.

Společnost, která má spravedlnost a zároveň lásku, je ve skutečnosti láskyplnější než ta, která se (marně) snaží o lásku bez pojmu spravedlnosti. Bohužel právě to si někteří lidé představují jako možnou podobu společnosti.

Otázka: Proč Bůh v Deuteronomiu 20:1–15 povolil útočnou válku?

Odpověď: Text zde nerozlišuje mezi Kanaánci a ne-Kanaánci. Izraelité museli bojovat, aby svrhli útlak Midianitů, Ammonitů, Syřanů a dalších.

To dokazuje, že Bůh nebyl ve Starém zákoně pacifistou, a stejně tak není proti veškerému zabíjení, jako jsou popravy z oprávněných důvodů, o čemž hovoří i Nový zákon v Římanům 13:4.

Otázka: Měli Izraelité podle Deuteronomia 20:16–18 zabít každého nepřítele, nebo měli některé ušetřit, jak říká Deuteronomium 20:11–14?

Odpověď: Mezi verši 11–14 a verši 16–18 se nachází verš 15. Verš 15 uvádí, že předchozí verše se týkaly měst, která byla daleko od místa, kde Izraelité žili. Verš 16 uvádí, že následující pokyny se vztahují na kanaánská města v Zaslíbené zemi.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Bůh věděl, že Chetité (= Gibeonité) v Palestině se stanou Jeho věrnými chrámovými služebníky, proč v Deuteronomiu 20:17 Bůh nařídil, aby byli zde vyhlazeni?

Odpověď: Jedná se o zajímavý případ, kdy se Boží zjevená vůle lišila od Jeho zamýšlené vůle, avšak Boží zjevený příkaz sehrál svou roli při uskutečňování Jeho zamýšlené vůle.

1. Ani Chetitům, ani Izraelitům nebylo řečeno: „Nebojte se, Chetité budou ušetřeni.“ Gibeonité měli stejné obavy jako ostatní Kanaánci, ale na základě své úzkosti se rozhodli usilovat o mír s Izraelity.

2. Poté Boží prozřetelnost, projevující se prostřednictvím omylu ze strany izraelských vůdců, způsobila, že Gibeonity ušetřili.

3. Gibeonité použili podvod a lži, ale Bůh není omezen na používání dobrých prostředků k uskutečnění své vůle.

4. Později v dějinách se Gibeonité stali věrnými chrámovými služebníky.

Druhý, velmi podobný případ by nám měl být dnes známý. Bůh si přeje, aby byli všichni spaseni. Bůh ví, kdo jsou vyvolení. Přesto Bůh (pravdivě) varuje každého, že skončí v pekle, pokud odmítne Ježíše. Na jedné straně se vyvolení nemají čeho obávat, protože se stanou Božími dětmi. Na druhé straně Bůh neřekl, kdo jsou ti vyvolení.

Myšlenka k zamyšlení, týkající se vyvolení a svobodné vůle, je, že nic nebránilo všem ostatním Kanaáncům, aby udělali to, co udělali Gibeonité. Přesto neexistuje žádný záznam o tom, že by se o to nějaký jiný Kanaánec pokusil, nebo že by to dokonce chtěl zkusit.

Viz diskuse k Genesis 20:3–6, Deuteronomiu 20:17; Jeremjášovi 15:6; Jonášovi 3–4; Jonášovi 3:10 a Jonášovi 4:1–2 pro více informací.

Otázka: Proč podle Deuteronomia 20:19–20 nesměli kácet stromy, když obléhali město?

Odpověď: Pokud by Izraelité zvítězili, kácení ovocných stromů by zemi ochudilo. Pokud by prohráli, kácení ovocných stromů by mělo dopad nejen na současné dospělé, ale i na jejich děti a potomky. Olivovníky jsou ovocné stromy a mohou se dožít až tisíce let. Bůh neměl nic proti tomu, aby bojovali, ale nesouhlasil s tím, aby ničili zemi. Kromě toho hrají stromy klíčovou ekologickou roli při stabilizaci půdy a prevenci eroze. Naopak Egypťané a Asyřané uplatňovali taktiku spálené země. Jedna egyptská nástěnná malba zobrazuje vojáky šplhající po městské zdi a další, kteří kácí stromy. Egyptský záznam o invazi do Sýrie uvádí: „Odňal jsem jim samotné zdroje života, neboť jsem jim zničil úrodu a pokácel všechny jejich háje i všechny jejich krásné stromy. Zničil jsem to.“ Říkali také: „Stala se z ní země, ‚na níž nejsou žádné stromy‘.“ Podle knihy J. B. Pritcharda *Ancient Near Eastern Texts*, str. 240, 276–279, 288, 299–300.

Otázka: Jak se v Deuteronomiu 21:1–9 vypořádávali s neřešitelnou nejistotou v soudních případech a jak bychom se s ní měli vypořádat my?

Odpověď: Vidíme zde několik bodů. Pokoušeli se najít vraha. Uznávali, že to bylo stále špatné,

a přinesením oběti zdůraznili, že se stále jedná o špatný čin a hřích, i když se jim nepodařilo dopadnout pachatele. V tom se skrývá právní pojem, který v dnešním západním právu chybí: hřích společenství. Vzhledem k tomu, že k vraždě došlo, byla nejbližší vesnice vinna z vraždy, protože nebyla schopna postavit vraha před soud a vrah s největší pravděpodobností v této vesnici žil. Vesnice tedy přinesla oběť za svou vinu; Starší si umyli ruce, čímž dali najevo, že o zločinu ani o totožnosti vraha nic nevěděli, a tím svou vinu zakryli. Nejednalo se o klasickou oběť, protože nebyla prolita krev, nekonala se v místě uctívání a neprováděli ji kazatelé ani Levité. Kazatelé však byli přítomni, aby dohlédli na správný průběh obřadu. Samozřejmě, pokud by byl vrah dopaden později, čekal by ho stále stejný trest.

Podle chetitských zákonů padala odpovědnost za nevyřešenou vraždu nejprve na majitele pole, a pokud žádný majitel nebyl, pak na nejbližší vesnici, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 3, str. 130–131.

Dnes si musíme uvědomit, že pokud soud někoho prohlásí za „nevinného“, neznamená to, že je skutečně nevinný, ale spíše to, že soud shledal, že neexistují dostatečné důkazy k prokázání jeho viny mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Jedním z neuspokojivých řešení je „najít kompromis“, jak to udělal David v případě Mefibošeta a Ziby ve 2. Samuelově 19:24–30.

Otázka: Jak bychom měli podle Deuteronomia 21:1–9 postupovat v případě nejistoty ohledně toho, s kým spolupracovat a komu důvěřovat při obchodních a jiných rozhodnutích?

Odpověď: Jak by řekl prezident Ronald Reagan: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Pokud je někdo nečestný v maličkostech, z nichž má jen malý prospěch, co mu brání v tom, aby byl nečestný i ve velkých věcech, z nichž by měl značný prospěch? Proč při prověřování uchazečů o práci ve finančnictví chtějí znát vaši úvěrovou bonitu nebo zda máte dluhy z hazardu? Existuje k tomu dobrý důvod.

Kdybych vedl pohovor s někým na pozici vyžadující velkou důvěru, zeptal bych se ho: „Kdybyste mohl ukrást společnosti milion dolarů a věděl, že vám to projde, udělal byste to?“ Odpověď by nebyla nijak zajímavá, protože samozřejmě téměř každý uchazeč by řekl „ne“. Ale pak bych se ho zeptal: „Proč?“ Jeho odpověď by možná nebyla stejná jako ta moje, ale měl by mít odpověď, a to rychle.

Otázka: Jak bychom měli obecně zacházet s nejistotou při rozhodování, jak uvádí Deuteronomium 21:1–9?

Odpověď: Zde je pět návrhů.

Za prvé, s pokorou; všechno má své nejistoty, které nikdo kromě Boha nemůže znát. Vždy si uvědomujte, že se můžete mýlit.

Za druhé, modlete se. Bůh vás často nezabrání v tom, abyste udělali chybu, ale může vám pomoci se z ní vzpamatovat.

Za třetí, mějte připraveny nouzové varianty nebo záložní plán.

Za čtvrté, uvědomte si běžné lidské slabosti při rozhodování. Často máme nelogickou tendenci upřednostňovat předpokládaný výsledek, který si přejeme, nebo alternativu, o které jsme slyšeli jako první, či alternativu, o které si ostatní lidé myslí, že se stane.

Za páté, hledejte jistotu, ne absolutní jistotu. Jeden úspěšný obchodník s akciemi začal investovat i za své rodiče. Vložil peníze svých rodičů do stejných akcií jako své vlastní, ale postupem času si všiml, že mají nižší výnos. Hledal důvod a zjistil toto: když si myslel, že akcie mohou stoupnout, nejprve do nich investoval sám. A až si byl jistý, že riziko není příliš velké, teprve tehdy investoval peníze svých rodičů. Protože však s penězi svých rodičů zacházel obzvláště opatrně, nevydělali tolik. Pokud budete čekat na jistotu, než se rozhodnete, většina výhod dané příležitosti už možná bude pryč. Nemůžete něco příliš analyzovat a čekat na jistotu, ale můžete to analyzovat natolik, abyste získali jistotu, i když si uvědomujete, že se můžete mýlit.

Otázka: Proč v Deuteronomiu 21:11–16 existovaly tyto zákony týkající se zajatkyň?

Odpověď: Voják si mohl vzít zajatkyni za manželku, a to důstojným způsobem, nebo vůbec ne. Tento zákon vyjadřuje vyšší úctu k ženám, což je v ostrém kontrastu s typickými zvyky většiny národů, starověkých i moderních.

Jedinou velkou výjimkou bylo až 400-lodní loďstvo čínského piráta Zheng Yi Sao (1801–1844). Měli asi 40 000 až 80 000 námořníků. Čínská dynastie Čching proti pirátům bojovala, ale po ztrátě poloviny svých lodí ustoupila. Ani Číňané, ani Portugalci nedokázali piráty porazit. Nakonec vláda pirátům nabídla půdu a amnestii, pokud přestanou piráčovat. Ti nabídku přijali a obě strany dodržely své slovo. Yi Sao nařídila, že každý, kdo se dopustí znásilnění, bude popraven stětím. Pirát se musel s ženou oženit, než s ní mohl mít pohlavní styk. Podvádění nové manželky vedlo rovněž k popravě stětím. Mimochodem, Zheng Yi Sao byla žena.

Ve starověku, když mělo být město dobito, ženy se někdy oblékaly do svých nejlepších šatů, aby mohly získat vyšší postavení jako manželka nebo konkubína namísto obyčejné otrokyně. Je třeba si uvědomit, že zajatou ženu sice mohli učinit otrokyní, ale nemohli se jí sexuálně dotýkat, aniž by si ji vzali za manželku, a nemohli ji nejprve vzít za manželku a poté z ní udělat otrokyni.

Počkat měsíc a převléknout si své krásné šaty dávalo ženě čas truchlit za svou rodinu, která byla buď zabita, nebo kterou už pravděpodobně nikdy neuvidí. Měsíc měl zajistit, že se muži žena bude líbit i bez jejích honosných šatů, a také mělo být zřejmé, zda je těhotná či nikoli. Pokud se však muži žena nelíbila, třeba proto, že ona neměla ráda jeho, musel ji propustit na svobodu. Aby bylo zcela jasno: Deuteronomium 21:15 uvádí, že ji muž nesměl prodat ani s ní zacházet krutě.

Na rozdíl od toho v pozdějších dobách Vikingové, když se sešli, mohli s ženskými zajatkyněmi obchodovat nebo je vyměňovat.

V ostrém kontrastu k Božímu zákonu v Tóře si nemuslimové mylně myslí, že muslimští muži mohli mít vztahy pouze se čtyřmi manželkami (s výjimkou Mohameda, který potřeboval výjimku). Ve skutečnosti však podle Koránu mohli muslimští muži mít až čtyři manželky plus „ženy, které vlastní jejich pravá ruka“. Jednalo se o zajatkyně a otrokyně, a zbožný muslimský muž s nimi mohl mít vztahy s tolika z nich, kolik si přál. Před sňatkem s nimi však museli počkat na jedno menstruační období, aby se zjistilo, zda syn narozený zajatkyně je jejich, či nikoli.

„…Vyrazili jsme s Alláhovým poslem (mír s ním) na výpravu do Bi’l-Mustaliq a zajali jsme několik vynikajících arabských žen; a toužili jsme po nich, neboť jsme trpěli steskem po svých manželkách (ale zároveň) jsme za ně také chtěli výkupné. Rozhodli jsme se tedy mít s nimi [pohlavní styk], avšak za dodržení… Ale řekli jsme si: Děláme něco, zatímco je mezi námi Alláhův posel; proč se ho nezeptáme? Tak jsme se zeptali Alláhova posla (mír s ním) a on řekl: ‚Nevadí, pokud to neuděláte, neboť každá duše, která se má narodit až do Dne zmrtvýchvstání, se narodí.‘“ Sahih Muslim, sv. 2, kniha 8, č. 3571, str. 732–733.

Bukhárí, sv. 3, kniha 34, kap. 111, č. 432, s. 237; sv. 5, kniha 59, kap. 31, č. 459, s. 317; sv. 8, kniha 76, kap. 3, č. 600, s. 391 rovněž učí, že je morálně přijatelné, i když ne vždy žádoucí, nutit otrokyně k pohlavnímu styku. Viz také Sahih Muslim, sv. 2, kniha 8, č. 3371–3376, s. 733; Ibn-i-Majah, sv. 3, č. 2517, s. 506. Sex s otrokyněmi je v pořádku podle Ibn-i-Majah, sv. 1, č. 89, str. 52; sv. 3, č. 1920, str. 158; sv. 3, č. 1927–1928, str. 162. Viz také Ibn-i-Majah, sv. 3, č. 1851, str. 117.

Otázka: Proč bylo v Deuteronomiu 21:15–17 muži přikázáno rozdělit dědictví právě tímto způsobem, zatímco se svými penězi si mohl nakládat, jak chtěl?

Odpověď: Podobné příklady najdeme v Genesis 27 a 48:14. Synové mohli předem vědět, jaký podíl dostanou, i když otec mohl mít jednu manželku raději než druhou, nebo jednoho syna raději než druhého.

Otázka: V Dt 21,15–16 se píše, že otec by neměl dát dědictví mladšímu synovi a zanedbávat staršího syna. Proč to tedy udělali Abraham, Izák a Jákob? Proč David ustanovil za dalšího krále Šalomouna a ne Adonijáše?

Odpověď: Pokud jde o Abrahama, Izáka a Jákoba, přikázání v Deuteronomiu 21:15–16 přišlo až po jejich smrti. Lidé nejsou povinni dodržovat přikázání, které Bůh ještě nevydal.

V Davidově případě se zákon vztahoval na osobní majetek, a království není osobním majetkem – i když si to někteří císaři a králové v historii možná mysleli.

Otázka: Proč Bůh v Dt 21,15 [údajně] učí, že muž má milovat jednu manželku a druhou nenávidět? Je to spravedlnost od biblického Boha? (Toto tvrdil jeden muslim.)

Odpověď: Nic takového to neučí. Deuteronomium 21:15–16 ve skutečnosti říká: „Představme si, že má muž dvě manželky, z nichž jednu miluje více než druhou, a obě mu porodí syny, přičemž prvorozený je dítětem té méně milované manželky. V den, kdy rozdělí své dědictví, nesmí za prvorozeného určit syna své oblíbené manželky namísto syna té druhé manželky, který je ve skutečnosti prvorozeným.“ (NET) Pokud tedy muž miluje jednu manželku, ale druhou ne, nemůže synovi, který není prvorozený, přiznat práva prvorozeného syna. Bůh NEŘÍKÁ, že by muž žijící v polygamii měl milovat jednu manželku více než druhou. Možná by však tento muslim mohl v této souvislosti vysvětlit chování Mohameda.

Když Sauda zestárla, bála se, že se s ní Mohamed rozvede, a tak přenechala své místo Aišě. Abu Dawud, sv. 2, č. 2130, str. 572

Totéž udělal i jiný muslim. Jeden muž měl po mnoho let manželku, která mu porodila mnoho dětí. Měl v úmyslu ji „vyměnit“ (slova podle Majáha), ale nechal si ji, když souhlasila, že se vzdá svého práva na společný život s ním. Ibn-i-Majáh, sv. 3, č. 1914, s. 188.

Otázka: Vzhledem k tomu, že podle Deuteronomia 21:15–17 náleží právo prvorozeného synovi, proč v Genesis 27 získal prvorozenství Jákob a ne Ezau?

Odpověď: Nejprve dvě skutečnosti, které nejsou součástí odpovědi, a poté samotná odpověď. Jákob si prvorozenství koupil v Genesis 25:29–34. Navíc Jákob pochybil, když v Genesis 27 oklamal svého otce Izáka, aby mu ho dal.

Odpověď zní, že Jákob a Ezau žili více než 400 let předtím, než Bůh vydal tento příkaz v Deuteronomiu 21:15–17.

Otázka: Proč byl zákon v Deuteronomiu 21:18–21 tak přísný, že dovoloval otci nechat svého syna ukamenovat za neposlušnost?

Odpověď: Nejednalo se o pouhou jednorázovou neposlušnost, ale o tvrdohlavé odmítání kdykoli poslechnout i po varování. Tento zákon ukazuje, jak vážně Bůh bral to, aby děti poslouchaly své rodiče. Nicméně, jakkoli přísné varování tento zákon představoval, neexistuje žádný záznam o tom, že by tento trest byl někdy vykonán. Samozřejmě, pokud by syn musel být nejprve varován, pravděpodobně by se vrátil na správnou cestu.

Zajímavé je, že rodiče nemuseli předkládat žádný důkaz. Stačilo, když otec a matka, kteří svého syna normálně milovali, o něm něco takového řekli.

Otázka: Proč podle Dt 21,22–23 nesmělo tělo popraveného zůstat přes noc na stromě?

