< Dotaz k Bibli z Koloským

Otázka: Jaké je hlavní poselství Koloským?

Odpověď: Pro zbožnou církev, do níž pronikli lidé s „příliš fantazijní“ teologií, která vedla věřící k tomu, aby se soustředili na anděly, filozofii atd. místo na Boha, bylo Pavlovo poselství velmi jednoduché a soustředilo se na jediný hlavní bod, i když mělo mnoho bohatých důsledků: Kristus je vše, co potřebujete; pokud žijete v Kristu, měli byste být mrtví pro jiné věci. Jiné náboženské věci mohou být hezké nebo zajímavé, ale pokud nahradí vaši oddanost Bohu, stanou se pro vás špatnými.

Je vlastně docela obtížné najít „ten“ verš, který by nejlépe shrnul knihu Koloským, protože je tu tolik dobrých možností. Mezi ně patří Koloským 1:17–18; 2:3; 2:6; 2:8–10; 3:1–3; 3:11; 3:17. Osobně mám nejraději Koloským 2:8–10 a 3:1–3.

Otázka: Jaký je přehled obsahu Koloským?

Odpověď: Zde je poměrně podrobná struktura.

Od chvíle, kdy jste přijali Krista, setrvávejte v Kristově evangeliu

I. Úvod

…A. Pozdravy Kol 1:1–2

……1. Od Pavla a Timotea Kol 1,1

……2. Pozdravy svatým a věrným v Kolosách Kol 1,2

…B. Díky Bohu za ně Kol 1,3–8

……1. Jejich víra a láska pramenící z naděje Kol 1,3–6a

……2. Evangelium v nich přináší ovoce Kol 1,6b–8

…C. Modlitba k Bohu za ně Kol 1,9–14

……1. Aby byli naplněni poznáním a žili v Jeho moci příjemně a plodně Kol 1,9–11

……2. Aby i oni byli vděční Bohu Kol 1,12–14. (Přechod: Kol 1,13b–14)

II. Porozumění Kristově nadřazenosti Kol 1:15–23

…A. Jak je Kristus vše, co potřebujete Kol 1:15–18

……1. Obraz Boží a Pán celého stvoření Kol 1,15–17

……2. Hlava církve a prvorozený (Kol 1,18)

…B. Proč je Kristus vše, co potřebujete Kol 1,19–23

……1. Plnost Boží přebývající v Kristu Kol 1,19

……2. Kristus vás smířil Kol 1,20–22

…C. Ale pouze pokud vytrváte Kol1:23 (Přechod: Pavel, služebník tohoto evangelia Kol 1:23b)

……1. Zůstaňte ve své víře a naději v evangelium Kol 1:23a

……2. Toto evangelium jste již slyšeli a bylo vám zvěstováno Pavlem. Kol 1:23b

Zůstaňte v Kristu, abyste se nenechali uvěznit

III. Pavlovo úsilí a práce pro ně Kol 1,24–2,7

…A. Co pro ně Pavel dělá Kol1:24 –29

……1. Radujte se z Pavlových utrpení Kol 1:24

……2. Služebník zvěstující tajemství Kol 1:25–29

…B. Proč Pavel bojoval (Kol 2,1–5)

……1. O co Pavel bojuje (Kol 2,1–3)

……2. Proti čemu Pavel bojuje Kol 2,4–5

…C. Zůstaňte zakořeněni a budováni v Kristu Kol 2,6–7

……1. Zůstaňte v Kristu Kol 2,6

……2. Zakořeněni a budováni ve víře, která jim byla naučena, a vděčnosti Kol 2,7

IV. Stát v Kristu proti starým bludům Kol 2,8–3,4

…A. Nedůvěřujte lidským prostředkům, ale Kristu

……1. Ne lidská filozofie, ale plnost Kristova Kol 2,8–10

……2. Ne lidská obřízka, ale křest v Kristu Kol 2,11–12

…B. Ne setrvávání v hříších či rituálech, ale v Kristu

……1. Ne mrtví v hříších, ale živí v Kristu skrze vítězství kříže Kol2:13 –15

……2. Ne stín starých rituálů, ale skutečnost Krista Kol 2,16–17

…C. Žádná radost z andělů ani z pravidel, ale Kristus

……1. Ne falešná pokora a uctívání andělů, Kol 2,18–19

……2. Zemřeli jsme s Kristem, tedy ne asketická pravidla Kol 2:20-23

Jelikož jsme zemřeli a vzkříšeni s Kristem, žijme v Kristu

V. Nový život v Kristu Kol 3,1–4,6

…A. Vnitřní život: mrtví pro sebe, živí v Kristu Kol 3,1–3,17

……1. Umrtvujte pozemské věci, Kol 3,1–9

……2. Náš život je oděn v Kristu Kol 3,10–17

…B. Rodinné a pracovní vztahy Kol 3,18–4,7

……1. Manželství a rodina Kol 3,18–21

……2. Služebníci a páni Kol 3,22–4,1

…C. Komunikace Kol 4,2–6

……1. Oddanost modlitbě Kol 4,2–4

……2. Moudré mluvení s ostatními Kol 4,5–6

VI. Závěrečné pozdravy Kol 4,7–18

…A. Pozdravy od Pavla a přátel Kol 4:7–15

……1. Tychikus a Onésimus jsou na cestě Kol 4,7–9

……2. Pavel a dalších šest lidí posílají pozdravy Kol 4:10–15

…B. Pavlovy pokyny a požehnání Kol 4:16–18

……1. Vyměňujte si dopisy s Laodicejskými Kol 4:16

……2. Archippe, plň svou povinnost Kol 4,17

…C. Pavlova závěrečná slova Kol 4,18

……1. Pavlův vlastní rukopis v okovech. Kol 4,18a

……2. Milost s nimi. Kol 4,18b

Otázka: Jaký je vztah mezi Kolosenským listem a Efezským listem?

Odpověď: Existují dvě podobnosti a jeden hlavní rozdíl.

Časově „…mezi těmito dvěma epištolami jistě neuplynulo mnoho času“, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 166.

Co se týče obsahu, asi čtvrtina textu v Koloským má podobnosti s obsahem v Efezským.

Pavel však Efezským žádnou výtku neadresuje, zatímco v Koloským listu bojuje proti synkretistickému judaistickému/ebionitskému legalismu, asketismu a uctívání andělů. Někteří v tom vidí argumenty proti proto-gnosticismu. Autoři rané církve vysledovali některé kořeny pozdějšího gnosticismu až k Šimonovi ze Samaří ve Skutcích 8,9–25. Protognosticismus se liší od pravého gnosticismu v tom, že protognosticismus neodmítal Starý zákon jako pocházející od jiného boha.

Otázka: Argumentuje Pavel v Koloským proti proto-gnosticismu?

Odpověď: Ne, ale nejprve si ujasněme tuto otázku.

Gnostická náboženství tvořila skupinu více než 30 pohanských řecko-křesťanských synkretismů, které byly proti Starému zákonu. Různé gnostické sekty se shodovaly v následujících bodech: věřily, že Bůh Starého zákona je zlovolný nebo pošetilý, že hmotný svět byl stvořen jako zlý, temný a nižší než esoterický duchovní svět, měly propracované panteony řeckých a nově vymyšlených božských bytostí a pouze ony disponovaly tajným poznáním nezbytným k sjednocení s božskými bytostmi a úniku z hmotného světa. Někteří z nich byli asketové, jiní libertini. Protognosticism se od pravého gnosticismu lišil v tom, že protognosticism neodmítal Starý zákon jako pocházející od jiného boha. Raně církevní autoři vysledovali některé kořeny protognosticismu až k Šimonovi ze Samaří ve Skutcích 8:9–25.

Někteří naznačují, že proti proto-gnosticismu mohou existovat argumenty, protože List Koloským se vyslovuje proti 1) uctívání andělů, 2) snižování výsadní pozice Krista, 3) tomu, že Kristus není jediným prostředníkem, 4) zvláštním rituálům, 5) asketismu a 6) tajnému poznání. Navíc Marcion, otec gnosticismu, byl Frýg z Pontu, ležícího severně od Kolos. Viz The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 166; The NIV Study Bible, str. 1811; Believer’s Bible Commentary, str. 1986–1987.

S tímto názorem však nesouhlasím, protože těchto šest prvků, před nimiž varuje List Koloským, se vyskytovalo i v židovských sektách a/nebo u judaizantů/ebionitů. Zadruhé, a to je stejně důležité, ačkoli Marcion odmítal mnoho knih Nového zákona, přijal Pavlův List Koloským, takže v něm zřejmě neviděl žádná výslovná antignostická učení.

