< Biblický dotaz z knihy Exodus

Otázka: Jak víme, že Kniha Exodus by měla být součástí Bible?

Odpověď: Mimo jiné proto, že Ježíš a mnoho dalších osob v Bibli potvrdili pravost Starého zákona a označili tuto knihu Tóry za Písmo. Pro další studium se podívejte na otázky na konci této části, které se týkají židovských a raně křesťanských autorů, kteří se na knihu Exodus odvolávali. Viz také otázky k Matoušovi 22:32 a Lukášovi 2:23.

Otázka: V čem spočívá hodnota knihy Exodus?

Odpověď: Kniha Exodus je knihou, kterou je třeba číst a prožívat, a ne ji používat pouze k osvojení si faktů. Ačkoli jak Exodus, tak Deuteronomium uvádějí Desatero přikázání, Exodus je jedinečný tím, co nám vypráví o ranách a vysvobození z Egypta. Nejedná se pouze o zajímavé historické příběhy; ukazují Boží charakter a to, jak Bůh jedná se svým lidem. Bůh svůj lid nevysvobozuje z těžkých časů, ale spíše jej skrze těžké časy provází. Bůh k vysvobození svého lidu použil přírodní prostředky (porodní báby), přírodní prostředky s nadpřirozenou intenzitou (některé z ran) i nadpřirozené prostředky (rozdělení Rudého moře v přesně ten správný okamžik).

Kniha Exodus ukazuje, jak Bůh individuálně jedná s Mojžíšem a Áronem, a dokonce i s faraonem. Bůh byl velmi trpělivý vůči Mojžíšově nejistotě ohledně vedení, avšak zároveň se jevil jako „přísný“, když Mojžíš ztratil trpělivost před zraky všech Izraelitů.

Zkušenosti z knihy Exodus byly klíčové pro utváření identity Izraele jako Božího vyvoleného lidu. V těžkých časech drželi pohromadě, zažili velké vysvobození a požehnání, ale především skrze to vše viděli, jak Bůh působí v jejich životech.

Bez knihy Exodus bychom neměli ponětí o Pesachu a unikla by nám velká část typologie Pánovy Poslední večeře. Stejně jako byli Izraelité díky krvi beránka ušetřeni zkázy, tak i my jsme ušetřeni zkázy díky krvi Beránka, který snímá hříchy světa.

Otázka: Jakými různými způsoby lze knihu Exodus chápat?

Odpověď: Kniha Exodus je hluboká a lze ji chápat a studovat na mnoha různých úrovních.

1) Kromě toho, že kniha Exodus obecně posiluje naši víru, objasňuje také několik menších záhad, například proč se v Egyptě vyskytovalo tolik semitských stop a proč poté zmizely, proč se poté stal faraonem Thutmose IV., ačkoli naznačoval, že není prvním v pořadí nástupnictví, a kdo byli ti pozdější „Habiru, kteří se vymkli kontrole“ a následně zničili některá kanaánská města.

2) Jedná se o přesný historický popis Izraelitů a toho, jak se z klanu stali národem.

3) Je to kniha o Bohu, odhalující Jeho charakter v tom, jak jedná s lidstvem. Ukazuje, jak kombinoval přirozené i nadpřirozené prostředky, aby působil v dějinách a jednal se svým lidem i s jejich utlačovateli.

4) Je to kniha zákona, toho, co Bůh přikázal Svému lidu, aby dodržoval.

5) Stejně jako kniha Nehemiáš je to kniha o zbožném vedení, o tom, jak jeden člověk spolu s Bohem dokázal porazit armádu a úspěšně vést tolik lidí po dobu 47 let.

6) Je to kniha pro celý Boží lid, abychom i my mohli být povzbuzeni tím, že nás Bůh vysvobodí, a abychom i my mohli zažít setkání s Ním a aby Bůh mohl učinit svůj příbytek ve svatostánku našich srdcí.

7) Je to kniha vzorů (Exodus 25:40), o vysvobození, setkání a životě v uctívání, a o tom, co se Bohu líbí a co se mu nelíbí.

Otázka: Jaký je přehled knihy Exodus?

Odpověď: Jelikož existují různé způsoby, jak nahlížet na knihu Exodus, různé komentáře uvádějí poněkud odlišné přehledy. Zde je obecný přehled.

I. Otroctví v Egyptě (Ex 1–14)

A. Cesta k faraónovi (Ex 1–4)

1. Zotročení Izraele (Ex 1)

2. Nebezpečí, které hrozilo Mojžíšovi (Ex 2)

3. Boží povolání (Ex 3, 4)

B. Osvobození – Propusť můj lid (Ex 5–14)

1. Dvě konfrontace (Ex 5–7:13)

2. První rána – krev (Ex 7:14–25)

3. Druhá rána – žáby (Ex 8:1–15)

4. Třetí rána – vši (Ex 8,16–19)

5. Čtvrtá rána – mouchy (Ex 8:20–32)

6. Pátá rána – uhynutí dobytka (Ex 9:1–7)

7. Šestá rána – vředy (Ex 9:8–12)

8. Sedmá rána – kroupy a oheň (Ex 9:13–35)

9. Osmá rána – kobylky (Ex 10:1–20)

10. Devátá rána – Tři dny temnoty (Ex 10:21–29)

11. Desátá rána – Prvorození a Pesach (Ex 11:1–12:30)

12. Přechod přes Rudé moře (Ex 12:31–14:31)

II. Život na poušti (Ex 15–40)

A. Na Sinaj: Cesta v důvěře v Boha (Ex 15:1–18:27)

1. Píseň Miriam – vzpomínka na Boží vysvobození (Ex 15:1–21)

2. Mara a Elim – zajistí Bůh obživu v této vyprahlé zemi? (Ex 15:22–27)

3. Manna a křepelky – nasytí Bůh lid na neúrodném místě? (Ex 16)

4. Masa – neúspěch ve zkoušce víry (Ex 17,1–7)

5. Amalekité – ochrání nás Bůh? (Ex 17:8-15)

6. Zvládnu to všechno sám – další postoje, které je třeba změnit (Ex 18)

B. Setkání s Bohem na Sinaji (Ex 19–24)

1. Zažít Boha (Ex 19)

2. Desatero přikázání, oltáře, zákaz modl (Ex 20)

3. Občanské zákony (Ex 21–23:10)

4. Soboty a svátky (Ex 23:11–19)

5. Boží slib za poslušnost (Ex 23:20–33)

6. Večeře s Bohem (Ex 24)

C. Uctívání ve svatostánku – příprava na Boží přítomnost mezi vámi

1. Rozvíjení našeho porozumění

a. Materiály – dávání Bohu (Ex 25:1–9)

b. Truhla – místo setkání s Bohem (Ex 25:10–22)

c. Boží přítomnost u stolu (Ex 25:23–30)

d. Svícen – Boží světlo v našich životech (Ex 25:31–40)

e. Stánek – osobní blízkost s Bohem (Ex 26)

f. Oltář zápalných obětí – obětování věcí Bohu (Ex 27:1-8)

g. Nádvoří svatostánku – společné shromáždění pro Boha (Ex 27:9-19)

h. Nikdy nedopuste, aby ve vaší bohoslužbě došel olej (Ex 27:20-21)

2. Oddělení se

a. Oblečení Božích kněží (Ex 28)

b. Zasvěcení Božích kněží (Ex 29)

3. Co kněží dělají

a. Kadidlový oltář – jsou tvé modlitby voňavé? (Ex 30:1-10)

b. Nikdy nezapomínejte, že jsme byli vykoupeni za velkou cenu (Ex 30:11–16)

c. Umyvadla – naše potřeba každodenního umývání (Ex 30:17–21)

d. Pomazací olej (Ex 30:22–33)

e. Kadidlo (Ex 30:34–38)

f. Umělci (Ex 31:1-11)

g. Znamení dodržování soboty (Ex 31:12-18)

D. Vzpoura, pokání a obnovení (Ex 32–33)

1. Zlaté tele – jak to mohli udělat? Mohli bychom to udělat i my? (Ex 32)

2. Obnova – dokážeme to? (Ex 33)

3. Poslušnost a nové setkání (Ex 34)

E. Obnovení bohoslužby ve svatostánku po pokání (Ex 35,1–39,43)

F. Bůh mezi vámi – jak je postaven váš svatostánek? (Ex 40)

1. Příprava na příchod Boha (Ex 40:1–33)

2. Bůh přichází ve slávě (Ex 40:34–38)

Otázka: Kdo jako první v Exodu odpovídal na otázky týkající se Exodu?

Odpověď: Pokud vím, první osobou, která sepsala odpovědi na otázky týkající se knihy Exodus, byl Filón, helénistický Žid z Alexandrie, který žil přibližně v letech 20 př. n. l. až 50 n. l. Bohužel se z jeho díla o knize Exodus dochovaly pouze některé fragmenty.

Otázka: Jak je možné, že v Ex 1 bylo za 430 let tolik lidí?

Odpověď: Odpověď najdete v diskusi k 4. knize Mojžíšově 1.

Otázka: Proč by milující Bůh v Ex 1 dopustil, aby Hebrejci byli 400 let v otroctví?

A: Lidský život, a to i těch 400 let, je jen krátkým okamžikem ve srovnání s věčným životem v nebi. Bůh dopouští, aby jeho lid na zemi trpěl, a to i nespravedlivým utrpením, protože jde pouze o dočasnou fázi a Bůh nás v nebi odmění.

Bůh to však nejen dopustil, ale ve skutečnosti to pro Izraelity mohlo být velkým požehnáním. V této době se v Kanaánu odehrálo mnoho bitev: zde je několik z nich:

Jako otroci v Egyptě a pastýři, které Egypťané nenáviděli, se Izraelité nemohli asimilovat s Egypťany. Kniha „735 Baffling Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 735 záhadných biblických otázek), str. 49, to výstižně vyjadřuje: „Často jsou věci, které se v našem životě jeví jako nejbolestivější, ve skutečnosti Boží požehnání v přestrojení, které jako takové rozpoznáme teprve tehdy, když uplynutí času odhalí záměr, který Bůh měl na mysli.“

Otázka: Jak stará byla Miriam v Ex 1,7–8?

Odpověď: Nevíme to, ale zřejmě byla dost stará na to, aby hlídala dítě, a zároveň příliš mladá na to, aby musela pracovat. Možná byla o 8–12 let starší než Mojžíš.

Otázka: Jak do toho z archeologického hlediska zapadají hyksósští vládci v Ex 1,8?

Odpověď: Hyksósové byli národ ze Středního východu, který díky svým vyspělým bojovým vozům dobyl Egypt v letech 1760–1640 př. n. l. Egyptu vládli po určitou dobu a byli postupně vyhnáni v letech 1573/55–1540 př. n. l. Když Jákob a jeho rodina přišli do Egypta, byli u moci Egypťané z doby před příchodem Hyksósů, jak vyplývá z Genesis 46:34 a 43:32.

Genesis 46:34 uvádí, že Egypťané se nechtěli stýkat s pastýři, a Hyksósové byli nazýváni „pastýřskými králi“.

Genesis 43:32 uvádí, že tito Egypťané nechtěli jíst s [asijskými] Hebrejci.

Pokud tedy Hyksósové nemohli být egyptskými vládci v době, kdy Jákobova rodina přišla do Egypta, „nový faraón“ by se mohl obávat těch, kteří zastávali vysoké pozice za vlády předchozího faraóna. Navíc, když byli Hyksósové vyhnáni, původní Egypťané mohli stále pociťovat nedůvěru vůči neegyptským Asiatům, jako byli Hebrejci.

Otázka: Je pravda, jak tvrdí ateista (Capella), že v Ex 1:8–10 neexistují žádné archeologické důkazy o tom, že by Izraelité byli v Egyptě?

Odpověď: Ne, důkazů je dostatek. Nejenže se zde vyskytují zmínky o „Habiru“, ale papyrus Brooklyn 35.1446 uvádí mnoho příkladů Asiatů, kterým byla dána egyptská jména. Někteří z těchto Asiatů pocházejí z kmenů Issachar a Ašer. Podrobnější odpověď najdete také v následující otázce a další informace v diskusi k Exodu 11:5–12:30.

Otázka: Zmínili se v Ex 1:8–10 o Mojžíšovi nějací předkřesťanští pohani?

Odpověď: Na jedné straně Origenes (225–254 n. l.) ve svém Komentáři k Písni písní, první homilii, str. 273, uvádí, že nikdo, a totéž potvrzuje poznámka pod čarou č. 37 překladatele. (Ancient Christian Writers, sv. 26.) Julius Africanus (235–245 n. l.) však tvrdí něco jiného. Píše: „Například Polemo v první knize své Řecké historie uvádí: ‚Za vlády Apia, syna Phoronea, opustila část egyptské armády Egypt a usadila se v Palestině zvané Syrská, nedaleko Arábie: zjevně se jedná o ty, kteří byli s Mojžíšem.‘ A Apion, syn Poseidoniův, nejpilnější z gramatiků, ve své knize Proti Židům a ve čtvrtém svazku svých Dějin uvádí, že za vlády Inacha, krále Argosu, kdy v Egyptě vládl Amosis, se Židé vzbouřili pod vedením Mojžíše. I Herodotus se zmiňuje o tomto povstání a o Amosovi ve své druhé knize a jistým způsobem také o samotných Židech, řadí je mezi obřezané a nazývá je Asyřany z Palestiny, snad kvůli Abrahamovi. A Ptolemaios z Mendesu, který vypráví dějiny Egypťanů od nejstarších dob, podává o všech těchto věcech stejný popis; takže mezi nimi obecně není žádný rozdíl v chronologii, který by stál za zmínku.“ Otcové přednicejští, svazek 6, Julius Africanus, fragment 13, str. 124.

Otázka: Existuje kromě Bible v Ex 1,8–10 nějaký důkaz o tom, že Izraelité byli v Egyptě zotročeni nebo že z Egypta vyšli?

Odpověď: Někteří kritičtí „vědci“ stále věří zastaralé teorii, že neexistují žádné důkazy o tom, že by Izraelité byli v Egyptě nebo z něj odešli. Možná by si měli přečíst „nápis na zdi“. Malba na stěně hrobky Khnumhotepa (1892 př. n. l.) v Beni Hasan v Egyptě zobrazuje 37 „Asiatů“, tedy neegyptských lidí z Blízkého východu. Měli černé vlasy, špičaté vousy, dlouhé pestrobarevné pláště, luky a vrhací tyče.

Křesťanští badatelé ve svých příspěvcích do Wycliffeova slovníku biblické archeologie, v „The Expositor’s Bible Commentary“ a v dalších knihách shromáždili velké množství důkazů o tom, že Izraelité v Egyptě pobývali. Křesťanští badatelé nejen učí, že Izraelité pobývali v Egyptě přibližně v letech 1875–1445 př. n. l., ale i sekulární archeolog David M. Rohl ve své knize Pharaohs and Kings: A Biblical Quest (Crown Publishers 1995) dokumentuje důkazy, které jsou v souladu s odchodem Izraelitů z Egypta. Zde je seznam „deseti nejdůležitějších“ faktů, které podporují teorii o odchodu Izraelitů z Egypta.

10. Kostry dlouhovlasých asijských ovcí ukázaly, že se poprvé objevily v egyptské deltě přibližně v době Josefa (1900–1800 př. n. l.). Josefovo egyptské jméno „Zaphenath-Paneah“ bylo pravděpodobně „Zat-en-aph“ (ten, který je nazýván) a „Ipiankhu“ (Ipu je naživu). Jméno Ipiankhu a jeho varianty byly v Josefově době běžné, ale dříve ani později se příliš nevyskytovaly. Mnoho dalších hebrejských jmen se nachází na egyptském papyru v Brooklynském muzeu (35.1446). Za vlády faraóna Sobekhotepa III. (přibližně 1540 př. n. l.) bylo do oblasti Théb přesunuto velké množství otroků. Z celkových 95 jmen patřilo více než 50 % Asiatům a vedle nich byla uvedena jejich egyptská jména. Mnohá z těchto egyptských jmen mají jako první část výraz „ten/ta, kdo se jmenuje“. Někteří z těchto lidí byli zaznamenáni jako pocházející konkrétně z kmenů Issachar a Ašer.

Kromě toho se mezi hebrejskými jmény vyskytují jména Menahem a Šifra. To se však odehrálo 100 let před Šifrou z 1. kapitoly knihy Exodus. Walter Kaiser ve své knize A History of Israel (Dějiny Izraele), str. 84, a v The Expositor’s Bible Commentary (Biblický komentář Expositor’s), svazek 2, str. 307, uvádí, že pokud jde o tato dvě semitská jména, jméno Šifra pravděpodobně pochází ze slova Sp-ra (krásná) a jméno Pua je pravděpodobně odvozeno od ugaritského slova „Pgt“, což znamená „dívka“ nebo „nádherná“.

Také Leidenův papyrus 348 obsahuje rozkaz „rozdělit příděly obilí vojákům a ‚Apiru, kteří přepravují kameny k velkému pylonu v Rames[s]esu“. ‚Apiru byli pravděpodobně Hebrejci.

9. Mít za zástupce někoho, kdo nebyl Egypťan, dávalo smysl. Kdyby se Josef pokusil o vzpouru, Egypťané by ho nenásledovali. Je zaznamenáno, že Kanaánci, jako například Meri-Ra a Ben-Mat-Ana, zastávali vysoké pozice na egyptském dvoře. Semita jménem Yanhamu byl zástupcem Amenhotepa III. se sídlem v Gaze.

8. Cihly se používaly k výstavbě některých egyptských měst, jako například Pithomu. V Pithomu byly na nejnižší úrovni nalezeny cihly vyrobené se slámou. Na střední úrovni obsahovaly cihly pouze strniště. Na nejvyšší úrovni archeologové zjistili, že cihly byly vyrobeny zcela bez pojiva. Hrobka egyptského šlechtice jménem Rekhmere / Rek-mi-Re v Thébách z 15. století př. n. l. obsahuje malbu otroků vyrábějících cihly.

7. Byly nalezeny důkazy o velké katastrofě s velkým počtem narychlo pohřbených těl. Vysoký počet úmrtí však nedokazuje ani nevyvrací, že k tomu došlo v důsledku náhlé události, k níž došlo přes noc.

Také Tacitus ve 5. knize „Historií“ uvádí různé domněnky o tom, že Židé pocházejí z Kréty, Egypta, Etiopie či že jsou Asyřané, a poté vypráví zajímavý příběh. „Většina autorů se však shoduje v tom, že když kdysi v Egyptě vypukla nemoc, která strašlivě znetvořovala tělo, král Bocchoris, hledaje lék, se poradil s Hammonovým věštcem a bylo mu přikázáno, aby očistil své království a odvedl tento bohy nenáviděný národ do nějaké cizí země. Lidé, kteří byli shromážděni po pečlivém pátrání a ocitli se opuštění v poušti, z větší části seděli v otupělosti zármutku, dokud je jeden z vyhnanců jménem Mojžíš nevaroval, aby nehledali žádnou úlevu u Boha ani u lidí, jelikož byli opuštěni oběma, ale aby se spoléhali sami na sebe a za svého nebeského vůdce přijali toho muže, který jim jako první pomůže zbavit se současného utrpení… Mojžíš, který si chtěl zajistit svou budoucí autoritu nad národem, zavedl pro ně novou formu uctívání, protikladnou všemu, co praktikují ostatní lidé. … Zabíjejí berana, zřejmě na posměch Hammonovi, a obětují vola, protože Egypťané ho uctívají jako Apise.“ (citováno z díla *The Annals and The Histories* od P. Cornelia Tacita, Encyclopedia Britannica, Inc. 1952.)

6. Egyptský text datovaný kolem roku 1350 př. n. l. popisuje podivnou událost z dřívější doby: „Slunce je zakryto a nesvítí lidem do očí. Život již není možný, když je slunce skryto za mraky. Ra [bůh] odvrátil svou tvář od lidstva. Kéž by svítilo byť jen jednu hodinu! Nikdo neví, kdy je poledne. Stín člověka není rozeznatelný. Slunce na nebi připomíná měsíc…“ To by se mohlo vztahovat k temnotě nad zemí. Pravděpodobně se to nevztahuje k erupci sopky na ostrově Théra, protože k té došlo asi o 200 let dříve. (Toto je z Ipuwerova papyru).

5. Faraon Thutmose IV. zřejmě nebyl prvorozeným synem. Na Stéle snů Thutmose IV. (1421–1410 př. n. l.), nalezené mezi předními tlapami Sfingy v Gíze, slíbil bůh Harmakhis Thutmosovi zvláštní pomoc, aby se stal příštím faraonem, výměnou za odstranění písku, který se nahromadil u Sfingy. Kdyby byl prvním v pořadí nástupnictví po svém otci Amenhotepovi II. (1450/1447–1401/1385), pravděpodobně by žádnou zvláštní pomoc nepotřeboval. Walter Kaiser ve své knize A History of Israel na str. 90 uvádí, že nejstarší bratr Thutmose IV. se jmenoval Webensenu. Webensenu byl pohřben v královské hrobce a pravděpodobně to byl právě on, kdo zemřel během desáté rány. Druhým synem Amenhotepa II. byl Khaemwaset, který se oženil ještě před svou smrtí. Jak uvádí Kaiser: „Ačkoli tedy stélu se sfingou nelze považovat za přímý důkaz smrti prvorozeného, egyptologové přinesli dostatek důkazů na podporu časného data exodu a skutečnosti, že Thutmose IV. skutečně nepočítal s tím, že nastoupí po svém otci na trůn.“

4. Smíšené egyptsko-hebrejské nápisy v jeskyních poblíž hory Sinaj popisují rozestoupení moře, Mojžíše a lov křepelek. Nejzajímavější však je, že jazyk byl směsicí egyptštiny a hebrejštiny. O tom věděl i historik Diodorus Siculus (10 př. n. l.). Také u vchodu do měděných dolů na Sinaji se nacházejí stovky nápisů. Většina z nich je v egyptských hieroglyfech, ale asi 40 nápisů je v jakési protosinaitské abecední písmu z 15. století př. n. l. Tyto důkazy jsou však „sporné“, protože není možné určit, kdy byly tyto nápisy vytvořeny.

3. Egyptská armáda, která do té doby ovládala Kanaán, podivně chyběla. O egyptské armádě se už moc neslyší až do doby faraóna Sethiho I., který v roce 1300 př. n. l. zničil Hazor.

2. V Jerichu objevil Bryant G. Wood pevné hradby, velké množství obilí (což naznačuje krátké obléhání) a žádné stopy po drancování (jelikož obilí tam stále bylo). John Garstang byl tím, kdo jako první nalezl hojné množství zuhelnatělého obilí. Kniha „Hard Sayings of the Bible“ (str. 182–183) zmiňuje některé důkazy o zemětřesení o síle 8 stupňů Richterovy stupnice, které mohlo zanechat trhliny ve zdech. Vnitřní hliněné zdi se zřítily na vnější kamennou zeď a vytvořily tak vhodnou rampu. Kdy k tomuto dobytí došlo? Keramika z Kypru naznačuje datum mezi lety 1450 a 1400 př. n. l. Na egyptských amuletech je vyryto jméno tehdejšího faraóna, a to až do doby Jozueho. Na počátku 20. století John Garstang nesprávně datoval zdi Jericha do Jozueho doby, ale Kathleen Kenyonová dokázala, že se Garstang mýlil, jak uvádí Wycliffe Bible Dictionary na str. 575. Datování pomocí uhlíku 14 určuje zničení na rok 1410 př. n. l. +/- 40 let.

1. Pokud jde o zničení měst v Kanaánu, Jozue uvádí, že byly zničeny pouze následující města: Debir, Eglon, Hazor, Hebron, Jericho, Lachiš, Libna, Makkeda a Ai. Archeologové zjistili, že v té době byla zničena následující města: Arad, Debir, Hazor, lokalita el-Khalil (Hebron?), Jericho a Lachiš. Lokalita v Beitinu (Bethel?), město Gibeon a lokalita v Khirbet Nisya byly opuštěny. Možná bylo malé městečko Ai zničeno tak důkladně, že jeho pozůstatky již nikdy nebudou nalezeny. Kdo tato města zničil? Tabulky z Tell el-Amarna nám to jasně říkají. Dopisy z Tell el-Amarna byly napsány z Kanaánu egyptskému faraónovi kolem let 1500–1370 př. n. l. Zmiňují se v nich o obávaných „Habiru, kteří se zmítali v amoku“. Zajímavé je, že zmiňují také krále Lab’ayu ze Šechemu [gibeonského města], který byl zrádcem, protože se spojil s habirskými útočníky. Později také stéla faraóna Merenpta/Merneptaha (1229/1225 př. n. l.) zmiňuje lid zvaný Izrael v severním Kanaánu.

Kromě toho časopis Biblical Archaeology Review, svazek 7 (září–říjen 1981), uvádí, že existují důkazy o syro-palestinských pozůstatcích poblíž egyptského Qantiru z let 1700–1500 př. n. l.

Kromě toho Julius Africanus (píšící v letech 235–245 n. l.) zmiňuje starověké řecké historiky, kteří psali o exodu. „Například Polemo v první knize své Řecké historie říká: ‚Za vlády Apia, syna Phoronea, opustila část egyptské armády Egypt a usadila se v Palestině zvané Syrská, nedaleko Arábie: zjevně se jedná o ty, kteří byli s Mojžíšem.‘ A Apion, syn Poseidoniův, nejpilnější z gramatiků, ve své knize Proti Židům a ve čtvrté knize svých Dějin uvádí, že za vlády Inacha, krále Argosu, kdy v Egyptě vládl Amosis, se Židé vzbouřili pod vedením Mojžíše. I Herodotus se zmiňuje o tomto povstání a o Amosovi ve své druhé knize a jistým způsobem také o samotných Židech, řadí je mezi obřezané a nazývá je Asyřany z Palestiny, snad kvůli Abrahamovi. A Ptolemaios z Mendesu, který vypráví dějiny Egypťanů od nejstarších dob, podává o všech těchto věcech stejný popis; takže mezi nimi obecně není žádný rozdíl v chronologii, který by stál za zmínku.“ „Ante-Nicene Fathers“, svazek 6, Julius Africanus, fragment 13, s. 124.

Není to poprvé, co kritičtí „vědci“ nebrali v úvahu archeologické nálezy. Například o Chetitech se archeologové dozvěděli již v roce 1892. Někteří vědci však o deset let později (1902, E.A.W. Budge) stále pochybovali o jejich existenci.

Závěr: Je těžké plavat proti proudu, když se tato skeptická teorie topí v moři faktů. Archeologie tedy dnes naznačuje, že biblický záznam dokazuje důvěryhodnost Bible. Jelikož je Bible přesná v popisu tolika drobných detailů, možná bychom ji měli považovat za přesnou i v tom, čím se sama prohlašuje: za Boží sdělení určené nám.

Dalšími zdroji zajímavých archeologických informací o Izraelitech v Egyptě jsou: *Can Archaeology Prove the Old Testament?* od Ralpha O. Muncastera, *Encyclopedia Britannica*, *Encyclopedia of Bible Difficulties* od Gleasona Archera (Zondervan), „Evidence for Faith“ od Johna Warwicka Montgomeryho, „The New International Dictionary of the Bible“ od J. D. Douglase a Merrilla C. Tenneyho, „735 Baffling Bible Questions Answered“, str. 53, „The New Evidence That Demands a Verdict“ od Joshe McDowella a časopis „The Biblical Archaeology Review“.

Viz také zajímavé video o datování Exodu: https://www.youtube.com/watch?v=2JusQxiTXnE.

Otázka: Je pravda, že v Ex 1,8–10 „je dobře prokázáno, že Egypťané si sami postavili všechna svá města a památníky“, jak tvrdil ateista (Capella)?

Odpověď: Vůbec ne. Odpověď najdete v předchozí otázce.

Otázka: Proč v Ex 1,8–10 Bůh dopustil, aby byl jeho lid utlačován?

A: Bůh někdy z různých důvodů dopouští, aby byl jeho lid utlačován: kvůli výchově (Soudců), aby se oddělili ti, kteří nechtěli následovat, jako například v případě exilu atd. V tomto případě však, i když to Bible výslovně neuvádí, můžeme spekulovat.