Odpověď: Jednalo se o vystavení těla mrtvého na stromě, nikoli o jeho zabití na stromě. O ukřižování nemáme žádné záznamy až do doby Peršanů, kteří jej zřejmě vynalezli. Kartaginci/Féničané a Římané si jej později od nich osvojili.

Poté, co byl zločinec popraven, byla jeho mrtvola vystavena na očích všech, aby se zločinec zahanbil a aby to sloužilo jako varování pro lid. Ale i popraveným zločincům byla zachována určitá důstojnost. Byli pohřbeni před setměním, jednak aby se projevila úcta vůči celému lidstvu, a možná také proto, aby se k tělu nedostaly divoké zvířata. Jozue nenechal tělo krále z Ai viset přes noc na stromě (Joz 8,29), pravděpodobně proto, že o tomto příkazu věděl.

Otázka: Pokud je podle Deuteronomia 21:23 každý, kdo je pověšen na stromě, proklet Bohem, byl by Ježíš proklet, pokud lze kříž považovat za strom?

Odpověď: Kříž by byl vyroben ze dřeva kmene nebo velkých větví, takže ano, dalo by se říci, že Ježíš byl pověšen na stromě. Pavel to naznačuje, když cituje tento verš v Galatským 3:13 a následujících verších. Takže ano, to by znamenalo, že Ježíš byl proklet. Ježíš byl proklet, ne proto, že by zhřešil, ale aby zaplatil trest za naše hříchy, jak říká Galatským 3:13.

Otázka: Proč musel muž podle Deuteronomia 22:1–4 vrátit zvíře svého souseda, i když ho neměl rád?

Odpověď: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ bylo poprvé řečeno v Leviticus 19:18 a zahrnuje to i Ježíšovo zlaté pravidlo: „Co chcete, aby vám lidé činili, to i vy jim čiňte“ z Matouše 7:12. Možná je snadné milovat bližní, které máte rádi, ale máte milovat i ty, které nemáte rádi. Navíc to zvíře neudělalo nic, čím by si zasloužilo, abyste se o něj nestarali.

„Kdo najde, ten má“ nebo „vlastnictví je devět desetin zákona“ jsou pojmy, které jsou Tóře cizí. Spíše platilo, že pokud jste našli zvíře nebo něco jiného, vrátili jste to majiteli, pokud byl poblíž a věděli jste, kdo to je, nebo jste to pro něj uschovali, dokud si to nepřijde vyzvednout.

Otázka: V Dt 21:15–16 se píše, že otec by neměl dát své dědictví mladšímu synovi a opomíjet staršího syna. Proč to tedy udělali Abraham, Izák a Jákob? Proč David ustanovil za dalšího krále Šalomouna a ne Adonijáše?

Odpověď: Pokud jde o Abrahama, Izáka a Jákoba, přikázání v Deuteronomiu 21:15–16 přišlo až po jejich smrti. Lidé nejsou povinni dodržovat přikázání, které Bůh ještě nevydal.

V Davidově případě se zákon vztahoval na osobní majetek, a království není osobním majetkem – i když si to někteří císaři a králové v historii možná mysleli.

Otázka: Proč Bůh v Dt 21,15 [údajně] učí, že muž má milovat jednu manželku a druhou nenávidět? Je to spravedlnost od biblického Boha? (Toto tvrdil jeden muslim.)

Odpověď: Nic takového to neučí. Deuteronomium 21:15–16 ve skutečnosti říká: „Představme si, že má muž dvě manželky, z nichž jednu miluje více než druhou, a obě mu porodí syny, přičemž prvorozený je dítětem méně milované manželky. V den, kdy rozdělí své dědictví, nesmí za prvorozeného určit syna oblíbené manželky namísto syna druhé manželky, který je ve skutečnosti prvorozený.“ (NET) Pokud tedy muž miluje jednu manželku, ale druhou ne, nemůže synovi, který není prvorozený, přiznat práva prvorozeného syna. Bůh NEŘÍKÁ, že by muž žijící v polygamii měl milovat jednu manželku více než druhou. Možná by však tento muslim mohl v této souvislosti vysvětlit chování Mohameda.

Když Sauda zestárla, bála se, že se s ní Mohamed rozvede, a tak přenechala své místo Aišě. Abu Dawud, sv. 2, č. 2130, str. 572

Stejně tak se zachoval i jiný muslim. Jeden muž měl po mnoho let manželku, která mu porodila mnoho dětí. Měl v úmyslu ji „vyměnit“ (slovní volba Majáha), ale nechal si ji, když souhlasila, že se vzdá svého práva na styk s ním. Ibn-i-Majáh, sv. 3, č. 1914, s. 188.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Deuteronomiu 21:15–17 náleží právo prvorozeného prvorozenému synovi, proč v Genesis 27 získal prvorozenství Jákob a ne Ezau?

Odpověď: Nejprve dvě skutečnosti, které nejsou součástí odpovědi, a poté samotná odpověď. Jákob si prvorozenství koupil v Genesis 25:29–34. Navíc Jákob pochybil, když v Genesis 27 oklamal svého otce Izáka, aby mu ho dal.

Odpověď zní, že Jákob a Ezau žili více než 400 let předtím, než Bůh vydal tento příkaz v Deuteronomiu 21:15–17.

Otázka: Proč byl zákon v Deuteronomiu 21:18–21 tak přísný, že dovoloval otci nechat svého syna ukamenovat za neposlušnost?

Odpověď: Nejednalo se o pouhou jednorázovou neposlušnost, ale o neústupné odmítání poslušnosti vůbec. Tento zákon ukazuje, jak vážně Bůh bral to, aby děti poslouchaly své rodiče. Nicméně, jakkoli přísné toto varování bylo, neexistuje žádný záznam o tom, že by tento trest byl někdy vykonán.

Otázka: Proč by podle Deuteronomia 22:5 neměl muž nosit ženské šaty a naopak?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Vzhledem k mnoha dalším zásadám jak ve Starém, tak v Novém zákoně se zdá, že důvodem je to, že Bůh nechce, abychom zapomněli, že muži a ženy mají v rodině odlišné role.

Otázka: Je podle Deuteronomia 22:5 v pořádku, když ženy nosí džíny a oba nosí trička?

Odpověď: Několik opravdových křesťanů si myslí, že to není v pořádku. Většina křesťanů v tom však nevidí žádný problém. V Bibli nosili muži i ženy pláště a sandály. Dnes nejsou džíny ani trička výlučně mužským ani ženským oděvem.

Otázka: Proč podle Dt 22,6–7 nesměli vzít matku ptáka spolu s jejími mláďaty?

Odpověď: Písmo neříká proč, pouze že to Bůh přikázal. Kdybyste si vzali mláďata nebo vejce jako potravu a matku nechali na místě, mohli byste mít příští rok více mláďat nebo vajec.

Otázka: Proč museli mít podle Dt 22,8 zábradlí? (Jeden skeptik s tím měl problém.)

Odpověď: Trochu s nadsázkou řečeno, souvisí to s „pádem člověka“. Vážněji řečeno, jde zde o právní pojem viny za zabití z nedbalosti (neúmyslné zabití). Je to vina neopatrného člověka, pokud zemře nebo se zraní pádem ze střechy, ale vina leží i na majiteli, pokud byl nedbalý a nezajistil přiměřená bezpečnostní opatření.

Otázka: Proč se v Deuteronomiu 22:9 nesmí zasévat různé druhy semen?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Když však rok co rok zaséváte stejnou plodinu, hromadí se škůdci – hmyz a plísně –, kteří tuto plodinu napadají. Pokud střídáte plodiny, omezíte napadení stejnými škůdci a zabráníte vyčerpání živin v půdě.

Otázka: Proč podle Deuteronomia 22:10 nesmí být do spřežení zapřaženi společně vůl a osel?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Často však mají různou sílu a kráčí různým tempem. Tento příkaz tedy, stejně jako Přísloví 12:10, souvisí s laskavým zacházením se zvířaty.

Otázka: Proč se podle Dt 22,11 nesmí nosit vlna a len společně?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Z praktického hlediska je vlna velmi užitečná jako izolační materiál, jehož izolační schopnosti nejsou příliš negativně ovlivněny, když vlna navlhne. Možným důvodem je, že proplétání vlny a bavlny by mohlo snížit izolační vlastnosti oděvu.

Otázka: Můžeme dnes podle Deuteronomia 22:11 nosit vlnu a len společně?

A: Ano. Sloužíme novým způsobem Ducha, nikoli starým způsobem písemného zákona (Římanům 7:6; 2. Korinťanům 3:6–7; ~Římanům 2:29). I když stále dodržujeme morální požadavky zákona, neřídíme se pravidly týkajícími se obřadů, stravy a oděvu.

Otázka: Byla v Deuteronomiu 22:13–21 zkouškou panenství ženy prostěradlo v svatební noci, nebo byla zkouškou pro nevěrnou manželku to, že měla vypít hořkou vodu, jak uvádí Numeri 5:13–22?

Odpověď: Obojí je pravda, avšak za různých okolností. Deuteronomium 22:13–21 se zabývá obdobím před sňatkem a Numeri 5:13–22 obdobím po sňatku. Více informací najdete v knize „When Critics Ask“ na str. 127 a v Haleyho knize „Alleged Discrepancies of the Bible“ na str. 258–259.

Q: Proč podle Dt 23:1 nesměli kastrovaní muži vstupovat do shromáždění?

A: Písmo to neuvádí. Víme však, že někteří kazatelé pohanských bohů byli kastrováni jako podmínka pro výkon kněžského úřadu. Jiní byli kastrováni, aby mohli sloužit v palácích, zejména ženám. V pozdějších dobách muslimové, kteří převáželi otroky ze Zanzibaru a dalších míst ve východní Africe, často kastrovali mužské otroky.

Neříkalo se, že by kastrovaní muži nemohli sloužit Bohu nebo ho uctívat, pouze že nesměli vstupovat do shromáždění, tj. do Stánku smlouvy a samozřejmě později do Chrámu. Jednalo se o zmrzačení přirozenosti muže, jak jej stvořil Bůh.

V době Nového zákona však žádný takový zákaz neexistuje. Všichni, bez ohledu na to, jaké operace jste podstoupili – ať už nedobrovolné či dobrovolné – a jaká je vaše minulost, jste zváni. Jedinými výjimkami jsou ti, kdo učí kacířským naukám (2. Janův 9–11), a ti, kteří se nekájí ze svých hříchů a páchají zlé skutky (1. Korinťanům 5:2–5; 9–13; 2. Timoteovi 3:5; Zjevení 2:20–23).

Otázka: Proč podle Deuteronomia 23:2 nemohl potomek nemanželského dítěte vstoupit do shromáždění až do desátého pokolení?

Odpověď: Význam hebrejského slova není jednoznačný. Může znamenat někoho narozeného mimo manželství, nebo někoho narozeného ze zakázaného vztahu či manželství, tj. z incestu, případně může znamenat obojí. Leviticus 18:16–20; 20:10–12, 14, 17–21 uvádí druhy zakázaných manželství. Bez ohledu na to má Bůh právo vybrat si kohokoli, koho chce, aby vstoupil do Jeho shromáždění. Písmo přímo neuvádí Boží důvody, ale existují čtyři body, které na to poukazují.

1. Tento a další verše se zdají zapadat do určitého vzorce. Lidé nemohli vstoupit do shromáždění, pokud byli považováni za nečisté. To zahrnovalo osoby, které se dotkly mrtvého těla, a osoby s nakažlivými kožními chorobami. To neznamená, že se dopustili morálního prohřešku, pouze že byli obřadně nečistí.

2. Nečistota neznamenala, že daná osoba hřeší, že je hříšnější než ostatní nebo „příliš hříšná“ na to, aby mohla vstoupit. Například kazatelé (kromě velekněze) měli pohřbívat své blízké příbuzné, což by je učinilo nečistými. V Den smíření byl ten, kdo vedl obětního beránka do pouště, kvůli tomu nečistý, a přitom činil to, co Bůh přikázal.

3. Neúčast na shromáždění je hanbou, nikoli pro dítě, ale pro rodiče. To, že je někdo nemanželské dítě, však neznamená, že ho Bůh nemůže použít. Perez, předek Ježíše, byl nemanželským synem Judy. V Knize soudců byl soudce Jefté z Gileádu použit Bohem k porážce Ammonitů. Původ Jeftéovy matky způsobil Jeftému problémy s jeho nevlastními bratry, ale Bohu to nijak nebránilo v tom, aby ho použil.

4. Toto pravidlo platilo pouze pro shromáždění Izraelitů ve Starém zákoně. V době Nového zákona jsou v Božích církvích vítáni všichni lidé, kteří hledají Boha, bez ohledu na národnost či okolnosti svého narození.

Otázka: Proč podle Dt 23,3 nesměli Ammonité ani Moabité vstupovat do shromáždění až do desátého pokolení?

Odpověď: Podle Deuteronomia 23:2 nemohl nikdo z zakázaného manželství až do desáté generace vstoupit do shromáždění.

Důvodem je to, že dítě bylo považováno za „nelegitimní“ nejen v případě, že se narodilo mimo manželství, ale také v případě, že se narodilo z „nezákonného“ manželství. Bůh přikázal Izraelitům, aby se neženili mimo Izrael. Proč byly nelegitimní děti vyloučeny ze shromáždění, viz rozbor Deuteronomia 23:2.

Pokud byl někdo Ammonit nebo Moabita, nebylo to proto, že by tito lidé pocházeli z Lota a jeho dcer, ale spíše proto, že chovali vůči Izraeli takovou nepřátelství. Bylo to především kvůli tomu, co Ammonité neudělali, a kvůli tomu, co udělali Moabité. Amonité jim při jejich průchodu neposkytli žádnou pomoc ani jídlo. A pamatujte si, že moábský král Balák najal Baláma, aby proklel Izraelity (Numeri 22–24). Balám poradil Balákovi, aby moábské ženy spaly s izraelskými muži, aby se Izraelité stali v Božích očích ohavností.

Samozřejmě, pokud byl někdo zařazen mezi „cizince, kteří se připojili k Izraeli“ (Izaiáš 56:6), jako například Rút, pak „tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh bude mým Bohem“ (Rút 1:16). Neexistuje žádný důkaz, že by Izraelité plně nepřijali Rútino obrácení a změnu občanství. Ve skutečnosti byl král David Rutovým pravnukem, jak uvádějí Rút 4:21–22, Matouš 1:5–6 a Lukáš 3:31–32. Stejně tak Izaiáš 56:3 také říká, že cizinci, kteří se připojili k Hospodinu, nebudou vyloučeni z Božího lidu, ačkoli někteří vykládají Izaiáše 56:3 jako pasáž týkající se posledních časů.

Otázka: Byla v Deuteronomiu 23:3 desátá generace počítána od doby zakázaného sňatku, nebo od vstupu do Zaslíbené země?

Odpověď: Mohlo by to být tak i tak. Pravděpodobnější však je, že se jedná o desátou generaci od zakázaného sňatku.

Otázka: Proč podle Deuteronomia 23:7–8 nesměli Edomité ani Egypťané vstoupit do shromáždění až do třetí generace?

Odpověď: Pravděpodobně z podobných důvodů, jako nemohli Ammonité a Moabité vstoupit do shromáždění až do desáté generace. Písmo to pouze zaznamenává, neříká však, proč to Vševědoucí Bůh stanovil. Důvodem však mohlo být, že Edomité byli s Izraelem příbuznější a Egypťané se k Izraelitům původně chovali dobře.

Otázka: Jak souvisí skutečnost, že uprchlý otrok neměl být vrácen svému pánovi (Dt 23,15–16), s americkou občanskou válkou?

Odpověď: Otrok jménem Dred Scott uprchl od svého pána a utekl do Missouri, svobodného státu. Jeho pán požadoval jeho navrácení. Nejvyšší soud Spojených států pod vedením předsedy Taneyho rozhodl, že otroci, kteří uprchli do svobodných států, museli být vráceni svým pánům v otrokářských státech, bez ohledu na zákony daného svobodného státu. Občanská válka byla o tom, že otrokářské státy usilovaly o jedno státní právo – právo vlastnit otroky – a stály proti jiným státním právům, jako například proti nepodpoře otroctví.

Podle zákonů 15–19 z Hammurabiho zákoníku mohl být kdokoli, kdo poskytl útočiště uprchlému otrokovi, popraven.

Dnes, i když sami nikoho neutlačujeme ani nepácháme jiné zlo, neměli bychom podporovat – ani nutit ostatní, aby podporovali – ty, kteří tak činí.

Více informací najdete v knize Raymonda Browna „The Message of Deuteronomy“ (Poselství Deuteronomia), str. 222.

Otázka: Co je to „sodomita“ v Dt 23,17?

Odpověď: Podle Strongovy konkordance, NIV a NET Bible se jedná o mužského prostituta. New King James překládá tento výraz jako „zvrhlík“ a The Interlinear Bible (Jay P. Green) jako „homosexuál“.

Otázka: Byla v Dt 23,17 homosexualita odsuzována pouze proto, že souvisela s modlářstvím, jak tvrdí někteří stoupenci hnutí New Age?

Odpověď: Ne, stejně jako obětování dětí a prostituce byla homosexualita absolutně odsouzena, bez ohledu na kontext. Nejedná se o ojedinělý verš, neboť Leviticus 18:22,24; Leviticus 20:13; Římanům 1:26–27 a 1. Korinťanům 6:9–10 rovněž odsuzují homosexualitu. Více informací najdete v diskusi k Římanům 1:26–27, v knize „When Cultists Ask“ na str. 44 a v knize „When Critics Ask“ na str. 127–128.

Otázka: Proč by podle Deuteronomia 23:18 neměly být výdělky některých lidí přinášeny do Božího domu na splnění slibů?