Otázka: Co víme o městě Kolosách?

Odpověď: Kolosy byly významným městem ležícím 100 mil východně od Efezu na řece Lycus. Nacházely se pouze asi 12 mil od Hierapole a Laodiceje. Tato tři města disponovala ložisky nerostných surovin a bohatými pastvinami, byla však vystavena zemětřesením. Jak se po dobytích Alexandra Makedonského šířil řecký vliv na východ, zůstávalo město etnickou enklávou Frýgů a Lydů, ačkoli zde žili i Řekové. Ve 2. století př. n. l. přinutil seleukovský císař Antiochus III. mnoho Židů, aby se usadili v Kolosách.

Otázka: V Kol 1,3 se píše, že existuje Bůh a Otec Ježíše, jak tedy může být Ježíš Bohem?

Odpověď: Ve skutečnosti se jedná o dvě otázky prezentované jako jedna. Zaprvé, jak může být Ježíš Bohem, a zadruhé, jak může být Ježíš podřízen Otci. Zde se budeme zabývat pouze první částí; na druhou část odpovíme v následující otázce.

V Bibli může výraz „Bůh/bůh“ znamenat falešného modláře nebo jediného pravého Boha. Pokud však označuje jediného pravého Boha, může mít čtyři významy. Může se vztahovat pouze na Boha Otce, pouze na Ježíše, Boha Syna, a ve Skutcích pouze na Ducha Svatého. Čtvrtým významem je, že se může vztahovat na všechny tři osoby Trojice. Například v Janovi 1:1, když Slovo (Ježíš) „bylo u Boha“, slovo „Bůh“ se zde vztahuje k Bohu Otci, ale později ve stejném verši, kde se říká, že „bylo Bohem“, jde o jediného Boha v Trojici.

Také Židům 1:9 ukazuje více významů slova „Bůh“, když se tam píše: „Proto Tě Bůh, Tvůj Bůh, pomazal.“ Nauka o Trojici učí o třech odlišných osobách – Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu – a o jediném Bohu v Trojici.

V Koloským 1:3 tedy chápeme, že slovo „Bůh“ se zde vztahuje pouze na Boha Otce.

Otázka: Jak je v Kol 1,3 Otec nyní Bohem Ježíše?

Odpověď: Nejprve to, co není správnou odpovědí, a poté správná odpověď.

Na zemi, když se Ježíš vtělil jako člověk, dobrovolně se „vzdal“ velké části své slávy ještě předtím, než přišel na zem, jak nám říkají Filipským 2:7 a Jan 17:5. Během svého pobytu na zemi byl Ježíš poslušný Otci v roli svého Boha. Avšak v Janovi 17:5, když se Ježíš modlil k Otci, aby mu vrátil slávu, kterou měl před stvořením světa, Otec tuto modlitbu zřejmě vyslyšel, takže to, jak se Ježíš během svého pobytu na zemi ponížil, je pro tuto otázku sporným bodem.

1. Korinťanům 15:23–28 ukazuje, že v posledních časech, po Tisíciletí, bude Syn „podřízen“ Otci, který mu podmanil všechno. Syn tedy i nyní zastává roli podřízenou Otci.

Znamená to však, že Syn je „méně než“ Otec? – Ne. Otec, Syn a Duch Svatý jsou si rovni v podstatě, slávě i cti. Mají však zjevně odlišné role: například to byl Syn, kdo se modlil k Otci v Getsemanské zahradě, a ne naopak. Nebyl to Duch Svatý, ale Syn, kdo na kříži řekl: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Matouš 27:46 a Marek 15:34). Nemohl to být Otec, kdo řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34).

Ale stejně jako se liší ve své roli, liší se i ve svém postavení. Byl to Otec, kdo poslal Syna, a ne naopak. Byl to Otec a Syn, kdo poslal Ducha, a ne naopak.

Na světě neexistuje nic, co by bylo přesně jako Trojice. Ale něco, v čem můžeme vidět určitou podobnost, je vztah mezi otcem a synem. Syn je „rovnocenný“ svému otci: ve své podstatě i z hlediska zákona. Kdyby byl otec větší než jeho syn, a jeho otec větší než on, a tak dále, pak by jeho prapradědeček musel být superman! Ne, všichni jsme ve své podstatě rovnocenní. Ve vztahu mezi otcem a synem však existuje rozdíl v roli a existuje rozdíl v postavení.

Z historického hlediska to jasně viděl jeden starověký křesťanský teolog, Tertullian (psal v letech 200–240 n. l.). Dalším starověkým křesťanským teologem, který popíral jakýkoli rozdíl v postavení, byl Ambrož Milánský (370–390 n. l.). Oba věřili v Trojici a názory obou jsou v souladu s Apoštolským vyznáním víry i s Nicejským vyznáním víry. V rámci společné víry v Trojici však existuje tento druhořadý rozdíl.

Otázka: Jak se v Kol 1,3 Pavel vždy modlil za lidi, které nikdy nepotkal?

Odpověď: Každý den, když na ně vzpomínal, se za ně modlil. Jak barvitě uvádí „The Tony Evans Bible Commentary“ na str. 1252: „Nepotřebujete s Bohem zážitek jako z mikrovlnky; potřebujete s ním zážitek jako z pomalého vařiče. Vařte se v jeho přítomnosti a ovlivňujte životy druhých tím vlivem, který na vás má Pán.“

Otázka: Biblický kritik Bart Ehrman píše: „Kolosanům 1,3–8 je v řečtině jedna jediná věta; je to pořádný macek a zcela se liší od typu vět, které Pavel obvykle psal.“ (Jesus, Interrupted, str. 126).

Odpověď: List Koloským se od ostatních Pavlových knih příliš neliší. Historicky nikdo nepochyboval o tom, že autorem Listu Koloským je Pavel, až do roku 1838, kdy se tak vyjádřil Meyerhoff, jak uvádí The Expositor’s Greek Testament, sv. 3, str. 488. Nechápu, proč Ehrman neuvádí žádný základ pro srovnání. Jeden jsem uvedl níže. Jelikož se někteří domnívají, že List Židům mohl být napsán Pavlem, zahrnul jsem jej také. O tom, že Lukášův evangelium a Skutky apoštolů pocházejí od stejného autora, panuje shoda, a proto jsou zde uvedeny pouze pro srovnání.

Ehrman souhlasí s tím, že knihy uvedené kurzívou jsou s největší pravděpodobností dílem Pavla. „Obrovská“ věta o 102 slovech v Koloským 1:3–8 je nejen kratší než ostatní verše v Koloským, ale také kratší než mnoho jiných veršů v knihách, o nichž Ehrman souhlasí, že je napsal Pavel. Nejdelší věta v každé knize a to, které knihy podle něj napsal Pavel, vypadají náhodně.

Co tedy lze o autorství říci na základě délky těchto vět? Pokud se podíváte pouze na jednu nebo dvě knihy, můžete v podstatě tvrdit cokoli. Pokud se však podíváte na všechny knihy, tato čísla vám o autorství nic neřeknou.

Ehrmanova námitka nepochází od nějakého laika; dva různí muslimové mi řekli, že Ehrman je dnes největším odborníkem na Nový zákon. Prostě nechápu, jak by člověk, o kterém se tvrdí, že je odborníkem na Nový zákon, mohl předložit tento argument založený na délce nejdelší věty, ledaže by se na data nedíval jako objektivní vědec.

Otázka: Kdo je Epafras v Kol 1,7 a Flm 23?

Odpověď: Jedná se o zkrácenou formu jména Epafroditus. Epafroditus však bylo běžné jméno, takže by se mohlo jednat o stejnou osobu jako ve Filipským 2:25–30 a 4:18, nebo o někoho jiného.

Epaphras věrně kázal Kolosenským poselství evangelia, které se naučil od Pavla. Pavel ho chválí a chválí také věrné Kolosenské. Některé pozdější části dopisu však naznačují, že se možná někteří Kolosénští ptali, zda jim Epaphras skutečně sdělil „celý příběh“, nebo zda existují další zásadní věci, které by se měli naučit, jak jim možná tvrdili falešní učitelé.

A nakonec, jak se Pavel dozvěděl o některých problémech v církvi, kterou nikdy nenavštívil? Možná ho navštívil Epafras a řekl mu o nich.

Otázka: Kde by měly být v Kol 1,9–20 rozdělení vět?