Představte si, že ti lidé byli dobře placení zedníci, s nimiž se zacházelo dobře, když se na scéně objevil Mojžíš a prohlásil, že je Bůh vysvobodí. Proč by chtěli následovat Mojžíše, když se k nim faraón choval tak přátelsky? I když by svoboda v zaslíbené zemi byla lepší, mnozí z nich by nechtěli opustit pohodlí. Představte si, jak si někteří z nich, když se balili na odchod, lámali hlavu nad tím, jak by mohli přežít drsný život v poušti, když dosud znali jen život v pohodlí. Představte si, jak museli spoléhat na Boha i v otázce vody a jídla, když v poušti nic z toho nebylo, zatímco dříve žili v takovém pohodlí, že se na Boha nemuseli spoléhat vůbec v ničem. Můžeme tedy vidět alespoň některé důvody, proč jim Bůh tyto těžkosti dopustil.

I přesto si někteří lidé v poušti stále stěžovali, někteří se chtěli vrátit do Egypta a někteří zpochybňovali Mojžíšovu autoritu.

Možná se nám to nelíbí, ale někdy nás Bůh musí uvést do nepohodlí, než se vzchopíme, dáme se do pohybu a uděláme to, co od nás Bůh chce.

Otázka: Co víme mimo Bibli o egyptských otrokářích z Ex 1,11?

Odpověď: Egyptský termín „ser“ se nachází na nástěnné malbě v thébské hrobce Rekhmira, který byl dozorcem výroby cihel za vlády Thutmose III. Nástěnná malba zobrazuje otrokáře s těžkými biči. Egyptský hieroglyf je zajímavý: hlava a krk žirafy.

Nástěnná malba v Abd-el-Gurnahu zobrazuje stavbu Amonova chrámu v Karnaku s otroky, kteří vypadají jako Semité. Nad nimi stojí dohlížitel s tímto nápisem: „Dohlížitel říká svým dělníkům: Metla je v mé ruce; nebuďte líní.“ Je zajímavé, že v Exodu 5:17 jsou Izraelité výslovně obviněni z toho, že „jsou líní“.

Otázka: Kde se v Ex 1,11 nacházela dvě města Pithom a Rameses?

Odpověď: Pithom (dům [boha] Atuma) leží u vádí Tumilat, těsně východně od delty Nilu. Jedná se buď o ruiny v Tell er-Rababeh, nebo o Tell el-Maskhuta, ležící 8–9 mil na východ. V Tell el-Maskhuta byly nalezeny cihly vyrobené bez slámy. Septuaginta dodává, že se jedná o stejné město jako „On“ neboli Heliopolis.

Dříve se mělo za to, že město Ramses se nacházelo v Tanisu/Zoanu. Nyní se však podle Hanse Goedickeho v časopise Biblical Archaeology Review, sv. 7 (září–říjen 1981), předpokládá, že leželo poblíž Qantiru. Existují zde nálezy syrsko-palestinských pozůstatků z let 1700–1500 př. n. l.

Otázka: Odkud pochází termín „faraon“ v Ex 1,11?

Odpověď: Význam slov se v průběhu času někdy mění. V období od 2 500 do 2 000 př. n. l. slovo „faraon“ původně znamenalo „velký dům“ (palác), ale postupně začalo označovat egyptského krále, který v něm bydlel.

Otázka: Jak mohly dvě hebrejské porodní báby v Ex 1,15 pečovat o tolik hebrejských porodů?

Odpověď: Zjevně se nevěnovaly každému porodu, ale dohlížely na ostatní. Egyptskou společnost řídili dozorci nad různými řemesly.

Otázka: Existují kromě Bible nějaké důkazy o jménech Šifra a Pua v Ex 1,15–19?

Odpověď: Nejsou mi známy žádné důkazy o jménu Puah. Avšak egyptský papyrus v Brooklynském muzeu (35.1446), datovaný přibližně do roku 1540 př. n. l., zmiňuje jistou Šifru. Tato Šifra žila více než století před Šifrou zmíněnou v knize Exodus.

Otázka: Jak mohl Bůh v Ex 1,16–19 požehnat hebrejským porodním bábám Šifře a Pua za to, že lhaly faraónovi?

Odpověď: Křesťané se v odpovědi na tuto otázku liší.

1. Mnozí říkají, že Bůh požehnal jejich víře, s níž se postavily za to, co je správné, a odpustil jim, že kvůli tomu lhaly. Navíc Desatero přikázání ještě nebylo dáno.

2. Jiní tvrdí, že věřící by v situacích ohrožujících život a smrt neměli říkat pravdu zlým lidem, kteří si ji nezaslouží.

3. Šifra a Pua nemohly osobně přivést na svět všechna ta miminka: spíš dohlížely na „armádu“ porodních asistentek, které tu práci vykonávaly. Porodní asistentky pod jejich vedením mohly lhát nebo záměrně přijít pozdě.

Otázka: Nebylo v Ex 1,16 nerozumné, že faraón chtěl Izraelity zabít, když byli dobrými otroky?

Odpověď: Egypťanů bylo pravděpodobně asi 4,1 milionu (+/- milion). Vzhledem k tomu, že porodnost Izraelitů byla vyšší než u Egypťanů, jejich počet se mohl pohybovat kolem 2 milionů, a proto se faraón začal obávat.

Jen tak na okraj: zatímco faraón nařídil zabít všechny hebrejské chlapce, Bůh ironicky nechal jednoho vyrůst ve svém vlastním domě.

Otázka: Proč chtěl faraón v Ex 1,16 zabít hebrejské chlapce místo dívek v době, kdy se narodil Mojžíš? Člověk by si myslel, že by to mělo být naopak, protože muži a chlapci narození dříve mohli během stejného období oplodnit několik žen, což by způsobilo větší nárůst populace. Nebo proč nezabil obě pohlaví?

Odpověď: Písmo neuvádí, proč se faraón takto rozhodl. Můžeme však uvést několik možných důvodů.
1) Egypťané se možná obávali, že z chlapců vyrostou vojáci a vzbouří se. Ženy by Egypťané tolik neobávali.

2) Dívky by i tak byly docela užitečnými pracovnicemi, protože Egypt byl významným vývozcem látek a mohly by se stát tkadlenami.

3) Dívky by se mohly stát manželkami nebo konkubínami egyptských mužů a mít děti, které by byly vychovávány jako Egypťané.

Otázka: Proč byl v Ex 1,16 Mojžíš v nebezpečí, že ho faraón zabije, zatímco jeho starší bratr Áron zjevně v takovém nebezpečí nebyl?

Odpověď: Podle Waltera Kaisera v knize „A History of Israel“ (str. 89), pokud se Mojžíš narodil v roce 1526 (80 let před exodem), narodil by se v prvním roce vlády Thutmose I. (1526–1512 př. n. l.), a ten byl zřejmě faraonem, který tento výnos vydal.

Jen pro doplnění: faraonem, který chtěl Mojžíše zabít poté, co ten zabil Egypťana, byl pravděpodobně Thutmose III. (1504–1450 př. n. l.). Žádný jiný faraon nežil dostatečně dlouho, a buď je popis v knize Exodus přesný, nebo by se dalo říci, že to byla „velká náhoda“, že jediný faraon, který žil dostatečně dlouho, náhodou vládl právě v době, která do toho zapadá.

Otázka: Mají věřící podle Ex 1,17 bát se Boha?

Odpověď: Ano. Viz druhá část odpovědi k Exodu 9:30.

Otázka: Jak moc se v Ex 2,1 podobá příběh o Mojžíšovi v košíku příběhu o Sargonovi?

Odpověď: Sargon z Akkadu (cca 2355–2279 př. n. l.) byl podle legendy vložen do košíku z rákosí potřeného smolou a vypuštěn na řeku. Zahradník Akki ho zachránil a vychoval jako svého syna. Mojžíšova matka však tak učinila kvůli královskému zákonu a neopustila ho, ale poslala Miriam, aby na něj dohlížela.

Otázka: Co je na hebrejských slovech v Ex 2,2–3 neobvyklého?

Odpověď: V Exodu 2:2 je přídavné jméno v výrazu „krásné/zdravé dítě“ stejné hebrejské slovo pro „dobrý“, jaké se vyskytuje v Genesis 1. V Exodu 2:3 je hebrejské slovo pro „košík“ stejné slovo, jaké se používá pro Noemovu archu. Hebrejské slovo pro „rákosí“ (bez samohlásek) je stejné slovo jako Rudé/Rákosové moře, které Mojžíš a Izraelité překročili.

Otázka: Pokud Bůh v Ex 2:3 miloval Mojžíše, proč dopustil, aby byl vystaven tak velkému nebezpečí utonutí, podchlazení a útoku krokodýlů?

Odpověď: Bůh vidí vše, a je jisté, že některé věci nevidí tak, jak je vidíme my. Všemohoucí Bůh měl dostatek moci, aby zajistil Mojžíšovu bezpečnost. I kdybychom se ocitli uprostřed té nejstrašnější povodně, nejbezpečnějším místem je střed Boží vůle.

Jsem si jistý, že tato zkušenost Mojžíšovi ještě více utvrdila, že byl zachráněn pro zvláštní poslání. Ostatní mohli vidět, že stejně jako Bůh ochránil Mojžíše, může ochránit i je.

Otázka: Proč by se ve 2. Mojžíšově 2:5 chtěla faraonova dcera koupat v Nilu a co ti krokodýli?

Odpověď: Dnes se krokodýli nevyskytují severně od Asuánu, ale ve starověku se vyskytovali až na severu u Memfisu. Princezna by se chtěla koupat v oblasti delty na severu (kde žili Hebrejci), aby se vyhnula krokodýlům. Je pravděpodobné, že se faraonova dcera koupala v malém přítoku, ne nutně v hlavním toku Nilu. Navíc tato koupel sloužila spíše k rituálnímu očištění než jen k umytí.

Otázka: Víme z jiných zdrojů než z Bible něco o faraonově dceři, o které se píše v Ex 2,7–10?

A: Je to možné, protože by se mohlo jednat o královnu Hatšepsut. Mojžíšovi bylo 80 let, když začal exodus, a ten se odehrál kolem roku 1447 př. n. l., plus minus 4 až 5 let. To by znamenalo, že Izraelity utlačoval faraón Thutmose III. (1504–1450 př. n. l.). Putování v rámci exodu se odehrálo hlavně za vlády jeho syna Amenhotepa II. (cca 1445–1425 př. n. l.). Mimochodem, na „Sněčné stéle“ Thutmose IV. se mu ve snu zjevuje sfinga a říká mu, že se stane příštím faraonem, přestože není prvorozeným. Každopádně 80 let před rokem 1447 př. n. l. je rok 1527 př. n. l. Královna Hatšepsut, dcera faraóna Thutmose I., vládla jako regentka, zatímco Thutmose III. byl ještě dítětem (1504–1482 př. n. l.). Není tedy jisté, zda touto faraonovou dcerou byla právě královna Hatšepsut, protože faraon měl nepochybně i další dcery, ale je to možné. Pokud to však byla ona, byla po určitou dobu druhou nejmocnější osobou v Egyptě.

Otázka: Je jméno Mojžíš v Ex 2,10 egyptské nebo hebrejské?

Odpověď: Jméno Mojžíš je neobvyklé, protože je obojím. V hebrejštině pochází jméno Mosheh ze slova masah, což znamená „vytáhnout“. V egyptštině znamená sloveso ms/mes „vytáhnutý, narozený“ nebo „(ten a ten bůh) se narodil“. Gramaticky se jedná o staroegyptskou perfektivní formu. „ms“ je běžná koncovka ve jménech Ptahmose, Thutmose, Ahmose a Ramose. Ungerův biblický slovník uvádí, že egyptské jméno „ms’“ může znamenat „dítě nebo syn“.

Otázka: Jak mohl Mojžíš v Ex 2,14–15 opustit Egypt ze strachu před královým hněvem, když podle Žid 11,27 opustil Egypt bez strachu před královým hněvem?

Odpověď: V Exodu 2:14,15, když mu bylo 40 let, opustil Mojžíš Egypt poprvé ze strachu před královým hněvem. V Exodu 13–14, když mu bylo 80 let, opustil Mojžíš Egypt podruhé, aniž by se bál králova hněvu, a Židům 11:27 popisuje právě tento druhý případ. Mojžíš se vrátil podruhé, aby čelil svému strachu, ale tentokrát věděl, že má splnit poslání a že ho Bůh ochrání.

Pokud my sami ze strachu utečeme před zkouškou naší víry, Bůh nás někdy později přiměje vrátit se a postavit se stejné zkoušce.

Otázka: Jak to, že se Mojžíšův tchán v Ex 2,18 jmenoval Reuel, když v Ex 3,1 a 4,18 se jmenoval Jitro?

Odpověď: Můj vlastní tchán měl dvě nesouvisející jména (v čínštině a angličtině), takže si nemyslím, že by to bylo neobvyklé. To pravděpodobně nepovažovali za neobvyklé ani Abram/Abraham, Sarai/Sara, Jákob/Izrael, Ben-Oni/Benjamin, Zaphenath-Paneah/Josef, Hoshea/Jozue, Gedeon/Jerubbaal, Ammiel/Eliam, Batšeba/Bat-šua, Azariáš/Uziáš, Abijam/Abijáš, Jóachaz, syn Józiášův/Šallum, Eliakim/Jójakim, Jóachin/Jekonja/Konja, Sedekia/Matanja, Chananiáš/Šadrach, Mišael/Mešach, Azariáš/Abed-Nego, Daniel/Beltéšazzar, Šimon/Petr, Josef/Barnabáš, Silas/Silvánus a Saul/Pavel.

Lidé často měli v různých jazycích různá jména a zřejmě bylo poměrně běžné, že si později v tomtéž jazyce osvojili další jméno, jak by vám mohli potvrdit Gedeon/Jerubbaal a Hoshea/Jozue. Jedna z hypotéz zní, že je to častější v kulturách, které nemají příjmení. V tomto případě Walter Kaiser v knize *A History of Israel* (str. 92), s odkazem na *Ugaritic Textbook* od Cyruse H. Gordona (1965), uvádí, že jméno Jethro (stejně jako Hobab) se vyskytuje v ugaritštině. Re’u’el znamená „přítel nebo pastýř Boží“.

V jiných kulturách bylo běžné i používání více jmen. V Egyptě byla jména Osiris, Wennofer a Khent-amentiu jmény téhož boha. Sebek-khu a Djaa byli tou samou osobou. V Mezopotámii je Ahiqar tou samou osobou jako Aba’enlil-dari a Tiglath-Pileser je Pul. Lipit-Ištarovy zákony nazývají téhož boha Enlil a Nunamnir, zatímco Hammurapiho zákony uvádějí Inana/Ištar/Telitum a Nintu/Mama. V knize „Expositor’s Bible Commentary“, svazek 2, str. 313, se uvádí, že dvojí jména pro stejnou osobu jsou dobře známá i z jihoarabských pramenů. Kromě uvedení těchto příkladů Kenneth Kitchen ve své knize „Ancient Orient and Old Testament“ (IVP 1966), str. 121–124, zmiňuje, že dvojí jména byla běžná v Kanaánu, ve staré Jižní Arábii, u Huritů a u Chetitů.

Josephus měl alternativní vysvětlení. Domníval se, že Reuel bylo jeho jméno a Jethro jeho titul.

Otázka: Proč bychom měli v Ex 2,21–22 vzhlížet k Mojžíšovi, který [údajně] měl nemanželské dítě?

Odpověď: Písmo nikde neříká, že by Mojžíš měl nemanželské dítě. Když Exodus 2:21 uvádí, že Reuel dal Mojžíšovi svou dceru Zipporu, dal ji Mojžíšovi za manželku. Důkazem toho je, že Exodus 4:20 nazývá Zipporu jeho manželkou a v Exodu 4:25 Zippora, jeho manželka, označuje Mojžíše jako svého „manžela krve“.

Je to však zajímavá psychologická studie, když vidíme, do jaké míry někteří lidé vkládají do Písma své vlastní výklady (například Exodus 2:21–22), zatímco ignorují související pasáže (Exodus 4:20, 25), aby se pokusili najít nějaké obvinění proti Bohu a Jeho Bibli.

Otázka: Proč v Ex 2:23–25 Bůh čekal, až Mojžíšovi bude 80 let, než vysvobodil Izraelity?

Odpověď: Písmo to neříká, ale v Písmu můžeme najít náznaky některých možných důvodů.

Mojžíš byl zřejmě fyzicky dost silný na to, aby zabil Egypťana (Exodus 2:12) a zahnal několik pastýřů (Exodus 2:17). Možná jednal impulzivně, když se v Exodu 2:11–12 náhle rozhodl vzít věci do vlastních rukou a zabil toho Egypťana. Možná se Mojžíš nejprve musel naučit čekat na Boží vedení a plnit Boží vůli Božím způsobem, místo aby jednal podle svého.

Mojžíšovi bylo 80 let, když ho Bůh povolal z hořícího keře. Možná se po 40 letech života v odlehlé poušti naučil lépe spoléhat na Boží moc.

Exodus 2:23 uvádí, že zemřel egyptský král (tj. faraón). Jelikož zemřel faraón, který se v Exodu 2:15 pokusil Mojžíše zabít, mohl se Mojžíš znovu dostavit před dvůr.

Po celou dobu svého zajetí Bible nikde neuvádí, že by Hebrejci volali k Bohu o pomoc, až do Exodu 2:23–24. Teprve tehdy Bůh znovu uvedl Mojžíše na scénu. Může to znít jako samozřejmost, ale pokud máte problém, uvědomujete si, že máte problém a potřebujete Boží pomoc, proč byste se zdráhali volat k Bohu?

Otázka: Proč se v Ex 3,2 zjevil anděl Hospodinův v hořícím keři?

Odpověď: Ačkoli to Písmo přímo neuvádí, hořící keř nám dává několik podnětů k zamyšlení.

Boží zázrak v podobě hořícího keře, který neshořel, musel Mojžíše přilákat už z dálky. V budoucnu bude Boží zázračné působení při exodu jako světlo zářící napříč staletími, které také přitahuje lidi k Bohu. Když sdílíme Boží poselství s ostatními, ujistěme se, že jim ukážeme světlo Božího charakteru a skutků, a ne jen naše vlastní, mizerné, lidmi vytvořené ohně.

Oheň v poušti může být nebezpečný, pokud musíte urazit mnoho mil, abyste sehnali vodu na jeho uhašení. Písek také není příliš účinný. Přesto byl ten keř v bezpečí a neshořel. Izraelský lid se ocitl v nebezpečných situacích – nejprve, když Egypťané chtěli zabít novorozené chlapce, a později na poušti. Přesto však díky poslušnosti vůči Bohu mohli být uchráněni.

Na druhou stranu ne všichni byli na poušti v bezpečí. Když někteří neuposlechli, byli postihnuti morem, zahubeni ohněm nebo pohltěni zemí. Nenechte se oklamat lží, že „Bůh je bezpečný“. Bůh není bezpečný, ale Bůh je dobrý. Obraťme se k Bohu ve víře a poslušnosti, abychom díky Jeho milosti viděli laskavou, milosrdnou stránku Boha, a ne tu přísnou, hněvivou.

Otázka: Kdo přesně byl v Ex 3,2 anděl Hospodinův v hořícím keři?

Odpověď: Slovo „anděl“ může znamenat posel. Existují tři možnosti, a pojďme si je všechny prozkoumat.

Dobrá andělská bytost stvořená Bohem: Exodus 3:2 hovoří o „andělu Hospodinově“. Kdyby však šlo pouze o anděla, proč by si Mojžíš musel v Exodu 3:5 sundat obuv, protože se nacházel na svaté zemi?

Bůh (buď Trojice, nebo Otec): Ta Bytost řekla: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba.“ Mimochodem, zjevení Boha ve Starém zákoně se nazývá teofanie.

Ježíš Kristus: Raná církev to chápala jako zjevení Ježíše, Slova Božího, před Jeho vtělením na zemi. Ježíš mohl říci: „Já jsem Bůh…“ a Ježíš mohl být také poslem, neboli Slovem Boha Otce. Mimochodem, zjevení konkrétně Boha Syna ve Starém zákoně se nazývá christofanie.

Mezi raně církevní autory, kteří tvrdili, že to byl Ježíš, patří: První apologie Justina Mučedníka, kap. 63, str. 184 (cca 150 n. l.), Irenej (182–188 n. l.), Irenej: Proti herezím, kniha 4, kap. 29.2, str. 502 (182–188 n. l.), Klement Alexandrijský v díle „Výzva pohanům“, kap. 1, str. 173 (193–217/220 n. l.) a Tertullianus v díle „Odpověď Židům“, kap. 8, str. 163 (198–220 n. l.).

Otázka: Jak je možné, že se v Ex 3,8 a Gn 23 zmiňují Chetité v Palestině v době Mojžíše a Jozue?

Odpověď: Chetité byli národ s rozsáhlým územím a jedna z jejich kolonií se usadila v palestinských horách. Indoevropští Chetité vyplenili Babylon v roce 1590 př. n. l. Jiní se domnívají, že se zde jedná o Hatti, neindoevropský národ, který byl podmaněn již před rokem 2000 př. n. l. Slova „Hatti“ a „Hitti“ se v hebrejštině píší stejně.

Otázka: Proč se v Ex 3,8.17 a Joz 5,6 nazývá Kanaán zemí mléka a medu?

Odpověď: Pro Izraelity, kteří se věnovali pastevectví, to byla země s bujnými kopci a údolími, kde se dalo chovat dobře živené stádo a kde rostly květiny pro včely.

Otázka: Byl Mojžíš v Ex 3:10 a Ex 6:10–13 povolán Bohem v Midianu, nebo v Egyptě?

Odpověď: Mojžíš byl Bohem povolán nejprve v Midianu. Po návratu do Egypta však začal mít pochybnosti, a tak Bůh jeho povolání v Egyptě znovu potvrdil. I dnes někdy lidé potřebují znovu potvrdit to, o čem vědí, že je pravda.

Otázka: Proč v Ex 3,10–4,17 potřeboval Mojžíš povolání a proč ho potřebujeme i my?

Odpověď: Než Mojžíš nasadil svůj život na špici, Bůh mu potvrdil, že bude konat Jeho vůli. Když ostatní Izraelité zpochybňovali, kým Mojžíš vlastně je a zda jim může říkat, co je správné, Mojžíšova znamení je přesvědčila, že byl skutečně povolán. Když Mojžíš pocítil žár faraonova hněvu a démonické zázraky faraonových kouzelníků, potřeboval mít jistotu, že je přesně tam, kde má být.

Někdy se křesťanů ptají: „Proč si myslíte, že máte monopol na pravdu?“ nebo „Kdo vás povolal, abyste říkali ostatním, že půjdou do pekla, pokud odmítnou Krista, Syna Božího?“ Kdybychom neměli žádné povolání ani poselství od Boha, mohli by mít pravdu. Ale všichni křesťané mají obecné povolání, které dal sám Ježíš v Matoušovi 28:18–20. Pavel toto povolání opakuje ve 2. Timoteovi 4,1–2. Všichni máme zářit jako hvězdy ve vesmíru, když vyhlašujeme slovo života, jak je uvedeno ve Filipanům 2,15–16 a 2. Korinťanům 5,18–20. Když lidé zpochybňují vaše oprávnění, neznamená to, že mají problém s vaší autoritou, i když to tak možná dávají najevo. Spíše nesouhlasí se slovy a výlučnými tvrzeními o Kristu. Někdy není naším úkolem jen přesvědčovat lidi, ale ukázat, že existuje rozdíl mezi tím, čemu pohodlně věří, a tím, co řekl Ježíš. Jakmile ten rozdíl uvidí, musí se rozhodnout, koho budou následovat.

Někteří křesťané dostali konkrétní povolání, aby se věnovali určité službě, církvi nebo skupině lidí. Ne každý křesťan pociťuje konkrétní povolání a ne každý křesťan má stejné konkrétní povolání. Je snadné si představit, že vaše povolání se týká nejdůležitějšího aspektu služby a že jiná povolání nejsou tak důležitá, ale 1. Korinťanům 12 ukazuje, že to není pravda. Bez ohledu na to, zda věříte, že máte konkrétní povolání, či nikoli, jsme všichni povinni poslouchat obecná povolání určená všem věřícím v Bibli: šířit slovo, milovat druhé a žít život, který oslavuje Boha.

Otázka: Byl Mojžíš v Ex 3,18 klamný, když požádal faraóna, aby jim dovolil třídenní cestu, aby mohli přinést oběti?

Odpověď: Ne. Je třeba zvážit šest bodů a poté pravděpodobný důvod, proč tomu tak je.

1. Bůh řekl, že Izraelity nakonec trvale vyvede (Exodus 3:17), a v pravý čas tak Bůh učinil.

2. Bylo to Boží přikázání, nikoli Mojžíšova vlastní iniciativa, že v té době Mojžíš požádal faraóna pouze o třídenní cestu, místo o povolení opustit Egypt. (Exodus 3:18)

3. Bůh s jistotou věděl a řekl Mojžíšovi, že faraón nevyhoví ani této menší žádosti. (Exodus 3:19)

4. Hypoteticky řečeno, kdyby faraón této žádosti vyhověl, nic nenasvědčuje tomu, že by Mojžíš faraóna oklamal a nevrátil se.

5. Samozřejmě, kdyby odešli a vrátili se do Egypta, nebránilo by jim to v tom, aby později požádali o trvalý odchod.

6. Mlčet o určité věci není lhaní. Konkrétně, požádat o menší prosbu a mlčet o větší prosbě, o kterou požádáte později, není lhaní.

Proč by Bůh nechal Mojžíše zpočátku žádat pouze o tento menší požadavek? Pravděpodobně to nebyl podvod, ale milost. Bůh dal faraónovi a Egypťanům šanci, aby nejprve souhlasili s menším požadavkem a postupně si zvykli na myšlenku propuštění Izraelitů. Avšak v téže chvíli, kdy Bůh tuto příležitost dal, již s jistotou znal výsledek faraónova svobodného rozhodnutí. Dnes Bůh nabízí všem úžasnou příležitost spásy, ale již zná výsledky svobodného rozhodnutí každého z nás.

Otázka: Jak mohl Bůh v Ex 3,22 a Ex 12,33–36 říci Izraelitům, aby od Egypťanů něco žádali?

Odpověď: Hebrejské slovo sa’al znamená „požádat“, nikoli „vypůjčit si“. Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Žádný podvod: Egypťané věděli, že Izraelité odcházejí a že si tyto věci ponechají: Exodus 12:31–36. Hebrejské slovo pro kořist, nissaltem, výslovně nenaznačuje krádež, podvod ani klam. Dále se uvádí, že „slovo ‚půjčil/vypůjčil‘ se často chápe takto kvůli vlivu špatných překladů v době, kdy se hebrejština neznala, nebo – jako je tomu dnes – kvůli racionalistickým předsudkům.“

2. Žádné donucení: Egypťané k nim byli nakloněni a v Exodu 12:33–36 je dokonce vybízeli k odchodu.

3. Žádná nespravedlnost: Tyto věci představovaly malou kompenzaci za zabíjení novorozenců a 400 let otroctví. Tento třetí pojem (stejně jako nepřímo i první dva) vyjádřil Tertullianus v díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 2, kapitola 21, str. 313–314 (207/208 n. l.). Tuto odpověď najdeme také u Irenea (182–188 n. l.) v díle Proti herezím, kniha 5, kapitola 30, verš 2.

Shrnutí: Izraelité vznesli otevřenou žádost a Egypťané, kteří s nimi již soucítili, jejich žádosti vyhověli.

Otázka: Jak mohl Bůh v Ex 3,22 a Ex 12,33–36 [údajně] učit Izraelity k nepoctivosti a krádeži? (tuto otázku položil ateista)

Odpověď: Požádali jste někdy o něco? Pokud ano, dělá to z vás zloděje? Samozřejmě že ne, to je nesmysl. Stejně tak:

1. Egypťané věděli, že Izraelité odcházejí. Ve skutečnosti Egypťané v Exodu 12:33 Izraelity dokonce žádali, aby si pospíšili a odešli.