Odpověď: Bůh není nadšený, když mu lidé dávají peníze, které jim nepatří a které ukradli jiným lidem. Slovo „pes“ bylo zřejmě slangovým výrazem pro mužského prostituta. Prostituce obou pohlaví byla v Kanaánu běžná, zejména při uctívání Astarty. Ale i když něco bylo běžné, neznamená to, že by to bylo méně odporné. Podobně i David si mohl pozemky, na nichž měl být postaven chrám, vzít bezplatně, ale trval na tom, že za ně zaplatí. Stejně tak peníze, které byly (obrazně řečeno) „vydělány“ nebo získány pácháním zlých činů, nebyly vhodné k darování do Božího domu.

V Lukášovi 19:1–10, když Zacheus, zkorumpovaný výběrčí daní, uvěřil v Ježíše, rozhodl se vrátit peníze lidem, které ošidil, a polovinu svého majetku (získaného hlavně podvody) rozdat chudým.

Otázka: Jak se Deuteronomium 24:1–22 liší od jiných zákonů té doby?

Odpověď: Podle babylónského Hammurabiho zákoníku (1755–1750 př. n. l.), konkrétně v zákonech 14 a 22, se únos a loupež trestají smrtí. V chetitském právu nebyla zohledněna práva dělníků.

Otázka: Proč se toto učení o rozvodu v Dt 24,1–4 nepopiratelně liší od Mk 10,2–12 a 1 Kor 7,10–16?

Odpověď: Ježíš na to odpověděl v Markovi 10,5: Bůh rozvod povolil, protože jejich srdce byla zatvrzelá. Ve Starém zákoně (Malachiáš 2,16) Bůh říká, že rozvod nenávidí.

Pokud můžeme něco ospravedlnit tím, že to není v rozporu s Biblí, ale zároveň víme, že se to Bohu nelíbí, neměli bychom to dělat. Římanům 14:23 říká, že vše, co nevychází z víry, je hřích, a Jakub 5:17 uvádí, že každý, kdo ví, co dobrého má činit, a nečiní to, hřeší.

Otázka: Proč se podle Deuteronomia 24:1–5 nemohl pár po rozvodu znovu vzít, pokud se žena mezitím provdala za někoho jiného?

Odpověď: Písmo neuvádí důvod, ale verše v této kapitole se všechny týkají zachovávání svatého standardu mezi lidmi. Rozvod, i když byl v dobách Starého zákona povolen, nebyl něčím, co by se mělo brát na lehkou váhu. Kdyby žena „přechozila“ mezi manžely, nevypadalo by to příliš svatě. Také by to zdůraznilo vážnost rozvodu.

To je téměř naprostý opak islámu, kde rozvod může být tak jednoduchý, že stačí, když muž třikrát řekne: „Rozvádím se s tebou.“ A pokud by se rozvedený pár chtěl znovu vzít, v islámu by se nemohli znovu vzít, dokud by žena neuskutečnila manželský styk s jiným mužem a toto manželství by nebylo rozvedeno (ať už rozvodem, nebo smrtí muže). V islámském světě existovali muži, kteří „pracovali“ jako mustahilové, což byla jakási forma mužské manželské prostituce. Pokud se rozvedený pár chtěl znovu vzít, zaplatili mustahilovi, aby s ženou uzavřel dočasné manželství na jeden den, a teprve poté se mohli znovu dát dohromady. Pro případ, že by vás to zajímalo: pro muže žádné takové pravidlo neplatí. Pokud tedy hledáte povolání nebo druhé zaměstnání, existují některé profesní možnosti, které si křesťanští muži nemohou zvolit, zatímco muslimský muž by mohl. Dokumentaci k mustahilům v šaríi najdete v Abu Dawud, sv. 2, č. 2192, s. 592–593; sv. 2, č. 2302, str. 629, al-Bukhárí, sv. 7, kniha 63, č. 186, 187, str. 136; Ibn-i-Majáh, sv. 3, č. 1933–1936, str. 165–168.

Otázka: Měli bychom podle Deuteronomia 24:15 vyplácet mzdu našim zaměstnancům na konci každého jednotlivého dne?

Odpověď: Křesťanští zaměstnavatelé to obvykle nemusí dělat. Jako součást starozákonního zákona Deuteronomium 23:15 neříká, že máme platit všem pracovníkům každý den, ale chudým a potřebným pracovníkům, kteří to potřebují. Měli bychom však svým zaměstnancům platit v řádném termínu v den výplaty a nezadržovat jim peníze. Důležitým ponaučením pro dnešek však je platit lidem to, co jste slíbili a co jim dlužíte, v době, kterou jste slíbili; zpožďování je podvádění.

Spojíme-li toto učení s tím, že se nemá utlačovat chudý (Jakub 5:4), a s tím, že otroctví trvalo pouze sedm let a po uplynutí této doby dostávali dar, ukazuje to, že se jednalo o společnost, kde se očekávalo, že se chudý člověk bude moci vlastní prací vymanit z chudoby. V mnoha společnostech, od té doby až po současnost, to však není možné.

Otázka: Proč se v Dt 24,16 píše, že děti nemají být zabíjeny za hříchy svých otců, když byly zabity za hříchy svých otců, jako například synové Saula ve 2. Sam 21,5–9 a dítě Davida a Batšeby ve 2. Sam 12,15–18?

Odpověď: I Saulovi synové byli vinni. Po smrti Saula a Jonatána se v 2. Samuelově 3:1 píše, že válka mezi rodem Saulovým (tj. Saulovými syny) a Davidem trvala dlouhou dobu. Více o tom si můžete přečíst ve 2. Samuelově 3 a 4.

Ve 2. Samuelově 21:5–9 bylo sedm Saulových synů: dva synové Saula a Aji a pět synů Saulovy dcery Merab. (Všimněte si, že existovali dva princové jménem Mefibošet; Jonatánův syn byl ušetřen, zatímco syn Saula a Ajii nikoli.) Saulovi bylo třicet let, když nastoupil na trůn, a podle 1. knihy Samuelovy 13:1 vládl 42 let.

Co se týče dítěte, které se narodilo Batšebě, jak tento úryvek, tak i dnešní zkušenosti ukazují, že malé děti často nesou následky za zlo spáchané jinými. Bůh může vzít život, jak se rozhodne, ale Deuteronomium 24:16 říká, že děti nesmějí být popraveny za hříchy svých otců.

Naproti tomu v babylónském Hammurabiho zákoníku, zákonu 230, mohl být někdy syn popraven místo Otce. Pokud tedy nedbalost stavitele způsobila smrt syna majitele, byl jako trest popraven syn stavitele. Peršané, Makedonci a další také zabíjeli syny za Otce.

Otázka: Proč byl v Deuteronomiu 25:3 stanoven limit 40 ran bičem?

Odpověď: Písmo to neuvádí, ale bez stanovení limitu by mohl být bičován až k smrti. Ve skutečnosti v římských dobách někteří zločinci odsouzení k ukřižování nakonec ukřižováni nebyli, protože výprask byl tak krutý, že zemřeli ještě předtím. Naproti tomu babylónský Chammurabiho zákoník v zákoně 200 stanovil maximální počet 60 ran bičem. Pozdější Asyřané stanovili počet ran mezi 40 a 50. Ve 2. Korinťanům 11:24 se uvádí, že Židé na základě tohoto verše udělovali 39 ran. Tento verš sice uvádí 40, ale Židé jich udělovali 39 pro případ, že by se při počítání spletli. Když byl Ježíš bičován, bičovali ho Římané, nikoli Židé, takže nevíme, kolik ran Ježíš vlastně obdržel.

V Mojžíšově době se bití pravděpodobně provádělo egyptským způsobem, tedy holí místo bičem, přičemž viník ležel na zemi a byl držen za ruce a nohy.

Otázka: Proč podle Dt 25,4 nesměli nasadit volovi náhubek, když mlátil obilí?

Odpověď: Odpověď má dvě části.

Konkrétně šlo o projev laskavosti vůči zvířeti. Rolník by mohl mít v úmyslu to udělat, aby zabránil volovi v pojídání obilí. Zde však platí zásada, že jelikož rolník těží z práce vola, měl by i vůl mít na tomto prospěchu svůj podíl.

Obecně platí, že pokud člověk nebo zvíře pracuje ve prospěch druhých, mělo by se jim umožnit podílet se na zisku. 1. Korinťanům 9:9 a 1. Timoteovi 5:18 oba citují tento verš v souvislosti s tím, jak církev podporuje kazatele, kteří jí přinášejí prospěch.

Otázka: Proč by v Deuteronomiu 25:5–10 měl bratr zemřelého manžela vzít za ženu vdovu?

Odpověď: Nebylo to povinné, protože muž mohl odmítnout a pak čelit ponížení, že bude považován za „bez sandálu“. Samozřejmě, mít pohlavní styk s bratrem svého manžela, zatímco je manžel ještě naživu, je cizoložství, před čímž výslovně varují Leviticus 1:8,16; 20:21. Tomuto se říká „levirátní manželství“ podle latinského slova levir neboli švagr. Tento druh manželství se v té společnosti uzavíral z řady důvodů.

Hebrejské slovo pro syna, ben, může v závislosti na kontextu znamenat syna nebo dítě. Řecká Septuaginta, Josefus a mnoho židovských rabínů jej vykládali jako „dítě“, ačkoli někteří židovští rabíni jej vykládali jako „syna“. V případě Zelofchada v Číslech 27:4–8 dědily dcery, když nebyli žádní synové. „Dítě“ a nikoli „syn“ je pravděpodobně míněno také v Genesis 38:8–10 a Rút 4:1–17.

Deuteronomium 25:5–10 učí, že pokud muž zemřel bez dětí, bylo povinností jeho bratra oženit se s vdovou a první syn měl nést jméno zemřelého bratra. Příklady najdeme v Genesis 38:8–10, Rút 1:11–13 a Rút 3:12–4:10. Boazovi nešlo jen o to, aby činil správnou věc, ale také o to, aby ji činil správným způsobem.

O mnoho později, na konci šestnáctého století, si bohatý, ale bezdětný pár v koloniích adoptoval mladého muže, který měl zdědit jejich jmění; s podmínkou, že si změní příjmení na jejich: Pemberton.

U ženy se postarali o to, aby byla finančně zajištěna svým novým manželem a později i dítětem. V tehdejší společnosti neexistovala žádná oficiální státní péče o starší osoby.

Ve starověkém Středním východě mimo biblický kontext uvádějí také Nuziho tabulky, že když otec najde manželku pro svého syna a syn zemře, dívka se provdá za jiného syna. Stejné zákony uplatňovaly i jiné starověké kultury, jako například Chetité a Asyřané, avšak u Asyřanů to mělo ještě jednu zvláštnost. Pokud byla žena pouze zasnoubená se snoubencem a ten zemřel, musel si ji vzít jeho bratr. Levirátní manželství se západním lidem jeví jako velmi podivné, ale mnoho jiných kultur to považovalo za přirozené. Wikipedie uvádí, že zvyk levirátního manželství praktikovali Skythové, později Kurdové, čínští Hsiung-Nu (Xiongnu), Hunové, Kyrgyzové, indonéský kmen Karo, mnoho Somálců, kmen Mambila v Nigérii a severním Kamerunu, některé části Nigérie, kmen Marogoli v západní Keni, Julu, Shona ze Zimbabwe a kmeny Dinka a Nuer v jižním Súdánu.

Od dob Nového zákona panuje shoda, že věřící mají pečovat o své rodiny, včetně širší rodiny, vzhledem k přísné povaze přikázání v 1. Timoteovi 5:8. Ačkoli dnes pro křesťany levirátní sňatek neexistuje, měli bychom i nadále finančně pomáhat i širší rodině.

Otázka: Proč se zákon v Deuteronomiu 25:5–10 liší od toho, co se očekávalo od Judy, Onana a Támary v Genesis 38?

Odpověď: Nezapomeňte, že v době Judy ještě nebyl dán Mojžíšův zákon. Juda věřil, že má vůči Tamar povinnost, a porušil své svědomí tím, že se rozhodl tuto povinnost nesplnit.

Otázka: Proč zákon v Dt 25,11–12 stanoví, že ženě má být uříznuta ruka?

Odpověď: Hebrejské sloveso zde označuje násilný čin, nikoli pouhou nehodu. Starý zákon se hodně zabývá důstojností obou pohlaví. Například podle Deuteronomia 21:10–14 nesmělo být zneužíváno zajaté ženy a manželce, která ztratila přízeň svého manžela, neměla být omezována dědická práva jejích dětí. Existují nejen výsady, ale i povinnosti. I v boji existují hranice, za které by se nemělo překračovat. Mohlo by to způsobit trvalé poškození muže, které by ovlivnilo jeho schopnost mít děti i jeho manželské vztahy.

Toto je jediné místo v Tóře, kde se uvádí trest v podobě uříznutí nějaké části těla. Na rozdíl od toho měly jiné blízkovýchodní zákony a pozdější islámské právo šaría jiné důvody pro mrzačení. Například v Asýrii, pokud muž na ulici políbil ženu, která nebyla jeho manželkou, byl mu uříznut ret.

Otázka: Proč by podle Dt 25,13–15; Př 11,1; 20,10.23 a Lv 19,35–36 neměly existovat různé váhy?

A: Jedná se o nečestný zvyk, kdy obchodník při prodeji obilí či jiných zboží používá lehčí váhu, zatímco při nákupu váhu o něco těžší. Samozřejmě, pokud vás při tom přistihli, bylo to velmi závažné, ale v Božích očích to bylo stejně závažné, i když vás nepřistihli. Když jste však poctiví, oslavuje to Boha, i když to na zemi nikdo nepozná. Podle Amose 8:5 to zřejmě bylo problémem i v Amosově době.

Otázka: Proč měli podle Deuteronomia 25:17–19 vyhladit Amalekity?

Odpověď: Amalekité byli potomky Elifáze, který byl v Genesis 36:12 vnukem Ezaua. Podle Deuteronomia 25:17–19 Amalekité přepadali Izrael a zabíjeli staré a slabé opozdilce. Izraelité s nimi bojovali v Exodu 17:8–16 a v Čísel 14:39–45. Saul s nimi bojoval v 1. Samuelově 15:1–3 a David s nimi bojoval ve 2. Samuelově 1:1. Objevují se znovu v 1. Paralipomenon 4:41–43 za vlády Ezechiáše.

Otázka: V Dt 26,1–4 měl lid považovat svou zemi za dědictví. Jaké věci jsou pro nás dnes dědictvím?

Odpověď: Dědictví je něco, co jsme si nezasloužili, ale co nám bylo předáno rodiči nebo jinými lidmi. Může to být naše země, naše zákony, naše půda, bohatství, náš čas, naše zdraví, naše církev a naše sousedství. Můžeme si toho vážit, měli bychom se o to starat, ale neměli bychom být arogantní a myslet si, že si to zasloužíme více než ostatní.

Jak ukazuje Deuteronomium 26:2–4, měli bychom za to být vděční Bohu. Měli bychom také být milosrdní a sdílet s ostatními.

Otázka: Jaké jsou podle Deuteronomia 26:2 některé způsoby, jak dnes Bohu nejen dávat, ale také mu odevzdávat prvotiny?

Odpověď: Pokud jste byli nezaměstnaní a právě jste získali nové zaměstnání, počkáte, až se postavíte na nohy a budete mít na účtu pohodlnou částku, než dáte Bohu, nebo Bohu obětujete okamžitě? Opačným příkladem je situace, kdy máte dobrou investici, například akcie: vložíte do ní vše s odůvodněním, že ji nejprve necháte zhodnotit, než Bohu něco dáte, nebo Bohu dáte okamžitě? Samozřejmě je v pořádku darovat akcie přímo, místo toho, abyste část zpeněžili a pak darovali hotovost.

Můžete Bohu dát prvotiny svého času, a ne jen ten čas, který vám zbývá, až jste unavení.

Otázka: Proč měli Izraelité podle Deuteronomia 26:5–10 pronášet tato slova, když přinášeli své prvotiny?

Odpověď: Přinášení oběti, ať už prvotin nebo desátku, nemělo být pouhou obchodní transakcí; byl to akt uctívání. Když přinášeli své oběti, měli tyto věci vyslovovat a přemýšlet o nich ve svých srdcích. Měli si připomínat, kým jsou a odkud pocházejí. Byl to také akt společného uctívání; lidé byli pohromadě a mohli slyšet, jak to říkají ostatní.

Otázka: Proč v Deuteronomiu 26:13–16 museli lidé před Bohem dosvědčovat, že sami nic z desátku nesnědli?

Odpověď: Je zřejmé, že Bůh již věděl, co udělali a co neudělali. Ale toto slavnostní svědectví před Bohem by viděli i ostatní a přineslo by větší pocit viny, pokud by daná osoba v této věci před Bohem lhala.

Otázka: Co je klíčovým bodem tohoto úryvku v Dt 26,16–19?

Odpověď: Tímto se uzavírá celá část s předpisy v Deuteronomiu 12:1–26:19. Na vysoké úrovni shrnuje Boží požehnání pro lid a povinnosti, které má lid před Bohem v souvislosti s touto Smlouvou, kterou uzavřel.

Otázka: Proč v Dt 27,1 dávají lidu příkazy jak starší, tak i Mojžíš?

Odpověď: Toto je jediné místo v Deuteronomiu, kde lidu přikazují jak starší, tak i Mojžíš. Mojžíš je již starý a brzy zemře, a proto se obřadu nebude moci zúčastnit. Lidu je řečeno, co mají dělat na hoře Gerazim a hoře Ebal poté, co vstoupí do Zaslíbené země, avšak Mojžíšovi bylo řečeno, že zemře ještě předtím, než tam vstoupí. Mimochodem, o Mojžíšovi se hovoří ve třetí osobě na začátku prvního projevu v Deuteronomiu 1:1,5, na konci prvního projevu v Deuteronomiu 4:41,44; na začátku druhého projevu v Deuteronomiu 5:1 a na začátku třetího projevu zde v Deuteronomiu 27:1.

Otázka: Proč byla tato slova v Dt 27,2–8 tak výrazně zaznamenána?

Odpověď: První lidé, kteří to učinili, sice tato slova slyšeli, ale měla být jasně vystavena, aby si je všichni mohli přečíst, tehdy i v budoucnu.