Odpověď: Rané řecké rukopisy neobsahovaly interpunkci, což určení ztěžuje. Podle řeckého Nového zákona od Alanda a kol. (čtvrté revidované vydání) a podle Nestle-Alandova vydání UBS (28. vydání) však Koloským 1:9–11a tvoří jednu větu a 11b–20 druhou. Podle třetího vydání však tvoří Koloským 1:9–17 jednu větu a 1:18–20 druhou větu. Páté revidované vydání uvádí 1:9–20 jako jednu větu. Jeden ochotný čtenář uvádí, že Koloským 1:9–20 by se pravděpodobně mělo brát jako jedna věta, a to na základě dvou důkazů:

a) V 11b–20 se nevyskytuje žádné samostatné finitní sloveso a

b) Leedyho diagramy Nového zákona v softwaru Bibleworks rovněž zobrazují Koloským 1:9–20 jako jednu větu.

Situaci komplikuje názor několika teologů, že Pavel mohl část tohoto textu převzít z již existující hymny, kterou raní křesťané znali, což Dick Lucas zmiňuje mimochodem ve své knize The Message of Colossians and Philemon Revised Edition na str. 28.

Otázka: Jak můžeme v Kol 1,10 žít život hodný Pána, když jsme spaseni milostí?

Odpověď: Spasení není koncem našeho vztahu s Bohem; je to pouze začátek. Jako věřící nejsme jen povzbuzováni, ale je nám přikázáno žít svatý život (1. Petr 1,15–16). Není nám to přikázáno proto, abychom byli spaseni a vstoupili do vztahu s Bohem, ale je nám to přikázáno a je nám dána moc tak činit právě proto, že jsme se znovu narodili do vztahu s Bohem.

Otázka: Jak vypadá křesťan, který není posilován veškerou mocí v Kristu, jak se píše v Kol 1,11?

Odpověď: Takový člověk může věřit, modlit se a konat zbožné skutky, ale chybí mu síla, trpělivost, vytrvalost a radost. Možná se snaží žít křesťanský život ze své vlastní síly, místo aby spoléhal na Kristovu sílu. Musíte být schopni „pustit to z rukou a nechat to na Bohu“.

Otázka: Jak jsme podle Kol 1,12 způsobilí stát se účastníky nebeského dědictví?

Odpověď: Jako věřící všichni chápeme, že sami o sobě nemáme žádnou zásluhu na to, abychom se kdy dostali do nebe. Stačil by jediný hřích kdykoli v našem životě, aby nám bez Boží milosti bránil ve vstupu. Možná si však neuvědomujeme, že nejenže nejsme hodni jít do nebe vlastními silami, ale také nejsme schopni tam jít vlastními silami.

Kniha „The Believer’s Bible Commentary“ (str. 1993) to výstižně vyjadřuje: „Ve skutečnosti, kdyby mohli být nezachránění lidé nějakým způsobem přeneseni do nebe, neužili by si to, ale naopak by se ocitli v nejhlubším utrpení. Abychom mohli nebe ocenit, musíme být pro něj způsobilí. Ani my, jako věřící v Pána Ježíše, nemáme v sobě žádnou způsobilost pro nebe… Když Bůh někoho spasí, okamžitě této osobě uděluje způsobilost pro nebe. Touto způsobilostí je Kristus. Nic to nemůže vylepšit.“ Takže i ten, kdo přijal Krista a krátce nato byl zabit, bude stále způsobilý jít do nebe.

Otázka: Pokud je Ježíš podle Kol 1,15–18 a Žid 1,6 nestvořený a není stvořením, jak je tedy Ježíš „prvorozený ze všeho stvoření“? (Tuto otázku nastolují Svědkové Jehovovi.)

Odpověď: Řecké slovo prototokos zde znamená „ten, kdo je nadřazený“. My jsme bratři a sestry Krista, ale Kristus je ten nadřazený prvorozený.

V biblických dobách slovo „prvorozený“ neznamenalo pouze toho, kdo se narodil jako první, ale také dědictví a prvorozenecké právo. Publikace „Odpovědi Svědků Jehovových verš po verši“ na str. 97–98 poukazuje na to, že jako příklad toho, že „prvorozený“ neznamená první narozené dítě, uvádí Žalm 89:27, kde se říká, že David bude ustanoven za jeho prvorozeného, i když byl David nejmladším synem Izaiho.

Jak uvádí kniha *When Critics Ask* na str. 485, Kristus není prvorozeným ve stvoření, ale prvorozeným nad stvořením. Kristus není prvním, kdo se narodil na zemi (před ním tu byli lidé ze Starého zákona), ale je prvorozeným vzkříšení a dědicem všeho.

Na tuto otázku odpověděl také Athanasius z Alexandrie kolem roku 330 n. l. Řekl, že jelikož je Kristus jak Jednorozený, tak i prvorozený, tyto pojmy odkazují na různé aspekty Kristovy osoby. Po rozlišení mezi pojmy „stvořený“ a „narozený“ Athanasius z Alexandrie ukazuje, že výraz „Jednorozený“ odkazuje na to, že Ježíš pochází od Otce, zatímco výraz „prvorozený“ odkazuje jak na jeho nadřazenost nad lidstvem, tak na jeho nadřazenost mezi všemi, kteří se znovu narodili. Úplný text Athanasiova podrobného výkladu najdete v díle Čtyři pojednání proti arianům, pojednání II, kap. 21, oddíly 57–60.

Ještě před Athanasiem však na tuto otázku odpověděl Hippolyt z Říma (222–235/6 n. l.) ve svém komentáři k Lukášovi 2,7. Říká: „A pokud dovolíte, říkáme, že Slovo bylo prvorozeným Božím, které sestoupilo z nebe k blahoslavené Marii a stalo se prvorozeným člověkem v jejím lůně, aby se prvorozený Boží mohl zjevit ve sjednocení s prvorozeným člověkem.“

Otázka: Které zdroje v Kol 1,15.18 ukazují, že řecké slovo prototokos má i jiný význam než biologicky prvorozený nebo první stvořený?

Odpověď: Zeptal jsem se profesora z Dallaského semináře a moderní řecké slovníky, které uvádějí, že prototokos (Strongova konkordance 4416) může znamenat „první v pořadí“ nebo něco jiného než biologicky prvorozený či první stvořený, jsou Bauer-Arndt-Gingrich-Danker a Liddell-Scott-Jones.

Ve Starém zákoně v Jeremjášovi 31:9 Bůh říká: „Efraim je můj prvorozený.“ V Genesis 48:17–19 se však Manasse narodil před Efraimem, ale Efraim od Jákoba obdržel požehnání prvorozeného. Žalm 89:27 říká, že David bude ustanoven za jeho prvorozeného, i když byl David nejmladším synem Izaiho.

Na některých místech raní křesťané nepoužívali výraz prototokos pouze ve smyslu biologického prvorozeného. Barnabášův list (cca 70–130 n. l.), kap. 13, str. 145, odkazuje na Manasseho a Efraima, a 1. Klementův list (96–98 n. l.), kap. 4, sv. 1, str. 6, odkazuje na prvorozené z Ábelových ovcí.

Toto konkrétní řecké slovo v Listu Polykarpa Filipským (100–155 n. l.), kap. 7, str. 35, výslovně NEZNAMENÁ biologicky prvorozeného ani prvního stvořeného. „‚Neboť kdokoli nevyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, je antikrist;‘ a kdokoli nevyznává svědectví kříže, je z ďábla; a kdokoli překrucuje slova Páně podle svých vlastních žádostí a říká, že není ani vzkříšení, ani soud, ten je prvorozeným Satana.“

Kromě toho píše Irenej z Lyonu (182–188 n. l.): „A sám Polykarp odpověděl Marcionovi, který se s ním jednou setkal a řekl: ‚Znáš mě?‘ ‚Znám tě, prvorozený Satana.‘ Taková byla hrůza, kterou apoštolové a jejich učedníci chovali vůči jakékoli, byť jen verbální, komunikaci s těmi, kdo zkreslují pravdu.“ Irenej, Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 3.4, str. 416

Adamantius (kolem roku 300 n. l.) říká: „Je zde uvedeno: ‚Nikdo nevstoupil do nebe, kromě toho, který sestoupil z nebe.‘ Slovo ‚vstoupil‘ označuje minulý čas. Neříká se zde, že nikdo nevstoupí, ale ‚nikdo nevstoupil‘. Z toho tedy jasně vyplývá, že před Kristem nikdo nevstoupil. To je v souladu s tím, co říká apoštol: ‚prvorozený‘; a dále: ‚první plody těch, kteří zesnuli‘. A dále ještě říká: ‚první plody, Kristus; pak ti, kteří patří Kristu‘. Dialog o pravé víře, pátá část, 855b, str. 157