2. Izraelité o ty věci Egypťany požádali (Exodus 12:35–36).

3. Egypťané byli k Izraelitům nakloněni a ty věci jim dali (ne půjčili). (Exodus 3:22; 12:36).

Jak bylo zmíněno v předchozí odpovědi, v knize „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 2, str. 324, se uvádí, že hebrejské slovo pro kořist, nissaltem, výslovně nenaznačuje krádež, podvod ani klam.

Otázka: Co se můžeme naučit z Mojžíšovy reakce na Boží povolání v Ex 4?

Odpověď: Bůh nejprve Mojžíšovi ukázal svou podivuhodnou moc (Ex 3,2), poté trpělivost, s níž se vypořádával s Mojžíšovými výmluvami pramenícími z nedůvěry (Ex 4,1–13), a nakonec se proti Mojžíšovi rozhořel jeho hněv. Máme povinnost poslouchat Boží volání a neporušovat je ze strachu, vzpurnosti nebo přesvědčení o vlastní nedostatečnosti. Doufejme, že se nedostanete do situace, kdy rozhněváte Boha, než nasloucháte jeho volání.

Když Mojžíš řekl, že je nedostatečný, můžeme v tom vidět dvě pravdy a jednu nevěřící lež.

1. Mojžíš uvedl faktické pravdy, že lidé pravděpodobně nebudou chtít věřit neznámému cizinci a že má potíže s řečí.

2. Mojžíš upřímně věděl, že ve své přirozené podstatě není schopen úspěšně splnit tento úkol.

3. Mojžíš uvěřil lži, která popírá víru, a sice že Bůh není dost velký na to, aby skrze Mojžíšovu nedostatečnost uskutečnil svou vůli. Modlím se, abyste, pokud máte tuto lež ve svém srdci, ji odhalili, vyznali tento hřích před Bohem a rozhodli se uvěřit, že Boží velikost je větší než i vaše nejhorší slabosti.

Otázka: Jak se v Ex 4,3–5 může neživá hůl proměnit v hada?

Odpověď: Nejedná se o pouhou optickou iluzi, neboť v Exodu 7:12 had dokázal polykat. Bůh je větší než přirozené fyzikální a biologické zákony, ne naopak.

Otázka: Nejenže Bůh v Ex 4,11 dovoluje, ale dokonce činí lidi němými, hluchými a slepými?

Odpověď: Ať se nám to líbí nebo ne, Bůh vědomě dopouští každé zlo a každé postižení, které se stane. Navíc má Bůh často zvláštní záměr, proč stvořil lidi tak, jak jsou. Skrze Mojžíše bylo vykonáno tolik mocných zázraků, a přesto se Bůh rozhodl, že ho stvoří s vadou řeči (Exodus 4:10–13, 6:12, 30) a že ji neodstraní. Stejně tak bylo skrze Pavla vykonáno tolik zázraků, a přesto se Bůh v 2. Korinťanům 12:7–9 rozhodl, že Pavlův trn neodstraní.

Otázka: Proč je ve 2. Mojžíšově 4:18 jméno „Jitro“ napsáno různými způsoby?

Odpověď: Mnoho jazyků, včetně arabštiny, má pro podstatná jména různé koncovky v závislosti na tom, jak jsou použita ve větě. Jméno Jethro bylo v hebrejštině na jednom místě přepsáno s jednou koncovkou a na jiném místě s koncovkou jinou. Stejně tomu bylo i u Araba Geshema/Gashmu v Nehemiášovi 2:19; 6:1–2, 6. Na Exodu 4:18 je obzvláště zajímavé to, že v tom samém verši se vyskytují obě koncovky. Zdá se, že autoři nebyli příliš puntičkářští, pokud jde o jednotný pravopis jmen, a my bychom také neměli být.

Otázka: Proč v Ex 4:18 Mojžíš řekl, že chce jít do Egypta, „aby zjistil, zda tam ještě jsou“?

Odpověď: Ať už byly jeho důvody správné či nesprávné, Mojžíš se rozhodl být neurčitý a skrýt svůj hlavní důvod pro návrat do Egypta. Bible Mojžíšovu tajnůstkářství neobhajuje; pouze ji zaznamenává.

Otázka: Jakým způsobem byl Izrael v Ex 4,22 Božím prvorozeným?

Odpověď: Prvorozený měl zvláštní práva, výsady a povinnosti. Izrael byl Božím vyvoleným lidem; skrze něj se Boží slovo rozšíří po celé zemi. Izrael měl následující výsady:

Byl přijat za syny (Římanům 9:4)

Byla jim svěřena samotná Boží slova (Římanům 3:2) a přijetí zákona (Římanům 9:4)

Patriarchové (Římanům 9:5)

Lidský rodokmen Krista (Římanům 9:5).

Otázka: Proč Bůh v Ex 4,24 málem zabil Mojžíše?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit čtyři body:

Situace: Ačkoli Bůh věděl, že Mojžíš nezemře, pro Mojžíše a Zipporu vypadala situace beznadějně.

Příčina: Není uvedeno, jak se Mojžíš ocitl na pokraji smrti, možná kvůli nemoci, ale oni věděli, že Bůh to nejen dopustil, ale záměrně to způsobil.

Kázeň: Zippora a Mojžíš nedodrželi smlouvu o obřízce uzavřenou s Abrahamem a Bůh je káral, dokud tak neučinili, nebo dokud nebyl Mojžíš přiveden na pokraj smrti.

Varování: Jak Mojžíš zjistil, nikdo se nemůže stát tak velkým, aby už nemusel poslouchat Boha.

Otázka: Měli by lidé podle Ex 4,30 věřit kvůli znamením?

Odpověď: Lidé by neměli věřit v Boha jen kvůli znamením. Znamení mají své místo při utvrzování víry v Boží posly. Tato znamení nesloužila k tomu, aby těmto lidem dokázala Boží existenci; spíše sloužila k potvrzení, že Mojžíš pochází od živého Boha.

Otázka: V Ex 4,31 a Ex 6,9 – uvěřili lidé Mojžíšovi, nebo ne?

Odpověď: Zpočátku v Mojžíše věřili (Ex 4,31), ale později (Ex 6,9) začali pochybovat, poté co faraón zvýšil jejich pracovní zátěž.

Otázka: Kdo byl v Ex 5:2 egyptským faraonem a kdy se odehrál exodus?

Odpověď: Faraonem, který zde zemřel, byl pravděpodobně Thutmose III. Jeho hlavní královnou byla Hatšepsut Meritre (nejedná se o jeho matku, slavnou Hatšepsut). Exodus se odehrál kolem roku 1446/1445 př. n. l. Důvodem pro toto datování 1446/1445 je 1. Královská 6:1, kde se uvádí, že Šalomoun začal stavět chrám 480 let poté, co Izraelité vyšli z Egypta, a archeologové jsou přesvědčeni, že to bylo v roce 966 př. n. l.

Na okraj je třeba poznamenat, že historik Eusebius z Cesareje (318–339/340 n. l.) ve spise *Praeparatio Evangelica* 9.27 uvádí, že jméno faraonovy dcery, která vytáhla Mojžíše z vody, bylo Merris. Josephus uvádí jméno Thermuthis ve spise „Antiquities of the Jews“ 2, 224 (9.5) a Kniha jubileí 47:5 uvádí, že se jmenovala Tharmuth.

K tomu by došlo buď za vlády Thutmose III., nebo, což je pravděpodobnější, za vlády faraóna Amenhotepa II. (1450/20–1401/1385 př. n. l.). Jeho hlavní královna se jmenovala Tia. Jiní křesťané se dříve domnívali, že k exodu došlo mnohem později za vlády Ramzese II. (1290–1224 př. n. l.). Datum 1446/1445 př. n. l. sedí, protože:

1. 1. Královská 6:1 uvádí 480 let před postavením Šalomounova chrámu.

2. Za vlády Amenhotepa II. byli Semité nuceni vyrábět cihly.

3. Stéla se snem Thutmose IV. Viz diskuse k Exodu 12:29.

4. Kniha Soudců 11:26 uvádí 300 let před Jeftou.

5. Hazor nebyl po 13. století obydlen.

6. Tabulky z Tell el-Amarna z let 1400–1370 př. n. l. zmiňují obávané „Habiru“ nebo „Abiru“, kteří se chovali jako šílení. Uvádějí, že města Arad, Gezer, Aškelon a Lachiš již byla dobyta.

7. Klement Alexandrijský ve spise Stromata (193–202 n. l.), kniha 1, kap. 2, uvádí 450 let od doby Jozueho po Davida.

8. Jméno Ramses se používalo již před 13. stoletím. Viz CHRONOLOGICKÉ A SOUVISLOSTNÍ TABULKY STARÉHO ZÁKONA, str. 29–30, a kniha When Critics Ask, str. 67–68. Ramose bylo jméno šlechtice za vlády Amenhotepa III.

Datování pomocí uhlíku 14 určuje zničení Jericha přibližně na rok 1410 př. n. l. Faraonem, který vládl 40 let před tímto datem, byl Thutmose III.

Otázka: Byl faraón z Ex 5,2 stejný jako ten z Ex 15?

Odpověď: Nejednalo se o stejného faraóna. Faraón z 1. kapitoly Exodu, pravděpodobně Thutmose III., chtěl Izraelity buď vyhladit, nebo snížit jejich počet. Faraón z Exodu, pravděpodobně Amenhotep II. (1450/1420–1401/1385), se soustředil na to, aby je využíval jako otroky. Nezapomeňte, že mezi 1. kapitolou a 5. kapitolou knihy Exodus uplynulo 80 let.

Otázka: V Ex 5,3; Ex 8,26–27 a Ex 10,26 si Mojžíš jen vymýšlel důvody, proč musí odejít?

Odpověď: Písmo neuvádí, zda Bůh řekl Mojžíšovi, aby faraónovi tyto důvody pro odchod sdělil, nebo zda je Mojžíš uvedl z vlastní iniciativy. Pokud by platila druhá možnost, všimněte si, že Písmo mlčí o tom, zda Mojžíš vše řekl správně.

Otázka: Proč se v Ex 5:6 používala sláma k výrobě cihel?

Odpověď: Sláma dodávala cihlám větší pevnost v tahu, protože hlína přilnutá ke slámě se tak méně rozpadala.

Otázka: Jak se Izraelité v Ex 5,6–7 vyrovnali s tím, že si museli sami sbírat slámu?

Odpověď: Nejprve je třeba si uvědomit, že sláma byla důležitá pro výrobu pevných cihel, protože fungovala jako pojivo, které zabraňovalo tomu, aby se cihly jednoduše rozpadaly. Navíc, ačkoli byly cihly běžnější v Mezopotámii než v Egyptě, některá egyptská města, jako například Pithom, byla postavena z cihel. Hrobka egyptského šlechtice jménem Rekhmere / Rek-mi-Re v Thébách z 15. století př. n. l. obsahuje malbu otroků vyrábějících cihly. Obrázek této malby je uveden v publikaci The New International Dictionary of the Bible na str. 174.

Zříceniny v Pithomu ukazují cihly se slámou v nejnižší vrstvě, cihly pouze s plevami ve střední vrstvě a cihly bez vláknitých materiálů v horní vrstvě. Rozměry cihel se pohybovaly od 13 × 13 × 3,5 palce (33 × 33 × 9 cm) do 16 × 8 × 6 palců (41 × 20 × 15 cm).

Otázka: Proč je v Ex 6,1 výslovně zmíněna Boží mocná ruka?

Odpověď: V té době egyptští faraoni běžně používali výraz „vlastník [mocného] ramene“ jako součást svých titulů. Exodus 6:1 zdůrazňuje, že jejich pyšná ramena byla nic ve srovnání s Božím ramenem.

Otázka: Jaké jsou některé problémy s teorií JEPD v Ex 6:3 a dalších pasážích?

Odpověď: Teorie JEPD byla poprvé navržena v devatenáctém století, ještě předtím, než vědci dokázali, že v době Mojžíše uměli psát i obyčejní lidé. Tvrdí, že prvních pět (nebo někdy šest) knih Bible bylo sestaveno ze čtyř původních zdrojů, označovaných jako J (pro Jehova), E (pro Elohim), P (pro kněžský) a D (pro Deuteronomium).

Teorie JEPD má mnoho problémů, ale zde uvádíme tři z nich.

1. Liberální učenci se neshodují na tom, které verše patří k J, E, P a D.

2. Tato teorie se opírá o použití různých jmen pro Boha v 1. a 2. kapitole Genesis. Totéž však dělají i jiná díla. V knize Židům nejsou v 1. kapitole zmíněni Ježíš ani Kristus, ale pouze „Syn“. Kristus a Ježíš jsou však poté zmiňováni často. Přesto jsem nikdy neslyšel, že by někdo zpochybňoval jednotu Listu Židům. Kniha Jonáš používá pouze božské jméno, s výjimkou pasáží, kde promlouvají námořníci (Jonáš 3:4). Poté se v příběhu používá také výraz „Elohim“ k označení pravého Boha.

3. Mnoho veršů musí být rozděleno uprostřed. Podle knihy *Evidence that Demands a Verdict*, svazek II, str. 134, rozděluje verze teorie JEPD v *Interpreter’s One-Volume Commentary on the Bible* následující verše na dva nebo více zdrojů.

Gen 2:4; 7:16,17; 8:2,3,13; 10:1; 12:4; 13:11,12; 16:1; 19:30; 21:1,2,6; 25:11,26; 31:18; 32:13; 33:18; 35:22; 37:25,28; 41:46; 42:28; 45:1,5; 46:1; 47:5,6,27; 48:9,10; 49:1,28

Exodus 1:20; 2:23; 3:4; 4:20; 7:15,17,20,21; 8:15; 9:23,24,35; 10:1,13,15; 12:27; 13:3; 14:9,19,20,21,27; 15:21,22,25; 16:1,15; 17:1,2,7; 19:2,3,9,11,13; 24:12, 15, 18; 25:18; 31:18; 32:8, 34, 35; 33:5, 19; 34:1, 11, 14

Čísla 13:17,26; 14:1; 16:1,2,26,27; 20:22.

(Kniha Deuteronomium není zmíněna, protože je považována za zcela „D“.)

Kolik veršů by podle této teorie muselo být rozděleno uprostřed, aby již nebyla udržitelná? Devadesát jeden verš je pravděpodobně příliš mnoho.

Otázka: Proč se v 197 pasážích před Ex 6:3 používá jméno Jahve, když Ex 6:3 říká, že Bůh se Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi tímto jménem nezjevil?

Odpověď: Nejprve to, co není odpovědí, a poté samotná odpověď.

a) Skutečná fakta, která nejsou součástí odpovědi.

a1. Jelikož Mojžíš psal knihu Genesis ve své době, nikoli v době Jákoba, mohl použít jakékoli jméno, které si přál. Například lidé správně píší, že Kolumbus připlul do Ameriky, i když Kolumbus jméno „Amerika“ neznal. To samo o sobě vysvětluje všechna místa kromě 53, která jsou přímými citacemi nebo jim podobná.

a2. Srovnání Septuaginty a masoretského textu ukazuje, že písaři měli určitou volnost při změně Božích jmen. Julius Wellhausen uvedl, že to byla největší slabina jeho vlastní dokumentární hypotézy.

a3. Boží jméno znali Abraham, Izák a Jákob, ale Bůh nebyl primárně znám jako Jahve. Bůh zjevoval Mojžíšovi význam, který těmto třem mužům před ním nezjevil.

b) Odpověď se nachází přímo v Exodu 6:3.

b1. Exodus 6:3 neříká, že bylo zjeveno „před Mojžíšovou dobou“. Říká pouze „Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi“.

(Tím se vylučuje 5 z 53 pasáží.)

b2. Kniha Exodus neříká, že by nevěděli o Božím jménu. Říká pouze: „Zjevil jsem se jim … ale svým jménem Jahve jsem se jim nikdy neoznámil.“ Ačkoli Bůh promluvil nebo se zjevil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi nejméně (8, 1, 6) 15krát, nikdy se těmto mužům nezjevil zvláštním způsobem spojeným se svým božským jménem, tak jako se zjevil Mojžíšovi. Ve skutečnosti, když Jákob po zápase v Genesis 32:29 požádal o jméno, nedostal výslovnou odpověď.

Otázka: Vzhledem k tomu, že se Bůh v Ex 6,3 osobně nezjevil jako Jahve Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, jak je to s následujícími místy, kde se Bůh nazývá Jahve? Gn 15,7: „Já jsem Jahve, který tě vyvedl z Úru.“ Gn 18,14: „Je snad pro Jahveho něco nemožné?“ Gn 28,13: „Já jsem Jahve, Bůh tvého otce…“

Odpověď: Pravděpodobně se jedná o pozdější úpravy písařů. Ve všech třech případech je v řecké Septuagintě použito slovo „Bůh“ (theos), nikoli řecké slovo pro „Já jsem“ z Exodu 3:14 (o v) ani řecké slovo z Exodu 6:3 (kurios). Viz také předchozí otázka.

Otázka: Jak je možné, že podle Ex 6:16–20 byli Izraelité v Egyptě 430 let, když mezi Levím a Mojžíšem jsou zmíněny pouze tři generace?

Odpověď: Bylo jich více než tři generace, protože rodokmeny často obsahovaly mezery, jelikož slovo „dítě“ znamená také „potomek“ a slovo „otec“ také „předek“.

Otázka: Proč si Amram v Ex 6,20 vzal za ženu svou tetu Jochebed, když je to v Leviticus 18,12 zakázáno?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit dva body.

1. Kniha Leviticus ještě nebyla napsána, takže nemohli být voláni k zodpovědnosti za budoucí zákon.

2. Bible to navíc neschvaluje, ale pouze poctivě zaznamenává, co se stalo.

Otázka: Byli v Ex 6,20 Jochebed a Amram, vnuk Léviho, rodiči Mojžíše?

Odpověď: Ne nutně, protože slovo „syn“ může znamenat „potomek“ a Jochebed nebyla v Exodu 2:1–9 jmenovitě zmíněna. Vzhledem k tomu, že Kehat měl v Mojžíšově době 8 600 mužských potomků (Numeri 3:28), je nepravděpodobné, že by Amram, Kehatův syn, byl tím Amramem, Mojžíšovým otcem.

Otázka: Napsal Mojžíš knihu zmíněnou v Ex 6,26–27, když je o něm psáno ve třetí osobě?

Odpověď: Není důvod pochybovat o tom, že ji napsal Mojžíš. Psaní ve třetí osobě nebylo ve starověké literatuře neobvyklé. Mezi další příklady patří:

1. Julius Caesar, který sepsal „Galské války“.

2. Julius Caesar píše dílo „Občanské války“.

3. Xenofón píše „Anabázi“.

4. Josephus píše „Války židovské“.

5. Apoštol Jan píše Janovo evangelium.

Otázka: Proč v Ex 7–11 Bůh nejprve seslal na Egypťany rány, místo aby je prostě přiměl, aby Izraelity propustili?

Odpověď: Exodus 9:16 (a Římanům 9:17) uvádějí, že Bůh tak učinil, aby ukázal svou moc a aby bylo jeho jméno hlásáno po celé zemi. Šest bodů k zamyšlení.

a) Bůh je svrchovaný a má „právo“ zvolit si jakékoli prostředky, které si přeje.

b) Bůh nebyl nespravedlivý vůči Egypťanům, kteří po 400 let žili v „kulturní normě“ zotročování Hebrejců.

c) Lidé pod vedením nějakého vůdce často trpí následky rozhodnutí svých vůdců.

d) Bůh jim dal příležitost rozhodnout se, zda propustí své otroky. Oni však upřednostnili ekonomické výhody z otroctví před tím, aby s druhými zacházeli tak, jak by chtěli, aby se zacházelo s nimi.

e) Jednalo se o soud nejen nad Egyptem, ale i nad egyptskými bohy. Ukázalo to jednak, že tito bohové byli falešní, a jednak, že On je jediný pravý Bůh s mocí.

f) Boží jméno bylo oslaveno po celé zemi. Ve skutečnosti dnes Egypťané považují Mojžíše za hrdinu a Božího proroka.

Otázka: Jak mohl být Mojžíš ve 2. Mojžíšově 7:1 pro faraóna jako Bůh?

Odpověď: Toto přirovnání neříká, že Mojžíš byl božský, ale že veškerá komunikace a interakce, kterou měl faraón se skutečným Bohem, probíhala skrze Mojžíše, jemuž jako prorok pomáhal Áron. Viz také 2. Korinťanům 3:2–3, kde jsme my listy od Boha určené ostatním. Jak řekla jedna paní: „Možná jsme jediné Bible, které někteří lidé kdy přečtou.“

Otázka: Jak mohli faraonovi kouzelníci v Ex 7:11, 22 a Ex 8:7 předvádět magickou moc?

Odpověď: Jen pro zajímavost, kouzelnický trik, který se dnes provádí pomocí tří šálků zakrývajících míčky, se praktikoval již ve starověkém Egyptě. Zatímco lidé mohou oklamat ostatní chytrými, nenadpřirozenými triky, Satan má zázračnou moc, jak ukazují 2. Tesalonickým 2:9 a Zjevení 13:13. Tito kouzelníci pravděpodobně konali věci skrze Satanovu moc.

Otázka: Jak se v Ex 7:17–22 mohla voda proměnit v krev?

Odpověď: I když Egypťané pravděpodobně znali červený sediment z Etiopie, červená hlína by neměla vliv na vodu v džbánech a kamenných kbelících. Existují dva názory. Jelikož u Boha není nic nemožné, nemá smysl ptát se, jakým způsobem to Bůh „musel“ udělat. Spíše byste se mohli zeptat, který názor má nejlepší podpůrné důkazy pro to, jak se Bůh rozhodl to udělat.

1. Krev je doslovná krev.

2. Voda byla červená, například v důsledku toxických řas, které způsobují „červený příliv“ pozorovaný v různých oceánech i v Nilu. Tyto řasy produkují neurotoxin, který zabíjí ryby a činí vodu nepitnou.

Otázka: Postihly v Ex 7:19 a Ex 8:16,24 rány „celý“ a „všude“ v Egyptě, nebo v Ex 8:20,22 minuly Goshen?

Odpověď: Exodus 9:6 na tuto otázku odpovídá tím, že ukazuje, že když se mluvilo o „celém Egyptě“, bylo tím implicitně míněno, že Goshen byl z toho vyloučen.

Otázka: Jak mohli v Ex 7:20 kouzelníci proměnit část vody v krev, když Mojžíš již proměnil vodu v řece v krev?

Odpověď: Exodus 7:20 pouze uvádí, že voda v řece před faraonem se proměnila v krev okamžitě. Ostatní voda se mohla proměnit o něco později.

Někdy, když Satan zná Boží načasování, může se pokusit přisvojit si zásluhy za to, co činí Bůh. Další možný příklad najdete v diskusi k Exodu 12:29. Někteří však zastávají odlišný názor, že „všechna“ znamenala větší část vody.

Otázka: Kdo v Ex 7:22 a Ex 4:21 zatvrdil faraónovo srdce?

Odpověď: Nejprve to udělal faraón sám a poté mu srdce zatvrdil i Bůh. Tyto verše uvádějí, kdo mu zatvrdil srdce:

Hospodin zatvrdí: Exodus 4:21

Faraón zatvrdil své vlastní srdce: Exodus 8:15,32; Exodus 9:34; 1. Samuelova 6:6.

Ztvrdlo (tj. samotné faraonovo srdce ztvrdlo): Exodus 7:13–14, 22; 8:19; 9:7; 9:35

Hospodin je zatvrdil: Exodus 9:12; 10:1,20,27; 11:10; 14:4-5,17

Stručně řečeno, křesťané jako Klement Římský, píšící v 1. Klementově kap. 51, str. 20 (96–98 n. l.), to nevnímali jako situaci „buď, anebo“, ale jako situaci, v níž hrály roli obě skutečnosti.

Podobná situace je v Římanům 1:21–32, kde Bůh vydal nevěřící a zkažené lidi ještě větší zkaženosti. Bůh dokonce zatvrdil srdce Izraele v Izaiášovi 63:17.

Mimochodem, Bůh také zatvrdil srdce Kanaánců v knize Jozue 11:20 a Sihona, krále Chešbonu, v knize Deuteronomium 2:30.

Otázka: Proč ve 2. Mojžíšově 8:10 faraón požádal Mojžíše, aby žáby odstranil zítra a ne dnes?

Odpověď: Možná proto, že už bylo pozdě, ale i tak je bylo možné odstranit okamžitě. To by mohlo ukazovat, do jaké míry bylo faraonovo srdce zatvrzelé. Chtěl si být jistý, že žáby už nebudou pryč v době, kdy bude s Mojžíšem mluvit.

Otázka: Co byly ty „komáři“ ve 2. Mojžíšově 8:16–19?

Odpověď: Mohlo se jednat o to, čemu dnes říkáme „komáři“, kteří jsou sice otravní, ale nekoušou. Alternativně to ale klidně mohly být i komáry. Lidé si nejsou jisti přesným významem hebrejského slova kinnim, protože se toto slovo v Bibli vyskytuje pouze na tomto jediném místě.

Otázka: Má Bůh v Ex 8,19; Ex 31,18; Dt 9,10; Ž 8,3 a podobně prst?

Odpověď: Ne. Jedná se o antropomorfní výraz, který má naznačit Boží moc. Jen pro zajímavost: lingvistický termín pro použití části něčeho k označení celku je rétorický prostředek zvaný synekdocha. Podobný příklad z jiného náboženství, islámu, uvádí hadís z Bukhárího sbírky, sv. 9, kniha 93, kap. 26, č. 543, str. 409, kde se zmiňuje Alláhův prst.

Otázka: V Ex 8,19; Ex 31,18; Dt 9,10; Ž 8,3 a podobně – vzhledem k tomu, že bylo nesprávné vytvářet jakékoli obrazy Boha, proč Bible používá antropomorfní popisy Boha, jako například že má ruce atd.? (Toto před mnoha lety řekl John L. MacKenzie.)

Odpověď: Rozdíl mezi těmito dvěma věcmi spočívá v rozdílu mezi komunikací a uctíváním. Bůh se rozhodl komunikovat způsobem, kterému lidé rozumějí, včetně použití poezie a antropomorfních výrazů, jako je „Jeho pravá ruka“.

Bůh však velmi jasně říká, že nechce, abychom vytvářeli obrazy nebo kreslili obrázky za účelem uctívání nebo vzdávání cti Bohu.

Otázka: O jaký druh much se jednalo v Ex 8,20–32?

Odpověď: Existuje několik teorií. Mohlo se jednat o takzvané „psí mouchy“, jejichž kousnutí je bolestivé. Ty mohly symbolizovat egyptského boha Rea. Alternativně to mohly být mouchy rodu Ichneumon, které symbolizovaly boha Uatchita. Mouchy mohly být přilákány rozkládajícími se žabami.

Otázka: Jak je možné, že v Ex 9:4, Ex 11:7 a Ex 12:13 rány nepostihly Izraelity tak, jak postihly Egypťany?

Odpověď: Bůh má moc činit, jak se Mu zlíbí. Navíc v Exodu 15:26 Bůh slíbil, že pokud ho Izraelité budou poslouchat, nebudou těmito nemocemi trpět ani v budoucnu.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Ex 9:6, 19–20 uhynul veškerý dobytek a koně, jak to, že koně v Ex 14:9 přežili?

Odpověď: V Exodu 9:6 se výraz „všechny“ vztahuje buď na dobytek v celém Egyptě, nebo na veškerý dobytek na egyptských pastvinách, případně na obojí. Z kontextu a vzhledem k tomu, že verše Exodus 9:19–20 následují bezprostředně po verši Exodus 9:6, je zřejmé, že autor neměl v úmyslu, aby se to chápalo jako každé jednotlivé zvíře, ať už uvnitř nebo venku, ale jako zvířata na pastvinách.

Otázka: Co se z Ex 9:6, 19–20 dozvídáme o chovu dobytka v Egyptě?

Odpověď: Egyptský dobytek byl obvykle chován ve stájích od května do prosince, během záplav Nilu, kdy byly pastviny podmáčené. Komentář „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 2, str. 357 uvádí, že k této ráně pravděpodobně došlo v lednu, kdy byl část skotu vyveden na pastvu. Vzhledem k tomu, že voda opouštěla deltu později než zbytek Egypta, skot by v chlévech zůstal déle. Pokud skot uhynul na slintavku a kulhavku kvůli rozkládajícím se žabám, postihlo by to hlavně skot, který se nacházel na pastvinách.