Otázka: Proč zde v Dt 27,4–14 došlo k obnovení závazku?

Odpověď: Jedná se o velmi velké, jednorázové shromáždění, a oni ani neuzavírali novou smlouvu; spíše obnovovali stávající smlouvu. Je to podobné, jako když se starší manželé rozhodnou projít druhým svatebním obřadem, aby obnovili své svatební sliby. Dalšími příklady obnovení (nikoli uzavření) Smlouvy jsou opětovné potvrzení Jozueho, syna Nuna, jako jejich vůdce v Jozue 24 a 1. Samuelově 12, zasvěcení Šalomounova chrámu v 1. Královské 8 a 2. Paralipomenon 5 a do jisté míry také velká oslava Pesachu za vlády Ezechiáše v 2. Paralipomenon 30. Poslední z nich nebyla samostatnou událostí obnovení, ale přinesli mnohem více obětí a oslavovali jej o sedm dní déle.

Otázka: Kdy bychom podle Deuteronomia 27:4–14 měli obnovit svůj závazek?

Odpověď: Ačkoli obnovení závazku není povinné, obecně je dobré jej provést, abyste připomněli lidem, které vedete, i sobě samému svůj dřívější závazek sloužit Bohu z celého srdce. Konkrétně v Deuteronomiu 27 vidíme obnovení závazku těsně předtím, než se lidé pouštějí do důležitého úsilí, při kterém by mohlo dojít k velkému pokušení dělat kompromisy a následovat jiné bohy, nebo být líní a snažit se sloužit Bohu jen napůl. V 1. Královské 8 a 2. Paralipomenon 5, podobně jako při zasvěcení chrámu, bychom měli obnovit svůj závazek při zasvěcení budovy nebo novorozence Pánu. Stejně jako v 2. Paralipomenon 30 u Ezechiáše můžeme provést obnovení, když my nebo lidé, které vedeme, jsme přestali být oddaní následování Boha, ale Pokání jsme činili a chceme se znovu zavázat k tomu, že Ho budeme opět následovat naplno.

Otázka: Proč podle Deuteronomia 27:5 nesměli při stavbě oltáře používat železné nástroje, když by s nimi dosáhli hezčího a preciznějšího výsledku než s kamenem, měkčími kovy nebo bez nástrojů?

Odpověď: Písmo to přímo neuvádí, ale můžeme vidět dva důvody. Za prvé, Hebrejci neměli železné nástroje a byli v tomto ohledu závislí na okolních národech. Bylo to ještě před železnou dobou na Blízkém východě. Egypťané měli luxusní železné nástroje již o tisíc let dříve, ale v Egyptě byly vzácné, protože se vyráběly pouze tloučením meteoritického železa. Věděli tedy o železe, ale nástrojů bylo tak málo, protože (s výjimkou Chetitů) většina kultur nevěděla, jak vyrobit pece dostatečně horké na tavení železa. Zadruhé, nástroje ze železa (nikoli z oceli) by zpočátku poskytovaly hezký výsledek, ale pokud by na kameni zůstalo nějaké železo, zrezivělo by a kámen by později získal ošklivou hnědou barvu.

Je v tom pro nás dnes metafora. Když děláme věci pro Boha, ať už z sobeckých pohnutek, nebo s použitím neetických či jinak bezbožných prostředků, výsledek sice může být trvalý, ale zůstává v něm určitá ošklivost – paradox našeho lidského úsilí, kdy se snažíme dělat věci pro Boha bez Božího vedení či dokonce bez Jeho vůle. Vzpomeňte si na dobyvatele, kteří tvrdili, že dobývají království nebo berou lidi do zajetí, nebo dokonce na římskokatolickou inkvizici, která tvrdila, že tyto věci činí „pro Pána“. Někdy by Bůh raději viděl, aby člověk byl prostě líný a nic nedělal, než aby páchal zlé věci a tvrdil, že je to pro Něho.

Otázka: Co je významného na tom, že se Izraelité stali lidem Hospodinovým (Dt 27,9)?

Odpověď: Jsou zde dva aspekty, oba podrobně vysvětlené v Deuteronomiu 27:12–13. Protože byl tento lid pro Pána výjimečný, Bůh by jejich poslušnost obzvláště požehnal. Na druhou stranu by byli za neposlušnost vůči Bohu prokleti, a to ještě více než jiné národy. Pamatujte, že Izraelité znali Boží vůli lépe než jiné národy té doby a nesli odpovědnost jak za to, co věděli, tak za svůj závazek být Božím lidem.

Pro věřící v Novém zákoně říká Jakub 3:1, že mnozí by se neměli stávat učiteli, protože učitelé budou souzeni přísněji. Pro nevěřící říká 2. Petrův list 2:21, že pro člověka by bylo lepší neznat cestu pravdy, než ji znát a odmítnout.

Otázka: Proč jsou v Deuteronomiu 27:12 zmíněny hory Gerizim a Ebal?

Odpověď: Písmo to neuvádí, ale vidíme, že tyto dvě hory ležely přímo uprostřed země, přičemž mezi nimi leželo město Šekem. Hora Gerizim ležela asi 28 mil a hora Ebal asi 40 mil severně od Jeruzaléma. Obě se nacházely přibližně 24, respektive 18 mil západně od řeky Jordán a mezi nimi byl průsmyk; Šekem ležel na východní straně úzkého průsmyku asi 18 mil od Jordánu. Levité stáli uprostřed, v Šekemu, jak uvádí Jozue 8:33.

Na kterou horu, Ebal nebo Gerizim, vystoupíte? Více informací najdete v knize Raymonda Browna „The Message of Deuteronomy“ (Poselství Deuteronomia), str. 23.

Otázka: Proč musel v Deuteronomiu 27:15–26 celý lid říci „amen“?

Odpověď: To NEZNAMENÁ pouze to, že si myslí, že je to dobrý nápad, nebo že souhlasí. Spíše se tím zavazují pod přísahou, že se dobrovolně podřídí tomuto zákonu a jeho důsledkům. Ratifikují tak Smlouvu jak pro sebe, tak pro své potomky.

Podobně byl termín „amen“ použit k zavázání signatáře smlouvy přísahou v Esarhaddonově nimrudské smlouvě a jako odpověď chetitských vojáků. Viz Wiseman, *Vassal-Treaties*, str. 26 a *Ancient Near East Texts*, str. 353–354.

Otázka: Proč by měl být podle Dt 27,19 někdo proklet kvůli svým vztahům s cizinci, sirotky a vdovami?

A: Jedná se o část úseku z Deuteronomia 27:16–19, který pojednává o špatném zacházení s ostatními lidmi. Tato kletba je namířena proti těm, kteří buď zneužívají, nebo bezdůvodně ubližují cizincům v zemi či jiným lidem, kteří se nemohou ozvat a bránit se. Písmo zde neuvádí konkrétní motiv pro ubližování někomu; může to být chamtivost, nechuť k chudým nebo k cizincům, nebo prostě jen sadistická zábava; je to špatné bez ohledu na motiv. Písmo je zde velmi vágní ohledně toho, co konkrétně je zakázáno dělat. Více podrobností zde není zapotřebí, protože to zahrnuje vše, co bys mohl udělat, co je nespravedlivé nebo nelaskavé vůči bezbranným. To je druhá strana mince rčení „co nechceš, aby ti činili, nečiň ani ty jiným“.

Otázka: Proč je v Dt 27,21 uvedena tato kletba proti těm, kteří měli pohlavní styk se zvířaty?

Odpověď: Podle knihy Raymonda Browna „The Message of Deuteronomy“ (str. 266) se jednalo o způsob, jakým se věřící sjednotil s chetitskými bohy.

Otázka: Proč je v Dt 27,24 proklet tajný útok?

Odpověď: Pro vraha nebo lupiče by bylo pošetilé zaútočit otevřeně, protože by ho chytili. Jde však o to, že i kdyby to bylo tajně, a to tak tajně, že by se to nikdo na světě nikdy nedozvěděl, Bůh by to přesto věděl. Nezraďuj ostatní.

Otázka: Jaké jsou hlavní kategorie těchto požehnání v Dt 28,1–14?

Odpověď: Patří sem zemědělství (28:8, 11a, 11c, 12a), rodina (28:11b), finance (28:12b), armáda (28:7, 10, 13) a duchovní oblast (28:9).

Otázka: Proč je v Deuteronomiu 28 Kniha nářků tak podobná této kapitole?

Odpověď: Stylově se velmi liší, protože Kniha nářků byla napsána o tisíc let později a vyznačuje se precizním, poetickým stylem. Nicméně publikace „The Bible Knowledge Commentary: Old Testament“ (str. 1209) poukazuje na patnáct obsahových podobností. Je to pravděpodobně proto, že autor Knihy nářků (s největší pravděpodobností Jeremiáš) se záměrně snažil ukázat, že katastrofa, k níž došlo, nebyla náhodnou událostí, ale že Bůh záměrně naplnil prorocká prokletí z Deuteronomia 28.

Celou knihu Pláče lze považovat za odpověď na otázku v Deuteronomiu 29:34.

Otázka: Proč jsou v Deuteronomiu 28:15–68 prokletí čtyřikrát delší než požehnání v Deuteronomiu 28:1–14?

Odpověď: Ve starověkých smlouvách o suzerainitě bylo běžné uvádět na konci požehnání a kletby. Bylo běžné, že kletby za porušení smlouvy byly početnější než požehnání. Pavel hovořil o tom, že ti, kdo jsou pod zákonem, jsou pod kletbou; a to platilo, když zákon porušili. Na rozdíl od Deuteronomia však smlouvy o suzerainitě neobsahovaly žádná ustanovení o odpuštění.

Otázka: V Dt 28,20. O jakém zmatku se zde prorokuje?

Odpověď: Toto slovo lze lépe přeložit jako „panika“. Můžete si to představit jako paniku seslanou Bohem. Stejné slovo se používá v souvislosti s Egypťany, kteří se utopili v Rudém moři (Exodus 14:23–28).

Otázka: Jak souvisí Dt 28,28–40 s výjimkami z vojenské služby v Dt 20,5–8?

Odpověď: Tři výjimky z vojenské služby se týkaly případů, kdy muž právě vysadil vinici, zasnoubil se s ženou nebo se bál jít do boje. Deuteronomium 28:30 zmiňuje dvě z nich: zasnoubení s ženou a vysazení vinice. Deuteronomium 28:39–40 proklíná neposlušné tím, že budou vysazovat vinice, ale nebudou se z nich těšit. Deuteronomium 28:28, 34, 65 hovoří o tom, že budou šílení, třesoucí se a v panice (zmatení).

Otázka: Proč se Bůh v Dt 28:55–58 rozhodl, že neposlušní Izraelité se stanou kanibaly a budou jíst své děti?

Odpověď: Bůh si to nepřál, ale varoval je, že trestem za neposlušnost bude obléhání Jeruzaléma, které bude tak kruté, že předvídal, že k tomu dojde. Bohužel se to skutečně stalo, jak uvádí 2. Královská 6:24–29 a Pláč 2:20; 4:10.

Otázka: Proč bylo v Deuteronomiu 28:64 a 3:27 předpovězeno vyhnanství?

Odpověď: To se stalo severnímu království, když ho v roce 722 př. n. l. dobyli Asyřané, a jižnímu království, když ho v roce 586 př. n. l. dobyli Babylóňané. Pro první čtenáře to však zřejmě nebylo příliš šokující, protože i mimo Bibli bylo již kolem roku 1800 př. n. l. známo, že dobyvatel vyhnal obyvatele do exilu, jak zmiňuje Keneth A. Kitchen v knize J. B. Paynea *New Perspectives on the Old Testament* (Nové perspektivy na Starý zákon), str. 507, a také v Kitchenově knize *The Bible* (Bible), str. 120–122.

Otázka: Předpovídá Deuteronomium 28:68 druhé otroctví v Egyptě, jak tvrdí muslim Ahmad Deedat?

Odpověď: Jedná se o podmíněné proroctví pro případ, že by pokračovali ve svém vzpouření. Nepředpovídá to zajetí v Egyptě, ale spíše to, že dobrovolně uprchnou do Egypta. Poté, co Babylóňané vyhnali většinu Židů do Babylónu, se mnozí z těch, kteří zůstali, rozhodli uprchnout do Egypta a vzali s sebou i neochotného Jeremiáše. Jeremiáš 41:11–44:30 podrobně popisuje, co se stalo.

Později, když Římané v roce 70 n. l. potlačili židovské povstání a dobyli Jeruzalém, poslali 17 000 dospělých Židů do Egypta na nucené práce a všechny osoby mladší 17 let prodali, jak uvádí Josefus ve svém díle „Války židovské“, kniha 6, kap. 9.2. Kolem roku 135 n. l. prodal římský císař Hadrián také mnoho Židů do otroctví, jak uvádí Jeronýmův „Dopis k Jeremjášovi“ 31.

Otázka: Je Deuteronomium 29:1–29 shrnutím Deuteronomia 28, nebo úvodem k Deuteronomiu 30?

Odpověď: Obojí, protože to lze považovat za přechod. Jedná se o rekapitulaci předchozího textu a úvod k následujícímu. Židovské Bible označují Deuteronomium 29:1 místo toho jako Deuteronomium 28:69.

Otázka: Proč v Dt 29,3–4 nemohou zázračné znamení a divy samy o sobě vést k víře v Boha?

Odpověď: Kvůli hříšnosti lidí a jejich schopnosti vymýšlet si alternativní vysvětlení je zapotřebí Božího zjevení. Boží lid to v té době pochopil a vyprávěl o tom svým dětem a vnoučatům, kteří to předávali svým potomkům. Děti se však často nepoučí z těžkostí svých rodičů; trvají na tom, že se z nich poučí samy. Totéž ukazují verše Jan 2:18–21; 6:30; 9:40–41; 10:38; 13:7 a další.

Otázka: Jak se v Deuteronomiu 29:16–18 někteří návštěvníci kostela snaží „vyvázat se“ z poslušnosti vůči Bohu?

Odpověď: Navenek možná dělají všechno správně a v mnoha oblastech možná Bohu poslušně slouží, ale mohou existovat jedna či dvě oblasti, kde se mylně domnívají, že „Boží přikázání se na mě v tomto případě nevztahuje“. Může jít o racionalizaci, že musí lhát, aby dosáhli prodeje; že musí mít mimomanželské vztahy, protože si myslí, že jsou ve špatném manželství; že musí krást, protože Prozřetelnost jim jinak neposkytuje dostatek prostředků; že jejich špatná nálada nebo vulgární jazyk jsou v pořádku, protože to prostě nemohou změnit – je to jejich povaha; nebo že mohou něco dělat tajně, protože se to lidé nedozví. Ale Bůh to ví a nikoho „neosvobodil“ od úsilí o svatost v Něm. Kristus nepřišel, aby se postavil na naši stranu. Přišel spíše proto, abychom byli Jeho vlastní a stáli na Jeho straně.

Otázka: Co je v Deuteronomiu 29:18 a Židům 12:15 míněno pod pojmem „kořen hořkosti“?

Odpověď: Lidé, dokonce i věřící, mohou zhořknout z mnoha důvodů. Může to být kvůli současným těžkostem, závisti vůči druhým nebo obecně kvůli neakceptování toho, co Bůh činí. Může to vést k tomu, že se člověk začne oddávat modlám nebo jiným věcem, nebo že se zhroutí bariéra bránící hřešení, pokud má člověk pocit, že Bohu na něm nezáleží, nebo je na Boha rozhněván. Hlavními důvody jsou odvrácení se od Boha (28:20); neposlušnost (28:15, 20, 45, 58), nevděčnost vůči Bohu (28:47) a důsledek uctívání jiných bohů (28:64; 29:16–17).

Místo pouhé „hořkosti“ však hebrejština a řečtina ve skutečnosti hovoří o „kořeni hořkosti“. Jde zde o obraz škodlivé rostliny, která s postupem času roste, protože ji živí nepřátelské prostředí.

Otázka: Jak se podle Dt 29,18 a Žid 12,15 stávají někteří lidé dnes zahořklými a co můžeme udělat, abychom se tomu vyhnuli?

Odpověď: Za prvé, uvědomte si toto nebezpečí. Za druhé, modlete se k Bohu, aby vás před tím uchránil. Za třetí, rozhodněte se „vytyčit hranici“ a rozhodněte se, že takoví nebudete. Za čtvrté, upírejte svůj zrak na Boha a na Jeho zaslíbení. A konečně si uvědomte, že tento svět je stejně jen dočasný a že naše současné zápasy jsou nic ve srovnání s radostí, kterou budeme mít v nebi, jak říká 2. Korinťanům 4:17.

Otázka: Proč by Bůh v Deuteronomiu 29:28 vykořenil svůj neposlušný lid a vyhnal ho do jiné země?

Odpověď: Pojďme se na tuto otázku podívat z jiného úhlu. Pokud byli neposlušní vůči Bohu, proč by si pak mysleli, že Bůh chce, aby se i nadále těšili ze země, kterou jim dal? Pokud se lid rozhodl odvrátit se od Boha, Bůh se může odvrátit od něj. To se stalo během vyhnanství. V jistém smyslu jsme všichni vyhnanci, protože lidstvo bylo vyhnáno z rajské zahrady.

Otázka: Co znamená v Deuteronomiu 29:29, že tajné věci patří Bohu, ale to, co On zjevil, je navždy naše?

Odpověď: Zde se rozlišují dva druhy poznání.

1. Tajné (skryté) věci, které nám Bůh nezjevil. Nemáme povinnost je znát ani se jimi řídit. Některé z těchto věcí možná nepoznáme, dokud se nedostaneme do nebe, a jiné možná nikdy nepoznáme. To je však v pořádku. Boží myšlenky a cesty jsou vyšší než naše, jak říká Izaiáš 55:8–9.