Athanasius z Alexandrie (326–373 n. l.) „jak ho Pavel na jiném místě nazývá ‚prvorozeným všeho stvoření‘ (Kol1:15 ). Tím, že ho nazývá Prvorozeným, však ukazuje, že není stvořením, ale Potomkem Otce. Neboť kdyby byl nazýván stvořením, bylo by to v rozporu s jeho božstvím. Všechno totiž bylo stvořeno Otcem skrze Syna, ale pouze Syn byl věčně zplozen z Otce, a proto je Bůh Slovo ‚prvorozeným všeho stvoření‘, neměnný z neměnného. Tělo však, které na sebe vzal pro nás, je stvoření.“ Vyznání víry, kap. 3, str. 85

Jan Zlatoústý (zemřel r. 407 n. l.) se podrobně zabývá tím, v jakém smyslu je Kristus prvorozený. Poté, co rozlišil, že Kristus je nazýván „prvorozeným“, ale ne „prvním stvořeným“, uvádí, že jeden z významů, a to „prvorozený z mrtvých“ (Kol 1,18; Řím 8,29), odkazuje na první vzkříšení. „Stejně tak slovo ‚prvorozený‘ ve smyslu základu. To však neznamená, že stvoření jsou s Ním stejné podstaty, ale že všechno je skrze Něho a v Něm je udržováno.“ Homilie na Koloským, homilie 3, str. 270–271

Otázka: Ukazuje teologicky pokročilý a propracovaný text v Kol 1,15–20 [nějakým způsobem], že autorem Listu Koloským nebyl Pavel? (Bart Ehrman to tvrdí na str. 127)

Odpověď: Ne. Ehrman tvrdí, že některé listy napsal Pavel a jiné ne. Ačkoli je Koloským 1,15–20 velmi hluboký text, většina z 18 pojmů a formulací zde uvedených je velmi podobná jiným textům, které Pavel napsal, nebo alespoň jiným veršům v Bibli.

Jinde v Koloským listu se vyskytují následující podobné pojmy.

Jsou i další.

Otázka: Stává se v Kol 1:16 někdo po smrti andělem?

Odpověď: Ne. Ti, kteří půjdou do nebe, nebudou andělé, ale budeme soudit anděly podle 1. Korinťanům 6:3. Budeme sedět spolu s Kristem na Kristově trůnu, jak je uvedeno v Efezským 2:6.

Někteří by si možná přáli, aby se narodili jako andělé místo jako lidé. Jako andělé by měli radost ze služby Bohu a z pobytu v nebi a nemuseli by zažívat hříšnost, utrpení a smrt. Na rozdíl od andělů se však fyzicky podílíme na boji na zemi prostřednictvím našich slov, životů a modliteb při kázání evangelia. Můžeme mít děti a 1. Korinťanům 6:2–3 ukazuje, že v nebi budou věřící vyšší než andělé.

Otázka: Potřeboval Bůh v Kol 1,16 anděly k stvoření světa?

Odpověď: Ne. Skutečnost, že je použil, neznamená, že je Bůh potřeboval.

Otázka: Existují v Kol 1,16 mezi anděly různé hodnosti?

Odpověď: Ano, ačkoli Bible neuvádí podrobně všechny hodnosti a povinnosti. Známe serafíny z Izaiáše 6:2,3, cherubíny z Ezechiela 1:5–21; 10:1–22 a čtyři živé bytosti ze Zjevení 4:6–9. Tyto bytosti jsou pravděpodobně všechny stejné. Známe také archanděla Michaela v Judově listě 9, Zjevení 12:7 a Danielovi 12:1. Gabriel sloužil jako posel v Danielovi 9:21 a Lukášovi 1:26.

Otázka: Co je zajímavého na řeckém textu v Koloským 1:17–22?

Odpověď: Kristus je (přítomný čas) prvorozený všeho stvoření. Svým vzkříšením se Kristus stal (aorist) prvorozeným církve. Řecké slovo pro „přebývat“ zde, katoikēsai, přesněji znamená „trvale přebývat“, na rozdíl od názoru, že Bůh byl v Kristu pouze přechodně. V Koloským 1:22 není řecký text z literárního hlediska příliš vydařený – pravděpodobně záměrně, aby byl kladen mimořádný, mimořádný důraz. Dalo by se to přeložit jako „Kristovo tělo z masa“, což nadbytečně zdůrazňuje Kristovo tělo z masa.

Otázka: Jsou v Kol 1,20; Ef 1,10 a 2 Kor 5,19 smířeni také démoni?

Odpověď: Ne. Ve Filipským 2:10 Bůh rozlišuje mezi „v nebi“, „na zemi“ a „pod zemí“. List Koloským nezmiňuje smíření těch, kteří jsou „pod zemí“. Pokud jsou démoni součástí říše označované jako „pod zemí“, již se při svém pádu plně vědomi své volby rozhodli. List Židům2:16 ukazuje, že Ježíš vykonal smírnou oběť za lidi a nepomohl andělům ani padlým andělům.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Kol 1,20; Ef 1,10 a 2 Kor 5,19 Bůh smířil všechny věci v nebi i na zemi, budou spaseni všichni lidé, jak učí hereze universalismu?

Odpověď: Ne. Bůh smířil vše se sebou, ale ne vše se smířilo s Bohem. Všichni lidé jsou „spasitelní“, ale ne všichni spojují to, co slyší, s vírou, jak ukazuje Židům 4:2. Římanům 4:2–5, 16 a Efezským 2:8–9 ukazují, že jsme ospravedlněni vírou.

Spása není pouhé odpuštění ani ospravedlnění. Spása je život a Jan 5:39,40 ukazuje, že svět nepřijde ke Kristu, aby měl život.

Peklo je věčný trest podle Matouše 25:41, 46. Ďábel a další budou navždy trpět podle Zjevení 20:10. Peklo je věčná záhuba podle 2. Tesalonickým 1:9.

Otázka: Co přesně je zde v Koloským 1:20 smířeno?

Odpověď: Nejprve to, co není správná odpověď, a poté správná odpověď.

Co není odpovědí: Neříká se zde „pod zemí“ ani „Hádes“, ale pouze „na nebi i na zemi“. I věci pod zemí se skloní a budou podřízeny Kristu (Filipským 2:10–11), a ačkoli by to mohlo být považováno za nedobrovolné smíření, nejde o dobrovolné smíření ze strany těch, kteří jsou „pod zemí“. Židům 2:16 říká, že Ježíš vykonal smírnou oběť za lidi, ale nepomáhá andělům. Trest je věčný podle Matouše 25:41,46 a ďábel i ostatní tam budou trpět věčně, jak uvádí Zjevení 20:10. Peklo je věčné zničení podle 2. Tesalonickým 1:9.

Odpověď má dvě části: obecnou a konkrétní.

Obecně řečeno, nakonec se vše ve vesmíru dobrovolně smíří s Bohem. Ti, kteří jsou v ohnivém jezeře, však v tomto vesmíru nejsou. I věci a bytosti, které nikdy neupadly ani se nezhřešily, budou nyní pod Kristem, který bude vládnout nade vším. Výraz „všechno“ však zahrnuje více než jeden druh věcí. Podívejme se tedy konkrétně na to, co je třeba napravit.

Konkrétně Písmo naznačuje řadu věcí.

Spasení lidé byli kdysi ztraceni a odcizeni Bohu, nyní jsou s Ním smířeni.

Samotné stvoření bylo uvrženo do otroctví, když člověk upadl. Proč by měl hříšný, padlý člověk žít v dokonalém světě? Ale samotné stvoření, ačkoli je nyní poškozené, bude obnoveno podle Římanům 8:19–21. Země byla Bohem prokleta poté, co Adam a Eva zhřešili v Genesis 3:17.

Podle Bildada v knize Jób 25:5 nejsou v Božích očích čisté ani hvězdy.

V nebi bude třeba věci očistit, jak uvádí Židům 9:23. Možná je to proto, že Satan měl přístup do nebe, jak ukazují Jób 1:6,7 a Zjevení 12:10.

Podle 1. Korinťanům 6:3 budeme soudit anděly. Není však jasné, zda budeme soudit pouze to, jak dobře vykonali svou práci.

Otázka: Jak lze shrnout to, co zde říká Pavel v Koloským 1:21–23?