Otázka: V Ex 9,16; Ex 11,9 – vyvolal Bůh faraóna jen proto, aby ho potrestal?

Odpověď: Ne, Písmo to neříká. Říká, že Bůh vzbudil faraóna s jeho tvrdohlavou zlobou, aby prokázal svou schopnost vyvést Izraelity z otroctví. Kromě toho, že Bůh používá zlo, aby ostatním ukázal svou moc a soud, dovoluje také zlu, aby se na určitou dobu šířilo, a Bůh pak soudí plody, které z toho vzejdou.

Otázka: Jak mohl Mojžíš v Ex 9,19 a Ex 9,27 vyjít ven, aby se setkal s faraonem, během ničivé rány krupobití?

Odpověď: Je zřejmé, že kroupy nepadaly všude a neustále. I při hurikánu je v oku bouře klid. Mojžíš mohl jít za faraonem během dočasného uklidnění v části Egypta. Případně mohl Bůh Mojžíše ochránit, když šel za faraonem.

Otázka: Jaké plodiny pěstovali zemědělci v té době (Ex 9,20; Iz 28,25; Ez 4,9)?

Odpověď: Strava lidí se tehdy velmi lišila od stravy dnešních industrializovaných společností a byla pestřejší, co se týče přírodních potravin. Ve Starém světě neměli kukuřici ani brambory, protože ty pocházejí z Ameriky. Měli pšenici a žito, stejně jako my dnes, ale pěstovali také značné množství jiných starodávných obilovin, které dnes pěstujeme jen jako speciality. Například einkorn, emmer a špalda se někdy nazývají „kryté pšenice“; nedají se mlátit tak dobře jako pšenice. Žito, čirok a proso nejsou tak výživné jako pšenice, ačkoli čirok a proso se v Africe stále používají. Pěstovalo se také obilí kamut, které chutná skvěle. Dalšími starodávnými obilovinami jsou amarant a quinoa. Neměli však ještě jednu obilovinu, a to tritikale, křížence pšenice a žita, protože ta se poprvé začala pěstovat ve Skotsku až v roce 1875. Více informací najdete na http://www.hort.purdue.edu/newcrop/proceedings1996/V3-156.html#EINKORNOrigin.

Co se týče sladidel, kromě cukrové řepy v Evropě a cukrové třtiny v dalekých tropických zemích měli lidé v podstatě jen med. Med obsahuje velké množství různých chemických látek a každá šarže divokého medu je trochu jiná, protože záleží na květinách, které včely navštívily. Někdo kdysi o medu řekl, že kdyby dnes existovala nová potravina obsahující tisíce neznámých látek a při každé výrobě by v ní byly jiné chemické látky, neměla by šanci získat schválení amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA)!

Otázka: Jak je možné, že se v Ex 9,23 mísí oheň s krupobitím?

Odpověď: K tomu přirozeně dochází neustále při silných krupobitích doprovázených blesky a hromy. Podle Exodu 9:29 se pravděpodobně jednalo právě o tento oheň. Bůh však mohl učinit cokoli, co chtěl.

Otázka: Jak mají lidé podle Ex 9,30 bát se Boha?

Odpověď: Boha se nebojíme stejným způsobem, jakým by se člověk mohl bát nespravedlivého, zlého člověka. Máme se však Boha bát dvěma způsoby.

1. Nevěřící by se měli bát Božího soudu a hněvu.

2. Bát se také znamená mít úctu. Všichni by měli mít úctu k Bohu, který nás stvořil, k Tomu, kdo je smyslem naší existence, a k Tomu, kdo bude soudit všechny a udělí lidem věčný život, nebo je odsoudí k věčnému zatracení v pekle, na kosmické skládce. Někteří nekřesťané možná mají pocit, že Bůh neodpovídá tomu, jak by si představovali, že by bůh měl být. Skutečný Bůh odpovídá svému vlastnímu charakteru, ale možná mu ani nezáleží na tom, zda odpovídá vašim měřítkům. Viz také odpověď k Exodu 20:20.

Otázka: Jak je možné, že v Ex 10:21–23 byla tma pouze nad Egyptem?

Odpověď: Bůh stvořil světlo a může ho ovládat. Ať už šlo o dočasnou změnu slunečního svitu, přírodní zákon, temný mrak, sopečný popel, jinou překážku nebo nic z výše uvedeného, Bůh může jednat, jak se Mu zlíbí.

Otázka: Existují v Ex 10:21–33 nějaké archeologické důkazy o temnotě nad Egyptem?

Odpověď: Možná. Časopis Biblical Archaeology Review, leden/únor 1991, str. 50, uvádí:

„Egyptský text datovaný do období po skončení XVIII. dynastie (cca 1350 př. n. l.) popisuje pohromu následovně:

‚Slunce je zakryto a nesvítí lidem do očí. Život již není možný, když je slunce skryto za mraky. Ra [bůh] odvrátil svou tvář od lidstva. Kéž by svítilo alespoň na jednu hodinu! Nikdo neví, kdy je poledne. Stín člověka není rozeznatelný. Slunce na nebi připomíná měsíc…‘“

To by se mohlo vztahovat k temnotě nad zemí, ale nevztahovalo by se to k erupci sopky na ostrově Théra, protože ta se odehrála asi o 200 let dříve.

Otázka: V Ex 10,29 Mojžíš říká, že se už nikdy neobjeví před faraonem. Přesto si faraon v Exodu 12,31 Mojžíše a Árona k sobě předvolá. Jak je to možné? Mýlil se Mojžíš v Exodu 10,29, a pokud ano, byl to Bůh, kdo mu řekl, aby to řekl, nebo to byla jeho vlastní iniciativa?

Odpověď: V Exodu 10:29 měl faraón zjevně už dost setkávání s Mojžíšem, a proto Mojžíš měl v úmyslu, že už se před faraóna nikdy neobjeví. Když mu však faraón přikázal, aby přišel, musel Mojžíš přijít. Podívejme se na to ze tří úhlů pohledu:

a) Kdyby se jednalo o proroctví, pak by to nebyla pravda.

b) Pokud to vyjadřovalo Mojžíšův záměr, pak to byla pravda; Mojžíš nepřišel z vlastní iniciativy; byl povolán.

c) Pokud se jednalo o slib, pak byl tento lidský (nikoli božský) slib přepsán nutností uposlechnout faraonův rozkaz.

Stručně řečeno, Mojžíš nelhal ani nebyl lstivý, ale jasně očekával, že už se před faraóna znovu nedostaví, a v tomto se mýlil.

Je důležité si uvědomit, že proroci byli lidé a také mohli říkat a dělat věci špatně. Klasickým příkladem je Nátan, který řekl Davidovi, že může postavit chrám, a poté Bůh Nátana napravil ve 2. Samuelově 7:3–17. Boží prorok je bezchybný pouze tehdy, když mluví jako prorok, tj. „tak praví Hospodin“ nebo něco podobného. Když Mojžíš ztratil trpělivost, několikrát udeřil do skály a nazval Izraelity vzbouřenci, později těchto slov nepochybně litoval.

Otázka: Napsal Mojžíš v Ex 11,3 a Čís 12,3 o sobě, že byl vysoce vážený a pokorný?

Odpověď: Existují tři různé názory:

a) Mojžíš věcně uváděl souvislosti týkající se své pověsti.

b) Jelikož to pro Mojžíše zapisoval písař, přidal to písař pod božským vnuknutím.

c) Jednalo se o pozdější písařský dodatek k textu, který Bůh dopustil, aby byl zachován po staletí. Viz také diskuse k Čísl 12:3.

Otázka: Existují kromě Bible nějaké důkazy o tom, že se v Egyptě v této době odehrály rány zmíněné v Ex 11:5–12:30?

Odpověď: Možná ano. David M. Rohl ve své knize *Pharaohs and Kings: A Biblical Quest* (1995), str. 278–279, zmiňuje, že existují důkazy o velké katastrofě s velkým počtem narychlo pohřbených těl. Velký počet úmrtí však nedokazuje ani nevyvrací, že k tomu došlo v důsledku náhlé události během jedné noci. Tento nález učinil Manfred Bietak v Tell ed-Daba. Informace o tom lze najít v knize *Avaris and Piramesse: Archaeological Exploration of the Eastern Nile Delta* (Londýn, 1979), str. 295.

Kromě toho Josefus cituje Manetha, který říká, že „nás zasáhl Boží úder“. To se však odehrává v kontextu vpádu útočníků z východu do Egypta, takže by se mohlo jednat o nesouvisející událost, nebo by v době Mojžíše mohli do Egypta vtrhnout útočníci, o nichž se kniha Exodus nezmiňuje.

Otázka: Znamená výraz „vyloučen z Izraele“ v Ex 12,19 vyhnání z společenství, případně smrt nebo popravu?

Odpověď: Křesťanští učenci se v tomto názoru neshodují, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 2, str. 375.

Vyhnání: Komentář k Bibli: Starý zákon, str. 128. Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ na str. 98 uvádí: „To znamená vyloučen z tábora a zbaven jeho výsad. V některých souvislostech výraz ‚vyhladit‘ znamená odsoudit k smrti.“ Většina komentátorů by řekla, že to znamená smrt.

Otázka: Jak mohl [údajně] všezahrnující Bůh, který je tak milující, jak jen to jde, zabít egyptské prvorozené v Ex 12,29?

Odpověď: Žádný verš v Bibli neříká, že Bůh je všezmilující, a žádný verš neříká, že Bůh je tak milující, jak je to jen možné. Boží láska je vyvážena Jeho dalšími atributy. Pokud jde o to, jak mohl Bůh Bible zabít egyptské prvorozené, viz odpověď na následující otázku.

Otázka: Proč byl Bůh v Ex 12,29–30 [údajně] nespravedlivý, když zabil všechny egyptské prvorozené místo samotného faraóna, když to byl právě faraón, kdo zhřešil?

A: Bůh nebyl nespravedlivý. V odpovědi je třeba zohlednit tři body.

Všichni Egypťané zotročili Izraelity. Faraón sám otroky nebičoval; činili tak egyptští dozorci. Po 400 let považovala egyptská společnost za normální těžit z hebrejských otroků.

Lidé často nesou následky činů jiných. Matky závislé na kokainu rodí děti s menším mozkem, které jsou také závislé na kokainu. Miliony lidí zemřely kvůli vražednému šílenství Hitlera a dalších. Tyto věci se dějí v padlém, nespravedlivém světě. Viz však následující bod.

Úplná spravedlnost je odložena až na soudný den. Například v Lukášovi 13:1–5 bylo Ježíši řečeno o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. Ježíš řekl, že se to nestalo proto, že by byli horší než ostatní Galilejci, ale že pokud nečiníte pokání, zahynete také. Někteří jsou v tomto životě za stejné věci trestáni přísněji než jiní. Na soudný den však Bůh bude soudit spravedlivě a vše napraví.

Otázka: Jaký archeologický důkaz v Ex 12,29 naznačuje, že faraonův syn zemřel těsně před exodem?

Odpověď: Na „Stéle snů“ Thutmose IV. (1421–1410 př. n. l.), nalezené mezi předními tlapami Sfingy v Gíze, slíbil bůh Harmakhis Thutmosovi zvláštní pomoc, aby se stal příštím faraonem, výměnou za odstranění písku, který se nahromadil u Sfingy. Pravděpodobně by žádnou zvláštní pomoc nepotřeboval, kdyby byl prvním v pořadí nástupnictví po svém otci Amenhotepovi II. (1450/1447–1401/1385)

Walter Kaiser ve své knize „A History of Israel“ (Dějiny Izraele), str. 90, uvádí, že nejstarší bratr Thutmose IV. se jmenoval Webensenu. Webensenu byl pohřben v královské hrobce a pravděpodobně to byl právě on, kdo zemřel během desáté rány. Druhým synem Amenhotepa II. byl Khaemwaset, který se oženil ještě před svou smrtí. Jak uvádí Kaiser: „Ačkoli tedy stélu se sfingou nelze považovat za přímý důkaz smrti prvorozených, egyptologové přinesli dostatek důkazů na podporu časného data exodu a skutečnosti, že Thutmose IV. skutečně nepočítal s tím, že nastoupí na trůn po svém otci.“

Otázka: Jak mohl spravedlivý a milující Bůh v Ex 12,29–30 zabít egyptské prvorozené, když oni sami neměli žádný vliv na faraonovo rozhodnutí?

Odpověď: Při zodpovězení této otázky je třeba zohlednit čtyři body.

1. Tyto úmrtí nedokazují, že by Egypťané nebo jejich zvířata byli vinni za faraonovo rozhodnutí.

2. Proti zabíjení dětí a útlaku se egyptský lid zjevně nevzbouřil ani nic neudělal až do Ex 12,33. Dokonce i v Ex 14,5 chtěli Egypťané Izraelity zpět jako otroky.

3. Je důležité se ozvat, protože lidé, včetně dětí, často trpí neúměrnými důsledky rozhodnutí politických vůdců.

4. V tomto životě je mnoho nespravedlnosti. Ale přijde den, Soudný den, kdy bude vše spravedlivé. Bůh je spravedlivý a bohatí i chudí, utlačovatelé i utlačovaní, nacisté, Kambodžané, Súdánci a všichni ostatní se na konci časů dočkají naprosté spravedlnosti – i když kdo může říci, že vše, co chtějí, je spravedlnost bez milosrdenství?

Otázka: Jak je možné, že v Ex 12,30 nebyl žádný dům, v němž by někdo nezemřel, když Izraelité byli ušetřeni?

Odpověď: V kontextu se to týká domů v Egyptě, kde se Pesach neslavil.

Otázka: Co symbolizují čtyři velikonoční poháry v Ex 13?

Odpověď: Zatímco Pesach byl ustanoven v knize Exodus, různé poháry podávané při Pesachu nejsou zmíněny ve Starém zákoně, ale byly součástí židovské tradice, která vznikla v římských dobách. Jsou zaznamenány v Talmudu (Pesachim 10:1).
Zřejmě existovaly různé výklady této symboliky, ale zde je jeden z nich: jednotlivé poháry představovaly různé druhy vykoupení.

První pohár byl určen pro požehnání kiduš, které se pronáší na začátku Pesachu. Tento pohár má oslavovat to, že je Bůh vyvedl z Egypta.

Druhý se pije před hlavním jídlem na oslavu vysvobození z egyptského otroctví.

Třetí pohár se vypil po „modlitbě po jídle“, aby se oslavilo zjevení Boží moci.

Čtvrtý kalich se podával na závěr Hallelu na oslavu toho, že se stali národem.
Někteří měli i pátý pohár, „pohár Eliáše“, který se však nevypíjel.

Část těchto informací pochází z židovského webu: http://2-passover.tripod.com/thefourcupsofwineforpassover.html.

Otázka: Museli Izraelité podle Ex 13:2,13 posvětit své prvorozené děti (syny i dcery), nebo pouze prvorozené syny, jak uvádí Ex 22:29?

Odpověď: Hebrejské i moderní překlady hovoří výhradně o synech:

Exodus 13:2 „každý prvorozený z synů Izraele“

Exodus 13:13 „každý prvorozený z mužů mezi tvými syny“

Otázka: Byl v Ex 13:4 prvním měsícem Abib, nebo to byl Nisan, jak uvádí Nehemiáš 2:1?

Odpověď: V té době (1445 př. n. l.) jej Izraelité nazývali Abib. O několik století později (kolem roku 500 př. n. l.), za vlády Peršanů, se nazýval Nisan. Dnešní Íránci (Peršané) všech náboženských vyznání slaví Nový rok pod názvem Nowruz.

Otázka: Znamená zachování Josefových kostí v Ex 13,19, že by křesťané měli uctívat posvátné relikvie, jak tvrdí někteří katolíci?

Odpověď: Ne. To, že byly kosti uchovány k pohřbu, neznamená, že byly uctívány. V Bibli není žádný důkaz o tom, že by Josefovy kosti – nebo kosti kohokoli jiného – byly považovány za posvátné předměty uctívání.

Druhé přikázání zakazuje mít před Bohem jakékoli obrazy. Během středověku se různí katolíci pokoušeli kategorizovat hříchy, přičemž nejznámější jsou „sedm smrtelných hříchů“. Zajímavé na těchto různých seznamech je, že autoři všech z nich zapomněli na druhé přikázání.

Otázka: Jak mohl Bůh v Ex 13,21–22; Ex 14,19–20; Ex 40,38 následovat Izrael jako oblak a ohnivý sloup?

Odpověď: Jelikož se Bůh již zjevil Abramovi jako tři návštěvníci a Mojžíšovi jako oheň v keři, nebylo pro Boha vůbec obtížné zjevit se jako oblak nebo ohnivý sloup. Pro nás je pravděpodobně obtížnější zbavit se našich předsudků o tom, co podle nás Bůh musí dělat, než je pro Boha zjevit se v nějaké podobě.

Otázka: Proč ve 2. Mojžíšově 14:6–7 faraón pronásledoval všechny Izraelity pouze se 600 vozy?

Odpověď: Ačkoli byly vozy ve starověku úžasnými válečnými zbraněmi a většina Izraelitů neměla zbraně, odpověď spočívá v tom, že Exodus 14:7 uvádí, že faraón vzal 600 nejlepších vozů a všechny ostatní vozy, a Exodus 14:9 zmiňuje „a vojsko“. Exodus 15:4 rovněž zmiňuje faraónovy vozy a jeho vojsko.

Otázka: Jak vypadaly egyptské vozy v té době, jak je popsáno v Ex 14:6–7?

A: Archeologové uvádějí, že válečné vozy v severní Mezopotámii připomínaly povoz, v němž cestovaly tři nebo čtyři osoby a táhlo je až čtyři osli či koně. Egypťané měli některé vozy podobného typu, dokud Hyksósové po roce 1586 př. n. l. nedobyli většinu Egypta se svými vyspělejšími vozy. Od té doby byly egyptské vozy velmi lehké, tažené dvěma koňmi a s posádkou dvou mužů. Jeden muž byl řidič vozu a druhý lukostřelec. Kola byla velká, obvykle se šesti paprsky. Na nápravách vozů nebyly žádné hroty až do perské doby. Vozové spřežení bylo důležitou válečnou zbraní na suchém rovném terénu, ale v horách nebo na mokrém, rozbahněném terénu nebylo příliš užitečné.

Otázka: Jak je možné, že ve 2. Mojžíšově 14:9–28 a v Jozue 24:6 měl faraón „jezdce“, když armády v té době neměly jízdu?

Odpověď: Může se jednat o „vozataje“, nikoli o jízdu. Když se toto slovo používá, je to vždy v kontrastu k běžné armádě.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Ex 14:14 Bůh tehdy bojoval za Izraelity, proč za ně později ne vždy bojoval?

Odpověď: Bůh neměl povinnost vždy bojovat za Izraelity. Mohl za ně bojovat a zdržet se boje za ně, kdykoli se mu zachtělo. Často se zdá, že Bůh nechal Izraelity bojovat jejich vlastní bitvy.

Otázka: Jak v Ex 14,17; 15,21 oslavuje utonutí Egypťanů Boha a přináší Mu slávu?

Odpověď: V očích Izraelitů to ukázalo, že Bůh má moc je zachránit i před mocnou armádou a že nad nimi bdí.

Otázka: Proč byl Bůh v Ex 14,17; 15,21 tak nespravedlivý, když utopil egyptskou armádu v Rudém moři, když vojáci pouze plnili rozkazy?

Odpověď: Z toho plyne důležité ponaučení: vojáci by neměli plnit rozkazy, které jsou zlé. Tehdy, když egyptským vojákům bylo nařízeno zabít mírumilovné Boží věřící, vystavili se soudu za svou „zlou poslušnost“. Dnes, když muslimským „svatým bojovníkům“ je nařízeno zabíjet mírumilovné Boží věřící jen proto, že jsou křesťané, i oni se vystavují Božímu soudu v podobě pekelného ohně.

Otázka: V Ex 14,18, překročili Izraelité „Rudé“ moře, nebo velmi mělké „Rákosové“ moře?

Odpověď: Hebrejský výraz je Yam Suph a mohlo jít o kterékoli z nich; nevíme přesně, kde přešli. Kniha When Critics Ask (str. 75–76) naznačuje, že by mohlo jít o jezero Ballah, které bylo mělkým „mořem“ širokým 10–15 mil (16–24 km). (Jezero Ballah bylo zničeno při stavbě Suezského průplavu.)

Ani Rákosové moře nemuselo být v té době mělké. Exodus 14:22 říká, že vody vytvořily „zeď“ na obou stranách, takže tam muselo být značné množství vody. Kdyby moře, které překročili, bylo mělké a Izraelité ho překročili, pak by, jak někdo vtipně poznamenal, bylo mnohem větším zázrakem, kdyby překročili mělké Rákosové moře a utopili všechny ty koně a vozataje ve vodě hluboké jen pár palců.

Otázka: Jak mohl Bůh v Ex 14:21–29 rozdělit moře?

Odpověď: Všemohoucí to mohl udělat jakýmkoli způsobem, který si přál. Exodus 14:21 zmiňuje silný východní vítr, ale mohly zde působit i jiné faktory.

Otázka: Mohla v Ex 14,21–29 způsobit rozestoupení Rudého moře obrovská sopečná erupce na ostrově Théra?

Odpověď: Tento názor zastávala kniha „The Bible as History“ a Hans Goedicke. Tato teorie se kdysi zdála populární, protože erupce sopky na ostrově Théra se podle všeho odehrála kolem roku 1500 př. n. l., což se blížilo Goedickemu názoru, že k exodu došlo v roce 1477 př. n. l. (Dnes se má za to, že k exodu došlo v roce 1445 př. n. l.) Studie kalibrovaného radiokarbonového datování letokruhů dubů v Irsku i borovic bristlecone v Kalifornii však nezávisle na sobě naznačují celosvětové ochlazení, které zpomalilo růst stromů, kolem roku 1628 př. n. l. ± 20 let. Datování grónských ledovců naznačuje ochlazení kolem roku 1645 př. n. l. Sopečná erupce na ostrově Théra se tedy odehrála asi o 200 let dříve.

Otázka: Jak mohli ve 2. Mojžíšově 14:21–29 dva miliony Izraelitů překročit Rudé moře za pouhých 24 hodin?

Odpověď: Předpokládejme, že 602 000 mužů představuje asi 2 až 2,5 milionu lidí. Pokud byl přechod široký asi 2 až 2,5 míle (3,2–4 km) a lidé byli od sebe v průměru vzdáleni dva yardy, jednalo by se o 1 760 kolon v jedné řadě po 1 136 lidech. Pokud započítáme vozy a zvířata a předpokládáme, že od osoby před sebou byli v průměru vzdáleni deset yardů a lidé šli pomalu rychlostí 1 míle (1,6 km) za hodinu, mohli by daným místem projít za 6,5 hodiny.

Otázka: Existují v Ex 15 nějaké důkazy o tom, že Hebrejci putovali po Sinajském poloostrově?

Odpověď: Ano, existují určité důkazy. V jeskyních na hoře Sinaj byly nalezeny nápisy popisující rozestoupení moře, Mojžíše a lov křepelek. Nejzajímavější je jazyk: jednalo se o směs egyptštiny a hebrejštiny. O tom věděl i historik Diodorus Siculus (10 př. n. l.). Pravost těchto nápisů však nelze ani potvrdit, ani vyvrátit. Je to pravděpodobně proto, že neexistuje způsob, jak datovat nápisy na skalních stěnách.

Slovník biblické archeologie Wycliffe (str. 535) uvádí, že u vchodu do měděných dolů na Sinaji se nacházejí stovky nápisů. Většina z nich je v egyptských hieroglyfech, ale asi 40 nápisů je v jakési protosinaitské abecední písmu z 15. století př. n. l. Jedná se o jeden z nejstarších dochovaných artefaktů abecedního písma.

Otázka: Měla by tato část (Ex 15,1–21) navazovat na předchozí část knihy Exodus, nebo na část následující?

Odpověď: Jelikož se jedná o vyprávění, lze ji zařadit k oběma částem. Mnozí komentátoři ji řadí k předchozí části, protože byla pravděpodobně zpívána velmi brzy po jejich vysvobození. Při uspořádání knihy Exodus však dávám přednost jejímu zařazení do následující části, protože první polovina 15. kapitoly Exodu a její druhá polovina se navzájem tak dobře zrcadlí. Musíme si uvědomit, že když Izraelité putovali pouští, nemohli si v knize Exodus „přečíst dopředu“, kam směřují ani co je čeká. Během putování měli v podstatě jen dvě možnosti. Mohli vzpomínat na Boží velikost a milost, kterou jim prokázal, nebo si mohli stěžovat na své současné podmínky.

I v našem dnešním životě můžeme v zásadě dělat jen dvě věci: potěšit Boha tím, že Ho s vděčností oslavujeme a posloucháme, nebo upřít svou náklonnost na svět a reptat či jít svou vlastní cestou, pochybujíc o Božím zaopatření či péči.

Otázka: Jak je možné, že v Ex 15,1 jsou zmíněni „jezdci“, když egyptská armáda v té době pravděpodobně neměla jízdu?

Odpověď: Slovo „jezdci“ nespecifikuje, na čem jezdili. Armády v té době spoléhaly na válečné vozy a tito jezdci byli právě jezdci na válečných vozech, nazývaní také vozataji.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ex 15,11 říká: „Kdo z bohů je ti podobný?“, existuje více než jeden Bůh?

Odpověď: Ne. Tento verš, stejně jako Izaiáš 40:18, ukazuje, že Bůh je nesrovnatelný. 1. Korinťanům 8:1–7 ukazuje, že existuje mnoho modl, ale je pouze jeden pravý Bůh, jak dokládají Deuteronomium 4:35–39; 6:4; Marek 12:29–33; Izaiáš 43:10–12; 44:6,8; 45:5–6,14,21; 46:9; Joel 2:27; 1. Timoteovi 1:17; 2:5 a 6:15–16.

Otázka: Jak Bůh v Ex 15:16 „vykoupil“ Izraelity?

Odpověď: Jedním z důvodů, proč patří Bohu, je to, že jim Bůh zachránil život.

Otázka: Co se můžeme naučit z vody v Marě a Elim (Ex 15:22–27)?

Odpověď: Bůh lid zkoušel, jak uvádí Exodus 15:25. Lidé zoufale potřebovali vodu a v Marě našli vody dostatek, ale mohlo se to jevit jako krutý vtip, protože byla hořká a nepitná. Hořká voda je často taková proto, že je velmi zásaditá. Nejenže tedy chutná špatně, ale je i škodlivá pro tělo. Bůh nejen učinil hořkou vodu snesitelnou a dostatečně zdravou k pití, ale dokonce ji učinil sladkou a příjemnou na chuť.

Může Bůh zajistit vaše potřeby v suché a žíznivé zemi? Bůh zná vaše potřeby, ale co když se ocitnete v nouzi a jediné řešení se jeví jako pouhý krutý vtip? Zůstanete i přesto věrní a buď počkáte, až vám Bůh poskytne jinou vodu, nebo, jako v tomto případě, zázračně promění zdánlivé „neřešení“ vašeho problému v řešení, které je nejen adekvátní, ale dokonce přináší i spokojenost?

Izraelité byli mnohokrát zkoušeni, stejně jako David, pozdější Židé, Ježíš a raní křesťané. Neměli bychom být překvapeni, když jsme zkoušeni i my.

Otázka: Co se můžeme naučit z manny a křepelek v Ex 16,1–36?

Odpověď: Naléhavá potřeba vody byla uspokojena, ale co jejich dlouhodobé přežití? Místo aby se Boha zeptali na svou potřebu, reptali proti Mojžíšovi. Když máte oprávněnou potřebu a Bůh ji ještě neuspokojil, co uděláte? Stěžujete si, nebo se nadále modlíte k Bohu? Může vás Bůh nasytit i na neúrodném místě? Když není k dispozici žádná výživa – ať už fyzická, emocionální, přátelská nebo duchovní – myslíte si, že je Bůh dostatečně mocný, aby se o vás dlouhodobě postaral? Máme plánovat budoucnost (jako moudrá mravenčí kolonie v Příslovích 30:25), ale dokážete se na budoucnost dívat s důvěrou v Něho, nikoli se strachem?