2. Zjevené (odhalené) věci, o nichž nám Bůh zjevil, že je máme znát, poslouchat a učit je své děti i ostatní.

Otázka: V Deuteronomiu 30:1–2 bychom si mohli myslet, že Izraelité byli nesmírně pošetilí, když viděli všechny tyto věci a přesto se odvrátili od Boha. Ale jaké jsou dnes některé věci, které lidé vidí na Bohu, a přesto se z nich nepoučí?

Odpověď: Kázeň nemusí nutně každému pomoci; záleží na tom, zda ji přijmou a činí Pokání. Někdy může lidi ještě více zatvrdit. Existují nějaké hříchy, které lidé stále páchají, i když už viděli jejich závažné negativní důsledky? Nejen drogy a alkohol, ale také v oblasti čistoty, poctivosti a laskavého zacházení s lidmi. Achan a Jidáš usilovali o hmotný zisk. Gedeon a Samson v podstatě uctívali sami sebe.

Otázka: V Dt 30,6, obřezal Bůh srdce Izraelitů, nebo to měli udělat sami Izraelité, jak říká Dt 10,16?

Odpověď: Je to jako ptát se, zda jsme zodpovědní za víru, nebo zda nám víru dává Bůh. Správná odpověď zní: obojí, protože ať už jde o Spasení, nebo o oddanost Bohu, dochází k interakci mezi Bohem a člověkem. O tom, že Bůh obřezává naše srdce, se hovoří také v Koloským 2:11.

Otázka: Jak v Deut. 30:11–14 a Řím. 10:8 odpovíte někomu, kdo říká, že Písmo je příliš těžké na pochopení?

Odpověď: Někdy to může být jen výmluva: pokud tomu nerozumím úplně, nemusím se tím vůbec řídit. Ale pro ty, kteří k tomu mají skutečné námitky, jsou v odpovědi tři body.

Za prvé, Písmo lze chápat na „více úrovních“. Některé části jsou tak jednoduché, že jim dokonale porozumí i žák základní školy. I žák třetí třídy dokáže rozpoznat, zda chce být až vyroste „dobrým člověkem“ nebo „špatným člověkem“. Všichni chápou, že Bůh stvořil všechno, že jsme všichni zhřešili, že Ježíš za nás zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Musíme činit pokání a věřit v Něho. Jiné části jsou velmi složité a i vysoce vzdělaní učenci se potýkají s důsledky některých doktrín. Například, kolik metaznalostí (o hypotetických situacích) má Bůh? Jak to, že jsme se narodili s hříšnou přirozeností? Byl Ježíš bez hříchu, když ho Satan pokoušel? V čem budou naše těla při vzkříšení podobná, a v čem se budou lišit od Ježíšova těla? Navíc lze někdy stejný úryvek číst a chápat na různých úrovních – na základní (ale pravdivé) úrovni a na hlubší (ale rovněž pravdivé) úrovni.

Za druhé, věřící by se měli modlit za porozumění od Ducha Svatého. On nás může vést k tomu, které výklady jsou správné a které jsou mylné. Pavel na to naráží, když v Římanům 10:8 cituje Deuteronomium 11:14.

A konečně máme jeden druhého; ostatní věřící, jak ty, kteří žijí v naší době, tak i ty, kteří již dávno zapsali své postřehy a moudrost.

Otázka: Řekl Mojžíš v Dt 30,15–20, že (před Kristem) byl člověk ospravedlněn poslušností Zákona?

Odpověď: Ve skutečnosti to Mojžíš ani Bible nikdy neříkají. Tento úryvek ukazuje požehnání a společenství s Bohem za dodržování Zákona a prokletí pro Boží smluvní lid za jeho nedodržování, ale Zákon nespasil. Ježíš Kristus zajistil ospravedlnění pro všechny, kdo uvěřili, ať už v době před Kristem, nebo po něm.

Otázka: Proč je v Dt 30,19 a Joz 24,15–18 kladen takový důraz na volbu?

Odpověď: Neměli jen naslouchat a intelektuálně souhlasit, ale měli se rozhodnout žít svůj život zbožným způsobem, což zahrnovalo odmítání bezbožných věcí. Je to opak toho, co Pavel zmiňuje ve 2. Timoteovi 3:7 o lidech, kteří se stále učí, ale nikdy nejsou schopni uznat pravdu. Pokud jde o evangelium, musíte se rozhodnout.

Otázka: Jak se v Deuteronomiu 31:1–3, 7–8 vyvarujeme myšlence, že úspěch ve službě může záviset pouze na jedné osobě?

Odpověď: Bůh tento problém vyřešil tím, že si vzal Mojžíše k sobě. Ale ještě předtím Mojžíš připravil Jozueho, aby převzal vedení. Dnes, když vede skupina lidí, nedojde k náhlému otřesu, pokud je jedna osoba odebrána. Měli bychom také přemýšlet o nástupnictví a o tom, kdo bude věci vést po nás. A konečně, organizace vedená staršími je odolnější než ta, která má pouze jediného vůdce.

Otázka: Jaké byly v Deuteronomiu 31:3 kmeny Kanaánu a existují dnes nějaké národy, které by se jim podobaly?

Odpověď: V zemi Kanaán žilo mnoho národů. Kolonie Chetitů a Amorejců přišly z Malé Asie. Několik Filištínů a mořských národů přišlo v té době ze severozápadu. Jedním z neobvyklejších národů byli Anakimové. Byly nalezeny kosti, které dokazují, že někteří z nich měřili 10 1/2 stopy. Většina Kanaánců však podle všeho pocházela ze severní Arábie. Za „příbuzné“ Kanaánců je považován jeden dnes žijící národ; žije v Kataru.

Kanaán byl spravován velkým počtem malých městských států; ty měly bohaté zkušenosti s válčením mezi sebou. Jejich městské hradby byly silnější než hradby izraelských měst, postavených o staletí později. Jak severní, tak jižní část Kanaánu platily Egyptu tribut. Jozue porazil v obou částech třicet jedna králů. Roviny však nebyly dobyté, protože Kanaánci používali válečné vozy, které byly na rovinách účinnou zbraní.

Náboženství Kanaánců bylo dekadentní i kruté. Každý region uctíval místního pána, neboli Baala. Kanaánci také uctívali bohyni Aštartu (nebo Ištar), bohyni sexu a války. Podle jedné legendy její manžel, bůh Tammuz, byl jí poslán do pekla (milá dáma!). Tři „atraktivní“ prvky tohoto náboženství byly sex, násilí a materialismus. Nejenže obětovali zvířata, ale i jejich prvorozené děti musely „projít ohněm“. Každý chrám se živil obětmi a částečně i „svatou“ prostitucí kněžek. Jelikož Kanaánci měli vyspělejší civilizaci a jejich náboženství rozhodně více apelovalo na tělesné touhy než uctívání Boha, bylo pro Izraelity velkým pokušením odvrátit se od Živého Boha.

Je snadné soustředit se na vraždy novorozenců a prostituci a přehlédnout přitom další skutečně zlou věc. Ve většině kultur se najde pár lidí, kteří vraždí a stávají se prostitutkami, ale velké zlo spočívá v tomhle: kdyby Kanaánec upřímně toužil hledat Stvořitele a žít dobrý, morální život, bylo mu vštěpováno, že jedinou cestou je zabít svého prvorozeného a dopustit se smilstva. Dokážete si představit, jak téměř nemožné by bylo hledat morálního Boha, kdybyste znali jako jedinou cestu právě tyto bezbožné skutky?

Kvůli velkému hříchu Kanaánců (Genesis 15:16) a kvůli pokušení (Deuteronomium 7:16) Bůh nařídil, aby byli zcela zničení (Deuteronomium 20:16–18). Můžeme uvažovat o tom, jak zlý musí hřích být, než Bůh vyhladí nějaký národ, ale opravdu nemůžeme zpochybňovat Boží právo nakládat se svým vlastním stvořením, jak se Mu zlíbí.

Otázka: Proč se v Dt 31,6; 31,7 a Joz 1,6–7; 8–18 klade takový důraz na to, abychom byli silní a odvážní?

Odpověď: Mohlo by to být proto, že někteří z nás mají sklon být slabí a bázliví. Nemáme být arogantně sebejistí, ale měli bychom mít důvěru v to, co Bůh skrze nás dokáže učinit. Existuje však i druhý důvod. Místo toho, aby se lidé báli a propadali panice, mnozí by raději hráli na jistotu a nechtěli by dělat vlny. Proti oběma těmto postojům by věřící měli být silní a odvážní.

Otázka: Jak v Deuteronomiu 31:7–8, 23; 32:44; 34:9 moudře vybrat někoho za svého nástupce?

Odpověď: Nejprve si musíte uvědomit, že je třeba si nástupce vybrat. Poté se modlete a zeptejte se Boha. Stále však musíte danou osobu prověřit a použít také svůj rozlišovací dar. Jozue strávil mnoho času s Mojžíšem a ve svatostánku. Osvědčil se, když on a Kálef byli jediní dva zvědové, kteří podali příznivou zprávu s vírou, že mohou vstoupit do země. Mojžíš měl Jozueho často po svém boku, takže ho mohl den za dnem školit. Jozue tedy nebyl jen vybrán, ale byl také připraven. Když zde Mojžíš veřejně zmínil Jozueho, nikoho to nepřekvapilo.

Otázka: Proč nebyl tento zákon v Deuteronomiu 31:24–26 uložen do archy?

Odpověď: Tento zákon, tj. Kniha Deuteronomium, byl umístěn vedle truhly. Uvnitř truhly byly pouze tři věci: Desatero přikázání, Áronova hůl, z níž vyrostl výhonek, a nádoba s manou. Tento zákon však byl určen k tomu, aby si jej lidé, zejména králové, přečetli. Kazatelé měli podle Deuteronomia 31:9–10 každých sedm let při Svátek stánků tento zákon číst lidu. Kolik lidí dnes čte Písmo od začátku do konce, alespoň jednou za sedm let? Někdo by si mohl myslet, že úkolem kazatelů bylo hlavně čtení Písma, ale to by bylo nepochopení podstaty věci. Kazatelé měli spíše povzbuzováním i vlastním příkladem nabádat k čtení Bible a poznávání Božího zákona; čtení Deuteronomia jednou za sedm let bylo součástí toho. Nicméně „MacArthurův biblický komentář“ (str. 238–239) se domnívá, že šlo o celou Tóru, nejen o Deuteronomium.

Otázka: Co je zajímavého na této písni v Dt 32,1–44?

Odpověď: Jedná se o „učení prostřednictvím zpěvu“. Není to primárně chvalozpěv ani žalozpěv, ale spíše výuková píseň sloužící k poučení a proroctví, přičemž některé verše (32:3–4, 8) chválí Boží charakter. Nejde jen o hezky znějící slova, ale o vyjádření Boží vůle a vodítko pro život a smrt mezi Božím lidem. Kdyby si někdo tuto píseň zapamatoval, měl by přehled o významu zákona. Na rozdíl od moderních závětí byla tehdejší poslední vůle neodvolatelná.

Otázka: Proč se v Dt 32,1–4 vždy klade důraz na chválu Boha?

Odpověď: To oslavuje Boha, ale má to vliv i na nás. Jak řekl C. S. Lewis (v knize „Reflections on the Psalms“, str. 94–95), nelze si něco náležitě užít, aniž bychom to ocenili.

Otázka: Proč se v Dt 32,5 zmiňuje o zvráceném a pokřiveném pokolení?

Odpověď: Jedná se o generaci, která odmítla Božího Mesiáše. Ježíš tak nazval generaci své doby v Matoušovi 17:17. Petr a Pavel také používají tento výraz ve Skutcích 2:40 a ve Filipským 2:15.

Otázka: Jak zde v Deuteronomiu 32:8 a následujících verších ovlivnil překlad Septuaginty?

Odpověď: Septuaginta říká: „Když Nejvyšší rozdělil národy, když oddělil syny Adama, stanovil hranice národů podle počtu synů/andělů Božích.“

Otázka: Co znamená „zřítelnice oka“ v Dt 32,10; Ž 17,8; Za 2,8?

A: Týká se to zornice, tedy středu oka. Znamená to něco, co je považováno za velmi cenné a co máš velmi rád.

Q: Jak v Deut. 32:11a orel „rozvíří“ hnízdo?

A: Člověk by musel být velmi zběhlý v pozorování orlů, aby to věděl. Mladému orlíčkovi se v hnízdě žije docela dobře; nemusí nic dělat a neustále dostává jídlo zdarma. On to ví a obvykle se nechce pokusit o to, aby přišel o něco dobrého a odešel. Matka však začne ničit hnízdo, ve kterém se orlíček nachází, a nutí tak mladého orla, aby začal létat a postaral se o sebe sám. Někdy se orlíče pokusí vzlétnout, ale spadne na zem a chvíli tam zůstane uvězněné. To nevadí; rodiče mu budou nosit potravu, dokud se nenaučí létat samo.

Otázka: Které ptáky v Deuteronomiu 32:11 a následujících verších nosí svá mláďata na křídlech?

Odpověď: Pouze dravci (v Palestině jich žije 44 druhů) mají křídla dostatečně silná, aby to dokázali. Je známo, že alespoň jeden z nich, orel skalní, chytá svá mláďata do křídel. Podle čísla časopisu National Geographic z dubna 2001 se vrhají pod orlíky a letí vzhůru s orlíky na zádech, když se orlíci učí létat.

Více informací najdete na https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_birds_of_Palestine 29. 6. 2025.

Otázka: Kdo je zde v Dt 32,15; 33,5; 33,26 a Iz 44,2 ten Jeshurun?

Odpověď: Jedná se o metaforu a Jeshurun je láskyplné jméno pro Izrael, které znamená „ten, kdo je upřímný“ nebo „ten, kdo je spravedlivý“. Myšlenka spočívá v tom, že Izrael původně potěšil Hospodina. Ale stejně jako dobře nakrmené zvíře může kopnout do svého chovatele, který ho krmí, jedná se zde o poetické proroctví, že Boží lid, Izrael, se vzepře Bohu. Budou uctívat jiné bohy, kteří byli ve skutečnosti démoni podle Deuteronomia 32:16–17.

Otázka: Proč se v Deuteronomiu 32:15 některé děti věřících, když vyrostou, odvrátí od Boha?

Odpověď: Může to mít řadu důvodů.

Lákavost následovat jiné věci. Patří sem lákání ze strany romantického partnera, manžela či manželky nebo jiných členů rodiny.

Materialismus

Pýcha a arogance

Nekonzistentnost a pokrytectví věřících, které zažili.

Strach a pronásledování

Lhostejnost způsobená blahobytem. Z toho plyne ponaučení: blahobyt může být nebezpečnější zkouškou než těžké časy.

Za většinou z nich stojí dvě otázky, na které odpovídají kladně. Stačí Bůh? A „Je Boží cesta tou nejlepší cestou?“

Otázka: Proč je v Dt 32,12.16 Hospodin tak rozhněván kvůli cizím bohům?

Odpověď: Deuteronomium 2:16 říká, že to v Bohu vyvolává žárlivost. Stejně jako může manžel nebo manželka žárlit, pokud má jejich partner milostný poměr, i Bůh žárlí, když lidé následují jiné bohy. Také ve verši 16 Bůh nazývá jejich uctívání ohavnostmi. V jistém smyslu je země bojištěm, na kterém démoni bojují proti Bohu. Cílem či „odměnou“ je získat lidi, kteří jsou věrní démonům a věří v démony, následují je nebo je uctívají.

Jednou, když jsem hrál za školní basketbalový tým, dal jsem vítězný koš. Bylo to při vhazování z výskoku a rozhodčí nás omylem postavil obráceně. Šťouchl jsem do míče, chytil ho a vystřelil. Míč šel do koše, ale bohužel jsem ho omylem trefil do koše soupeřského týmu. Ještě horší bylo, že jsme zápas prohráli o jeden bod. Bylo mi to tak trapné. Jedním z nepsaných pravidel basketbalu je: nedávej body týmu, který je proti tobě. To je tak trochu to, co dělá uctívání cizích bohů.

Otázka: Odkazuje výraz „pošetilý lid“ v Deut. 32:21 na předislámské Araby, jak tvrdí muslim Ahmad Deedat?

Odpověď: Lze to také přeložit jako „lidé pomalí v učení“, ale ať už je to jakkoli, není důvod se domnívat, že by se to vztahovalo na Araby více než na pohany obecně. Konkrétně raní křesťané, kteří neměli židovský původ, byli převážně pohané z Římské říše. Arabové tehdy netvořili početnou skupinu obyvatelstva.

Otázka: Jak je v Dt 32,28–33 „strašný nedostatek rozlišování“ hříchem, který vede ke zkáze?

Odpověď: Když nedokážete rozlišit dobro od zla, ať už kvůli strachu, nátlaku nebo obavě ze ztráty, nemůžete vést ostatní. Pokud ani sami nevíte, co je správné a co špatné, můžete naletět na cokoli. Ne každá nevědomost je nevinná. Někdy pramení z vědomého úsilí nestarat se o to, zda je něco správné či špatné.

Metaforicky řečeno, zlí lidé by měli vína dostatek, ale sami si neuvědomovali – nebo si to uvědomovali, ale bylo jim to lhostejné –, že jejich víno je víno s hadím jedem. Lidé dnes dělají věci jako užívání drog, opíjení se a kouření, čímž si sami otravují vlastní těla.

Otázka: Byl v Deut. 32:48 Mojžíšův hněv „hříchem vedoucím ke smrti“, jak se uvádí v 1. Jan. 5:16,17, protože byl potrestán smrtí ještě před vstupem do zaslíbené země?

Odpověď: Ne, toto se zásadně liší od případu Ananiáše a Safiry (Skutky 5:1–11), od některých věřících, kteří brali Večeři Páně na lehkou váhu (1. Korinťanům 11:31, 32), od Korachova vzpoury (Numeri 16) i od Achánova hříchu (Jozue 7:16–26). Ostatní zemřeli okamžitě, zatímco Mojžíš žil ještě mnoho let, než zemřel. Mojžíšův hřích byl hříchem vedoucím ke smrti pouze v tom smyslu, že Adam, Eva i my všichni zemřeme jako důsledek hříchu.