Odpověď: Skládá se ze tří částí: čím jste kdysi byli, čím nyní jste a jak musíte pokračovat.

Otázka: V Kol 1:22, stal se Kristus v rámci výkupného trvale zbaven fyzického těla, jak učí Svědkové Jehovovi, reverend Moon a další kacíři?

Odpověď: Ne. Smíření nás skrze smrt Kristova fyzického těla neznamená, že by Kristus při svém vzkříšení toto tělo znovu nezískal. Pokud věříte Ježíši, pak byste na základě následujících veršů museli souhlasit s tím, že Ježíšovo fyzické tělo bylo vzkříšeno.

1. V Janovi 2:19–22: „Ježíš odpověděl: ‚Zbořte tento chrám a za tři dny ho znovu postavím.‘ … Ježíš však mluvil o chrámu svého těla.“

2. V Janovi 20:25–29, když Ježíš řekl Tomášovi, aby na něj vložil prst a ruce, buď

2a) Ježíš „si z Tomáše utahoval“, jinými slovy, klamal ho, nebo

2b) šlo skutečně o Ježíšovo fyzické tělo.

3. V Lukášovi 24:39 Ježíš řekl: „Podívejte se na mé ruce a na mé nohy. To jsem já sám. Dotkněte se mě a přesvědčte se – duch totiž nemá maso a kosti, jak vidíte, že já mám.“

Apoštolové nás učili o tom, co sami zažili, o tom, co viděli a dokonce se toho sami dotkli (1. Janův 1:1–4). Pokud patříte k náboženství, které popírá to, co o této věci řekli jak Ježíš, tak i jeho apoštolové, musíte se rozhodnout, zda budete následovat boha svého náboženství, nebo zda budete následovat Boha Ježíše a apoštolů. Doufám, že se rozhodnete správně.

Otázka: Učí Kol 1,23, že lidé, kteří nevytrvají ve víře, ztratí své spasení?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit čtyři body.

Bůh zná vyvolené: Na zemi se mnozí mohou jevit jako křesťané, ale již před stvořením světa Bůh věděl, kdo půjde do nebe, a Bůh nikdy nebude překvapen. Tvrdit, že Bůh s jistotou věděl, že někdo bude v nebi, a pak by se tam nedostal, je logický rozpor.

Falešné obrácení: Člověk může oklamat ostatní, aby si mysleli, že je křesťanem. Ještě horší je, že lidé mohou oklamat sami sebe, jak ukazuje Matouš 7:21–23.

Potřeba zkoumat sami sebe: Jistota spasení by neměla smysl, kdyby falešné obrácení bylo zcela nezjistitelné. Ale není nezjistitelné. Pavel nás v 2. Korinťanům 13,5–6 napomíná, abychom zkoumali sami sebe a ověřovali, zda jsme ve víře.

Odpadlictví: Lidé někdy skutečně opouštějí křesťanskou víru – a už se k ní nevracejí. 1. Janův list 2:19 však říká, že odešli z našeho středu, protože k nám nikdy nepatřili. Židům 3:10 a následující také uvádí, že odpadlíci ze Starého zákona „nepoznali“ Boží cesty.

Kromě toho se praví křesťané neshodují v otázce „jednou spasen, navždy spasen“. Buď

a) ti, kteří ve víře nevytrvali, o ni přišli, nebo

b) ti, kteří v ní nevytrvají, ji ve skutečnosti nikdy neměli.

Otázka: Jak se mohl Pavel v Kol 1,24 snažit „doplnit to, co chybí na Kristových utrpeních“?

Odpověď: Dvě slova, která si je třeba zapamatovat: důslednost a přibližný jazyk.

Důslednost: Jediným způsobem, jak jeho slova špatně vyložit, by bylo ignorovat to, co řekl jinde. Téměř nikdo, ani tehdy, ani dnes, by nemohl uvažovat o tom, že by se Pavel snažil nahradit kříž, který kázal, nebo že by se kdy považoval za druhého Mesiáše. V Koloským 2 se však někteří Kolosané snažili nahradit to, co vnímali jako nedostatek v Kristu, zákonem, uctíváním andělů a rituály. V 1. kapitole Koloským Pavel doplňoval to, co v jejich chápání nedostatečnosti Kristových utrpení chybělo. Pavel tak činil nejen svými slovy v Koloským 1:15–23, ale také svým životem a vytrvalostí v utrpení, což jak potvrzovalo jeho slova, tak dokazovalo dostatečnost Ježíše.

Přibližný jazyk: Pavel mluvil dostatečně přesně pro všechny, kteří mu chtěli porozumět. Pavel si nemyslel, že nahrazuje Krista, když se v 1. Korinťanům 9:22 snažil „některé spasit“, a Pavel řekl, že Timoteus může spasit své posluchače v 1. Timoteovi 4:16, a Jakub řekl, že můžeme spasit druhé v Jakubovi 5:20.

Otázka: Co Pavel v Kol 1,28 a 1 Kor 2,2 především kázal?

Odpověď: Měli bychom usilovat o to, abychom rostli v poznání (Kolosanům 1:10), ale poznání by nemělo být samo o sobě cílem. Pavel v první řadě nekázal jinou filozofii nebo nauku než heretičtí učitelé, ačkoli to také dělal. Na rozdíl od nich však Pavel v první řadě kázal o Osobě. Když kážeme evangelium, kážeme v první řadě o faktech, o filozofii, nebo o Osobě?

Otázka: Jak to, že v Kol 1,28 Pavel učí „každého muže“, a ne ženy?

Odpověď: Stejně jako anglické a hebrejské slovo pro „člověk“ může i řecké slovo pro člověka, anthropos, označovat muže i ženy. Galatským 3:28 výslovně říká, že v Kristu není muž ani žena.

Otázka: Jak můžeme v Kol 1,29 usilovat („zápasit“) s Boží mocí, tak jako to činil Pavel?

A: Zůstáváme v Něm a trávíme s Ním čas modlitbou, rozjímáním o Něm a studiem Bible. Odpočíváme v Bohu a toužíme pro Něho usilovně pracovat. Nenecháme se rozptylovat snahou o jiné věci. Nesnažíme se pro Něho pracovat pouze vlastními silami. Ani v Boží moci nejsme tak zaneprázdněni, abychom si mysleli, že činnost nahrazuje intimní vztah.

Q: Co zde v Kol 2,4 znamená slovo „klamat“?

Odpověď: V řečtině existují různá slova pro různé způsoby klamání. Konkrétní řecké slovo použité zde pro „klamání“ je paralogizetai. Znamená to špatně odhadnout situaci nebo uvažovat mimo mísu. Na konci Koloským 2,4 Pavel výslovně uvádí, že nemyslí absenci jakéhokoli uvažování či argumentů, ale spíše špatné uvažování. Jediné řecké slovo přeložené jako „hladká rétorika“ znamená „přesvědčivá rétorika“ nebo, v moderním anglickém slangu, „rychlé mluvení“. Mohou existovat hříchy intelektu stejně jako hříchy srdce. Wuestův rozšířený překlad to překládá jako „svést vás na scestí falešným uvažováním“.

Kolosanům 2:8 nám přikazuje, abychom prověřovali učení, které slyšíme nebo čteme. Jak říká Dick Lucas v knize The Message of Colossians & Philemon (revidované vydání): „Musíme zkoumat každé učení z hlediska pravdivosti jeho obsahu, nikoli z hlediska atraktivity jeho obalu.“ Někdy, když je člověk oklamán, může být vina alespoň částečně na jeho straně.

Otázka: Jak mohl být Pavel v Kol 2,5 a 1 Kor 5,3 v duchu s ostatními, když přece nebyl všude přítomen?

Odpověď: Pavel to mohl vědět, protože Bůh ho mohl poučovat skrze jeho ducha. Křesťané jsou sjednoceni zvláštním poutem Ducha podle Efezským 4:3.

Otázka: Jaký význam mají slovesné časy v Kol 2,7?

Odpověď: První tři hlavní slovesa, „zakotveni“, „budováni“ a „upevňováni“, jsou všechna v pasivním tvaru. Jinými slovy, jedná se o věci, které s námi Bůh činí. Sloveso „zakotveni“ je v perfektu, což naznačuje jednorázovou akci. Výraz „přetékající vděčností“ je v aktivu a označuje naši reakci na to, co Bůh učinil. Mnoho lidí je motivováno především chamtivostí, chtíčem, strachem nebo touhou být v očích sebe samých i ostatních považováni za lepší osoby. Křesťané by však měli mít jako primární motivaci vděčnost vůči Bohu. Měli bychom mít postoj vděčnosti.