Otázka: Proč měli Izraelité podle Ex 16,23–30 dodržovat sobotu na místě zvaném Sinajská poušť, když tento příkaz byl vydán až později spolu s Desaterem přikázání na Sinaji?

Odpověď: Bůh jim toto přikázání sdělil ještě předtím, než dal všech deset přikázání.

Otázka: Je v Ex 16:23 „poušť Sin“ totéž jako „poušť Zin“?

A: Ne. Poušť Sin se nacházela těsně západně od hory Sinaj, zatímco poušť Zin ležela těsně jižně od Judy a severovýchodně od Kádeš-barnea. V „Expositor’s Bible Commentary“, svazek 2, str. 404, se uvádí, že počáteční hebrejská souhláska je odlišná.

Q: Co přesně je manna v Ex 16:31, Čís 11:7–9, Dt 8:3,15, Joz 5:12, Ž 78:24,25, 105:40 a Neh 9:15?

Odpověď: Písmo pouze uvádí, že se jednalo o potravu zázračně poskytnutou Bohem.

Někteří se domnívají, že šlo o jedlé výlučky tamaryšků na Sinaji, výlučky hmyzu atd., ale přirozené vysvětlení nestačí. Manna přicházela šest dní v týdnu, ale ne v sobotu. Navíc by nebylo dostatek hmyzu ani výlučků tamaryšků, aby se jimi nakrmila tak velká populace.

V listu Židům 9:4 se uvádí, že do archy byl vložen hrnec s manou.

Otázka: Proč se v Ex 17,1–7 Bůh hněval na lidi, kteří ho poslouchali?

Odpověď: Exodus 17:1 říká, že lid putoval z místa na místo, jak mu Hospodin přikázal. Ale i když ho poslouchali, reptali. Poslušnost nestačí; máme být poslušní s radostí, bez reptání a hádání, jak říká Filipským 2:14.

Otázka: Jak mohou lidé v Ex 17,2 a Dt 6,16 pokoušet Boha, když podle Jak 1,13 Bůh nemůže být pokoušen zlem?

Odpověď: Lepším překladem než „pokoušet Boha“ je „vystavovat Hospodina zkoušce“. Bůh sice nemůže být skutečně pokoušen zlem, ale lidé to přesto mohou zkoušet. Jedná se o projev hříchu lidí, kteří Bohu říkají: „Učiň to takto a vykonaj tento zázrak, jinak…“

Otázka: Nezní to v Ex 17,8, kde Izraelité zvítězili pouze tehdy, když Áron a Hur podepírali Mojžíšovy ruce, jako pověra?

Odpověď: Všichni věděli, že moc je v Bohu, ne v rukou. Bůh někdy používá fyzické činy, aby skrze ně projevil svou moc. Další příklady najdete v 2. Královské 13:21 (Elíšovy kosti), Numeri 21:4–9 (měděný had) a Janovi 9:6–7 (Ježíš připravil bláto a natřel jím oči slepého muže).

Otázka: Jaký význam má zde Boží jméno v Ex 17:15–16?

Odpověď: Je velmi významné, že Mojžíš nazval Boha Jahve Nissi, „Hospodin je mé prapor“. V bitvě představoval prapor čest armády či divize a vojáci by bojovali až do konce, aby jej za každou cenu zachránili. To znamená mnohem více než jen to, že Bůh je silný a mocný. Když se na Izraelity vrhla velká armáda odhodlaná je porazit, Izraelité NEVĚŘILI pouze v to, že Bůh je vzdálená mocná bytost, která by jim mohla poskytnout nějakou pomoc, kdyby se jí zachtělo. Spíše věřili nejen v to, že Bůh je mocný, ale také v to, že Bůh v kritické chvíli zasáhne a zachrání ty, kdo vzývají Jeho jméno. Dnes všichni křesťané věří, že Bůh je Všemohoucí, ale žijete opravdu tak, jako byste věřili, že Bůh v kritické chvíli zasáhne i ve váš prospěch? Pokud ano, pak nejenže věříte, že Bůh je vaším praporem a že budete až do konce bojovat, abyste pevně stáli za Bohem, ale také víte, že vy sami jste Božím praporem v tom smyslu, že nesete Jeho jméno a jste zornicí Jeho oka (Deuteronomium 32:10; Žalm 17:8), a že Bůh s vámi jistě bude. I kdybyste byli zabiti pro Boha, víte, že „V očích Hospodinových je drahá smrt jeho svatých.“ (Žalm 116:15 NIV)

Otázka: V Ex 18:7 se píše, že máme uctívat pouze Boha, proč tedy Mojžíš poklonil svému tchánovi?

Odpověď: Poklona z úcty není uctíváním. I dnes se lidé z úcty klaní nebo dělají pukrle před anglickým panovníkem. Abraham se z úcty klaněl králům a poklona je v pořádku, pokud není vykládána jako uctívání. Naopak se odhaduje, že během římských pronásledování zahynulo až 50 000 křesťanů a mnoho lidí nechápe, proč. Římané neměli problém s tím, že křesťané uctívali Ježíše. Římané však netolerovali odmítání křesťanů uctívat kohokoli jiného než Boha, zejména římského císaře. Aby toho nebylo málo, římští pohané označovali křesťany za „ateisty“, protože nevěřili v jejich modly.

Otázka: Proč v Ex 18,17–26 Mojžíš uposlechl radu Jethra místo Boží?

Odpověď: Nebylo to v rozporu s Boží vůlí, ale Mojžíš to uznal za dobrou radu, jak následovat Boha. Máme být praktičtí a přijímat dobré a správné rady od ostatních stejně jako od Boha.

Otázka: Proč v Ex 19,3.20; 24,9.13.15.18; 34,4 Mojžíš sedmkrát vystoupil na horu a vrátil se, aby se setkal s Hospodinem (Ex 32,31), zatímco v Ex 19,14.24; 32,15; 34,29 je zaznamenáno, že sestoupil pouze čtyřikrát?

Odpověď: Někteří se toho snažili využít k podpoře teorie o více autorech knihy Exodus, ale „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 2, str. 416, uvádí, že to ve skutečnosti nepomáhá k zodpovězení této otázky. Kniha Exodus nemusí být nutně seřazena v chronologickém pořadí; není žádný problém s tím, že je zde chronologicky uspořádána; pořadí je ve skutečnosti docela jasné.

Exodus 19:3 Mojžíš vystoupil sám

Exodus 19:14 Mojžíš sestoupil sám

Exodus 19:20 Mojžíš vystoupil sám na vrchol

Exodus 19:24 Mojžíš na chvíli sestoupil, aby přivedl Árona

Exodus 24:9 Mojžíš a 73 dalších vystoupili

Exodus 24:12-13 Bůh řekl Mojžíšovi, aby vystoupil, a tak Mojžíš nechal starší tam, kde byli, a spolu s Jozue vystoupili výš.

Exodus 24:15 říká, že Mojžíš vystoupil, zřejmě sám, a tak vystoupil dále.

Exodus 24:18 říká, že Mojžíš pak při výstupu vstoupil do oblaku, takže se jedná o stejnou cestu jako v Exodu 24:15.

Exodus 32:15 Mojžíš sestoupil [celou cestu] dolů se dvěma deskami a setkal se s Jozue. (Mojžíš rozbil desky v Exodu 32:19)

Exodus 32:31 Mojžíš se vrátil k Hospodinu. To neznamená, že nutně vystoupil na horu a sestoupil z ní, i když to mohl udělat.

Exodus 34:4 Mojžíš vystoupil s dvěma prázdnými kamennými deskami

Exodus 34:29 Mojžíš sestoupil z hory se dvěma kamennými deskami.

Když už mluvíme o Mojžíšovi a horách, k podobnému sledu událostí došlo i při Ježíšově proměnění. Cestoval s dvanácti učedníky, ale oddělil se od nich a vystoupil na horu pouze s třemi z nich. Lukáš 9:32–33 ukazuje, že Ježíš byl v určité vzdálenosti od těch tří, když došlo k proměnění. Poté je obklopil oblak. Lukáš 9:36–37 ukazuje, že se ostatní učedníci připojili k Ježíši ještě předtím, než se k němu u úpatí hory připojil dav.

Shrnutí: Uvědomíme-li si, že člověk může vystoupit část cesty na horu s větší skupinou a dále s menší skupinou, a uvědomíme-li si, že není nutné zmiňovat návrat z každé cesty, není s počtem Mojžíšových cest žádný problém.

Otázka: Jak mohli mít lidé v Ex 19,4 orlí křídla?

Odpověď: Jedná se o metaforu toho, jak Bůh jednal, aby je provedl dál, aniž by oni sami museli vynaložit jakékoli úsilí. (I dnes, když čelíme obrovským těžkostem, nás Bůh stále nese na orlích křídlech.)

Otázka: Kde přesně se v Ex 19,11 nachází hora Sinaj?

Odpověď: Oblast: Sinajský poloostrov má tvar trojúhelníku směřujícího na jih, s horami v jižní části, kterou Exodus 19:2 a Numeri 3:14; 9:1,5; 10:12 nazývají Sinajskou pouští („pustinou“). Sinajská poušť odděluje Elim od Sinaje. Čísla 33:3–50 uvádějí všechna místa, kde Izraelité tábořili. Bohužel neznáme polohu mnoha z těchto tábořišť, ale při jejich prohlížení můžeme vidět, co se nachází mezi čím.

V poušti Sinaj se ve skutečnosti nacházejí dvě hory, které leží blízko sebe a odpovídají poloze hory Sinaj.

Gebel Musa/Mousa (7 363 ft) Jedná se o tradiční názor, přinejmenším od přibližně roku 500 n. l. Má velmi strmé útesy. Na úpatí této hory se nachází klášter sv. Kateřiny. Mnozí, avšak ne všichni muslimové, ji rovněž považují za horu Sinaj. V publikaci „The New International Dictionary of the Bible“ na str. 674 je vyobrazena hora Jebel Musa.

Ras es-safsafeh (6 540 ft, 1 993 metrů) leží dvě míle (3,2 km) severně od Gebel Musa na stejném hřebeni. Na jeho úpatí se rozprostírá širší rovina.

Gebel Serbal (málo pravděpodobné): Tak tomu věřil Eusebius z Cesareje (325 n. l.). Nicméně „The New Bible Dictionary“ (1978), str. 1193–1194, uvádí, že v blízkosti jeho úpatí se nenachází žádná poušť.

Někteří lidé se domnívají, že hora Sinaj se nachází v pohoří Džebel al-Lawz v Arábii, možná proto, že

a) se mylně domnívají, že Sinajský poloostrov byl během exodu součástí Egypta

b) zapomínají, že hora Sinaj ležela mimo zemi Midjánskou, jak uvádí Exodus 18:27 a Numeri 10:29–30

c) Pavel uvedl, že hora Sinaj se nacházela v Arábii (Galatským 4:25), a zapomínají, že Sinajský poloostrov ležel v římské provincii Arábie.

www.christiananswers.net/abr/scoop.htmlPo uvedení předchozích důvodů se také uvádí, že vzdálenost do Arábie by byla z Kádeš-barnea příliš velká, jelikož lidé s stády a dobytkem urazili za den pouze asi 6 mil. Vzdálenost z Jebel al-Lawz do Kádeš-barnea však činí přibližně 150 mil a oni ušli cestu ze Sinaje do Kádeš-barnea za pouhých 11 dní.

Muslimové se někdy pokoušejí tvrdit, že hora Sinaj je Mekka. Koneckonců, Galatským 4:25 říká, že hora Sinaj leží v Arábii. Nejedná se však o moderní stát Saúdská Arábie, nýbrž o Sinajský poloostrov, který byl součástí římské provincie Arábie. Navíc by byla 11denní cesta dlouhá asi 800 mil z Mekky do Kádeš-barnea, s stády ovcí a skotu, mladými zvířaty a malými dětmi, pěšky, naprosto neuvěřitelná. Mapu najdete buď v knize The Roman World na str. 107, nebo v Encyklopedii Britannica v části Římské dějiny.

Kdyby hora Sinaj byla skutečně Mekkou, pro křesťany by to nic nezměnilo, až na to, že jednotlivé etapy izraelské cesty by již nedávaly smysl. Pro některé muslimy je to však zřejmě důležité, protože by to dodalo věrohodnost myšlence, že Mekka hrála určitou roli v Božím díle ještě před Mohamedem. Jiní muslimové však, jako například poznámka pod čarou č. 2504 v knize „Svatý Korán: Anglický překlad významů a komentář“, ztotožňují horu Sinaj s Gebel/Jabal Musa, stejně jako většina křesťanů.

Otázka: Je podle Ex 20,4–5 v pořádku, aby křesťané nosili a vlastnili kříže a jiné náboženské předměty?

Odpověď: Jako připomínky je to v pořádku, stejně jako Židé opisovali Písmo jako připomínky na základě Deuteronomia 6:8–9. Nicméně ani kříže, ani Písmo, ani nic jiného se nesmí uctívat místo Boha.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ex 20,4–5 zakazuje mít jakékoli rytiny, proč bylo v příbytku (Ex 25–27) a později v chrámu (1 Kr 6,1–38; 7,13–51) tolik obrazů?

Odpověď: Bylo v pořádku vyrobit obrazy, které Bůh přikázal, pro ozdobu, nikoli však k uctívání. Když však byly i obrazy, jejichž výrobu Bůh přikázal, používány k uctívání, měly být zničeny. Jako příklad si přečtěte o bronzovém hadovi v Číslích 21:4–9 a 2. Královské 18:1–4. Více informací najdete v Tertullianově díle Pět knih proti Marcionovi (207/208 n. l.), kniha 2, kap. 22.

Otázka: Je Bůh v Ex 20:5; Dt 4:24; 6:15; Jo 2:18; Sof 1:18 žárlivým Bohem, když 1 Kor 13:4 říká, že láska nezávidí?

Odpověď: Při zodpovězení této otázky je třeba zvážit tři body:

1. Mnoho veršů ukazuje, že nemáme závidět druhým to, co mají, ani věci, jimiž je Bůh požehnal.

2. Bůh není stvoření a podle Jeho pravidel je v pořádku, aby žárlil na uctívání a oddanost, které Mu právem náleží. Je to podobné jako když někdo očekává oddanost a věrnost od manžela či manželky, nebo když rodič očekává úctu a poslušnost od dítěte.

3. Navíc 2. Korinťanům 11:2 ukazuje, že bychom měli mít zbožnou žárlivost, aby ostatní zůstali oddaní skutečnému Ježíši namísto falešnému.

Otázka: Proč, stručně řečeno, v Ex 20,5 spravedlivý Bůh trestá nepravost otců na dětech až do třetího a čtvrtého pokolení?

Odpověď: Ezechiel 18 a Deuteronomium 24:16 ukazují, že Bůh neprohlašuje syna za vinného za hříchy otce, ale Exodus 20:5 a další verše naznačují, že děti nesou špatné důsledky za hříchy jiných. Mnozí věří, že Boží soud bere v úvahu, odkud člověk vycházel a co měl k dispozici, a ne každý začíná ze stejného místa ani nemá stejné příležitosti.

Otázka: Jak v Ex 20:5; Ex 34:7; Num 14:18; a Dt 5:9, jak Bůh trestá děti za hříchy jejich otců až do třetího a čtvrtého pokolení, když Ezechiel 18:4,18-19 a Dt 24:16 říkají, že každý zemře za svůj vlastní hřích, nikoli za hřích svého otce, a Ezechiel 18:19 říká, že syn nesdílí vinu otce?

Odpověď: Bůh zřejmě považoval tento pojem za důležitý, protože tyto čtyři verše v Zákoně opakují totéž pomocí stejných dvou hebrejských slov.

„Navštívit“ je paqad (Strongovo číslo 6485), což je neutrální slovo, které může znamenat návštěvu s přátelským i nepřátelským úmyslem.

„Nepravost“ je „’avon“ (Strongovo číslo 5771), což znamená zvrácenost, zlo, vinu, nepravost, škodlivost, trest (za nepravost), hřích.

Někteří lidé si mysleli, že jejich hřích nemá žádný vliv na jejich děti; jiní si mysleli, že dítě může být vinné jen kvůli svým rodičům. Jeremjáš 31:29–30 a Ezechiel 18:2 kárají lidi za to, že říkají: „Otcové jedí kyselé hrozny a dětem se z toho svírají zuby.“ V knize Jób 21:19 říká Jób něco podobného. Pravda ve skutečnosti není ani v jednom z těchto extrémů. Nejprve dvě věci, které nejsou odpovědí, a poté samotná odpověď.

Dřívější vs. pozdější zjevení (není to odpověď): Tóra (Zákon) byla dána kolem roku 1440 př. n. l. a Ezechiel byl napsán po roce 587 př. n. l. Stejně jako se Boží způsob jednání s lidmi výrazně lišil v Noemových časech, v Abrahamových časech, za Mojžíšova zákona a po Kristu, lišil se i v menší míře mezi dobou Mojžíše (kdy měli pouze zákon) a Ezechielem (kdy již měli k dispozici i prorocká písma). Oba však podléhali Mojžíšovu zákonu a mezi těmito dvěma obdobími nedošlo k žádné výslovné změně smlouvy či dispenzace. Navíc Deuteronomium 24:16 rovněž uvádí, že otcové a děti nesmějí být usmrceni za hříchy druhých, a tento verš byl sepsán ve stejné době jako zbytek Deuteronomia.

Trest za nepravost vs. smrt za hříchy (není to odpověď): Verše v Zákoně neříkají, že děti zemřou za hříchy svých rodičů či předků, ale pouze to, že na ně dopadne trest za nepravost. Ezechiel 18 a Deuteronomium 24:16 pouze říkají, že dítě nezemře za hříchy svého otce. Nicméně, zatímco Deuteronomium 24:16 a Ezechiel 18 ukazují, že [fyzická i duchovní] smrt a věčné důsledky nejsou odpovědností rodičů, ale samotné osoby, nelze popřít skutečnost, že ostatní verše dokazují, že hřích má mezigenerační dopady. Existují přinejmenším tři různé dopady.

Důsledky: Fyzické důsledky jsou nejviditelnější: děti narozené drogově závislým matkám přicházejí na svět závislé na drogách. Některé děti trpí fetálním alkoholovým syndromem kvůli matkám, které pijí alkohol. Pokud začnou pít alkohol, budou na něm mít obzvláště silnou závislost. Bůh však někdy stanoví i nefyzické důsledky. Kanaán a jeho potomci byli postiženi následky kvůli hámovu hříchu v Genesis 9:25–27. Eliho potomci byli postiženi v 1. Samuelově 2:31–33 kvůli velkým hříchům Eliho synů. Potomci Jojachina už nikdy nebudou vládnout, jak je uvedeno v Jeremjášovi 22:28–30. Existují však i pozitivní mezigenerační důsledky za poslušnost, jako například u potomků Rechabitů v Jeremjášovi 35:18–19 a u Abrahamových potomků v Genesis 12:2 atd. A konečně, Římanům 8:28 slibuje, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému. Když trpělivě snášíme prokletí, Bůh je dostatečně mocný, aby i ta proměnil v požehnání.

Vyrůstání v hříchu: Exodus 20:5 a Deuteronomium 5:9 říkají, že Bůh trestá nepravost na dětech těch, kteří Boha nenávidí. Děti často vyrůstají a osvojují si hodnoty svých rodičů. Pokud něčí rodiče nenáviděli Boha, pravděpodobně i ony vyrůstaly s tím, že jim to bylo vštěpováno, ať už přímo, nebo nepřímo. Stejně jako Abraham z Uru, Gibeonité z Kanaánu, Moábka Rút a pohané, kterým kázali raní křesťané, však i my můžeme následovat Boží volání, překonat jakoukoli špatnou výchovu a žít nový život, který se Mu líbí.

Musíme se rozhodnout postavit se proti hříchu: Pokud se rodiče dítěte dopustili hříchu, a zejména pokud Boha nenáviděli, dostane se i na dítě příležitost k tomuto hříchu. Syn či dcera se musí rozhodnout postavit se proti vzorcům chování svých rodičů, či dokonce proti normám své kultury, a následovat Boha. Stejně jako bylo Abrahamovi řečeno, aby opustil svou rodinu a svůj lid a šel tam, kam ho Bůh vede, i my všichni musíme tak či onak opustit některé aspekty naší kultury a výchovy a následovat Krista.

Jednoduchý příklad těchto tří aspektů: Izraelité až do vyhnanství často hřešili uctíváním modl. Izraelské děti narozené po tomto období trpěly následky vyhnanství kvůli hříchům svých rodičů a předků. Během jejich dospívání bylo obzvláště lákavé zvolit si snadnou cestu a uctívat babylónské bohy kolem sebe, jako to dělali všichni ostatní; mnozí tak učinili a asimilovali se do této kultury. Někteří však, konfrontováni s modlami během svého pobytu v Babylóně, se rozhodli pro Boha a proti hříchu a vrátili se do země Izraele. Od té doby už Izrael nikdy neměl s modlami žádné problémy.

Závěr: Ať se to lidem líbí nebo ne, Bůh ukázal, že hřích má generační rozměr. Bůh je spravedlivý a my můžeme pochopit, co Bůh o své spravedlnosti zjevil. Boží spravedlnost je však definována Jeho slovem; nemáme právo Jeho Slovo ignorovat a požadovat, aby se Bůh přizpůsobil našim vlastním představám o spravedlnosti. V „nezávislé, autonomní“ kultuře západní společnosti bychom se možná rádi vyhýbali skutečnosti, že hřích má generační rozměry, ale Boží spravedlnost je definována tím, co Bůh řekl, nikoli tím, co si přejeme.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ex 20,8 říká, že máme ctít den soboty, proč dnes křesťané věří, že je v pořádku v sobotu pracovat?

Odpověď: Skuteční křesťané zastávají tři různé názory:

Sobota: Ve Starém zákoně trval sabat od západu slunce v pátek do západu slunce v sobotu. Jedním z důvodů, proč byl judský národ na 70 let vyhnán do Babylónu, bylo 70 × 7 = 490 let nedodržování soboty. (Jejich rok měl 360 dní.) Viz Leviticus 26:31–36; Jeremjáš 25:11–12; 29:10,16; a Daniel 9:2.

Neděle: Poté, co Ježíš vstal z mrtvých, se neděle stala dnem Páně a raní křesťané ji slavili. Pavel v 1. Korinťanům 16:2 Korinťanům nevysvětloval, proč je to první den týdne; předpokládal, že to již vědí. Zjevení 1:10 se také zmiňuje buď o neděli, anebo o vidění dne Páně. První apologie Justina (cca 138–165 n. l.), kap. 67, str. 185–186, rovněž zmiňuje bohoslužby v neděli. Irenaeus (182–188 n. l.) ve fragmentu 7 (str. 569) rovněž uvádí, že hovořil o Velikonocích a dni Páně.

Všechny dny: V dobách Starého zákona měli věřící jeden den v týdnu spočívat v Božím odpočinku. Hebrejcům 4:11 však naznačuje, že dnes máme jiný a lepší odpočinek. Každý den v týdnu bychom měli věnovat tomu, abychom byli v Božím odpočinku. V Koloským 2:16 Pavel kárá Koloské za to, že nadále dodržují sobotní den. Římanům 14:5 hovoří, aniž by to odsuzoval, o křesťanech, kteří považují všechny dny za stejné. V 1. Korinťanům 16:2 shromažďovali sbírky v neděli.

Podívejte se na otázku k Římanům 14:5, abyste zjistili, jak postupovala novozákonní církev. Církev po období Nového zákona se scházela k bohoslužbám v neděli, jak dokládá

Ignác, učedník apoštola Jana (110–117 n. l.)

List Barnabáše (cca 70–130 n. l.)

První obhajoba Justina Mučedníka (150 n. l.), kapitola 67, str. 185–186

Dionýsius z Korintu (175 n. l.)

Melito ze Sard (175 n. l.)

Apostolské konstituce (2. století)

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.)

Tertullianovo dílo Apologeticus (198–220 n. l.)

Dokonce i kacíř Bardesanes (180 n. l.)

Augustin řekl, že v době Nového zákona nebylo nutné dodržovat sobotu.

Odchylky od tohoto názoru zmínil Justýn Mučedník (psal cca 138–165 n. l.) (Dialog s Tryfonem, kap. 47, str. 218), který nazývá ty, kdo dodržují sobotu, „slabšími bratry“, a Eusebius z Cesareje (324 n. l.) zmiňuje, že sobotu dodržovali ebionitští kacíři.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ex 20:13 a Dt 5:17 říkají: „Nezabiješ!“, proč bylo zabito tolik lidí a zvířat?

Odpověď: To je dobrá otázka týkající se bodu, který je často špatně chápán. Kdyby Ex 20,13 skutečně znamenalo, že se nesmí zabíjet žádní lidé, bylo by to pro Mojžíše novinkou. Bůh Mojžíšovi při více než jedné příležitosti přikázal vést války a popravovat porušovatele zákona. Kdyby Ex 20,13 skutečně znamenalo, že se nesmí zabíjet vůbec nic, bylo by to novinkou i pro Boha, který přikazuje zvířecí oběti.

Hebrejské slovo „râtsach“ by mohlo znamenat zabíjení lidí, ale kniha „Hard Sayings of the Bible“ (str. 148–149) uvádí, že ze sedmi hebrejských slov pro zabíjení je právě toto slovo, které se ve Starém zákoně vyskytuje 47krát, tím, které znamená vraždu. Kontext knihy Exodus naznačuje, že některé války a zákonné popravy jsou nejen povoleny, ale dokonce nařízeny.

Zajímavou poznámkou na okraj je, že bývalý guvernér Pensylvánie vetoval návrh zákona na obnovení trestu smrti, přičemž citoval tento verš a nesprávně jej vyložil.

Otázka: V Ex 20,13 a Dt 5,17 se píše: „Nezabiješ.“ On nám přikázal, abychom nezabíjeli, a přesto poslal svého jednorozeného Syna, aby byl obětován (tj. zabit) svým lidem, Židům, což mě mate. … Prosím, vysvětlete mi, proč musel Ježíš zemřít za mé hříchy. Proč jsem musel Ježíše zabít? Proč jsme museli porušit jedno z Jeho přikázání, abychom urovnali věci s naším Bohem a našimi dušemi?

Odpověď: Přikázání zakazovalo vraždu; Izraelité však stále vedli války a prováděli popravy. Viz odpověď na předchozí otázku týkající se zabíjení zvířat, poprav a válek. Co se týče smíření, Bůh poslal Ježíše s vědomím, že bude zabit zločinci. Ti však byli v okamžiku, kdy tak učinili, ve stavu neposlušnosti vůči Bohu. Nicméně Bůh využívá i vzpouru a zlo lidí pro své účely. Římanům 8:28 je opravdu úžasný verš. Říká: „...ve všem Bůh působí k dobrému těm, kteří Ho milují, kteří byli povoláni podle Jeho záměru.“ Neříká se tam, že Bůh působí pouze všechny dobré věci. Spíše se tam říká, že Bůh působí všechny věci (dobré i zlé) k dobrému těm, kteří Ho milují.

Samozřejmě jsme Ježíše nezabili; udělali to římští vojáci. Nicméně Bůh dopustil, aby byl Ježíš nespravedlivě zavražděn, aby nesl trest za naše hříchy.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ex 20,13 a Dt 5,17 říkají, že se nesmí zabíjet, proč Bůh někdy zabíjí lidi?

Odpověď: Desatero přikázání bylo dáno lidem; a Bůh, který je vševědoucí, není vázán tím, co nám dal. Například Bůh přijímá uctívání, zatímco my ho přijímat nemáme.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ex 20:14,17 říká, že se nemá páchat cizoložství, proč poté existovala polygamní manželství?

Odpověď: Polygamní manželství není cizoložství. Polygamie byla ve Starém zákoně povolena, ale nebyla podporována, a v Novém zákoně není povolena pro církevní vedoucí.

Ačkoli Exodus 20:17 říká, že nemáme toužit po ženě svého bližního (jednotné číslo), toto přikázání platí bez ohledu na to, zda měl náš bližní jednu nebo více žen. Kdyby tam bylo řečeno, že nemáme toužit po ženách svého bližního (množné číslo), někteří by to mohli vyložit tak, že toužit po jedné z jeho žen by bylo v pořádku. To samozřejmě Bůh neměl na mysli.