Otázka: Jak daleko mohl Mojžíš z hory Nebo dohlédnout (Dt 32:49)?

Odpověď: Hora Nebo se nacházela 2 700 stop nad hladinou moře a 4 000 stop nad Mrtvým mořem. Za jasného dne je odtud vidět na sever od Galilejského moře a na jih od Mrtvého moře.

Otázka: Vzhledem k tomu, že existuje život po smrti, co znamená výraz „připojil se ke svému lidu“ v Dt 32,50?

Odpověď: Znamená to jednoduše, že se Mojžíš připojil k Izraelitům, kteří již zemřeli. Jinými slovy, Mojžíš zemřel.

Otázka: Kdy a jak bychom dnes měli pronášet slova požehnání nad ostatními, jak je uvedeno v Dt 33,1–29?

Odpověď: Měli bychom požehnávat ostatním lidem tím, že se o ně staráme a prokazujeme jim lásku, ale o tom zde není řeč. Existují tři způsoby.

Modlete se za ně (mimo jejich přítomnost): Jak často se modlíte za svou rodinu, lidi v církvi a nevěřící?

Dávejte jim slova povzbuzení: Posilujte je vizí toho, kým by mohli být, a doufejme, kým se stávají. Povzbuzujte je, aby vytrvali a směřovali k jádru Boží vůle, ne jen k jejím okrajům. Připomínejte jim, že Boží cesta je ta nejlepší. Nakonec neexistuje nic takového jako „úspěšné hřešení“. Mojžíšova požehnání byla kombinací modliteb, chval, proroctví a příkazů.

Modlete se za ně v jejich přítomnosti: Kromě toho, že se s nimi modlíte, modlete se také nad nimi, aby je Bůh požehnal skutečně důležitými věcmi: poznáním sebe sama, pevnou vírou a aby Boží láska přetékala v jejich životech.

Otázka: Odkazuje v Deut. 33:2 Boží zář s 10 000 svatými na to, že Mohamed dobyl Mekku, jak tvrdí muslim Ahmad Deedat?

Odpověď: Ne. Ačkoli armáda z Mediny čítala asi 10 000 mužů, to je jediná podobnost. Paran ležel v Edomu, na území dnešního Jordánska, a v Bibli nehrál významnou roli. Mekka i Medina leží daleko na jih od Paranu, takže se jedná, mírně řečeno, o „překlep“ o stovky mil.

Otázka: Proč není v Deuteronomiu 33:6–27 v tomto proroctví zmíněn Simeon?

Odpověď: Písmo to neříká, ale v budoucnu se Simeon spojí s Judou a ztratí svou identitu jako kmen s nezávislým územím (1. Paralipomenon 4:24–42).

Otázka: Říká hebrejský text v Dt 33,6 „ať“ je jeho mužů málo, nebo „ať není/ani ať“ je jeho mužů málo?

Odpověď: Lze to přeložit oběma způsoby. Septuaginta byla poměrně spolehlivým řeckým překladem prvních pěti knih a její autoři to chápali jako „ať je jich mnoho“.

Otázka: Proč v Deuteronomiu 33:6 Mojžíš říká právě o Rubenovi, aby jeho lid nebyl málo početný?

Odpověď: Mnoho proroctví o prosperitě bylo dáno ostatním kmenům, ale ne kmeni Ruben. Písmo to přímo neuvádí, ale můžeme v tom vidět důvod. Kmeny Ruben, Gád a polovina kmenu Manasse požádaly o zemi mimo Kanaán, na východní straně řeky Jordán; Ruben byl nejjižnějším z východních kmenů. Dostali, o co požádali, s podmínkou, že slíbí, že pomohou ostatním kmenům získat jejich zemi. Pokud můžeme soudit, tyto kmeny svůj slib dodržely. Řeka Jordán však byla po většinu roku přirozeně velmi obtížně překonatelná a východní kmeny byly zranitelné vůči Edomitům, Moabským, Ammonitům, Syřanům a Arabům. V Kanaánu bylo dostatek země a nebylo moudré, že tyto kmeny žádaly o území mimo Kanaán, které bylo obtížnější bránit. Možná když viděly, že mohou žít na této zemi, zeptaly se: „Proč jít dál?“

Dnes je mnoho lidí, kteří když vidí, že něco není špatné, také se ptají: „Proč jít dál?“ Pokud se výrazně neodchylujete od Boží vůle, chcete zůstat ve stavu „proč jít dál“, nebo chcete být v samém středu Boží vůle pro vás? Jedním z dobrých důvodů, proč jít dál, bylo to, že byli vystaveni riziku, že budou smeteni – a to jak vojensky, tak duchovně. Ve skutečnosti už v době Davida neslyšíte o těch dvou a půl východních kmenech. Stejně tak, pokud kráčíte s Bohem, ale nacházíte se na zranitelném místě, možná kvůli pokušení, místo abyste se ptali: „Proč jít dál?“, změňte své okolnosti nebo se z toho místa dostaňte.

Otázka: Co říká toto požehnání v Deuteronomiu 33:7 o Judovi?

Odpověď: Jednalo se o požehnání týkající se moci, ale liší se od požehnání moci pro Gáda a Dána v Deuteronomiu 33:20–22. Toto požehnání pro Judu se zaměřuje výlučně na to, že Bůh dává moc a pomoc k ochraně Božího lidu.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Dt 33,7 není zmíněno Judovo království, znamená to snad, že tento text byl sepsán až po odtržení severních kmenů, jak tvrdí skeptická publikace Asimov’s Guide to the Bible na str. 206?

Odpověď: Ne, bylo by stejně platné tvrdit, že by se o judském království nezmínil, kdyby to bylo před Davidem a sjednoceným královstvím, jako tvrdit, že to bylo po době sjednoceného království. Ve skutečnosti, jelikož se jednalo o Mojžíšova požehnání, nebylo třeba judské království ani zmiňovat, ani nezmiňovat.

Otázka: Co se v Dt 33,8–11 říká o Léviovi a věrnosti?

Odpověď: Poté, co Midianité sváděli Izrael, vzali Levité v poslušnosti Božímu příkazu meče a zabili své vlastní krajany. Věrnost Bohu a věrnost ostatním Izraelitům by za normálních okolností byly totožné, ale když se lišily, Levité se rozhodli být věrní Bohu. Levi byl proklet tím, že bude rozptýlen po Izraeli. Jedná se však o příklad toho, jak se prokletí proměnilo v požehnání.

Můžeme být loajální k Bohu, k naší zemi, k prezidentovi, k církvi, k rodině, k podniku, k přátelům atd. Doufejme, že v loajalitě ke všem těmto subjektům nedochází ke konfliktu ani rozporu. Pokud však k němu dojde, musíme si být jisti, že naše nejvyšší loajalita patří Bohu, a teprve poté zemi, církvi, rodině, podniku či přátelům.

Otázka: Co se v Deuteronomiu 33:12 píše o Benjamínovi a bezpečnosti?

Odpověď: Někteří lidé na bezpečnost myslí neustále. Někteří lidé žijí v oblastech, kde o bezpečnosti musí přemýšlet většinu času, například v zemích zmítaných válkou. Můžete však mít klid v duši, protože víte, že Bůh nad vámi bdí. Neexistuje žádný slib, že křesťané nikdy nebudou trpět nebo že nebudou zabiti. Nezemřete však, dokud si vás Bůh nebude chtít vzít k sobě domů.

Existuje příběh o letadle, které se dostalo do bouře a let byl velmi bouřlivý. Všichni vypadali vyděšeně, kromě jedné starší paní. Zeptali se jí, proč se nebojí, a ona odpověděla, že ví, že uvidí svého syna. Její syn byl ve městě, kde měli přistát. Měla však ještě jednoho syna, věřícího, který již zemřel. Řekla, že neví, zda bezpečně přistanou, či nikoli, ale věděla, že ať už to dopadne jakkoli, svého syna uvidí.

Otázka: V Deuteronomiu 33:16, má se jednat o Boží přízeň, která byla na „Sinaji“, nebo v „keři“?

Odpověď: Jelikož se původně samohlásky nezapisovaly, slovo zní SN“, což může znamenat buď horu Sinaj, nebo keř (jako v případě hořícího keře). Ať tak či onak, smysl je stejný. Upírejte zrak k Bohu, který se nadpřirozeně zjevil, ať už v hořícím keři, nebo na hoře Sinaj.

Otázka: Co znamená slib daný Ášerovi v Dt 33,25: „Tvá síla bude rovna tvým dnům“?

Odpověď: Ašer dobře dokončí svůj život; budou silní, dokud budou na zemi, namísto toho, aby stále slábli a slábli. Dnešní křesťané mají s přibývajícím věkem na výběr; můžeme fyzicky i duševně slábnout. Ale doufejme, že všichni budeme mít duchovně „sílu rovnající se našim dnům“. Měli bychom usilovat o to, abychom „dobře dokončili svůj život“, namísto toho, abychom duchovně slábli, jak se mění naše okolí a okolnosti. Musíme se záměrně snažit zanechat odkaz a dobře dokončit svůj život.

Otázka: Jaké požehnání je v Dt 33,18–19 určeno pro Zabulona a Izachara?

Odpověď: Tyto dva kmeny se nacházely na dalekém severu a kmen Ašer ležel přímo u pobřeží, od oblasti těsně severně od Týru až na jih k dnešnímu Tel Avivu. Zmíněná hora je pravděpodobně hora Tábor, která odděluje Zabulon a Izachar. Kromě přinášení spravedlivých obětí se toto požehnání týkalo také hmotného blahobytu. Díky lesům Libanonu a asimilaci s Féničany se jim velmi dařilo; avšak na úkor jejich duchovního života. V Davidově době se již o Ašerovi ani Zabulonovi nemluvilo, velká část kmene byla součástí Fénicie. Ve skutečnosti byl architekt Šalomounova chrámu, Hiram z 1. Královské 7:13, z kmene Neftalí po matce a z Týru po otci. Ve skutečnosti v 1. Královské 9:10–12 Šalomoun daroval 20 vesnic v Galileji Hiramovi, králi Týru. Možná si řeknete, že to bylo jen 20 vesnic, ale nemělo by to být ani jedna vesnice. Šalomoun postavil svůj chrám díky důležitému přátelství se světem. Toto přátelství mělo svou cenu – darování 20 měst Božího lidu pohanskému králi. Bylo by lepší, kdyby chrám nevypadal tak krásně, ale nemusel se za to obětovat Boží lid pohanství.

Otázka: Co znamená toto proroctví v Dt 33,20–23 o kmenech Gád a Dan a o síle jako lva?

Odpověď: Tyto kmeny byly bojovníky a bylo prorokováno, že budou mocnými bojovníky. Jen na okraj: „Bašan“ je úrodná oblast severovýchodně od Kanaánu, do níž se Dan přestěhoval. Souvisí také s ugaritským slovem basan, což znamená zmije. Toto proroctví se velmi liší od proroctví o prosperitě pro Zabulona a Izachara, uvedené před nimi, nebo pro Ášera, uvedeného po nich. Bůh měl Gadovi a Danovi dopřát úspěch. Tyto kmeny však nevydržely, ale byly asimilovány. Nestačí být dobrým bojovníkem; měli byste také dávat pozor, za koho bojujete. Říká se, že druhou světovou válku vyhrála západoevropská odhodlanost, americká ocel a ruská krev, protože Rusko utrpělo relativně mnohem více obětí než Amerika nebo Západ. Ale možná by nebylo tolik ztrát, kdyby nezačali druhou světovou válku na špatné straně a nepomáhali nacistickému Německu.

Otázka: Jak je možné, že Deuteronomium 34:1–12 napsal Mojžíš, když se tam zmiňuje jeho smrt?

Odpověď: Většina křesťanů se domnívá, že poslední dvě kapitoly Deuteronomia byly sepsány až po Mojžíšově smrti. Mojžíš s největší pravděpodobností nepsal o době po své smrti, protože v Deuteronomiu 33 se v verších 2, 7, 8, 12, 13, 18, 20, 22, 23 a 24 uvádí: „řekl“ (třetí osoba). Bylo však běžné, že lidé o sobě psali ve třetí osobě. Ať už je to jakkoli, alespoň 34. kapitola mohla být napsána autorem knihy Jozue nebo samotným Jozue.

Otázka: Jak v Dt 34,1–2 Mojžíš „celou“ zemi viděl?

Odpověď: Když někdo získal zemi do vlastnictví, například koupí, formálně si „prohlédl zemi“, kterou se chystal vlastnit. Slovo „celou“ zde neznamená každý jednotlivý čtvereční stopu (dokonce ani půdu na druhé straně každé hory a budovy). Spíše to znamená, že Mojžíš viděl zemi jako celek.

Otázka: Jak reagujete na to, když vám Bůh v Dt 34,4 umožní vidět něco z dálky, ale nedovolí vám být toho součástí?

Odpověď: Někdy to Bůh dělá jako výchovný prostředek, jindy pro naši ochranu, někdy se to odloží a někdy v tom nevidíme důvod. Někdy nám Bůh může něco dát, například dědictví, ale získáme to až později, i když bychom možná chtěli mít všechno hned. Bez ohledu na to bychom neměli být zahořklí, ale uvědomit si, že to, co Bůh činí, je to nejlepší pro Jeho slávu.

Stejně jako my i Mojžíš mohl ohlížet se za svým životem a za životem svého lidu se směsicí úspěchů a zklamání, s radostným uspokojením i bolestí.

Je tedy pravda, že Mojžíš nikdy nevstoupil do země Kanaán? Možná to není pravda, protože Mojžíš a Eliáš hovořili s Ježíšem na Hoře proměnění v Matoušovi 17:1–3. Ačkoli není uvedeno, o kterou horu se jedná, pokud to byla hora v Kanaánu, pak se tam Mojžíš nakonec přece jen dostal.

Otázka: Proč byl Mojžíš v Deuteronomiu 34:5 pohřben na tajném místě?

Odpověď: Mojžíš vystoupil sám na horu Nebo, takže žádný člověk neviděl, kde zemřel. Písmo to neříká, ale existují dvě domněnky.

Židovský spisovatel Josefus uvedl, že kdyby bylo toto místo známé, Izraelité by si z Mojžíšova těla mohli vyrobit modlu. Viz k tomu kniha „1001 Bible Questions Answered“, str. 311.

V Judově listě 9 se píše, že archanděl Michael a Satan sváděli boj o Mojžíšovo tělo. Mohlo by to s tím nějak souviset, nebo s tím, že se Mojžíš později zjevil Ježíši při proměnění.

Otázka: Jak je možné, že v Deuteronomiu 34:7 bylo Mojžíšovi 120 let a přesto byl silný a měl dobrý zrak?

Odpověď: Bůh může zachovat mládí a dokonce ho i obnovit, jak ukazují Jób 33:25, Žalm 103:5 a možná i Žalm 110:3.

Otázka: Byl Mojžíš v Dt 34,7 stejně silný jako v mládí, nebo už nemohl „vycházet a vcházet“, jak říká Dt 31,2?

Odpověď: Mojžíš byl silný, stejně jako v mládí. Jak však také uvádí Deuteronomium 31:2, Mojžíš částečně ztratil pohyblivost, neboť „již nemohl vycházet a vcházet“. V Deuteronomiu 34:1 však Mojžíš stále mohl vystoupit na horu Nebo, protože „musel jít na pohřeb“. Skutečný důvod, proč Mojžíš nemohl vstoupit do Zaslíbené země, je uveden v Deuteronomiu 31:3, kde Mojžíš sděluje lidu, že Bůh mu řekl, že zemře těsně předtím, než dosáhne Zaslíbené země. Proto Mojžíš v Deuteronomiu 31:1–8 předal vedení lidu Jozueovi.

Otázka: V Deuteronomiu 34:9 se píše, že Duch Hospodinův sestoupil na lidi. Kde jinde ve Starém zákoně se to stalo?

A: Zde je výčet z publikace „The MacArthur Bible Commentary“, str. 245.

Exodus 31:3; 35:30,31 – Bazalel mu dal dovednost

Numeri 11:17 – Mojžíš

Numeri 11:25 – Sedmdesát Starších

Čísla 24:2 – Balám při prorokování o Izraeli

Deuteronomium 34:9 – Jozue jako Mojžíšův nástupce

Soudců 3:10 – Otniel

Soudců 6:34 – Gedeon

Soudců 11:29 – Jefté

Soudců 14:6, 19; 15:14 – Samson

1. Samuelova 10:10; 11:6; 19:23 – Saul

1. Samuelova 16:13 – David

1. Samuelova 19:20 – Poslové krále Saula

1. Paralipomenon 12:18 – Amasa

2. Paralipomenon 24:20 – Zachariáš

Izaiáš 61:1 – Izaiáš

Ezechiel 3:24; 11:5 – Ezechiel

Exodus 28:3 – duch moudrosti daný těm, kteří vyrobili kněžské roucho.

Otázka: Jak mohl Mojžíš v Deuteronomiu 34:10 napsat, že byl větším prorokem než Ježíš? (Tuto otázku položil ateista.)

Odpověď: Mnoho konzervativních křesťanů nevěří, že Mojžíš napsal epilog k Deuteronomiu až po své smrti. Musím však přiznat, že je to poprvé, co slyším o ateistovi, který si myslí, že Mojžíš psal až po své smrti. Ať už je to jakkoli, odpověď je stejná.

V Deuteronomiu 34:10 se píše, že „až do této doby“ nebyl žádný větší prorok. Autor epilogu k Deuteronomiu měl pravdu, protože toto bylo napsáno dlouho před příchodem Ježíše.

Musíme však ateistům přiznat zásluhu za jejich pečlivost při studiu Bible a za jejich bystrost, s jakou odhalují problémy, které nikdo jiný nevidí.

Otázka: Kdo vlastně napsal knihu Deuteronomium?