Slovo „zakotveni“ má v řečtině navíc dva významy. Stejně jako v angličtině může znamenat, že rostliny jsou dobře zakořeněné. Druhý význam však spočívá v tom, že budova je „zakořeněná“ v tom smyslu, že má dobrý základ. Jak poznáte, zda je strom nebo budova dobře zakořeněná? To nepoznáte, když svítí slunce. Ale když přijde bouře nebo hurikán, to, co je dobře zakořeněné, obstojí; a to, co není, může být odfouknuto.

Otázka: Proč je v Kol 2,8 zlá filozofie, která se opírá o lidské tradice a zásady tohoto světa?

Odpověď: Zaprvé, co přesně je to filozofie? Filozofie znamená lásku k moudrosti a může to být správná láska, nebo posedlá modla. Filozofie nejsou jen formální západní či asijské filozofie, ale způsob, jakým lidé o věcech uvažují, ať už formálně, nebo neformálně. Možná by se jim lépe říkalo „světové názory“, což jsou prostě mentální modely života, vesmíru, lidí a/nebo etiky, které si lidé vytvářejí. Model je však jen model, není to samotný život. V matematickém modelování často platí, že dobrý model statického chování chemického závodu nebo jiného systému není dobrým modelem jeho dynamického chování, a naopak. Model života tedy, i kdyby byl dostatečně dobrý, aby byl užitečný pro určité účely, nezaručuje všestrannou užitečnost pro všechny účely. Když vaše filozofie nahradí život, může se filozofie stát modlou, a to navíc špatnou volbou. Stejně tak se i teologie může stát modlou, pokud se stane důležitější než Boží slovo. Můžeme a měli bychom pomáhat druhým osvobodit se z mentálního otroctví krutých modl, ale ujistěme se, že nemáme modly také ve svých vlastních myslích.

Mnoho filozofů, dokonce i sekulárních, však svou filozofii neuctívá. Nicméně jakákoli filozofie „tohoto světa“, která tvrdí, že dokáže pochopit život bez potřeby Boha, je zlá. Existují lži, které si říkáme sami sobě, stejně jako lži, které říkáme druhým. Existují hříchy mysli stejně jako hříchy jazyka. Jako příklad si vezměme Jeana-Paula Sartra, který řekl: „Život je prázdná bublina na moři nicoty.“ Sartre by možná měl pravdu, kdyby Bůh neexistoval. Bůh je však smyslem našeho života, a proto nás Sartre vede diametrálně špatným směrem.

Ironické, filozofické úvahy mohou být docela přitažlivé. Vezměme si jako příklad filozofa Davida Huma. Napsal: „Vezmeme-li do rukou jakýkoli svazek, například o teologii nebo školní metafyzice, zeptejme se: Obsahuje nějaké abstraktní úvahy týkající se množství nebo čísel? Ne. Obsahuje nějaké experimentální důvody týkající se skutečnosti a existence? Ne. Vhoďte jej tedy do plamenů: neboť neobsahuje nic než sofistiku a iluzi.“ Jen málokterý jiný ateistický filozof měl tu upřímnost a čestnost, aby lidem řekl, že jejich vlastní spisy jsou bezcenné a měly by být spáleny – až na to, že si David Hume pravděpodobně neuvědomil, že tím odsuzuje svá vlastní díla. Domnívám se totiž, že jelikož Humeova díla nejsou matematickým uvažováním ani experimentální vědou (alespoň podle mých osobních definic), mohu dojít k závěru, že Hume říká, aby se spálila jeho vlastní díla.

Dalším příkladem je Immanuel Kant, který se pokusil definovat dobro nezávisle na Bohu. Kant přišel s tím, že dobro je to, co se činí z pocitu povinnosti. Podle této analogie tedy nacističtí němečtí vojáci, kteří mučili a vraždili Židy z pocitu povinnosti, a komunisté, kteří z pocitu povinnosti zabíjeli dokonce i ženy a děti, všichni konali dobro. Kdybych nějak cítil, že je mou povinností pokusit se zničit všechna Kantova díla, pak, jak usuzuji, by Kant souhlasil, že bych konal dobro.

Se sekulárními ateistickými filozofy se pravděpodobně shodnu alespoň v jedné věci: možná bych si měl ponechat své současné zaměstnání, neboť pro mě nemá velký smysl věnovat celý život filozofování!

Ještě jedna závěrečná poznámka. Koloským 2:8 by mohlo naznačovat, že bychom neměli učit prázdnou a klamnou filosofii (NIV), ale to není přesně to, co říká. Spíše bychom se měli ujistit, že nás nikdo jiný nemůže vzít do zajetí (řecké slovo pro zajetí v bitvě) prostřednictvím prázdné a klamné filosofie. Koloským 2:8 říká, že zde existuje nebezpečí, a my máme odpovědnost tomuto nebezpečí se vyhnout. Nečetl jsem Humeova díla (jak mi radil), ani Kantova díla. Proč hledat pravdu tam, kde Bůh říká, že je nebezpečí? Proč se připojit k církvi, kde vedení učí věci, které jsou v rozporu s evangeliem?

Otázka: Jaký je v Kol 2,8–9 kontrast a jak by mohl být křesťan unesen / vzat do zajetí?

Odpověď: Pavel staví proti sobě prázdnotu lidské filozofie a plnost Krista. Prázdná lidská filozofie se může dostat do církve tím, že se vydává za křesťanskou nebo že se tváří jako slučitelná s křesťanskou vírou.

Jako křesťané bychom si možná rádi mysleli, že jsme nyní v bezpečí před tím, abychom byli oklamáni a vydali se špatným směrem, ale Pavlovo varování naznačuje, že tomu tak bohužel není. A pokud je křesťan pyšný na svůj duchovní život nebo na své znalosti, může to být o to snazší. Křesťan by mohl být duchovně unesen tím, že nejprve bude následovat prázdnou filozofii jako „něco navíc“ k následování Krista. Nemusíme však „vycházet“ z víry, abychom našli více pravd ve falešných náboženstvích a filozofiích popírajících Boha. Pro křesťana, který tak činí, však může být prázdná filozofie stejně důležitá jako následování Krista. Pak by pro něj mohla být dokonce důležitější než následování Krista. Jednoduchý test, který si můžete položit: Kdyby Bůh chtěl, abyste se odvrátili od všeho, co děláte, a od všeho, čemu věříte, s výjimkou Boha a toho, co řekl ve svém Slově, jak neochotní byste byli to udělat?

Otázka: Jak v Kol 2,9–10 dosahujeme jako věřící úplnosti / plnosti v Kristu?

Odpověď: To, že je Kristus hlavou, znamená, že je vládcem a že církev je živým organismem. Nic jiného nepotřebujeme. Velká část Koloským se nezabývá tím, co začít dělat, ale spíše tím, co přestat dělat. Jak řekl Peter Drucker: „Trávíme spoustu času tím, že učíme vedoucí, co mají dělat. Netrávíme dost času tím, že učíme vedoucí, co mají přestat dělat. Polovina vedoucích, které jsem potkal, se nemusí učit, co mají dělat. Musí se naučit, co mají přestat dělat.“ Citováno z knihy Marshalla Goldsmitha „What Got You Here Won’t Get You There“, str. 36.

Otázka: Ukazuje Kol 2,10, že Bůh má fyzický obraz jako my?

Odpověď: Ne. Koloským1:15 , 17 hovoří o „obrazu neviditelného Boha“. Bůh však má skutečný fyzický obraz, protože Ježíš má dnes fyzické, oslavené tělo, jak ukazují Jan 20:25–29; 2:19–22 a Lukáš 24:39. Židům 13:8 říká, že Ježíš je stejný včera, dnes i navěky.

Otázka: Jak můžeme my, věřící, mít v Kol 2,11–12 plné společenství s Kristem?

Odpověď: Nemáme jen částečné společenství, ale plný vztah. Můžeme k Němu přicházet nejen občas, když se nám nedaří, ale vždy, ať už je situace dobrá, nebo špatná.

Otázka: Vzhledem k tomu, že křest je v Kol 2,11–12 předobrazem obřízky, měly by být křtěny i děti?

Odpověď: Křest je vnějším znamením „obřízky vykonané Kristem“, která se koná, když jsme byli mrtví ve svých hříších s hříšnou přirozeností. Skuteční křesťané se v názoru na křest kojenců liší.