Otázka: Proč se v Ex 20:20 neměl lid bát, když se v tom samém verši uvádí, že se má bát?

Odpověď: Ani oni, ani my nemáme být vystrašení a plní obav z Boha, který k nám chová tak velkou lásku. Máme však Boha ctít, a to v tom smyslu, že si vážíme Boha, Jeho moci a svatosti. Dnes se také máme bát o ztracené, to znamená bát se Božího hněvu, který je zničí, pokud nečiní pokání, jak učí Juda 23.

Jelikož se však Kristus zjevil, nemáme stejný strach, jaký měli oni ve Starém zákoně, jak učí Židům 12:18. Viz také diskuse k Exodu 9:30.

Otázka: Měl být oltář podle Ex 20:24 vyroben z hlíny, nebo z akáciového dřeva, jak uvádějí Ex 27:1; 30:1; 37:1 a 38:1?

Odpověď: Na hoře Sinaj vyrobili oltář z hlíny. Později, pro svatostánek, vyrobili přenosný oltář z akáciového dřeva.

Odlišnou odpověď najdete v knize When Critics Ask na str. 79 a v Haleyho knize Alleged Discrepancies of the Bible na str. 427–428.

Otázka: Proč podle Ex 20:25–26 a Joz 8:31 nesměli lidé používat tesané kameny?

A: Bible neuvádí, proč Bůh toto přikázal, pouze to, že tak učinil. Na kamenech opracovaných železnými dláty by se však časem objevily červené skvrny od rzi. Při použití bronzových nebo měděných nástrojů by byly viditelné modrozelené skvrny.

Otázka: Proč Ex 21:2–21 a Lev 25:46 schvalují otroctví?

A: Otroctví v Bibli se podobalo smluvnímu služebnictví. Podle Exodu 21:2–5 měli být všichni hebrejští otroci každý sedmý rok propuštěni na svobodu. Když byl otrok propuštěn, měl mu jeho bývalý pán podle Deuteronomia 15:13–15 velkoryse poskytnout z toho, co sám vlastnil. Jedinou výjimkou z osvobození hebrejského otroka byl případ, kdy otrok miloval svého pána natolik, že se rozhodl zůstat otrokem po celý život (Exodus 21:5–6). Hebrejci však své otroky ne vždy osvobozovali, jak ukazuje Jeremjáš 34:8–22; Bůh je za to pokáral. Otroky se stali:

Zloději, kteří nemohli lidem splatit dluhy (Exodus 22:3)

Ženy prodávané rodiči jako konkubíny (Exodus 21:7–11)

Lidé, kteří se prodali do otroctví, pokud trpěli hladem

Otázka: Co znamená výraz „vyšší moc“ v Ex 21:13?

Odpověď: Je to velmi podobné západnímu právnímu pojetí „vyšší moci“, což znamená něco, co je mimo lidskou kontrolu. Komentář Expositor’s Bible Commentary, svazek 2, str. 432 uvádí, že podobné výrazy se nacházejí v Hammurabiho zákoníku 249:38–39; 266:77.

Otázka: Byl trest uvedený v Ex 21:17 příliš přísný pro neúctivé děti?

Odpověď: Při zodpovězení této otázky je třeba zvážit čtyři body.

1. Ačkoli se nám to dnes může jevit jako přísné, vědomí, že rodiče mají tuto moc, by zabránilo teenagerům zcela pohrdat rodičovskou autoritou. Ve srovnání s Kanaánci a Féničany, kteří praktikovali obětování dětí, to však bylo mírné. Jen si představte, že by se kanaánské nebo fénické dítě chovalo neposlušně a rodič by řekl: „Tvé chování ve mně začíná vyvolávat velmi náboženské pocity.“ Jediní Izraelité, kteří praktikovali obětování dětí, byli modláři, které Bůh odsoudil.

2. U zbožných Izraelitů, vzhledem k jejich velmi silné orientaci na rodinu, neexistují žádné důkazy o tom, že by děti byly někdy tak neposlušné, aby se rodiče uchýlili k tomuto kroku.

3. I kdyby existovaly neposlušné děti, Exodus 21:17 nestanoví, že by rodiče museli takto postupovat; šlo pouze o možnost. Neexistují žádné důkazy o tom, že by se nějaký rodič rozhodl tak učinit.

4. V pozdějších římských dobách měli římští otcové „právo paterfamilias“. Jednalo se o zákonné právo římského otce zabít své novorozené dítě z jakéhokoli důvodu.

Shrnutí: Někdy vytvoření zákona, který dává možnost přísného postihu, vede k požadovanému výsledku, aniž by došlo k případu, kdy by musel být uplatněn.

Otázka: Proč je v Ex 21:20 někdo pouze „potrestán“, pokud zbije otroka a zabije ho?

Odpověď: Exodus 21:12 specifikuje trest: smrt za úmyslnou vraždu a útěk do útočiště za zabití z nedbalosti. To platí jak pro otroky, tak pro svobodné.

O odlišném trestu pro otroka se zde nehovoří a nebylo třeba uvádět, že trest je stejný, neboť vražda svobodného člověka i otroka se v Egyptě, kde žili, posuzovala stejně. Tento egyptský zákon je zmíněn v knize „Life in Egypt in Ancient Times“ od Bernarda Romanta, přeložené J. Smithem (Minerva 1978/81), str. 124.

Otázka: Proč Exodus v Ex 21:21 schvaluje bití otroků?

Odpověď: Některá chování ve Starém zákoně nebyla schvalována, ale spíše povolena, protože srdce lidí byla zatvrzelá. Například rozvod byl ve Starém zákoně povolen kvůli zatvrzelosti srdcí lidí (Matouš 19:8), avšak v Malachiášovi 2:16 Bůh řekl, že rozvod nenávidí. Bití člověka, které nezpůsobilo trvalé zranění, bylo v Exodu 21:18–19 trestáno peněžitou pokutou za ztracený čas. Exodus 21:21 pouze poukazuje na to, že majitel otroka nemusí platit pokutu za ušlý čas, protože to byl právě majitel, kdo (možná pošetile) způsobil, že otrok přišel o čas. Ať už se však jedná o otroka či nikoli, pokud někdo udeří jiného člověka tak, že oběť zemře, bude tento člověk podle Exodu 21:12,20 odsouzen k smrti. Stejně tak, pokud někdo způsobí trvalé zranění, bude mu uložena buď peněžitá pokuta, osvobození otroka, nebo oko za oko.

Otázka: Dokazuje Ex 21:22–23, že potrat je špatný, nebo že plod je méně než dítě?

Odpověď: Kniha When Critics Ask na str. 79 zmiňuje, že podle hebrejského badatele Umberta Cassuta v jeho Komentáři ke Knize Exodus (Magnes Press, 1967) se píše: „…Ale stane-li se nějaká nehoda, to jest zemře-li žena nebo děti, pak dáš život za život.“

Hebrejské slovo (yatsa’) navíc znamená jak porod živého dítěte, tak i potrat. Pro potrat existuje jiné hebrejské slovo, které neznamená porod živého dítěte, ale zde nebylo použito. A konečně, slovo „dítě“ se používá pro kojence.

Jen pro doplnění: potraty pomocí chemických látek se prováděly již v biblických dobách. Podle časopisu Discover Magazine (září 1998) mohla rostlina zvaná Silphium, která rostla v Kyrenaice, vyvolat potrat. Minucius Felix (210 n. l.) popsal, proč jsou chemické potraty špatné, ve spise *Octavius* od Minucia Felixe, kap. 30, str. 192, stejně jako Hippolytus v díle *Vyvrácení všech herezí*, kniha 9.7, str. 131 (225–235/6 n. l.). Silphium se prodávalo za cenu stříbra podle váhy.

Podrobně byly popsány i chirurgické potraty, které odsoudil Tertullian (198–220 n. l.) ve spise „Pojednání o duši“, kap. 25, str. 206

Tertullianova „Apologie“, kap. 9, str. 25 (198–220 n. l.): „V našem případě, jelikož je vražda jednou provždy zakázána, nesmíme zničit ani plod [fetus] v lůně, dokud ještě lidská bytost čerpá krev z jiných částí těla pro svou výživu. Zabránit narození je pouhým urychlením zabití člověka; nezáleží na tom, zda vezmete život tomu, kdo se již narodil, nebo zničíte toho, kdo se teprve rodí. To, co se teprve stane člověkem, již je člověkem; plod již máte v jeho semeni.“

Tertullian (198–220 n. l.) říká: „Mojžíšův zákon skutečně ukládá přiměřené tresty tomu, kdo způsobí potrat, neboť již existuje zárodek lidské bytosti, jemuž je již nyní přičítán stav života a smrti, jelikož je již vystaven důsledkům obou, ačkoli, protože stále žije v matce, sdílí z větší části svůj stav s matkou.“ Pojednání o duši, kap. 37, str. 218

Tertullian také zmiňuje chemický potrat jako něco špatného v díle „O výzvě k cudnosti“, kap. 12, str. 57

Otázka: Proč v Ex 21,29–30 nebyl u některých vražd vykonán trest smrti?

Odpověď: Stejně jako v moderním právu se za zabití často trest smrti neuděluje. Jedna věc je úmyslně zabít člověka a druhá věc je zabít člověka z nedbalosti.

Otázka: Jak se zákony v Ex 21–22 lišily od jiných zákonů té doby?

Odpověď: Zde je několik srovnání.

Ex 21:2–4 Když se svobodný muž stal otrokem a jeho pán mu dal ženu, a ten muž byl propuštěn na svobodu, žena a děti zůstávaly otroky pána, jak uvádějí akkadské texty z Nuzi.

Ex 21:9 Asyrský dokument uvádí, že pokud si muž koupil dívku jako manželku pro svého syna a k sňatku nedojde, kupující ji nemůže vrátit jako otrokyni, „musí s ní zacházet jako se svou vlastní dcerou, Asyřankou“.

Ex 21:18–19 Hammurabiho zákoník (206) stanoví, že pokud jeden muž neúmyslně zraní druhého a přísahá, že tomu tak je, musí i tak uhradit lékařské výlohy. Chetitské zákony (10) uvádějí, že se musí postarat o muže, kterého zranil, uhradit lékařské výlohy a navíc mu zaplatit šest (později deset) šekelů stříbra.

Ex 22:16–17: Pokud muž svedl ženu, která nebyla zasnoubená, středoasyrský zákon č. 56 stanovil, že muž musí zaplatit 1/3 věna, a otec mohl podle svého uvážení rozhodnout, zda muži dovolí, aby si ji vzal, či nikoli.

Ex 22:19, Chetitské zákony (187–188, 199:16–18) rovněž nařizovaly popravit každého, kdo měl pohlavní styk s ovcí, krávou nebo prasetem, nikoli však s koněm nebo mulou. Zřejmě to bylo mezi Kanaánci běžné.

Otázka: V Ex 22:8–9 a 1 Sam 2:25 – předstoupili zde lidé před soudce, nebo před Boha?

Odpověď: O hebrejském slově není pochyb; je to elohim. Slovo elohim však může znamenat Pravého Boha, falešné bohy nebo soudce. V Žalmu 82:6 znamená soudce.

Shrnutí: Zde je, co uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 3, str. 586, o 1. Samuelově 2:25: „Jak naznačuje poznámka na okraji NIV, nemůžeme si v určitých kontextech být vždy jisti, zda (elohim) znamená ‚Bůh‘ nebo ‚(ti) soudci‘. … Zde ve verši 25 a v pasážích z Exodu je snad nejlepší nechat tuto otázku otevřenou, protože v každém případě jsou ‚soudci‘ (jsou-li jimi) považováni za Boží zástupce, kteří odrážejí jeho vůli a plní jeho přání.“

Otázka: Proč byly podle Ex 22:18 k čarodějnictví usvědčené ženy popravovány, zatímco muži [údajně] nikoli?

Odpověď: Zákaz čarodějnictví, spiritismu a zabývání se okultismem platil stejně pro muže i ženy. Bez ohledu na pohlaví považuje Bůh pokusy o čarodějnictví za velmi závažné. Křesťané by neměli zneuctívat jméno, které nosí, tím, že se účastní spiritistických seancí, používají desky Ouija, věští budoucnost nebo se jinak pokoušejí o čarodějnictví.

Otázka: V Ex 22:18 jednou učitelka nedělní školy vyprávěla, že dokáže zjistit, jak léčit fyzické neduhy, když si nad zápěstím drží kovový řetízek s kovovým přívěskem a klade svému tělu otázky. Přívěsek se bude houpat různě, což znamená „ne“ nebo „ano“. Co si o tom myslíte?

Odpověď: To je v rozporu s Biblí. Jedná se o žádání [nějakého druhu] ducha o odpovědi. Zní to poněkud podobně jako okultní (satanská) praxe s deskou Ouija. Zeptejte se jí, jak ví, jaký druh ducha to dělá. 1. Janův 4:1–2 říká, že nemáme věřit každému duchu. 2. Korinťanům 6:17 říká, že se nemáme dotýkat ničeho nečistého.

Jednou jsem slyšel, jak jeden pastor [správně] z kazatelny prohlásil, že nemáme následovat astrologii. Aby však dokázal, že na tom nic není, nechal si vyložit svůj horoskop a chtěl všem ukázat, jak je to všechno lež. No, ukázalo se, že se věci začaly naplňovat. Vyděsil se a před shromážděním se kál za to, co udělal. Teprve poté se zbytek předpovědí nenaplnil.

Satan má schopnosti, které přesahují naše chápání, a někdy dokáže věci správně předpovědět (nebo zajistit, aby se staly). Využívá toho, aby přiměl lidi důvěřovat tomuto zdroji rad, a mohl je tak později lépe oklamat.

Toto bych udělal, kdybych byl členem nedělní školy.

1. Šel bych za učitelkou a vysvětlil jí, že vkládám svou důvěru v Krista, nikoli v duchy předků. Ukázal bych jí verše proti okultismu a ona by to možná pochopila a činila pokání. Některé verše, které říkají, že se nemáme zaplétat s okultismem, komunikací s mrtvými atd., jsou:

Nemějte nic společného s magií a okultismem, jako je channeling, čarodějnictví, astrální projekce, média, věštci, astrologie, desky Ouija, TM, EST nebo čchi-kung. Lv 19:26,31; 20:6–8,27; Sk 19:19; Ez 13:18; 22:18; Dt 18:9–14; Mi 5:12; Zj 9:21

Nesnažte se komunikovat s mrtvými. Dt 18:10–12; Iz 8:19; 1 Sam 28:3,7–12 + Lev 20:6–8

Pokud jde o zlo, máme být jako nemluvňata. 1 Kor 14:20; Mt 10:16, ale buďte na pozoru. Mt 10:16-17

2. Pokud se nedá přesvědčit k pokání, řekněte faráři a starším církve, že k něčemu takovému by v církvi, která věří v Krista, nemělo docházet, a navrhněte jim, aby ji odvolali z funkce učitelky nedělní školy.

3. Pokud to selže, má člen povinnost opustit tuto církev a říct každému, kdo to chce vědět, proč odchází. Váš odchod bude lepším svědectvím než to, že zůstanete a budete se snažit je dále přesvědčovat. Dokud zůstanete, implicitně tím říkáte, že to není tak zlé.

Mimochodem, tuto radu bych nedal učitelce nedělní školy, která by věřila a učila omyl v nějaké vedlejší otázce. Nemáme však mít nic společného s používáním „prostředků“ ke komunikaci s duchovním světem za účelem získání rady.

Otázka: Proč by lidé podle Ex 23:19, 34:26 a Dt 14:21 neměli vařit kůzle v mléce jeho matky?

Odpověď: Jednoduše proto, že jim to Bůh zakázal. Zda je daný čin modlářský, magický, rouhavý, krutý nebo pohrdavý, není podstatné; hlavním důvodem je, že se to Bohu nelíbilo a řekl, aby to nedělali.

Existoval také starověký kanaánský a syrský zvyk, který sahá přinejmenším do 15. století př. n. l. Pohanský ugaritský epos nazvaný „Zrození krásných a milostivých bohů“ popisuje zvyk vaření kozího kůzlete v mléce jeho matky, aby se v Kanaánu prosili bohy o déšť. To je zdokumentováno na tabulkách z Ras Šamry z 15. století.

Později Židé tento zákaz rozšířili tak, že maso a mléko nesměly být podávány při stejném jídle, ani připravovány pomocí stejného nádobí.

Otázka: Jak v Ex 23,28; Dt 7,20 a Joz 24,12 „sršni“ vyhnali Kanaánce?

Odpověď: Nejprve dvě věci, které nejsou správnou odpovědí, a poté správná odpověď.

Není to odpověď, doslovní sršni: Příkladem je, že řecký historik Aelianus v díle Hist. anim. 11,28 uvádí, že Faseliáni, Kanaánci žijící poblíž Solymitů, byli ze své země vyhnáni vosami. Bochart (Hieroz. iii. str. 499) uvádí příklady kmenů, které opustily své země kvůli žabám, myším a jiným zvířatům. V žádném z uvedených podrobných popisů však Jozue nezmiňuje žádná zvířata, ať už hmyz či jiná, která by Kanaánce vyhnala. V publikaci „Bible Knowledge Commentary: Old Testament“ (str. 145) se uvádí, že někteří zastávají tento názor, jiní se domnívají, že šlo o Egypt.

Není to správná odpověď, byli to sami Izraelité: Zatímco někteří se domnívají, že „sršni“, o nichž Bůh mluvil, byli sami Izraelité, Exodus 23:28 jasně odkazuje na „vnější pomoc“, kterou Bůh prozřetelně poskytl.

Odpověď: Egypt: Symbolem faraóna Thutmose III. však byla sršeň. Podnikl 17 tažení, převážně v Palestině. Jeho nástupci Amenhotep II. a Thutmose IV. také vedli tažení v Palestině. To potvrzuje, že izraelitská armáda nebyla jediná, která oslabila Kanaánce; svou roli sehráli i Egypťané.

Bible je zcela pravdivá, ale to neznamená, že by Bůh nemohl s lidmi komunikovat pomocí jejich vlastních metafor.

Otázka: Jak je možné, že se ve 2. Mojžíšově 23:31 zmiňují Filištíni v Kanaánu za Mojžíšových časů?

Odpověď: Odpověď najdete v diskusi k Genesis 20.

Otázka: Co se můžeme naučit z příběhu o Nadabovi a Abihu v Ex 24,1?

Odpověď: Jako Áronovi synové byli v pořadí na to, aby se stali příštími velekněžími. To, že byli dětmi zbožného člověka, je však neochránilo před nebezpečím; ve skutečnosti je to ještě nebezpečnější postavení, pokud někdo nechce následovat Boha. Čím více víte, tím více budete voláni k zodpovědnosti za neposlušnost, jak ukazuje 2. Petr 2:21.

Otázka: Jak mohl Mojžíš v Ex 24:4 napsat: „A Mojžíš zapsal všechna slova Hospodinova“?

Odpověď: Stejným způsobem, jakým napsal 2. Mojžíšova 6:26–27. Viz diskuse k tomuto tématu. Alternativně to mohl napsat Mojžíšův písař.

Otázka: Jak mohli v Ex 24,9–11 starší přijít na horu Sinaj, když podle Ex 19,12–13 by lidé, kteří by se na ni přiblížili, byli na místě zabiti?

Odpověď: Na horu Sinaj mohli přijít pouze tehdy, když byli pozváni. Podobně měli jít do Zaslíbené země, ale po odrazující zprávě zvědů se odmítli vydat na cestu. Poté, co je Bůh potrestal a řekl jim, že zemřou na poušti, se rozhodli jít do Zaslíbené země na vlastní pěst. Byli však odraženi svými nepřáteli. Dělat správné věci není to nejdůležitější. Nejdůležitější je milovat Boha a poslouchat ho, což zahrnuje konat správné věci správným způsobem a ve správný čas.

Otázka: Jak mohli v Ex 24,10 vidět Boží podobu, když Bůh nemá fyzické tělo?

Odpověď: Bůh může nabýt jakoukoli fyzickou podobu, kterou si přeje.

Otázka: Proč v Ex 25,18 Bůh přikázal Mojžíšovi, aby vyrobil vyřezávané sochy cherubínů?

Odpověď: Jednalo se o sochy, které zdobily Stánek, ale tyto sochy nebyly uctívány, k nim se nemodlilo ani se jim neprokazovala úcta. Cherubíni sloužili jako dekorativní prvky; nebyly to obrazy Boha a nesloužily ani k uctívání, ani k prokazování úcty.

Otázka: Co jsou „Urim a Tummim“ zmíněné v Ex 28:30?

Odpověď: Byly to prostředky, které Bůh dal kněžím k losování, aby zjistili Boží vůli. Přesný popis jejich vzhledu se ztratil, kromě toho, že Josefus tvrdí, že to byly kameny na náprsníku. Kniha „1001 Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 1001 biblických otázek), str. 357, uvádí, že „Urim a Tummim“ mohou znamenat „světla a dokonalost“.

Otázka: Jak v Ex 28:34–35 zvonky chrání Árona a jeho potomky před smrtí?

Odpověď: Samy o sobě to nedokážou. Správný způsob uctívání v tomto svatostánku však byl pro Boha závažnou záležitostí a ignorování tohoto příkazu by vedlo ke smrti. Viz také následující otázka.

Otázka: Jaký byl v Ex 28,34–35 a Ex 39,22–26 účel zvonků na kněžském rouchu?

Odpověď: Písmo to neříká, ale můžeme uvažovat o dvou důvodech.

1. Lidé venku mohli slyšet kněze, kterého neviděli, jak za ně přináší smírnou oběť.

2. Kdyby zvonky přestaly znít, mohlo by to znamenat, že Bůh byl s knězem nespokojen a zabil ho. V takovém případě by lidé mohli kněze vytáhnout pomocí provazu, který měl kolem sebe.

Otázka: Proč se v Ex 29:20 a Lev 8:23–24 nanášela krev na Áronovo pravé ucho, pravý palec a pravý palec u nohy?

A: Ačkoli Písmo výslovně neuvádí, proč to Bůh chtěl, symboliku není těžké rozpoznat. Symbolizuje to spojení s obětí. Dalším příkladem je, že se tak postupovalo u člověka očištěného od kožní nemoci, když přinesl knězi svou oběť očištění. (Leviticus 14:1–2, 14–17)

Q: Jaký je v Ex 30 význam jednotlivých předmětů a co představují?

A: Zaprvé, možná stále existují některá tajemství, která ještě neznáme; Bůh nemusel nutně zjevit každý důvod, proč bylo vše přesně tak, jak to bylo. V listu Židům 8:5 se píše: „Místo, kde slouží, je předobrazem a stínem nebeské svatyně, právě tak, jak Bůh varoval Mojžíše, když se chystal dokončit svatostánek. Řekl totiž: ‚Dbej na to, abys vše vyrobil podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.‘“ (NET Bible) Více o významu svatostánku a předmětů v něm najdete v 9. a 10. kapitole listu Židům.

Zde jsou další podrobnosti k 2. knize Mojžíšově 30.

Exodus 30:1–9 Oltář z akáciového dřeva byl malý, asi 3 stopy vysoký a 18 palců na šířku i na délku, ale velmi těžký, protože byl pokryt zlatem. Zlato může symbolizovat svatost a Boha a bylo jedním ze tří darů, které mudrci přinesli Ježíši. Tento oltář je předobrazem Kristovy oběti za nás. Je zajímavé, že žádný jiný prvek chrámu nebyl označen jako „nejsvětější“ kromě oltáře.

Druhým ponaučením pro náš život je, že stejně jako kněz musel každé ráno a večer kadit na oltáři, i my bychom měli s Bohem mluvit alespoň každé ráno a večer. Tak jako Kristus obětoval svůj život za nás, i my bychom měli být ochotni v menší míře trpět pro druhé, jak ukázal Pavel v Koloským 1:24.

Exodus 30:10 Jednou za rok musel velekněz Izraelitů vykonat smírčí obřad na rohu oltáře.

Stejně jako měli Izraelité velekněze v Exodu 30, máme i my Velekněze, který za nás přinesl oběť, jak je uvedeno v Židům 4:14: Ježíše.

Exodus 30:17–21 Bronzová umyvadla k omývání. Áron a jeho synové [potomci] si měli umýt ruce a nohy před vstupem do Stanu setkávání a před přiblížením se k oltáři.

V první řadě nesmíme předstoupit před Boha s myšlenkou, že nemusíme být čistí. Musíme být očištěni. Křesťané jsou samozřejmě kněží a králové a jsme očištěni Ježíšovou krví, takže On to za nás splnil. Máme však žít očištěný, čistý život. Viz 1. Petr 1:15–16; 2:11–12.

Mimochodem, bronz pocházel z bronzových zrcadel, která darovaly ženy v Exodu 38:8. Druhým ponaučením pro náš život je, že to, co se kdysi používalo pro marnivost a ozdobu, bylo přetaveno, aby sloužilo k očištění. Bohu by se líbilo, kdybychom byli ochotni nechat některé ze svých zažitých zvyků a návyků „přetavit“, aby mohly být proměněny v Jeho dílo. Viz Římanům 12:1–2 a Jakub 1:23–25.

Exodus 30:22–33 Pomazací olej na svaté věci. Myslím, že receptura byla zvolena jednoduše proto, že výsledek krásně voní. Pomazací olej je předobrazem Ducha Svatého a představuje posvěcení Bohem. Myrha byla velmi drahá a patřila mezi dary, které mudrci přinesli Ježíši.

V první řadě, stejně jako vůně pomazacího oleje „vytvářela atmosféru“ pro vše kolem, i naše očištění a posvěcení skrze Ducha Svatého nám dává vůni Kristovu skrz naskrz. Více o tom, že jsme vůní Kristovou, najdete ve 2. Korinťanům 2:14–16.

Druhým ponaučením pro náš život je, že tento pomazací olej neměl být brán jako samozřejmost a „znehodnocován“ tím, že by se používal k čemukoli jinému. Naše těla (Boží chrám, 1. Korinťanům 6:19–20), naše jednota v Duchu (Efezským 4:3) a naše životy nesmějí být znehodnocovány nesvatým používáním. Nemáme házet své perly před svině, spojovat se s nevěřícími (2. Korinťanům 6:14–18), považovat za svaté věci, které svaté nejsou, ani se nechat svést z naší upřímné a čisté oddanosti Kristu (2. Korinťanům 11:3–4).

Exodus 30:34–38 Kadidlo symbolizuje přímluvu a modlitby. Kadidlo však nesmělo být používáno k ničemu jinému. Kadidlo bylo velmi drahé a bylo jedním ze tří darů, které mudrci přinesli Ježíši. V Exodu 30:35 bylo osoleno, pravděpodobně kvůli konzervačnímu účinku. Viz Zjevení 8:3–4, kde je kadidlo spojováno s modlitbou.

V první řadě, stejně jako vůně kadidla, které kněz pálil, prostupovala vším, tak i Duch Svatý, poslaný Otcem a Ježíšem (Jan 16:7), by měl prostupovat našimi životy. Kristus, a pouze Kristus, je naším prostředníkem (Efezským 2:13–17; Koloským 1:20; Židům 8:6) a Duch Svatý se za nás přimlouvá s vzdechy, které nelze vyjádřit slovy (Římanům 8:26–27).

Druhým ponaučením pro náš život je, že při následování Krista máme neustále se modlit, chválit Boha a přimlouvat se za druhé. (1. Tesalonickým 5:17; Filipským 4:6)

Otázka: Proč v Ex 30:11,15 museli chudí platit stejně jako bohatí, kteří si to mohli lépe dovolit?

Odpověď: Šekelová daň byla výkupným za jejich život, a zde je důležitý bod. Život bohatého člověka není o nic důležitější ani méně důležitý než život chudého člověka. Ve všech starozákonních zákonech neexistoval mírnější trest za zabití nebo ublížení chudému člověku než za zabití nebo ublížení bohatému člověku.

Daň se vztahovala pouze na osoby starší dvaceti let, pravděpodobně jen na muže, což by znamenalo, že se jednalo o rodinnou jednotku. Rodina nebyla penalizována za to, že měla více dětí. Šekel byl navíc malá měnová jednotka.