Odpověď: Deuteronomium bylo předneseno Mojžíšem (Dt 1:1–5; 4:1; 4:44–46; 5:1; 29:1–2) nebo jím sepsáno (31:9; 31:22, 24–26). Stalo se to kolem roku 1406 př. n. l., ačkoli část o Mojžíšově smrti byla pravděpodobně sepsána krátce poté. Liberální „vyšší kritici“ tvrdí, že ji napsal někdo jiný, a to buď v roce 701 př. n. l., v letech 520–400 př. n. l., nebo během Josiášovy reformy. Zde jsou argumenty podporující běžný názor, že ji napsal Mojžíš.

1) Klíčovou součástí Josiášovy reformy bylo, že se oběti nesměly přinášet nikde jinde než v Jeruzalémě, a nedávalo by smysl, aby pozdější kniha zmiňovala oběti v Šekemu, na hoře Ebal a na hoře Gerizim, ale vůbec se nezmiňovala o Jeruzalémě. Jeruzalém byl zmíněn na eblaických tabulkách již ve dvacátém čtvrtém století př. n. l., takže by se dalo očekávat, že text z doby Josiáše (kolem roku 620 př. n. l.) by chrám v Jeruzalémě alespoň jednou zmínil.

2) Amalekité jsou zmíněni v Deuteronomiu 25:17–19. Ačkoli byli v Mojžíšově době obávaným nepřítelem a existovali ještě v době Davida, v pozdějších dobách již dávno zmizeli.

3) V Deuteronomiu 17:14–20 by se zdálo podivné uvádět, že jednoho dne budou mít krále, pokud už krále měli po mnoho století.

4) Podrobné geografické údaje v Deuteronomiu 2:8, 10, 13, 36; 3:14, 17 by pro pozdějšího autora byly v nejlepším případě zbytečné a s větší pravděpodobností mu by byly neznámé.

5) Proč se v Deuteronomiu 3:17 hovoří o Chinnerethu/Kinnerethu? Tak se jmenovalo Galilejské moře, když Izraelité poprvé přišli, ale později již ne.

6) Jak již bylo zmíněno, text odpovídá smlouvám o suzerainitě z období 2000–1000 př. n. l., nikoli však z pozdější doby.

Otázka: Jak v Deuteronomiu víme, že to, co máme, je to, co původně napsal Žid Filón?

Odpověď: Jako křesťané věříme, že Starý zákon, který máme, potvrdil sám Kristus. V tomto ohledu ostatně i muslimský Korán v súře 5:46 uvádí, že Ježíš obdržel Tóru. Máme rané rukopisy z doby Krista, o nichž pojednává následující otázka. Existuje však ještě další řada důkazů. Filón z Alexandrie byl židovský učenec, který žil v letech 15/20 př. n. l. až 50 n. l. Psal v řečtině, ale je zajímavé, že jeho řecké citace Starého zákona se více shodují s hebrejským masoretským textem než s řeckou Septuagintou. Velmi podrobně se zabýval významem jednotlivých veršů. Zde jsou verše z Deuteronomia, na které odkazoval:

1:17, 31, 43; 4:1, 4, 6, 12, 19, 29, 39; 5:16, 27, 31; 6:7, 10, 11, 13; 7:1, 7; 8:2, 3, 12, 14, 15, 17, 18; 9:5; 10:9, 10, 16, 17, 18, 20–22; 11:8; 12:28, 31; 13:1, 4, 6; 14:1, 4, 10; 15:1, 6, 8, 12, 16; 16:3, 19–22; 17:6, 15, 18; 18:18; 19:14–17, 19; 20:1, 5, 10, 19, 20; 21:10, 14, 15, 17–21, 23; 22:8, 10, 13, 27; 23:1–5, 12–14, 16, 18, 19, 21; 24:4, 7, 10, 15, 19, 20; 25:4, 11–13, 17, 18; 26:1, 13; 27:2, 3, 9, 15, 17, 19; 28:12, 15, 23, 28, 33, 65; 29:4; 30:4, 9–12, 14–15, 20; 32:4, 5, 7, 8, 13, 15, 18, 32, 34, 39; 33:1, 4, 6, 9; 34:4–6, 10

Otázka: Jaké jsou některé z nejstarších rukopisů knihy Deuteronomium, které se dochovaly dodnes?

A: Tady jsou ty nejstarší.

Přednicejské rukopisy Deuteronomia

Svitky z Ketef Hinnom pocházejí z let 650–587 př. n. l., jsou napsány na stříbře (díky čemuž se dochovaly) a obsahují úryvky z Exodu 20:6; Numeri 6:24–26; Deuteronomia 5:10; 7:9; Nehemiáše 1:5 a Daniela 9:4.

Svitky od Mrtvého moře: (před Kristem) 29 samostatných rukopisů. The Dead Sea Scrolls Today, str. 30. Podle publikací The Dead Sea Scrolls Translated: The Qumran Texts in English, 2. vyd., a The Dead Sea Scrolls in English, 4. vyd., se jedná o:

4QPaleoDeut[r] obsahuje Dt 19:2–3

1Q4

1Q5

2Q10

2Q11

2Q12

4Q28 (= 4QDeut a) (Deuteronomium 23:36?; 24:1–8) (175–150 př. n. l.)

4Q29 (= 4QDeut b) (Deuteronomium 29:24–27; 30:3–14; 31:9–17, 31:24–32:3) vykazuje podobnosti s hebrejským textem, z něhož vychází Septuaginta. (Datováno 150–100 př. n. l.)

4Q30 (= 4QDeut c) (120 veršů z 19 kapitol včetně 31:16–19) (cca 150–100 př. n. l.) Dt 3:25–26; 4:13–17, 31–32; 7:3–4; 8:1–5; 9:11–12, 17–19, 29; 10:1–2, 5–8; 10:8–12; 11:3, 9–13, 18; 12:18–19, 26, 31; 15:1–4, 15–19; 16:2–3, 6–11, 21–22; 17:1–5, 7, 15–20; 18:1; 26:19; 28:1–14, 20, 22–25, 29–30, 48–50, 61; 29:17–19; 31:16–19; 32:3

4Q31 (= 4QDeut d) (Deuteronomium 2:26–33; 3:14–29; 4:1)

4Q32 (části Deuteronomia 3,8)

4Q33 (=4QDeut[f]) části 93 veršů: Dt 4:24–26; 7:22–25; 8:2–14; 9:6–7; 17:17–18; 18:6–10,18–22; 19:17–21; 20:1–6; 21:4–12; 22:12–19; 23:21–26; 24:2–7; 25:3–9; 26:18–19; 27:1–10

4Q34 „je prakticky totožný s Tradicí, na níž je založen masoretský text, pokud jde o pravopis, členění odstavců a obsah.“ Encyklopedie svitků od Mrtvého moře, sv. 1, s. 199

4Q35 (Deuteronomium 1–2, 31, 33 v řecké Septuagintě)

4Q36

4Q37 (=Deuteronomium(j)) (zahrnuje Deuteronomium 37 a Exodus 12:43–13:5)

4Q38 (11 fragmentů Deuteronomia 5, 11, 19, 20, 23, 25, 26, 32) Tyto fragmenty pravděpodobně pocházejí ze dvou různých rukopisů.

4Q39

4Q40

4Q41

4Q42

4Q43 (=4QDt(p)) obsahuje Dt 6:4–11

4Q44 Deuteronomium 32:37–43 se shoduje s hebrejským textem, z něhož vychází Septuaginta.

4Q45 92 veršů

4Q46 paleo-Deuteronomium (250–200 př. n. l.) Deuteronomium 26:14–15

4Q122 (řecká Septuaginta)

5Q1 (cca 200–165 př. n. l.) kapitoly 7, 8, začátek 9.

6Q3 (několik písmen z Deuteronomia 26:19)

11Q3 (=11QDeut) Deuteronomium 1:4–5

Wycliffe Bible Dictionary, str. 436–438, uvádí, že existuje 25 kopií, ale je možné, že nepočítá fragmenty Septuaginty. The New International Dictionary of the Bible, str. 261, uvádí, že jen v jeskyni č. 4 se nachází nejméně 14 různých rukopisů Deuteronomia.

Mezi Svitky od Mrtvého moře se podle publikace The Dead Sea Scrolls Today, str. 33, nachází mnoho filakterií a mezuzot (nosí se na čele, resp. na pažích) s texty z Exodu a Deuteronomia.

Nashův papyrus, datovaný do roku 150 př. n. l., obsahuje Desatero přikázání sestavené z textů z Exodu 20:2–17 a Deuteronomia 5:6–6:4f. Jednalo se o nejstarší známý biblický text až do objevu Svitků od Mrtvého moře. Jeho fotografie je uvedena v publikaci „New International Dictionary of the Bible“ na str. 228.

Septuaginta je řecký překlad Starého zákona a apokryfů. Podle publikace *The Encyclopedia of Religious Knowledge* (str. 746) máme k dispozici fragmenty Deuteronomia ze Septuaginty, které pocházejí již z 2. století př. n. l.

V knize „Rukopisy řecké Bible“ na str. 34 se uvádí, že existuje více než sto dochovaných řeckých kopií kapitol 17–33 knihy Deuteronomium. Nejstarší kopie pochází z 2. století př. n. l. (fragment B z papyru Rylands 458), obsahuje Deuteronomium 25:1–3 a je uložena v knihovně Johna Rylandse v Manchesteru v Anglii. Další fragment z Deuteronomia 31:28–30 a Deuteronomia 32:1–7 pochází z 1. století př. n. l. Fotografie těchto fragmentů spolu s dalšími informacemi najdete v knize „Manuscripts of the Greek Bible“ na str. 60–61. Ve Freerově galerii ve Washingtonu se nachází kopie Deuteronomia a Jozueho z 5. století n. l. Fotografie jednoho listu, Deuteronomium 10:6–15, si můžete prohlédnout v knize Greek Manuscripts of the Bible na str. 84–85.

Papyry Fouad Inv. 266 tvoří více než sto fragmentů částí Deuteronomia 17–33 v řečtině. Pocházejí z 1. století př. n. l. Mimo jiné obsahují Deuteronomium 31:28–30; 32:1–7

Nahal Hever (50 př. n. l. až 50 n. l.) obsahuje XHev/Se3 z Deuteronomia 9:5–6, 21–23

V Masadě (před rokem 69 n. l.) byl nalezen dokument Mas1C obsahující Deuteronomium 33:17–21; 34:2–6

Lokalita Wadi Murabba’at (cca 132 n. l.) zachovala Deuteronomium 10:1–3; 11:2–3; 12:25–26; 14:29; 15:1 nebo 2, označované jako Mur 2.

Celkově se v Svitcích od Mrtvého moře, v Masadě, v Nahal Hever a ve Wadi Murabba’at dochovalo následujících 620,5 hebrejských veršů z celkových 959 veršů Deuteronomia (64,7 %).

1:1–17, 22–25, 29–39, 41, 43–46; 2:1–6, 8, 24–36; 3:14–29; 4:1, 13–17, 24–26, 30–34, 47–49; 5:1–33; 6:1–11; 7:2–7, 12–26; 8:1–20; 9:1–2, 5–7, 10–14, 17–19, 21–23, 27–29; 10:1–3, 5–12, 14–15; 11:2–4, 6–13, 18, 27–32; 12:1–5, 11–12, 18–19, 22, 25–26, 31; 13:1–14, 16, 19; 14:1–4, 19–22, 24–29; 15:1–6, 8–10, 14–19; 16:2–4, 6–11, 21–22; 17:1–5, 6?, 7, 12–20; 18:1, 6–10, 18–22; 19:2–3, 8–21; 20:1–19; 21:4–12, 16?, 23; 22:1–9, 11–19; 23:6–8, 12–16, 22–26; 24:1–8, 10–22; 25:1–9, 14–19; 26:1–5, 14–15, 18–19; 27:1–10, 24–26; 28:1–18, 20, 22–25, 29–30, 44–50, 61, 67–68; 29:2–5, 9–20, 22–27; 30:3–14, 16–20; 31:1–19, 24–30; 32:1–3, 6–11, 13–14, 17–29, 33–35, 37–43; 33:1–24, 29; 34:1–6, 8?.

Rukopis Britského muzea Oriental 7594, sahidská koptská verze, Dt 1:39–2:19; 4:49–8:3; 9:7–13:17; 14:18–18:10; 19:1–20:6; 22:3–26:10; 28:1–6, 9–12; 28:14–31:10; 31:12–34:2; Jonáš 1:1–4:11; Skutky apoštolů 1:1–20:4; 20:6–24:16; 26:7; 26:20–27; 27:10–16; 26:21f–26a; 26:32–27:7; 27:10–16, 21f–26a; 27:29f–28:20; 28:23–27, 30–31

Celkově je v Svitcích od Mrtvého moře, z Masady, Nahal Hever a Wadi Murabba’at zachováno následujících 620,5 veršů z celkových 959 veršů knihy Deuteronomium (64,7 %).

1:1–17, 22–25, 29–39–46; 2:1–19, 24–36; 3:14–29; 4:1, 13–17, 24–26, 30–34, 47–49; 5:1–33; 6:1–25; 7:1–26; 8:1–20; 9:1–2, 5–7, 29; 10:1–22; 11:1–32; 12:1–32; 13:1–17,19; 14:1–4,18–29; 15:1–23; 16:1–22; 17:1–20; 18:1–10,18–22; 19:1–21; 20:1–19; 21:4–12, 16?, 23; 22:1–21; 23:1–25; 24:1–22; 25:1–9–19; 26:1–10, 14–15, 18–19; 27:1–10, 24–26; 28:1–68; 29:1–29; 30:1–20; 31:1–30; 32:1–3, 6–11, 13–14, 17–29, 33–35, 37–43; 33:1–24, 29; 34:1–6, 8?.

Křesťanské biblické rukopisy z období kolem roku 350 n. l. obsahují Septuagintu Starého zákona, včetně Deuteronomia. Podle Encyklopedie náboženského poznání (str. 746) obsahují Chester-Beattyho papyry (2.–4. století n. l.) Deuteronomium. Freerův washingtonský kodex (4./5. století) obsahuje Deuteronomium 10:6–15.

Lucianova redakce byla kopií Septuaginty, kterou pořídil Lucian, presbyter a mučedník (312 n. l.) z Antiochie. Opravil v ní řeckou gramatiku a styl. Lucianova redakce se dochovala v papyru Johna Rylanda Greek 458 (Deuteronomium 23:24–24:3; 25:1–3; 26:12, 17–19; 28:31–33).

Vaticanus (325–350 n. l.) obsahuje celý Deuteronomium

Sinaiticus (340–350 n. l.) obsahuje listy z Deuteronomia 3:8–4:21; 28:68–30:16.

Alexandrinus (cca 450 n. l.) obsahuje celou knihu Deuteronomium

Samaritáni si ve 2. století př. n. l. pořídili vlastní kopii Tóry, ačkoli nejstarší dochované samaritánské kopie pocházejí ze středověku. The Dead Sea Scrolls Today, str. 125–126.

Syrský překlad Septuaginty pořídil biskup Pavel z Tella (616–617 n. l.), který se dochoval dodnes, jak uvádí publikace „Manuscripts of the Greek Bible“, str. 35 (poznámka pod čarou).

Raní církevní autoři uznávali Deuteronomium jako součást Bible. Úplný seznam autorů z období před nicejským koncilem najdete v následující otázce.

Otázka: Kteří raní autoři odkazovali na Deuteronomium?

Odpověď: Přednicejští autoři, kteří citovali nebo naráželi na verše z Deuteronomia, jsou následující. Podtržené jména uvádějí, že jej napsal Mojžíš.

Klement Římský (96–98 n. l.) cituje Deuteronomium 13:8–9 v 1. Klementově listě, kap. 29, sv. 1, s. 12–13.

Barnabášův list (cca 70–130 n. l.), kap. 8, str. 142, cituje Deuteronomium 10:16.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) cituje Deuteronomium 32:15 jako „od Mojžíše“ v díle „Dialog s Židem Tryfonem“, kap. 20, str. 204. Ve stejném díle, kap. 126, str. 262, cituje také z Deuteronomia 10:16 jako od Mojžíše.

Meleto/Melito ze Sard (170–177/180 n. l.) zařadil Deuteronomium mezi knihy Starého zákona ve svém dopise Onésimovi. V díle O Velikonocích, str. 72. Zachováno v Eusebiově Církevních dějinách, kniha 4, kap. 26.

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) cituje Deuteronomium 5:8 jako „řekl Mojžíš“ v díle Proti herezím, kniha 3, kap. 6.5, str. 420.

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) cituje z Deuteronomia na mnoha místech, včetně Deuteronomia 6:4 jako slova Mojžíše v díle „Nabídka pohanům“, kap. 8, str. 195, a stejný verš v díle „Stromata“ (193–202 n. l.), kniha 5, kap. 14, str. 471.

Tertullian (198–220 n. l.) píše: „V Deuteronomiu se také uvádí následující“, a poté cituje Deuteronomium 6:4, 12, 27; 12:2, 3, 30; 13:1, 6, 16; 27:15 v díle „Scorpiace“, kap. 2, s. 635

Theodotus, pravděpodobně montanista (cca 240 n. l.), cituje polovinu Deuteronomia 17:6 v „Výňatcích z Theodota“, kap. 13, str. 44

Hippolyt (222–235/6 n. l.) cituje Dt 9,3 jako slova Mojžíšova. „Vyvrácení všech herezí“, kniha 6, kap. 27, s. 88. Rovněž se zde zabývá Dt 5,22 slovy: „A Mojžíš o této věci nemlčel, když řekl, že existují tři Boží slova: ‚temnota, tma, bouře‘, a nic dalšího nepřidal.“ „Vyvrácení všech herezí“, kniha 8, kap. 1, s. 118

Origenes (240 n. l.) zmiňuje knihu Deuteronomium jménem. Komentář k Písni písní, kniha 3, kap. 6, str. 187

Novatian (250/254–256/7 n. l.) cituje Deuteronomium 8:3 jako „slovo zákona“ v díle O židovských pokrmech, kap. 5, str. 648

Novatian (250/254–256/7 n. l.) cituje Deuteronomium 32:8 jako „Deuteronomium“ v spisu „O Trojici“, kap. 17, str. 627

„Traktát proti Novatianovi“ (250/4–256/7 n. l.) cituje Dt 1,17 jako z Deuteronomia.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) cituje z „Deuteronomia“ v „Traktátu 12“, třetí knize, 18.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) „V Izaiášovi … ve 117. žalmu … Také v Zachariášovi … Také v Deuteronomiu: … Také v Ježíši [Jozue], synu Naveho“ Cypriánovy pojednání, pojednání 12, kap. 2.16

Gregor Thaumaturgus (240–265 n. l.) cituje Deuteronomium 22:26,27 jako v Deuteronomiu. Kanonický list, kánon 1, str. 18.