Pro křest kojenců: Stejně jako obřízka židovských chlapců byla znamením jejich účasti na viditelném projevu Božího lidu na zemi, je tomu podobně i u křtu. Pojem „kojenci“ naznačuje, že jejich souhlas nebyl vyžadován, a pojem „muži“ naznačuje, že to nebylo pro osobní prospěch, ale pro společné vyjádření víry. Od dob Ambrože Milánského (cca 378 n. l.) a Augustina z Hippa (388–430 n. l.) církev nepřetržitě praktikuje křest kojenců.

R. C. Sproul ve své knize *Now That’s a Good Question* (str. 341–342) v souvislosti s tím, že by se někdo, kdo byl pokřtěn jako dítě, nechal pokřtít znovu jako dospělý, říká: „Řekl bych, že opakování tohoto úkonu [křtu] by bylo jen slabě zakrytou urážkou Boží integrity, i když si plně uvědomuji, že ani jeden člověk z milionu, který podstoupí druhý křest, to nemyslí jako urážku.“

Argumenty ve prospěch křtu věřících: Koloským 2,12 a Římanům 6,3–7 ukazují, že křest je viditelným vyjádřením našeho ztotožnění se s Kristovým pohřbením a vzkříšením. Zatímco děti, které zemřou, mohou být stále spaseny Boží milostí, křest je znamením našeho závazku vůči Bohu (1. Petr 3,21) a přijetí Ducha Svatého. Stejně jako byli židovští muži obřezáni hned poté, co se stali součástí židovského národa (přirozeným narozením), měli by být křesťané pokřtěni hned poté, co se připojí k Božímu lidu, církvi, skrze druhé zrození. Justýn Mučedník (psal přibližně v letech 138–165 n. l., První apologie, kapitola 61) zaznamenává, že v rané církvi byl křest udělován „těm, kteří jsou přesvědčeni a věří“, a bezprostředně po zmínce o kojencích neříká, že jsou křtěni kojenci, ale že křest se týká „toho, kdo se rozhodl být znovuzrozen a činil pokání ze svých hříchů“. Justýn nazývá věřící „dětmi volby a poznání“.

Jeden ebionitský kacíř v 17. homilii Klementiny, kap. 7, říká: „Poslal nás k nevědomým pohanům, abychom je pokřtili pro odpuštění hříchů, a přikázal nám, abychom je nejprve učili.“ (anonymní autor, 1.–4. století)

Pro všechny: Jestliže je konečným důvodem křtu poslušnost Ježíši, neměli by se praví křesťané oddělovat od jiných křesťanů, kteří se upřímně snaží Ježíši poslušně následovat.

Více o křtu nemluvňat najdete v diskusi k 1. Korinťanům 1:16; 7:14 a v knize Christian Theology od Millarda Ericksona (Baker 1985), str. 1089–1105.

Otázka: Mohou lidé, kteří jsou mrtví v hříchu, mít podle Kol 2,13 a Ef 2,1.5 větší svobodnou vůli než mrtvá zvířata?

Odpověď: Bez Boží milosti nikdo nehledá Boha, jak uvádějí Žalmy 14:1–3; 53:1–3 a Římanům 3:10–12. Přesto mnozí díky Boží milosti Boha hledali, jak uvádějí Žalmy 9:10;22:26 ; 24:6; 27:4,8; 40:16; 105:3,4; 119:2,30,45,94,173. Bůh nejen působí na lidi poté, co se znovu narodí, ale je také nutné, aby Bůh působil v životech lidí ještě předtím, než k Němu přijdou, aby se znovu narodili, jak ukazují Jan 6:44; 15:5.

Celý svět je „uvězněn v hříchu“, jak uvádí Galatským 3:22. Kromě toho, že jsme duchovně mrtví, jsme i právně mrtví s rozsudkem věčné smrti. Charles Spurgeon uvedl v brožuře „Svobodná vůle – otrok“ (str. 3) tuto analogii s odsouzenými zločinci: „Ačkoli možná uplyne měsíc, než bude přiveden na popraviště, aby snášel trest stanovený zákonem, zákon na něj přesto pohlíží jako na mrtvého člověka.“

Otázka: Jak máme my, věřící, podle Koloským 2:13–15 svobodu v Kristu?

Odpověď: Nemáme svobodu hřešit; máme spíše svobodu od hříchu. Máme svobodu od světa, svobodu od zákona a svobodu od těla. Žijeme, abychom oslavovali Boha, což zahrnuje činit to, co se Mu líbí, a nečinit to, co se Mu nelíbí.

Otázka: Co přesně měl Pavel na mysli v Kol 2,14, když mluvil o „dluhu, který nám byl přičítán v nařízeních, která stála proti nám“?

Odpověď: Řecký výraz pro „zrušení“ doslovně znamená „vymazat“, jako by se text vymazal nebo roztrhal. Křesťanští učenci mají dva názory na to, o co přesně se jedná.

Boží zákon, zapsaný Mojžíšem. Ten je smazán, když jsme v Kristu. Sloužíme novým způsobem Ducha, posloucháme Kristův zákon, nikoli starým způsobem písemného zákona (Římanům 7:6; Židům 7:18–19; 8:6–8,13). Tento názor zastává „The Believer’s Bible Commentary“ (str. 2004).

Naše vlastní přiznání vlastní viny. I u lidí, kteří nikdy neznali Mojžíšův zákon, svědčí jejich vlastní svědomí o tom, že páchali zlé skutky a nezaslouží si vstoupit do dokonalého světa bez hříchu.

Odpověď lze snad najít v Pavlově podrobném rozboru našeho postavení před Bohem bez Krista v Římanům 2:1–3:20. To by znamenalo, že odpověď zní: obojí.

Otázka: Co v Kol 2,16 vede lidi k tomu, že kladou důraz na to, co je nepodstatné, a opomíjejí to, co je podstatné?

Odpověď: Mojžíšův zákon neobsahoval žádné zákazy týkající se nápojů, takže Pavel zde hovoří o asketismu, nikoli pouze o dodržování Mojžíšova zákona. Mnoho lidí nachází „útěchu“ v tom, že mohou ostatním ukázat, jak jsou velmi zbožní či duchovní, a to právě díky jídlu a pití. Někteří nejedí vepřové, hovězí ani červené maso v pátek, nebo maso obecně, či maso a ryby; protože se díky tomu cítí duchovnější.

Co byste si pomysleli, kdybych vám řekl, že já osobně nejím květák, a to výhradně proto, abych ostatním ukázal, jak duchovní jsem? Ale pokud je nejíst květák, o kterém se v Bibli nemluví, směšným způsobem, jak projevit duchovnost, proč by pak nejíst maso nebo ryby nemělo někoho vykreslovat jako duchovnějšího, když to není uvedeno v hinduistických Védách, Upanišadách, Koránu, Bibli ani v žádné jiné knize, kterou kdokoli považuje za svaté písmo? Pokud chcete lépe následovat Boha a více se Mu zalíbit, věnujte svůj čas a energii tomu, co Bůh řekl, že chce, abychom dělali, a přestaňte dělat to, co nám Bůh zakazuje. Nevymýšlejte si z ničeho nic vlastní pravidla s tvrzením, že tak duchovněji následujete Boha.

Otázka: Jak se dnes někteří lidé v Kol 2,16 soustředí na jídlo a pití?

Odpověď: Mormoni by neměli pít povzbuzující nápoje, jako je káva, čaj nebo kofeinové nealkoholické nápoje. Římští katolíci často v pátek nejedí maso (kromě ryb). Římští katolíci se často během postního období něčeho vzdávají a těsně před začátkem postního období slaví Mardi Gras se všemi jeho excesy. Mnoho baptistů považuje za špatné pít jakýkoli alkohol. Samozřejmě nic z toho není výslovně uvedeno v Bibli. Starý zákon říká, že Boží lid v té době neměl jíst vepřové maso, krevety, měkkýše, velblouda ani krev. Muslimové nejedí vepřové maso ani krev. Mnoho hinduistů nejí hovězí maso. Džinistické náboženství učí, že je duchovnější zdržet se jídla, jak jen to jde. Někteří údajně „zbožní“ džinisté se proto hladoví k smrti.

Otázka: Co znamená v Kol 2,18 to, že nemáme uctívat anděly?

Odpověď: V srdcích mnoha lidí napříč věky je zakořeněno přesvědčení, že by měli uctívat někoho nebo něco. V Kolosách někteří uctívali anděly. Jelikož jsou andělé uznáváni jako Boží stvoření, pravděpodobně se snažili uctívat anděly stejně jako Boha. Ačkoli k tomu nepochybně měli své důvody (nešlo o oddanost ani uctívání, pouze o úctu atd.), Pavel jednoduše řekl, že to celé bylo špatné.