Otázka: Jak může beran nebo býk v Ex 30,12 a Lv 9,7 přinést smíření za člověka?

Odpověď: Samy o sobě nemohou přinést smíření, jak uvádí Židům 9:9 a 10:4. Židům 9–11 však ukazuje, že starozákonní oběti byly předobrazem Kristovy oběti.

Abychom to vyjádřili v běžných pojmech: Představme si, že někteří lidé měli obrovský dluh (nebo hřích), který byl tak velký, že nikdy nemohli doufat, že ho splatí svému věřiteli (Božím nestranným požadavkům na spravedlnost). Jejich úvěruschopnost není důvěryhodná. Ale bohatý král (Bůh) zasáhne a podepíše smlouvu, že dluh splatí v plné výši. Poté přijde Jeho syn a celý dluh splatí. Když si věřitel přišel pro peníze, měli lidé v poslušnosti králi skutečné znamení, že jejich dluh převzal král.

Otázka: Není v Ex 30,31–34 příliš přísné zabít někoho za to, že vyrobil parfém podle určitého receptu?

Odpověď: Ano, je to přísné. Není to však nespravedlivé, pokud všichni znají pravidla. Neexistují žádné důkazy o tom, že by někdo toto pravidlo někdy porušil nebo byl za to potrestán.

Otázka: Proč bylo v Ex 31,12 tak důležité dodržovat den soboty?

Odpověď: Mnoho pravých křesťanů věří, že pod Kristem jsou všechny dny sobotním odpočinkem (Židům 4:8–11), zatímco jiní praví křesťané věří, že máme dodržovat sobotu i dnes. Pavel uznává obě praxe v Římanům 14:5–7 a říká, že to, na čem záleží, je náš život pro Pána.

Bez ohledu na to se však všichni křesťané musí shodnout na tom, že dodržování soboty bylo v době Mojžíšova zákona velmi důležitým přikázáním a že kdybychom žili v té době, museli bychom jej pilně dodržovat.

Existují tři výslovná přikázání a pět výslovných důvodů týkajících se soboty, ale můžeme vidět i další důvody.

Příkazy týkající se soboty:

1. Svatý dej sobotní den (Exodus 20:8; Deuteronomium 5:12)

2. Nepracuj sám (Exodus 20:10; Deuteronomium 5:13–14)

3. Ti, kteří jsou pod tvou mocí: syn, dcera, služebníci, dokonce i (nežidovští) cizinci ve tvých branách, dokonce i zvířata, budou mít den odpočinku. (Exodus 20:10; Deuteronomium 5:14)

Výslovné důvody pro sobotu:

1. Prostá poslušnost: Mají poslouchat Boží přikázání.

2. Vzpomínka na našeho Stvořitele: Tak jako Bůh stvořil zemi za šest dní a poté odpočíval, tak i my Ho ctíme tím, že v sobotu odpočíváme. (Exodus 20:11)

3. Vzpomínka na otroctví a na našeho Vysvoboditele: Jelikož Izraelité byli otroky v Egyptě (pravděpodobně bez odpočinku) a Bůh je odtud vyvedl, mají si to připomínat a dodržovat sobotu. (Deuteronomium 5:15b)

4. Jako znamení mezi Božím starozákonním lidem a Bohem, aby věděli, že Bůh nás posvěcuje. (Exodus 31:13)

5. Bůh požehnal sobotě a posvětil ji, a proto to máme uznávat. (Exodus 20:11b)

Možné další důvody:

1. Sobota byla urážkou vlastní moudrosti a úsilí lidí. Moudrému člověku v tomto světě by se zdálo zřejmé, že čím více práce vynaložíte, tím větší užitek získáte. A i když byste si chtěli odpočinout, stále byste mohli přimět své zaměstnance, služebníky a zvířata, aby pracovali ještě usilovněji. Bůh této myšlence neodporoval, ani neřekl, zda je pravdivá či nikoli. Bez ohledu na to, jak pravdivý se tento způsob uvažování jevil, Bůh řekl, že je třeba nejprve poslouchat Jeho.

2. Sobota byla urážkou jejich soběstačnosti a nezávislosti. Obchodník, zemědělec, řemeslník nebo jakýkoli jiný dělník by chtěl v sobotu pracovat, pokud by si myslel, že na tom závisí prosperita nebo dokonce přežití jeho samotného i jeho rodiny. Vše se však nakonec scvrkává na důvěru: závisí vaše prosperita a přežití na vás, nebo věříte, že závisí na Bohu?

3. Den odpočinku by jim, lidem pod jejich vedením i jejich zvířatům prospěl po fyzické, duševní i emocionální stránce, protože by měli čas se osvěžit a zotavit se z týdenní práce. Lidé dnes, bez ohledu na své vyznání, potřebují čas na odpočinek a osvěžení.

4. Den odpočinku pomáhá předcházet vyhoření způsobenému tím, že člověk dělá po dlouhá léta stále totéž bez jakékoli změny. I křesťané, kteří považují všechny dny za stejné, potřebují čas na odpočinek a zotavení.

Zatímco se praví křesťané neshodnou na tom, zda nepracovat v sobotu (šabat) nebo v neděli, či zda jsou všechny dny stejné, všichni křesťané by se zde měli shodnout na dvou věcech.

a) Pokud věříme, že Bůh chce, abychom dnes dodržovali jeden den bez práce, měli bychom to dělat.

b) Všechny naše dny, nejen jedna sedmina z nich, mají být zasvěceny službě Bohu.

Otázka: Může se Bůh v Ex 31,17 unavit?

Odpověď: Bůh se fyzicky neunaví (Izaiáš 40:28). Stejně jako však lidé mohou říci, že jsou unaveni fňukáním a neupřímnou láskou, je to výraz ukazující Boží nezájem o neupřímnou bohoslužbu. Izaiáš 43:24 říká, že hříchy Izraelitů Boha unavily. Izaiáš 1:14 říká, že jejich svátky Boha unavily, když byli bezbožným lidem. V Izaiášovi 7:13 unavila Boha nevěra Achaza. Malachiáš 2:17 říká, že Boha unavila jejich slova, když říkali, že ti, kdo páchají zlo, jsou dobří, a ptali se, kde je Bůh spravedlnosti. Další rozbor najdete v knize „Biblické obtíže a zdánlivé rozpory“ na str. 212–213.

Otázka: Jak mohl prorok Áron v Ex 32,2–5 obhajovat uctívání modl?

Odpověď: Áron se dopustil strašného hříchu. Pro to, co udělal, neexistuje žádná omluva, ale zde je možné vysvětlení jeho jednání. Když se Mojžíš nevracel, mnozí pochybovali, zda se vůbec někdy vrátí. Vzhledem k tlaku tolika vystresovaných a bezvůdných lidí, kteří žádali Árona, aby vyrobil modlu, Áron podlehl. Možná upřednostnil své vedení lidu jako kněz, aby obnovil řád a normální stav, před nekonečným čekáním na Hospodina.

Otázka: Proč v Ex 32,1–10 Bůh zabil Izraelity, kteří uctívali zlaté tele, a ne Árona, který ho vyrobil?

Odpověď: Bůh by jednal spravedlivě, kdyby je všechny zabil. Bůh však má právo odložit spravedlnost. Má také právo prokazovat milosrdenství, jak se mu zlíbí, jak ukazuje Římanům 9:15.

Okolnosti: Lid navrhl zlaté tele a poskytl materiál. Písmo neříká, zda byl Áron nadšený, nebo se cítil donucen poslechnout celý lid kolem sebe. Zlaté tele v Exodu 32:5 sloužilo jako obraz k uctívání Hospodina, nikoli k uctívání jiného boha. Samozřejmě, i když nám okolnosti mohou pomoci pochopit, proč to Áron udělal, stále ho neomlouvají.

Bůh je milosrdný k některým a může odložit svou spravedlnost: Bůh byl ve verši 10 velmi rozhněvaný a uvažoval o tom, že je všechny prostě zahubí. Bůh by jednal spravedlivě, kdyby zničil Árona i všechny ostatní. Bůh byl milosrdný nejen k Áronovi, ale také tím, že nezabil všechny Izraelity.

Otázka: Změnil Bůh ve 2. Mojžíšově 32:14 svůj názor, což by bylo v rozporu s 4. Mojžíšovou 23:19 a 1. Samuelovou 15:29?

Odpověď: Když se změní naše srdce a naše činy, může se změnit i Boží zjevená vůle vůči nám. Více informací najdete v odpovědi na Exodus 33:3, v knize „When Critics Ask“ (Když se ptají kritici) na str. 85 a v knize „Hard Sayings of the Bible“ (Těžko srozumitelná místa Bible) na str. 209–210.

Otázka: Jak se mohl Mojžíš v Ex 32,30 pokusit vykonat smírnou oběť za lid?

Odpověď: Lidé se mohou pokoušet o nemožné věci, ale ani Mojžíš nemohl zaujmout místo nikoho jiného, jak ukazuje Jeremjáš 15:1. Mojžíš prosil Boha, aby lidu odpustil jejich velký hřích, a pokud ne, ať ho vymaže z Boží knihy. To zní velmi podobně jako Pavlovy pocity v Římanům 9:1–4.

Otázka: Ukazuje Ex 32,30–32, že by Mojžíš mohl zaujmout místo lidu, podobně jako to učí katolická víra v „pokladnici zásluh“?

Odpověď: Ne. Spíše to naznačuje pravý opak, a to ze dvou důvodů.

1. V Exodu 32,33–34 Bůh řekl, že Mojžíšovu nabídku nepřijal. Jen pro doplnění: Pavel měl v Římanům 9,3 podobný pocit obětavé lásky vůči Židům, ale ani to Židům nijak nepomohlo.

2. Mojžíš nenabídl, že bude trpět za lid. Mojžíšova nabídka, že bude zcela vymazán z knihy, znamená, že bude poslán do pekla. Katolíci, pravoslavní, protestanti i kopti se všichni shodují na tom, že žádný křesťan nejde do pekla za jiné křesťany.

Jen pro zajímavost: v církevní tradici se pojem „pokladnice zásluh“ ve všech křesťanských spisech z doby před Nicejským koncilem vůbec nevyskytuje.

Otázka: Proč Mojžíš v Ex 32,12 prosil Boha, aby „odpustil toto zlo, které se chystáš uvalit na svůj lid“?

Odpověď: Slovo „zlo“ zde může znamenat také pohromu. Mojžíš prosil Boha, aby upustil od hrozící pohromy, protože v Deuteronomiu 9:8 se píše, že Boží hněv byl natolik roznícen, že by mohl lid zničit.

Otázka: Šel Bůh v Ex 33,3 a Joz 1 s Izraelity do Zaslíbené země, nebo ne?

Odpověď: Boží zjevená vůle je často vázána na konkrétní čas a podmínky a někdy je vysvětlována jako antropomorfní vyjádření.

Vázaná na daný okamžik: Bůh řekl vzpurné generaci, že s nimi nepůjde. Všichni zemřeli a Bůh šel s následující generací.

Podmíněná: Mnohé z Božích hrozeb či slibů jsou spojeny s výslovnou či implicitní podmínkou. Příklady implicitních podmíněných hrozeb najdete v knize Jonáš 3 a v Genesis 20:3.

Antropomorfní: Bůh, který je mimo čas, již věděl, co udělají, a již věděl, co udělá On sám. Pro lidi je však někdy obtížné to pochopit a zároveň si uvědomit, že lidé stále měli skutečnou volbu. Kdyby jim Bůh prostě řekl, co určitě udělají a co určitě udělá On, jistě by to omezilo jejich volbu.

Člověk nemusí souhlasit s konceptem, že Bůh je mimo čas, ani jej nutně chápat. Nemusí přemýšlet o věčnosti, aby s ním Bůh mohl smysluplně komunikovat. Bůh s lidmi komunikuje způsobem, kterému všichni rozumějí. Více o antropomorfní komunikaci Boha najdete v knize „Now That’s A Good Question“ na str. 202–205.

Otázka: Proč měli Izraelité podle Ex 33,5–6 sundat své ozdoby, aby Bůh věděl, co s nimi má udělat?

Odpověď: Měli si sundat ozdoby, které měli na sobě, když hřešili, jako znamení smutku a (snad) pokání. Zde se dotýkáme klíčového principu. Boží vůle, jak nám je zjevena, se může změnit, když se změní naše srdce. Měli na výběr, zda budou poslušní a budou truchlit nad svým hříchem, nebo ne.

Více informací najdete v diskusi k Genesis 20:3–6, Deuteronomiu 20:17; Jeremjášovi 15:6; Jonášovi 3–4; Jonášovi 3:10 a Jonášovi 4:1–2.

Otázka: Mohl Mojžíš v Ex 33,11 mluvit s Bohem tváří v tvář?

Odpověď: Jak píší Norman Geisler a Thomas Howe, slepec může s někým mluvit tváří v tvář, aniž by viděl jeho tvář. Jedná se o výraz, který ukazuje, že Mojžíš a Bůh spolu mluvili důvěrně, ale neříká, že Mojžíš viděl Boží tvář, jak ukazuje Exodus 33:20.

Otázka: Jak mohli Mojžíš, Abraham nebo kdokoli jiný v Ex 33:11,23; 24:10 a Gn 32:30 cokoli z Boha vidět, když je Bůh neviditelný, jak uvádějí J 1:18; Ex 33:20; Kol 1:15 a 1 Tim 1:17; 6:16?

Odpověď: Toto byl argument, který se gnostici snažili použít, aby tvrdili, že navzdory tomu, že Ježíš dodržoval zákon, byl Bůh Starého zákona jiným Bohem než Bůh Nového zákona.

Neviditelnost neznamená, že Bůh nemá žádnou podobu, ani to neznamená, že by Bůh nebyl zjistitelný pro anděly či démony. Rozhodně to neznamená, že Všemohoucí Bůh není dostatečně mocný na to, aby se mohl zjevit ve viditelné podobě. Znamená to prostě, že my, kteří máme pouze vidoucí oči, nemůžeme vidět věci v neviditelné říši, a Bůh se v této říši nachází.

Bůh však, i když zůstává v nebi, je také schopen „překročit hranici“ a vstoupit do fyzické říše v časoprostoru. Bůh by byl ve své podstatě stále neviditelný, ale schopen se zviditelnit. My jsme ve tmě noci ze své podstaty téměř neviditelní, ale kdybychom měli baterku, lidé by stále mohli vidět, kde se nacházíme. Bůh mohl učinit totéž s hořícím keřem.

Bůh však udělal ještě více. Způsobem, který nemá žádnou stoprocentně dokonalou přirozenou analogii, Bůh překročil hranici, aby měl lokalizovanou přítomnost v časoprostoru, a to nejen tím, že se zjevil jako člověk, ale jako skutečný, živý, dýchající člověk: Ježíš Kristus. Ježíš byl i nadále je stoprocentně člověkem a stoprocentně Bohem.

Z historického hlediska byl Irenej prvním známým křesťanem, který na tuto námitku odpověděl. Zdůraznil, že jelikož je Bůh Všemohoucí, může dokonce i viditelným, smrtelným lidem umožnit vidět neviditelné věci, a to jak ve vizích, tak poté, co dosáhnou nesmrtelnosti. Podrobnější odpověď najdete v díle Irenej: Proti herezím, kniha 4, kap. 20.4–10, str. 489–491.

Otázka: Jak mohl Mojžíš v Ex 33,19–20 vidět Boží „záda“, když je Bůh duch?

Odpověď: Je obtížné hovořit o různých aspektech ducha, aniž bychom použili antropomorfní výrazy. „Záda“ zde neznamenají „část s míchou“. Spíše může „záda“ znamenat „zadní stranu“ v protikladu k „přední straně“.

Toto se vztahuje k odrazu některých Božích atributů. Nejedná se o celou Boží slávu, neboť Bůh zamítl Mojžíšovu žádost, aby mohl spatřit Boží slávu (pravděpodobně kvůli Mojžíšově vlastní bezpečnosti).

Otázka: Mají lidé podle Ex 34,20; Ex 13,2 a Čís 18,15–16 zabíjet nečistá zvířata, nebo je vykoupit penězi?

Odpověď: Exodus 34:20 uvádí, že majitel musel buď zabít prvorozené zvíře, nebo je vykoupit penězi, s výjimkou osla, kterého mohl vykoupit beránkem. Mezi čistými a nečistými zvířaty nebylo učiněno žádné další rozlišení. Později, v Číslích 18:15–16, byl zákon zúžen tak, aby umožňoval pouze výkup penězi u prvorozených nečistých zvířat.

Někteří mohou mít problém s tím, že se Boží zákony mění, protože nerozlišují tři různé aspekty: morální, občanský a obřadní. Obřadní zákon se měnil i v jiných ohledech, jak se měnily situace. Například oběti se v chrámu nekonaly, dokud nebyl chrám postaven.

Otázka: Proč se v Ex 34,23 museli dostavit všichni muži, ale ne ženy a děti? (Tuto otázku položil muslim.)

Odpověď: Odpověď najdeme, když si pozorně přečteme Ex 34,23 i 24. Píše se tam: „Třikrát do roka se mají všichni vaši muži dostavit před Hospodina, Pána, Boha Izraele. Vyženu před vámi národy a rozšířím vaše území, a nikdo nebude toužit po vaší zemi, když budete třikrát do roka stoupat, abyste se dostavili před Hospodina, svého Boha.“ Ženy se neúčastnily válek, pouze muži. Žádný muž se neměl „skrývat“ tím, že by se nedostavil.

Otázka: Jaký byl v Ex 35–40 symbolický význam vybavení ve svatostánku?

Odpověď: Někteří v tom vidí následující:

Měděný oltář symbolizoval, že i vstup vyžadoval oběť

Měděná umyvadla ukazovala, že ti, kdo jsou uvnitř, potřebují očištění

Chléb přítomnosti ukazoval, že Kristus je náš chléb; dává nám vše, co potřebujeme k životu

Zlatý svícen představoval chválu a modlitbu

Archa představovala Boží přítomnost

Závoj ukazoval, že cesta k Boží přítomnosti nebyla otevřena nikomu (kromě kněze jednou za rok). To se změnilo, když byl závoj nadpřirozeně roztržen na dvě části ve chvíli, kdy Ježíš zemřel na kříži.

Toto je volně převzato z knihy „The Teacher’s Commentary“ od Lawrence O. Richardse.

Otázka: V Ex 36,8–14 mi bylo řečeno, že rozměry, které Mojžíš obdržel od Boha pro stavbu svatostánku, byly téměř přesně stejné jako rozměry, které používali jiní starověcí lidé (ne Hebrejci) při stavbě svých vlastních svatostánků. Ovlivňuje to věrohodnost Božích rozměrů pro svatostánek?

Odpověď: Nejprve předpokládejme, že tato domněnka je správná. (Později ji zpochybním.) Kdyby se jednalo o stejné rozměry, jaké používali ostatní starověcí lidé pro své chrámy, nemělo by to vliv na věrohodnost Bible. Kdyby na těchto rozměrech bylo něco zvláštního, Satan by tuto informaci využil k vytvoření padělku.

Na druhou stranu vážně pochybuji o tvrzení, že se jednalo o rozměry, které ostatní starověcí lidé používali pro své chrámy, a to z několika důvodů.

a) Různá starověká místa uctívání měla mezi sebou odlišné rozměry. Jako zjednodušený příklad předpokládejme, že existovalo 10 starověkých chrámů s rozměry 100, 105, 110, 120, 125, 130, 135, 140, 145 a 150, a svatostánek měl rozměry někde mezi 100 a 150. Ať už byly rozměry svatostánku jakékoli, dalo by se tvrdit, že se velmi podobal jednomu z těchto 10 chrámů, ale to nic nedokazuje.

b) Starověké chrámy obecně neměly svatyni svatých a ty, o nichž víme, byly pevné chrámy, nikoli stany.

c) A konečně si uvědomte, že svatostánek byl postaven kolem roku 1400 př. n. l., tedy dříve než všechny římské a řecké chrámy, s výjimkou mykénských. Pokud tedy byly rozměry stejné jako u pozdějšího chrámu, buď nedošlo k kopírování, anebo pozdější chrám kopíroval ten dřívější, nikoli naopak. Obecně není moudré přikládat takovým tvrzením váhu, pokud k nim nelze uvést konkrétní příklady.

Otázka: Naznačuje sedmiramenný svícen v Ex 37,17–24 pozdější autorství, jelikož se sedmiramenné svícny [údajně] objevily až v roce 600 př. n. l.?

Odpověď: Někteří si to dříve mysleli, ale kniha *Can Archaeology Prove the Old Testament?* (str. 31–32) poukazuje na to, že archeologové nalezli sedmiramenné svícny v Tell Beit Mirsim a některé hrobky v Dothanu z doby Mojžíše vykazují sedmiramenné svícny. Wycliffe Bible Dictionary na str. 1006 uvádí, že svícny se sedmi rameny byly nalezeny v hrobkách a v ruinách kanaánských chrámů: „Koncept sedmiramenného svícnu pro posvátné účely v Mojžíšově svatostánku tedy nebyl anachronický, jak tvrdili kritici Starého zákona.“

Otázka: Je Ex 38,8 důkazem pozdějšího vzniku textu, protože v té době [údajně] neměli bronzová zrcadla?

Odpověď: Ne, protože bronzová zrcadla měli, jak uvádí kniha *Can Archaeology Prove the Old Testament?* na str. 31. Bronz je slitina mědi a 2–18 procent cínu. (V KJV se uvádí „mosaz“, protože před 400 lety se jakákoli slitina mědi nazývala mosaz.) Wycliffe Bible Dictionary na str. 1123–1124 uvádí, že v Uru byly nalezeny bronzové předměty z období kolem roku 2500 př. n. l.

Na str. 1139 se uvádí, že bronzová zrcadla byla vzácná, s výjimkou Egypta. Byla však velmi cenná, jak uvádí Wycliffe Dictionary of Biblical Archaeology na str. 389, kde se píše, že se bronzová zrcadla mezi prostým lidem rozšířila až v helénistické době. Dále se tam uvádí, že v době Jozueho se v dopisech z Tell el-Amarna zmiňuje vazal, který daroval faraónovi Achnatonovi 32 leštěných bronzových zrcadel. Chetitský král mu daroval jedno stříbrné zrcadlo.

Jen pro zajímavost: nejstarším známým rukopisem Starého zákona, který se dochoval dodnes, je 4Q17 z Svitků od Mrtvého moře. Je datován do roku 250 př. n. l. a obsahuje text od 2. knihy Mojžíšovy 38 až po 3. knihu Mojžíšovu 2. V knize The Dead Sea Scrolls Translated na str. 474 se uvádí, že je prakticky totožný s masoretským textem.

Otázka: Jak mohli v Ex 40 postavit stan, když ten stan už tam v Ex 33:7–8 stál?

Odpověď: Nejprve dvě skutečnosti, které pravděpodobně nejsou tak relevantní, a poté odpověď.

1. Není nutné, aby byly pasáže z 2. knihy Mojžíšovy 33:7–8 a 40. kapitoly sepsány v chronologickém pořadí, i když tomu tak pravděpodobně bylo.

2. Po neustálém používání na slunci se stan mohl opotřebovat.

Odpověď: Exodus 33:7–8 říká, že Mojžíš vzal již existující stan a nazval jej stanem setkávání. Poté, co Bůh pomazal Bezalela a Aholiaba v Exodu 31:2–7; 35:30; 36:1, vyrobili posvátné předměty, včetně nového stanu setkávání, podle Božího návrhu.

Otázka: Jaké poučení můžeme vyvodit z celé knihy Exodus?

Odpověď: Existují přinejmenším tři ponaučení.

Stejně jako Mojžíš a Izraelité opustili Egypt, i my se možná potýkáme se strachy, hříchy, dalšími věcmi a situacemi, z nichž potřebujeme být vysvobozeni. A když z nich budeme vysvobozeni, musíme odejít. Existují ve vašem životě určité „staré, pohodlné způsoby“ jednání, které musíte opustit a přestat je praktikovat?

Mojžíš opustil egyptské otroctví již 40 let před exodem. Bůh však Mojžíše poslal zpět do Egypta, nikoli do otroctví, ale aby osvobodil ostatní. Možná jsme se již osvobodili z nějakého otroctví, ve kterém jsme byli, ale co naše rodina, přátelé a ostatní? Možná nás Bůh chce použít, abychom pomohli osvobodit i je.

I když byli všichni Izraelité vysvobozeni, na cestě došlo k ztrátám na životech. Někteří Izraelité zahynuli v důsledku moru a ohně, když uctívali zlaté tele, zpochybňovali Mojžíšovu autoritu a dopouštěli se nemravností s moábskými ženami. Miriam byla kvůli svým předsudkům na čas postižena malomocenstvím. Dokonce i samotnému Mojžíšovi bylo zakázáno vstoupit do Zaslíbené země, protože před lidmi u vod Meriby ztratil trpělivost. Když jste z něčeho vysvobozeni, neznamená to konec vašich výzev. Stále musíte vytrvat. Pokud uděláte něco, co z vás udělá oběť, rychle se pokajte, a i když to může mít stále následky, po zbytek cesty stejně poslouchejte Boha.

Otázka: Jaké jsou některé z nejstarších rukopisů knihy Exodus, které se dochovaly dodnes?

Odpověď: Zde jsou ty nejstarší.

Svitky z Ketef Hinnom pocházejí z let 650–587 př. n. l., jsou napsány na stříbře (proto se dochovaly) a obsahují úryvky z Exodu 20:6; Čísel 6:24–26; Deuteronomia 5:10; 7:9; Nehemiáše 1:5 a Daniela 9:4.

Svitky od Mrtvého moře: (od roku 250 př. n. l.) 17 samostatných kopií (The Dead Sea Scrolls Today, str. 30, a The Dead Sea Scrolls Translated: The Qumran Texts in English, 2. vyd.), pocházejících z nejméně 23 původních kopií (The Dead Sea Scrolls in English, 4. vyd.). Wycliffe Bible Dictionary, str. 436–438, uvádí, že existuje 15 kopií. Jeden rukopis z jeskyně č. 4 patří do samaritánské skupiny. Podle publikace The Dead Sea Scrolls Translated: The Qumran Texts in English, 2. vyd., str. 474, je fragment 4Q17 z jeskyně č. 4 (obsahující Exodus 38–Leviticus 2) jedním z nejstarších rukopisů, opsaným kolem roku 250 př. n. l. Je prakticky totožný s masoretským textem. Tyto rukopisy se nazývají

1Q2 (=1QExodus) Exodus 16:12–16; 19:24–25; 20:1, 5–6, 25–26; 21:1, 4–5

2Q2 (=2QExodus(a)) Exodus 1:11–14; 7:1–4; 9:27–29; 11:3–7; 12:32–41; 21:18–20?; 26:11–13; 30:21?; 30:23–25; 32:32–34

2Q3 (=2QExodus(b)) paleohebrejština z Exodu 4:31; 12:26–27?; 18:21–22; 19:9; 21:37; 22:1–2, 15–19; 27:17–19; 31:16–17; 34:10. Zajímavé je, že v textu následuje po Exodu 19:9 prázdný řádek, na který bezprostředně navazuje Exodus 34:10

2Q4 (=2QExodus(c)) Exodus 5:3–5

4Q1 (=4QGenesis-Exodus(a)) Genesis a Exodus. Exodus 2:1–5; 3:8–16, 18–21; 4:4–9, 26–31; 5:1, 3–17; 6:4–21, 25; 7:5–13, 15–20; 8:20–22; 9:8?

4Q11 (=4QpaleoGenesis-Exodus(l)) paleohebrejský text Genesis 50:26; Exodus 1:1–5 (dvakrát?), 2:10, 22–25; 3:1–4, 17–21; 8:13–15, 19–21; 9:25–29, 33–35; 10:1–5; 11:4–10; 12:1–12, 42–46; 14:15–24; 16:2–7, 13–14, 18–20, 23–31, 33–36; 17:1–3, 5–11; 18:17–24; 19:24–25; 20:1–2; 22:23–24; 23:5–16; 25:7–20; 26:29–37; 27:1, 27:4?; 27:6–14; 28:33–35, 40–42; 36:34–36; 40:15?