Dionýsius Alexandrijský (246–256 n. l.) cituje Dt 19,14 v 7. listu Filemonovi, presbyterovi, str. 102

Dionýsius z Říma (259–269 n. l.) zmiňuje „Mojžíše ve velkém zpěvu Deuteronomia“ v díle Proti sabellianům, kap. 2, s. 365.

Adamantius (kolem r. 300 n. l.) (implicitně) cituje Deuteronomium 25:4 jako z Mojžíšova zákona. *Dialog o pravé víře*, první část, kap. 22b, s. 65

Victorinus z Petau (umučil se v roce 304 n. l.) odkazuje na Deuteronomium 32:8 jako na „Zákon“ v Komentáři k Zjevení z deváté kapitoly, 13,14, str. 352.

Metodios z Olympu a Patary (270–311/312 n. l.) cituje z Deuteronomia 32:32,33 jako z Mojžíšova díla. „Hostina deseti panen“, rozprava 5, str. 327

Athanasius z Alexandrie (318 n. l.) cituje část Deuteronomia 30:14 jako slova Mojžíše. Athanasius: Proti pohanům, kap. 30.1, s. 29

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) „Mojžíš také říká v Deuteronomiu“ a cituje Deuteronomium 28:66 v díle „Epitome of the Divine Institutes“, kap. 46, str. 241

Po nicejském koncilu se na Deuteronomium odvolávali mimo jiné:

Eusebius z Cesareje (318–339–340 n. l.)

Afrahat Syrský (337–345 n. l.)

Hegemonius ze Sirmia (kolem roku 351 n. l.), který cituje Archelaa (262–278 n. l.), odkazuje na Deuteronomium 18:15 od Mojžíše. „Disputace s Manesem“, kap. 42, str. 217

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.)

Athanasius (325–373 n. l.)

Efraim Syrský (350–378 n. l.)

Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.)

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.) cituje Dt 13,6; 13,8–9 (Septuaginta) jako slova „Mojžíše“ a „Knihy Deuteronomium“; Dopis 3, kap. 17,1, s. 58

Didymus Slepý (398 n. l.) cituje Dt 32:8 jako z Deuteronomia. Komentář k Zachariášovi 11, str. 272

Syrská Kniha kroků (Liber Graduum) (350–400 n. l.) cituje z Deuteronomia 27:24 jako „řčeno v Zákoně“; Memra 22, kap. 10, s. 259. Cituje také z Deuteronomia 5:16–22; 6:4 a 32:15. Naráží na Deuteronomium 6:5; 19:14,21; 22:1; 32:4.

Rufinus (374–406 n. l.)

Jan Zlatoústý (zemřel 407 n. l.)

Kartáginský koncil (393–419 n. l.)

Jeroným (373–420 n. l.) se zabývá knihami Starého zákona. Konkrétně se zabývá knihami Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, Tórou, Jóbem, Ježíšem synem Naveho [Jozue], Soudci, Rút, Samuelovými knihami (2 knihy), dvanácti proroky, Ozeášem, Joelem, Amosem, Obadiášem, Jonášem, Micheášem, Nahumem, Habakukem, Zefaniášem, Aggeem, Zachariáše, Malachiáše, Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela, Daniela, Ester, Ezdráše, Nehemiáše, List 53, kap. 7–8, s. 99–101.

Pelagián Teodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.) odkazuje na Dt 24,1–2. Komentář k Malachiášovi, kap. 2, s. 412. Odkazuje na Dt 29,23. Komentář k Ozeášovi, kap. 11, s. 87

Augustin z Hippa (388–430 n. l.)

Jan Cassian (419–430 n. l.)

Theodoret z Kyrusu (423–458 n. l.).

Otázka: Jaké jsou v Deuteronomiu některé rozdíly v překladu mezi hebrejským textem, řeckou Septuagintou a dalšími verzemi?

Odpověď: Zde je několik příkladů z 959 veršů Deuteronomia. Pokud není uvedeno jinak, první věta je z masoretského textu (MT) a druhá ze Septuaginty (LXX).

Dt 1,1 „Arabá“ vs. „Rudé moře“ (jeden rukopis Septuaginty, Targum, Vulgata)

Dt 1:4 „v Edrei“ vs. „a v Edrei“ (Septuaginta, syrský překlad, Vulgata)

Dt 1:8 „Hospodin“ vs. „já“ (Samaritánský Pentateuch, Septuaginta)

Dt 2:5 „Nedám vám jejich zemi, ani na šířku chodidla, neboť jsem dal horu Seír Ezauovi jako vlastnictví.“ vs. „Nedám vám z jejich země ani tolik, abyste na ni mohli vkročit, neboť jsem dal horu Seír synům Ezauovým jako dědictví.“ (Septuaginta)

Dt 2:8 a 10:6–7 vycházejí z Num 20:17–18 a Num 33:31–38a v Samaritánském Pentateuchu. (The Anchor Bible Dictionary, sv. 5, s. 937)

Dt 2:37 „a vše“ vs. „dokonce vše / právě jako“ (Septuaginta, Targum)

Dt 3:9 a Dt 4:48 „Sion“ vs. „Siryon“ (Septuaginta) vs. „Sirion“ (syrština)

Dt 3:12 „u rokle Arnon“ vs. „na okraji rokle Arnon“

Dt 5:5 „slovo“ vs. „slova“ (Svitky od Mrtvého moře, Samaritánský Pentateuch, Septuaginta, syrština, Vulgata, Targum)

Dt 5:15 „Pamatuj“ (MT) vs. „A budeš pamatovat“ (Svitky od Mrtvého moře) (Význam Svitků od Mrtvého moře, str. 112)

Dt 5:15 „Den sabatu“ (MT, SP, LXX) vs. „Den sabatu, abys jej posvětil. Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a vše, co je v nich, a sedmého dne odpočinul; proto Hospodin požehnal den sabatu a posvětil jej.“ (Svitek od Mrtvého moře 4QDt41) (The Meaning of the Dead Sea Scrolls, str. 112)

V Samaritánském Pentateuchu bezprostředně po Dt 5:21 následuje Dt 27:2–7. (The Anchor Bible Dictionary, sv. 5, str. 937)

Dt 8:4 „puchýře“ vs. „mozoly“ (Septuaginta)

Dt 9:24 „Já jsem poznal“ vs. „on poznal“ (Samaritánský Pentateuch, Septuaginta)

Dt 9:28 „Aby země“ vs. „Aby lid té země“ (Septuaginta, Samaritánský Pentateuch)

Dt 10:13 „Hospodin“ vs. „Hospodin, tvůj Bůh“ (Svitky od Mrtvého moře, Septuaginta, syrština)

Dt 11:13 „moje přikázání“ vs. „každé přikázání“ (Septuaginta)

Dt 11:14 „já“ vs. „on“ (Samaritánský Pentateuch, některé verze Septuaginty, Vulgata, citát z mezuzah ze Svitků od Mrtvého moře) Více informací najdete v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 3, str. 90.

Dt 11:30 „duby nebo terebinty“ vs. „dub“ (Septuaginta, syrština)

Dt 11:30 „Moria“ (MT, Septuaginta) vs. „Moria, naproti Šekemu“ (Samaritánský Pentateuch. Viz The Anchor Bible Dictionary, sv. 5, str. 938)

Dt 12:5 „místo, které si Hospodin, tvůj Bůh, vybere“ (MT, Septuaginta) vs. „místo, které si Hospodin vybral“ (Samaritánský Pentateuch)

Dt 12:14 „na místě, které Hospodin vybere“ (MT, Septuaginta) vs. „na místě, které Hospodin vybral“ (Samaritánský Pentateuch. The Meaning of the Dead Sea Scrolls, str. 95.)

Dt 12:28 „přikážu vám“ vs. „přikážu vám dnes“ (Samaritánský Pentateuch, syrština) (poznámka pod čarou v NRSV uvádí, že slovo „dnes“ je v řeckém textu, ale Brentonova verze Septuaginty to neuvádí.)

Dt 13:6 „syn tvé matky“ vs. „syn tvého otce nebo syn tvé matky“ (Samaritánský Pentateuch, Septuaginta, Targum) (V tomto kontextu nedochází ke změně významu)

Dt 14:13 „černý luňák“ vs. „černý luňák, sup/sokol“ v Septuagintě, Samaritánském Pentateuchu a některých hebrejských rukopisech.

Dt 15:2 „vyžaduj to od svého souseda a svého bratra“ (MT, Samaritánský Pentateuch) vs. „vyžaduj to od svého souseda“ (Septuaginta) vs. „vyžaduj to“ (4QDeut( c ))

Dt 18:15,18–19 „…prorok z vašich řad, z vašich bratrů. Takového jako já – toho budete poslouchat… Vzbudím jim proroka z řad jejich bratrů, jako jsi ty; a vložím svá slova do jeho úst: a on jim bude říkat vše, co mu přikážu. A stane se, že kdokoli nebude poslouchat má slova, která bude mluvit v mém jménu, toho budu volat k zodpovědnosti.“ (Masoretský text) oproti: „…proroka z vašich bratří, podobného mně; toho budete (množné číslo) poslouchat… Vzbudi vám proroka z vašich bratří, podobného vám; a vložím svá slova do jeho úst, a on jim bude mluvit, jak mu přikážu. A jakákoli slova ten prorok promluví v mém jménu, pomstím se na něm.“ (Septuaginta) vs. „…proroka jako já z vašich bratří. Jeho budete poslouchat ve všem, cokoli vám řekne. A stane se, že každý, kdo toho proroka neposlechne, bude zcela vyhlazen z lidu.“ (Qumrán 4QTest, Sk 3,22–23) (The Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, s. 299–300)

Dt 18:19 „vyžadoval to od něj“ (MT) vs. „pomstím se na něm“ (LXX, Eusebius z Cesareje)

Dt 20:8 „úředníci“ (MT, Samaritánský Pentateuch, Septuaginta) vs. „soudci“ (4QDeut(k2)) The Dead Sea Scrolls Bible, str. 174

Dt 20:8 „aby nezesláblo srdce jeho bratrů“ (MT, Targum) vs. „aby nezesláblo srdce jeho bratra“ (Samaritánský Pentateuch, Septuaginta, syrský překlad, Vulgata)

Dt 20:19 „člověk je stromem na poli“ vs. „Jsou stromy na poli lidmi?“ (rozdíl v jednom písmenu)

Dt 23:2 „shromáždění Hospodinovo, aniž by nikdo z jeho rodu až do desátého pokolení vstoupil do shromáždění Hospodinova“ vs. „shromáždění Pánovo“

Dt 25:11 „jeho intimní partie“ vs. „jeho tělo“ (Samaritánský Pentateuch)

Dt 26:3 „vyznávej dnes Hospodina, svého Boha“ vs. „vyznávej dnes Hospodina, mého Boha“ (Septuaginta)

Dt 27:4 „hora Ebal“ (MT, Septuaginta) vs. „hora Gerizim“ (Samaritánský Pentateuch a staro-latinský/italský překlad) [Samaritáni to pravděpodobně změnili, aby podpořili své tvrzení, že Gerizim, a nikoli Jeruzalém, je hora, na které by měli uctívat.] Více informací viz The Expositor’s Bible Commentary, sv. 3, str. 161.

Dt 28:30 mění „uchopil se za své intimní partie“ (sgl) na „uchopil se za své tělo“ (yshbn) (Samaritánský Pentateuch)

Dt 28:11 „dobytek … půda“ (MT, některé verze Septuaginty, samaritánský Pentateuch) vs. „p[ůda, … d[obytek]“ (4QDeut( c ), některé verze Septuaginty)

Dt 29:10 „vaši vůdci, vaše kmeny, vaši Starší“ vs. „hlavy vašich kmenů, vaši Starší“ (Septuaginta podle Brentona) vs. „vaše kmeny, vaši Starší“ (syrština, řečtina podle poznámky pod čarou v NRSV)

Dt 29:11 „vaše děti, vaše ženy“ (MT) vs. „vaše ženy a vaše děti“ (Septuaginta) vs. „vaše děti a [vaše] ž[eny]“ (1QDeut(b)) Bible z Svitků od Mrtvého moře, str. 186

Dt 30:9 „dobytek … země“ (MT) vs. „země … dobytek“ (4Deut(b), Samaritánský Pentateuch, Septuaginta) The Dead Sea Scrolls Bible, str. 187

Dt 30:11 „daleko“ (MT) vs. „daleko od vás“ (4QDeut(b), Septuaginta) Bible z svitků od Mrtvého moře, str. 187

Dt 30:16 „které ti přikazuji“ vs. „Budeš-li poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která ti přikazuji“ (Septuaginta)

Dt 30:28 „nám a našim dětem“ je označeno speciálními tečkami.

Dt 31:1 „šel a promluvil“ vs. „dokončil svou řeč“ (Svitky od Mrtvého moře, Septuaginta)

Dt 31:7 „Půjdeš“ vs. „Přivedeš“ (některé masoretské texty, Samaritánský Pentateuch, Vulgata)

Dt 32:6 „pokání“ vs. „odpustil“ (Samaritánský Pentateuch) (The Anchor Bible Dictionary, sv. 5, str. 938)

Dt 32:8 „Stanovil hranice národů podle počtu synů Izraele“ (MT) vs. „stanovil hranice národů podle počtu Božích andělů“ (Septuaginta, Svitky od Mrtvého moře, Klement Římský, Justýn Mučedník, Klement Alexandrijský, Origenes, Novatianus, Victorinus z Petau) vs. „synové Boží“ (Svitek od Mrtvého moře 4Q37, Symmachus, latina) vs. „synové Adamovi“

Dt 32:10 „našel ho“ vs. „podporoval ho“ (Samaritánský Pentateuch, Septuaginta)

Dt 32:13 „jedl“ vs. „nakrmil ho“ (Samaritánský Pentateuch, Septuaginta, syrština)

Dt 32:15 „Jeshurun“ vs. „Jákob se nasytil; Jeshurun“ (Svitky od Mrtvého moře, Samaritánský Pentateuch, Septuaginta)

Dt 32:19 „viděl to“ vs. „viděl to a žárlil“ (Svitky od Mrtvého moře, Septuaginta)

Dt 32:43 „národy“ vs. „nebesa“ (Svitky od Mrtvého moře 4Q44, Septuaginta)

Dt 32:43 (chybí) (MT) vs. „Ať ho uctívají všichni Boží andělé.“ (Septuaginta, Židům 1:6 a svitek od Mrtvého moře 4Q44 (=4QDeut(q)), Jan Zlatoústý (zemřel r. 407 n. l.) Homilie na Židům, homilie 4, č. 2, s. 382–383)

Dt 32:43 „služebníci“ vs. „děti“ (Svitek od Mrtvého moře 4Q44 (=4QDeut(q)), Septuaginta)

Dt 32:43 (chybí) vs. „odplatí těm, kdo ho nenávidí“ (Svitek od Mrtvého moře 4Q44 (=4QDeut(q)), Septuaginta)

Dt 32:43 „očistí svou zemi, svůj lid“ vs. „očistí zemi pro svůj lid“ (Svitek od Mrtvého moře 4Q44 (=4QDeut(q)), Samaritánský Pentateuch, Septuaginta, Vulgata)

Dt 32:44 „Hoshea“ (MT) vs. „Joshua“ (Samaritánský Pentateuch, Septuaginta, syrský překlad, Vulgata) Hosea bylo jméno Joshuovo předtím, než mu Mojžíš dal nové jméno.

Dt 33:2 „na ně“ vs. „na nás“ (Septuaginta, syrský překlad, Vulgata)

Dt 33:2 „Přišel z Ribebot-kodesh“ vs. „s ním byly myriády svatých“ (Samaritánský Pentateuch, Septuaginta, syrština, Vulgata)

Dt 33:8 „tvé tumim“ vs. „Dej Leviovi své tumim“ (Svitky od Mrtvého moře, Septuaginta)

Dt 33:12 „bude na něm bezpečně přebývat“ (MT) vs. „bude bezpečně přebývat“ (Samaritánský Pentateuch) vs. „na Bohu“ (Septuaginta, svitek od Mrtvého moře 4Q35)

Dt 33:17 „Jeho prvorozený býk“ vs. „prvorozený býk“ (Svitky od Mrtvého moře, Septuaginta, syrský překlad, Vulgata)

Dt 34:10 „v Izraeli již nevstal žádný prorok jako Mojžíš“ vs. „již nevstane“ (Samaritánský Pentateuch) (The Anchor Bible Dictionary, sv. 5, str. 938)

Bibliografie k této otázce: Hebrejský překlad pochází z Literal Translation od Jaye P. Greena a překlad Septuaginty je z překladu The Septuagint: Greek and English od Sira Lancelota C. L. Brentona. (Některé řecké překlady pocházejí také z různých biblických poznámek pod čarou.) Byly rovněž použity: The Expositor’s Bible Commentary, General Introduction to the Bible, Mystery and Meaning of the Dead Sea Scrolls, str. 151–152, The Anchor Bible Dictionary, sv. 5, a poznámky pod čarou v Biblích NASB, NIV, NKJV a NRSV.

Není-li uvedeno jinak, citace z Písma pocházejí z Berean Standard Bible (BSB), která je volně dostupná. https://berean.bible/

www.biblequery.org