4Q13 (=4QExodus(b)) obsahuje 6 fragmentů z Exodu 1–5

4Q14 (=4QExodus(c)) obsahuje 36 fragmentů z Exodu 7–18

4Q15 (=4QExodus(d)) Exodus 13:15–17, na které přímo navazuje 15:1

4Q16 (=4QExodus(e)) Exodus 13:3–5

4Q17 (=4QExod-Lev(f)) Exodus 38–Lev 2. (250 př. n. l.)

4Q18 (=4QExodus(g)) 2. Mojžíšova 14:21–27

4Q19 (=4QExodus(h)) Exodus 6:3–6

4Q20 (=4QExod(j)) Exodus 7–8

4Q21 (=4QExodus(k)) Exodus 36:9–10

4Q22 (=4QPaleoExodus(m)) Exodus, samaritánský typ, v paleohebrejštině. Paleograficky se datuje do období 100–25 př. n. l. Datování pomocí urychlovačové hmotnostní spektrometrie (AMS) v laboratoři v Tucsonu ukázalo období 116 př. n. l. – 48 n. l.

4Q37 (=4QDeuteronomium(j)) (zahrnuje Deuteronomium 11:21, na které navazuje Exodus 12:43–13:5)

7Q1 (= 7QLXXExod) je opis řecké verze Septuaginty z Exodu 28:4–6 (100 př. n. l.).

Mezi Svitky od Mrtvého moře byly nalezeny filakterie a mezuzot (nositelné na čele, resp. na pažích) s texty z Exodu a Deuteronomia, jak uvádí publikace The Dead Sea Scrolls Today, str. 33.

8Q3 je filakterie obsahující text z Exodu 13:1–10; 13:11–16; 12:43–51; 20:11; Deuteronomium 6:5–9; 11:13; 6:1–3; 10:20–22; 10:12–19; 5:1–14; 10:13(?); 11:2; 10:21–22; 11:1, 6–12.

8Q4 je mezuzá z Deuteronomia 10:12–11:21.

Mezi Svitky od Mrtvého moře byl nalezen Paralelní Pentateuch. Stejně jako někteří sestavili jeden evangelijní příběh tím, že vedle sebe umístili různé evangelijní pasáže, tak i kumránská komunita učinila totéž s Tórou, což je svitek označovaný jako 4Q158.

Celkově je v Svitcích od Mrtvého moře zachováno 767 z 1215 veršů knihy Exodus (63,1 %).

Ex 1:1–22; 2:1–18, 22–25; 3:1–4, 8–21; 4:1–9, 26–31; 5:1, 3–17; 6:3–21, 30; 7:1–13, 26–29; 8:1, 5–22; 9:5b–35; 10:1–28; 11:3–10; 12:1–2, 6–8, 12–22, 31–51; 13:1–7, 12–13, 15–16, 18–22; 14:1–13, 15–27; 15:1, 9–21, 23–27; 16:1–8, 13–14, 18–20, 23–36; 17:1–16; 18:1–27; 19:1, 7–17, 23–25; 20:1–2, 18–19a; 21:1,4–6,13–14,18–20?,22–32,37; 22:1–4,6–7,11–13,15–30; 23:5–16,29–31; 24:1–4,6–11; 25:7–29,31–34; 26:8–15,21–37; 27:1–3,4?,6–14,18–19; 28:3–12,22–24,26–28,30–43; 29:1–5,20,22–25,31–41; 30:10, 12–18, 21?, 23–25, 29–31, 34–38; 31:1–8, 13–17; 32:2–19, 25–30, 32–34; 33:12–23; 34:1–3, 10–13, 15–18, 20–24, 27–28; 35:1; 36:9–10, 21–24, 34–36; 37:9–16; 38:18–22; 39:3–24; 40:8–27; 40:15?. Ex 34:23–24, 27–28 jsou velmi útržkovité.

Nashův papyrus, datovaný do roku 150 př. n. l., obsahuje Desatero přikázání sestavené z Exodu 20:2–17 a Deuteronomia 5:6–6:4f. Nashův papyrus byl nejstarším známým biblickým textem až do objevu Svitků od Mrtvého moře. Jeho fotografie je uvedena v New International Dictionary of the Bible na str. 228.

Papyrus Oxyrhynchus 1074 z knihy Exodus pochází přibližně z 2. století.

Vaticanus (325–350 n. l.) zachoval celý knihu Exodus, s výjimkou Exodu 28:23–28, který v něm chybí.

Z rukopisu Sinaiticus (340–350 n. l.) nemáme žádné stránky obsahující knihu Exodus.

Alexandrinus (cca 450 n. l.) obsahuje celou knihu Exodus, s výjimkou Exodu 28:23–28, který chybí.

Septuaginta je řecký překlad Starého zákona a apokryfů. V knize Greek Manuscripts of the Bible na str. 60–61 je vyobrazen fragment zvaný Rahlfs 803 (= Svitek od Mrtvého moře 7Q1) z 2. knihy Mojžíšovy 28:4–6, který pochází z roku 100 př. n. l.

Samaritáni si ve 2. století př. n. l. pořídili vlastní kopii Tóry, ačkoli nejstarší dochované samaritánské kopie pocházejí ze středověku. Viz kniha „The Dead Sea Scrolls Today“, str. 125–126. Encyklopedie svitků od Mrtvého moře, sv. 1, str. 277 uvádí: „Samaritánský Pentateuch má tendenci text rozšiřovat častým vkládáním paralelních pasáží z jiných míst Pentateuchu.“

Syrský překlad Septuaginty pořídil biskup Pavel z Tella (616–617 n. l.), který se dochoval dodnes, jak uvádí publikace „Manuscripts of the Greek Bible“, str. 35 (poznámka pod čarou).

Otázka: Jak můžeme na základě židovského spisovatele Filóna vědět, že to, co máme v knize Exodus, je to, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Jako křesťané věříme, že Starý zákon, který máme, je ten Starý zákon, který Kristus potvrdil. V této souvislosti je třeba zmínit, že i muslimský Korán v súře 5:46 uvádí, že Ježíšovi byla dána Tóra. Máme rané rukopisy z doby Krista, o nichž pojednává následující otázka. Existuje však ještě další řada důkazů. Filón Alexandrijský byl židovský učenec, který žil v letech 15/20 př. n. l. až 50 n. l. Psal v řečtině, ale je zajímavé, že jeho řecké citace ze Starého zákona se více shodují s hebrejským masoretským textem než s řeckou Septuagintou. Velmi podrobně vysvětloval význam různých veršů. Zde jsou verše z knihy Exodus, na které se Filón odvolával.

1:8, 9, 11, 15, 18, 20, 21; 2:1, 3, 6, 12, 15–16, 18, 21, 23, 25; 3:1–2, 4–6, 9, 14–15, 17; 4:3, 10, 12, 14, 22; 5:2; 6:3, 12, 16, 23, 26, 29; 7:1, 12, 15, 17, 23; 8:1, 9, 19, 26, 29; 10:20–23; 11:7; 12:2–4, 8, 11–12, 16, 23, 34, 38; 13:2, 11–13, 15, 19; 14:4, 7, 13–14, 19, 27, 30; 15:1, 4, 9, 17, 20, 23, 25, 27; 16:4, 6, 13, 15, 18, 36; 17:6, 11–12; 18:4,7,11,14,16,25; 19:6,17–20; 20:2,5,9,12–13,16,18–22; 21:5–6,10,12–16,22,26,28,31,33; 22:1,6–7,26; 23:1–5,8,10,13,18–20,28; 24:1,6,10–11,18; 25:1,22,30,31,33,40; 26:1; 27:9; 28:17, 30, 34, 36; 30:8, 13, 15, 34; 31:1–2, 39; 32:1, 7, 16–17, 20, 26, 27, 32; 33:5, 7, 12–13, 17–18, 23; 34:12, 28; 35:22, 30; 38:8; 39:3, 26

Otázka: Kteří raní autoři odkazovali na knihu Exodus?

Odpověď: Žid Filón (15/20 př. n. l. – 50 n. l.) hojně cituje z knihy Exodus ve svých spisech O zmatení jazyků, Kdo je dědicem božských věcí, Úvodní studie a dalších dílech.

Raní církevní autoři z doby před nicejským koncilem se na knihu Exodus hojně odvolávali.

Klement Římský (96–98 n. l.) cituje Exodus 2:14 v 1. Klementově listu, kap. 4, str. 6. Cituje Exodus 3:11 v 1. Klementově listu, kap. 18, str. 10.

Didaché (= Učení dvanácti apoštolů) (cca 60–120 n. l.) se zabývá Exodem 20:13, 14, 15, 16, 17.

Barnabášův list (cca 70–130 n. l.), kap. 12, str. 145, cituje 2. knihu Mojžíšovu 17:14.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) píše: „Neboť Mojžíš někde v Exodu říká“ a cituje Exodus 6:2 a následující v Dialogu s Židem Tryfonem, kap. 126, str. 263

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) označuje Exodus 3:2–4 za Písmo v „Dialogu s Židem Tryfonem“, kap. 60, str. 227

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) „Neboť Písmo říká takto:“ a poté Justýn cituje 2. knihu Mojžíšovu 3:2–4. „Dialog s Židem Tryfonem“, kap. 49, str. 220

Meleto/Melito ze Sard (170–180 n. l.): „Prst Páně – Duch Svatý, jehož působením byly údajně napsány desky zákona v Exodu“; fragment 9, str. 761

Melito ze Sardis (170–177/180 n. l.) „Poté, co jsem se důkladně seznámil s knihami Starého zákona, sepsal jsem je níže a tímto vám zasílám jejich seznam. Jejich názvy jsou následující: – Pět knih Mojžíšových – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium; Jozue, Soudci, Rút, čtyři knihy Královské, dvě knihy Letopisů, kniha Žalmů Davidových, Přísloví Šalomounova, nazývaná také Kniha moudrosti, Kazatel, Píseň písní, Jób, knihy proroků Izaiáše, Jeremiáše, dvanácti proroků obsažených v jedné knize, Daniela, Ezechiela a Ezdráše.“ Z Knihy výňatků, str. 759

Theofil z Antiochie (168–181/188 n. l.) cituje Exodus 20:3; 23:6; 22:21 jako Boží slova. Theofil Autolykovi, kniha 3, kap. 9, str. 114

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) cituje Exodus 3:7–8 jako Boží slova. Irenej, Proti kacířstvím, kniha 4, kap. 12.4, str. 476

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) „Je to také On, kdo učí Mojžíše, aby působil jako učitel. Neboť Pán říká: ‚Kdo by před Mnou zhřešil, toho vymažu ze své knihy; ale nyní jdi a veď tento lid na místo, které jsem ti určil.‘“ (Exodus 32:33,34) *Učitel*, kniha 1, kap. 7, str. 224. Viz také *Učitel*, kniha 1, kap. 8, str. 218, kde nazývá Exodus 3:8 Písmem.

Tertullian (198–220 n. l.) nejprve cituje Exodus 3:17 a poté říká: „Stejně tak v téže knize Exodu:“ a cituje Exodus 20:2, 22, 23. Scorpiace, kap. 2, sv. 3, str. 634

Tertullian (204/205 n. l.) cituje polovinu Exodu 20:16. Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 12, s. 363

Hippolyt (222–235/6 n. l.) kritizuje Simonovo nadměrné alegorizování knihy Genesis a Exodu v díle Vyvrácení všech herezí, kniha 6, kap. 10, s. 78, a Simonovo alegorizování Levitiku, Čísel a Deuteronomia v kap. 11, s. 78

Origenes (240 n. l.) odkazuje na knihu Exodus, Leviticus a Numeri. Komentář k Písni písní, prolog, str. 47

Origenes (225–254 n. l.) napsal komentáře k Římanům, Genesis, Exodu, Leviticus, Jozue, 1. knize královské, Jeremiášovi a Lukášovi

Novatian (250/4–256/7 n. l.) „A ačkoli nebeské Písmo často převádí božský zjev do lidské podoby, jako když říká,“ a cituje Žalm 34,15, „nebo když říká,“ a cituje Genesis 8,21, „nebo kde jsou Mojžíšovi předány desky,“ a cituje Exodus 31,18. „nebo když je lid synů Izraele osvobozen z egyptské země“ a cituje Žalm 136,12, „nebo když se říká,“ a cituje Izaiáše 1,20. Pojednání o Trojici, kap. 6, s. 615.

Novatian (250/4–256/7 n. l.) cituje 2. knihu Mojžíšovu 4:13 jako slova Mojžíše. Pojednání o Trojici, kap. 9, str. 618

Pojednání proti Novatianovi (cca 246–258 n. l.), kap. 12, str. 660, cituje 2. knihu Mojžíšovu 9:28.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) cituje z Exodu a uvádí, že se jedná o text z Exodu, mimo jiné v Traktátu 12, třetí knize, v kapitolách 11, 13 a 113.

Cyprian z Kartága (cca 246–258 n. l.) zmiňuje knihu Exodus v „Cyprianově pojednání“, pojednání 12, druhá kniha, kap. 15, str. 521

Gregor Thaumaturgos (240–265 n. l.): „A v knize Exodus se říká, a to nejen v souvislosti s nálezem toho, co patří příteli, ale i s nálezem toho, co patří nepříteli: ‚Jistě je vrátíš zpět do domu jejich pána.‘“ Kanonický list, kánon 4, str. 19

Dionýsius Alexandrijský (cca 246–256 n. l.) odkazuje na Exodus 12:30 v 12. listu Alexandrijcům, str. 108.

Anatolius z Alexandrie (270–280 n. l.) „dva Agathobulové, kteří byli přezdíváni Mistři, a významný Aristobulus, jenž patřil k Sedmdesáti, kteří pro Ptolemaia Filadelfa a jeho otce přeložili posvátná a svatá Písma Hebrejců a těmto králům věnovali své exegetické spisy o Mojžíšově zákoně. Tito autoři při řešení některých otázek, které vyvstávají v souvislosti s knihou Exodus, říkají, že všichni by měli stejně“ Velikonoční kánon Anatolia z Alexandrie, kap. 3, sv. 6, s. 147

Adamantius (kolem r. 300 n. l.) cituje Exodus 20:13–15, 16. „Dialog o pravé víře“, druhá část, 15 b, str. 94.

Victorinus z Petau (mučednicky zemřel v roce 304 n. l.) cituje polovinu Exodu 24:8 jako slova Mojžíšova. Komentář k Zjevení, pátá kapitola, verš 5, str. 350.

Methodius z Olympu a Patary (270–311/312 n. l.) cituje Exodus 30:1–9 jako slova, která [Bůh] říká. „Hostina deseti panen“, rozprava 5, kap. 7, s. 328

Athanasius (318 n. l.) cituje z Genesis 1:6–11,29; Exodu 20:3; Deuteronomia 6:4,5,13; Žalmu 119:90; 146:7–9; 33:6 v díle Proti pohanům, kap. 46, s. 28–29.

Laktancius (cca 303–320/325 n. l.) odkazuje na Exodus 23:20. „Božské instituce“, kniha 4, kap. 10, str. 108

Autoři z období po nicejském koncilu, kteří odkazovali na knihu Exodus

Eusebius z Cesareje (318–339/340 n. l.)

Aphrahat Syrský (337–345 n. l.)

Hegemonius ze Sirmia (4. století) v překladu Archelaa (cca 262–278 n. l.) odkazuje na Exodus 12:35 jako na slova Mojžíšova. Disputace s Manesem, kap. 40, str. 214

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.)

Athanasius (367 n. l.) uvádí seznam knih Starého zákona ve Velikonočním listu 39, kap. 4, str. 552.

Efraim Syrský (350–378 n. l.) napsal komentáře k Genesis a Exodu. (Nicene and Post-Nicene Fathers, druhá série, sv. 13, str. 125 [Úvod])

Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.) označuje knihu Exodus za Písmo.

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) uvádí v Přednášce 13, kap. 3, s. 82, že Exodus 7:23 napsal Mojžíš.

Ambrož Milánský (370–390 n. l.)

Gregor Nazianský (330–391 n. l.) naráží na knihu Exodus

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.) uvádí, že Bůh oslovuje Mojžíše, a cituje Exodus 32:33. V díle O kajících, kap. 5.1, str. 75

Gregor z Nyssy (cca 356–397 n. l.)

Didymus Slepý (398 n. l.) cituje Exodus 7:13,22 jako Exodus. Komentář k Zachariášovi 7, str. 147

Rufinus (374–406 n. l.)

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) cituje Exodus 1:7 jako Písmo. Panarion, část 1, kap. 8, 4, 5, str. 25

Jan Zlatoústý (–407 n. l.) odkazuje na Exodus 17:12 jako na Mojžíšovo dílo, sv. 14, Komentář k Janovi, kázání 14, str. 50

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.) zmiňuje Exodus 6:23; 24:1; Leviticus 10:1–2; Numeri 3:2, 4; 1. Paralipomenon 6:3. Obrana proti pelagiánům, kap. 9, str. 125

Kartáginský koncil (393–419 n. l.)

Sulpicius Severus (363–420 n. l.) odkazuje na Exodus 20:14 ve své knize Exodus v historii, sv. 1, kap. 13, str. 77

Jeroným (373–420 n. l.) pojednává o knihách Starého zákona. Konkrétně se zabývá knihami Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, Tórou, Jóbem, Ježíšem synem Naveho [Jozue], Soudci, Rút, Samuelem, Královskými (2 knihy), dvanácti proroky, Ozeášem, Joelem, Amosem, Obadiášem, Jonášem, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš, Malachiáš, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, Ester, Ezdráš, Nehemiáš, List 53, kap. 7–8, str. 99–101.

Augustin z Hippa (338–430 n. l.) napsal celý komentář k Genesis a komentář k Exodu.

Jan Cassian (semipelagián) (319–430 n. l.)

Mezi kacíři

Ebionité citují část 2. knihy Mojžíšovy 33,20 jako „zákon“. „Uznání“ Klementa, kap. 29, s. 122

Pelagiánský kacíř Teodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.) cituje 2. knihu Mojžíšovu 32:4. Komentář k Ozeášovi, kap. 2, str. 45

Otázka: Co říká „paralelní Pentateuch“ (Svitek od Mrtvého moře 4Q158) v Exodu?

Odpověď: Zde je malá část z něj. Pasáže Písma, na které odkazuje, jsou vyznačeny kurzívou. Překlad je převzat z publikace The Dead Sea Scrolls Study Edition, svazek 2, str. 307.

„Ex 20:12–17 svého [otce] a svou matku [aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nezcizoložíš. Neukradneš. Nevydáš] falešné svědectví [proti] svému [blízkému]. Nebudeš toužit po ženě [svého] souseda, ani po jeho domě, ani po jeho sluhovi, ani po jeho služebnici, ani po jeho oslu, ani po čemkoli, co patří tvému sousedovi.] A Hospodin řekl Mojžíšovi: Dt 5:30–31: Jdi a řekni jim: Vraťte se do [své stany! Ty však zůstaň zde se mnou, neboť ti vysvětlím všechna přikázání, zákony] a nařízení, která je budeš učit, aby je plnili v zemi, kterou [jim dávám, aby ji mohli obsadit…] A lid se vrátil, každý do svého stanu. Mojžíš však zůstal v přítomnosti [YHWH…].“

Otázka: Jaké jsou v knize Exodus některé rozdíly v překladu mezi hebrejským textem a řeckou Septuagintou?

Odpověď: Zde je několik příkladů z 1 213 veršů knihy Exodus. Abychom získali přehled o rozdílech mezi masoretským textem a Septuagintou, zaměříme se v následujícím textu na 30. kapitolu. Pokud není uvedeno jinak, první věta je z masoretského textu (MT) a druhá ze Septuaginty (LXX).

Ex 1:5 „A všech duší, které vzešly z Jákobových beder, bylo sedmdesát, přičemž Josef byl v Egyptě.“ (MT) vs. „Josef však byl v Egyptě. A všech duší narozených z Jákoba bylo sedmdesát pět.“ (Septuaginta) Svitky od Mrtvého moře rovněž uvádějí 75 potomků. Ve Skutcích 7:14 Štěpán hovořil o 75 potomcích.

Ex 1:22 „narozeni“ vs. „narozeni Hebrejcům“ (Samaritánský Pentateuch, Septuaginta a targumy)

Ex 2:25 „[Bůh] o nich věděl/se o ně staral“ vs. „[Bůh] se jim dal poznat“ (The Expositor’s Bible Commentary, sv. 2, uvádí, že Septuaginta se zde mýlí.)

Ex 3:6 „Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahama, Bůh Izáka a Bůh Jákoba. A Mojžíš zakryl svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.“ (MT) vs. „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abraama, Bůh Izáka a Bůh Jákoba; a Mojžíš odvrátil svou tvář, neboť se bál upřít zrak na Boha.“ (Septuaginta) vs. „Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba. Mojžíš se třásl strachem a neodvážil se podívat“ (Samaritánský Pentateuch, Skutky 7:32)

Ex 3:19 „odejdi, ledaže by tě k tomu donutila mocná ruka“ vs. „odejdi, ne, ne mocnou rukou“ (Septuaginta, Vulgata)

Ex 4:22 „můj prvorozený syn“ vs. „můj vlastní lid“ (Samaritánský Pentateuch)

Ex 8:22 „oddělit/zacházet odlišně“ vs. „úžasně odlišit“ (v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 2, str. 356 se uvádí, že překladatelé Septuaginty zde hebrejské slovo nesprávně pochopili)

Ex 8:32 „na tvůj lid“ vs. „z tvého lidu“ (Septuaginta)

Ex 8:23 „rozlišit“ vs. „poskytnout vysvobození/vykoupení“ v Septuagintě a Vulgátě.

Ex 9:32 Hebrejské slovo pro druhou obilninu, pravděpodobně „emmer“ vs. „žito“ v Septuagintě, vs. „byliny“ v koptské verzi. (V „Expositor’s Bible Commentary“, svazek 2, se uvádí, že obilnina emmer se nachází v egyptských hrobkách, zatímco obilnina špalda nikoli.)

Ex 12:22 „umyvadlo“ oproti „prahu“

Ex 12:40 „synové Izraele bydleli v Egyptě“ (MT, Svitky od Mrtvého moře 2Q2 (=2QExod(a)), Sk 7:6; Genesis 15:13) vs. „synové Izraele bydleli v Egyptě a v Kanaánu“ (Septuaginta) vs. „synové Izraele a jejich otcové bydleli v Egyptě a v Kanaánu“ (Samaritánský Pentateuch). Josefus, který psal kolem let 93–94 n. l. ve spise „Starověk Židů“ 2.15.2, rovněž uvádí, že v Egyptě pobývali 215 let, což je v souladu se Samaritánským Pentateuchem a Septuagintou. Josefus uvedl, že to bylo 430 let poté, co Abraham přišel do Kanaánu. Více informací o 2Q2 najdete na http://dssenglishbible.com/scroll2Q2.htm.

Ex 14:25 „odstranil“ vs. „ucpal/zablokoval“ (Samaritánský Pentateuch, Septuaginta, syrský překlad)

Ex 15:8 „dech z tvých nozder“ vs. „dech od tebe“ (Samaritánský Pentateuch)

Ex 18:5 „jíst chléb“ (MT, Septuaginta) vs. „obětovat chléb“ (syrština, targumy, Vulgata)

Ex 18:12 „přinesli“ (MT, Septuaginta) vs. „obětovali“ (syrština, targumy a Vulgata) Komentář The Expositor’s Bible Commentary, sv. 2, str. 413–414 uvádí, že „přinesli“ je správné slovo a „obětovali“ bylo pouze výkladem.

Ex 19:18 „celá hora“ vs. „všichni lidé“ v několika hebrejských rukopisech a v Septuagintě.

Ex 20:12 „…matku, abys měl dlouhý život“ (MT) vs. „…matku, aby se ti dařilo dobře a abys měl dlouhý život v té dobré zemi“ (Septuaginta). Deuteronomium 5:16 uvádí: „…matku, abys měl dlouhý život a aby se ti dařilo dobře v té zemi“

Na Ex 20:17 bezprostředně navazují Dt 11:29–30 a 27:2b–3a,4–7, které v Samaritánském Pentateuchu přikazují Izraelitům postavit chrám na hoře Gerizim.

Ex 20,18: V Nashově papyru jsou šesté a sedmé přikázání prohozeny.

Ex 20:24 „na místě, kde jsem dal své jméno“ vs. „na každém místě, kde dám své jméno“ (Samaritánský Pentateuch)

Ex 22:8 „Pán domu se postaví před Elohim“ vs. „Pán domu se postaví před El“ (Samaritánský Pentateuch) (The Anchor Bible Dictionary, sv. 5, str. 938. Uvádí se, že samaritánský Pentateuch „se vyhýbá jakémukoli náznaku polyteismu: např. množné číslo predikátů s ‚elohim‘ v masoretském textu (Gn 20:13; 31:53; 35:7; Ex 22:8) je změněno na jednotné číslo.“) (V řecké Septuagintě je to Theon)

Ex 23:20 „Hle, posílám před tebou anděla, aby tě chránil na cestě a přivedl tě na místo, které jsem připravil.“ vs. „A hle, posílám svého anděla před tvou tváří, aby tě přivedl do země, kterou jsem pro tebe připravil.“

Ex 23:21 „Dávej před ním pozor a poslouchej jeho hlas. Nebuď proti němu vzpurný, neboť on ti tvé přestoupení neodpustí; neboť mé jméno je v něm.“ vs. „Dávej na sebe pozor a poslouchej ho, a neposlouchej ho; neboť on ti neustoupí, neboť mé jméno je na něm.“

Ex 23:25 „on [Bůh] požehná“ vs. „já požehnám“ (Septuaginta, Vulgata)

Ex 24:10 „A viděli Boha Izraele. … jas“ vs. „A viděli místo, kde stál Bůh Izraele … čistotu“

Ex 24:11 „Nevztáhl svou ruku na přední muže synů Izraele. A oni viděli Boha“ vs. „nechyběl ani jeden, a oni se objevili na místě Boha“

Ex 28:23–28 je obsaženo v hebrejském masoretském textu a v Complutenské Septuagintě. Svitek z Mrtvého moře 4Q22 (=4QPaleoExodus(m)) obsahuje fragmenty veršů 28:22–24, 26–28, 30–43. Chybí ve verzi Septuaginty z Vatikánu a Alexandrie.

Ex 29:9 „na Árona a jeho syny“ oproti „na ně“ v Septuagintě.

Ex 30:1 „Oltář, místo pro pálení kadidla“ oproti „oltář kadidla“ v Septuagintě.

Ex 30:1 „akáciové dřevo“ oproti „nezkažitelné dřevo“ v Septuagintě.

Ex 30:6 „[oltář] před závojem“ (MT, Septuaginta) vs. „[oltář] za závojem“ (Samaritánský Pentateuch)

Ex 30:12 „zánik“ vs. „mor“ v Septuagintě

Ex 30:21 „nohy, aby nezemřeli“ vs. „nohy vodou, kdykoli vejdou do stánku svědectví; omyjí se vodou, aby nezemřeli.“ (Možná překladatel Septuaginty omylem zopakoval část věty.)

Ex 30:27,28 Septuaginta čtyřikrát přidala „a veškeré jeho vybavení“

Ex 30:35 „osolené, čisté a svaté“ vs. „čisté a svaté dílo“ v Septuagintě

Ex 31:4–5 „měď a řezání kamenů pro zasazení“ oproti „mosazi a modré, purpurové a spředené šarlatové barvy a práci s kameny“

Ex 32:29 „Dnes se posvěťte“ vs. „Dnes jste se posvětili“ (řečtina, Vulgata)

Ex 33:16 „jsou vyznamenáni“ vs. „budou oslaveni“ (The Expositor’s Bible Commentary, svazek 2, str. 356 uvádí, že překladatelé Septuaginty zde hebrejské slovo špatně pochopili)

Bibliografie k této otázce: hebrejský překlad pochází z díla Jaye P. Greena Literal Translation a překlad Septuaginty je z překladu Sira Lancelota C. L. Brentona The Septuagint: Greek and English. Byly rovněž použity The Expositor’s Bible Commentary, The Anchor Bible Dictionary, sv. 5, a poznámky pod čarou v Biblích NASB, NIV, NKJV a NRSV.