V některých židovských apokryfních spisech byl kladen stejný důraz na setkání s anděly v nebi jako na setkání s Bohem. Židovské apokryfní spisy, jako například Jubilea 2:2, 1. Enoch 43:1–2; 80:6; 2. Enoch 4:1–2, uvádějí, že každý živel měl svého vlastního anděla, který nad ním bděl. V gnostické literatuře se značná část textů zabývá nižšími eony / polobohy a tím, jak vzájemně interagují mezi sebou i s nejvyšší bytostí, která byla proti stvoření fyzického světa. V mahájánovém buddhismu je kladen velký důraz na bódhisattvy, kteří se vzdávají nebo odkládají vstup do nirvány, aby pomohli ostatním, kteří se k nim modlí. V některých formách šíitského islámu se klade důraz na muslimské „svaté“ a zásluhy plynoucí z návštěvy jejich hrobů. Také na Blízkém východě existuje jezídské náboženství, které tvrdí, že následuje bytost, která byla zlá a vzbouřila se proti Bohu, ale činila pokání a nyní Boha následuje – nebo alespoň to jim tak řekla a oni tomu věří. Následují tedy tuto bytost, „Páva“, namísto samotného Boha. V římskokatolické církvi a východní pravoslavné církvi neuctívají anděly, ale modlí se k Marii a dalším „svatým“ jako k prostředníkům, aby jim poskytli milost ze svých „zásob zásluh“, zatímco by se měli modlit pouze k Bohu.

Řecké slovo pro „diskvalifikovat“, katabrabeueto, může podle New International Bible Commentary (str. 1457) znamenat „odsoudit“ nebo „rozhodnout proti“. Může odkazovat na soudce, který někoho diskvalifikuje v sportovním kontextu. Podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 205, lze tedy tuto frázi přeložit také jako „nedovolte, aby vám někdo byl rozhodčím“.

Lze z toho vyvodit, že v padlém lidstvu po celém světě existuje silná touha uctívat zprostředkující bytosti.

Otázka: Jaké jsou v Kol 2,18–23 příklady pýchy maskující se jako pokora?

Odpověď: Někteří pravoslavní a římští katolíci se modlí k Marii a zesnulým svatým, protože se cítí příliš pokorní na to, aby se modlili k Ježíši nebo k Otci.

Otázka: Jak jsou křesťané v Kol 2,20; 3,3 mrtví v Kristu?

Odpověď: Máme být mrtví, pokud jde o život pro sebe samé. Stejně jako Kristus doslova zemřel v tomto světě, křest představuje naši smrt pro život pro sebe samé, s našimi vlastními cestami, moudrostí, ambicemi a touhami.

Otázka: Proč jsou v Kol 2,21 někteří náboženští lidé tak náchylní k tomu, aby něco přidávali k Božímu slovu?

A: Kniha Přísloví 30:6 nás varuje, abychom k Božímu slovu nic nepřidávali, abychom nebyli shledáni lháři. 1. list Korinťanům 4:6 nás varuje, abychom nešli nad rámec toho, co je napsáno. Přesto se mnoho věřících lidí i tak snaží definovat věci nad rámec toho, co je napsáno. Myšlenka přidat k tomu, co Bůh přikázal, slovo „nedotýkej se“, sahá až k pokušení Evy hadem v Genesis 3:3.

Jedním ze způsobů, jakým římskokatolíci a pravoslavní přidávají k Božímu slovu, je to, co římskokatoličtí teologové nazývají „třínohou stoličkou“ – Písmo, papežové a církevní koncily. Tyto prvky považují za rovnocenné Písmu. Pravoslavní tvrdí, že slova zbožného světce jsou stejně pravdivá jako Písmo. Pro obě skupiny není v jejich očích dostačující mít pouze Písmo. I někteří protestanti se mohou dostat do rozporu s tímto principem svými vlastními tradicemi. Druhým způsobem je takzvaný „vývoj nauky“. Myšlenka spočívá v tom, že Písmo nám poskytlo potřebnou nauku v základní podobě. Vznešeným úkolem teologů v průběhu věků bylo tuto nauku, kterou potřebujeme znát, zdokonalovat, objasňovat a rozvíjet. Svůj úkol přesunuli od výkladu Písma k budování vlastní nadstavby na Písmu. V kontrastu k tomu stojí pohled, který nazývám „biblicismus“. Jakákoli nauka, která není vyučována v Písmu, může být mylná, ale může být i správná. Avšak i kdyby byla správná, pokud nebyla pro Boha natolik důležitá, aby ji v Písmu vyučoval, pak na ní ve skutečnosti příliš nezáleží. Pokud se vaše nauka neshoduje s tím, co říká Písmo, neváhejte a „plevy“ odhoďte.

Jeden římskokatolický čtenář mě v této věci jednou (zdvořile) zpochybnil. Zeptal se, jaký máme důkaz, že po sepsání Nového zákona považovali raní křesťané Písmo za autoritativní ve svých životech (na rozdíl od toho, že by bylo jen dobré k čtení)? Chvíli mi trvalo, než jsem shromáždil všechny důkazy, a rozdělil jsem otázku na dvě části: Starý zákon a Nový zákon. Po prozkoumání jsem našel 41 církevních autorů z doby před nicejským koncilem, kteří hovořili o Písmu jako o naší autoritě. 38 autorů z doby před nicejským koncilem hovořilo o Starém zákoně jako o Božím slově, 28 učilo, že Nový zákon je Boží slovo, a 35 učilo, že Pavlova slova jsou autoritativní. Ve skutečnosti výraz „Starý zákon“ používá 18 přednicejských autorů, což implikuje existenci Nového zákona. Výraz „Nový zákon“ používá 16 přednicejských autorů. Měli ke Písmu stejnou lásku, poslušnost, zájem a péči jako dnešní evangelikálové. Podrobnosti o celém výzkumu si můžete přečíst na stránkách (a v souboru .docx) pod položkami Sc1, Sc2, Sc3, Otc26, Ntc19.

Otázka: Proč je v Kol 3,1 klíčové naše srdce/náklonnost?

Odpověď: Zaprvé, pro věřícího je „pokud“ v některých překladech lépe přeloženo jako „protože“. Cit je to, po čem toužíme, nebo tomu, čemu se chceme vyhnout. Musíme ze své mysli vykořenit špatné city a špatné návyky. Podobně 2. Korinťanům 4:18 říká, abychom upírali zrak na to, co je nahoře, protože naše city budou následovat. Jak říká Přísloví 23:7: „Neboť jak si člověk myslí ve svém srdci, takový je“ (NKJV). Pokud nedojde ke změně v našich citech, nedojde ani ke změně v našem chování.

Jak učí Pavel, musíme si pamatovat, že jsme zemřeli, že náš život je skryt s Kristem a že jsme byli vzkříšeni s Kristem.

Otázka: Kol 3,5 zní, jako by to byla naše odpovědnost. Jelikož jsme slabí a hříšní, jak můžeme plnit to, co nám je přikázáno?

Odpověď: Být slabý a hříšný je pro člověka naplněného Duchem Svatým jen výmluvou.

Otázka: Konkrétně v Kol 3,8 – pokud máte sklon k jednomu z těchto hříchů, jak přesně máte „umrtvit“ to, co se vám může zdát přirozené?

Odpověď: Výraz „odložit“ znamená něco jako odložit oblečení, takže by zde mohla pomoci analogie. Je zcela „přirozené“, že se naše oblečení stává čím dál špinavějším a páchnoucím, když ho nosíme měsíce, aniž bychom se převlékli nebo ho vyprali. Jak můžete bojovat proti tomu, co je „přirozené“? Můžete se převléknout, vyprat si oblečení a umýt se. Můžeme přicházet ke Kristu každý den, v modlitbě, studiu Bible a rozjímání. Když zůstáváme v Kristu, můžeme mít duchovní sílu k tomu, abychom se „převlékli“, a dovolili Duchu Svatému, aby nás posvětil. Můžeme být ochotni, nebo se dokonce těšit na to, že Duch Svatý dále posvětí naše srdce, abychom více milovali to, co se Bohu líbí, a nenáviděli to, co Bůh nenávidí.

Slovo pro „chamtivost“ zde, pleonexia, znamená chtít více a implikuje přesvědčení, že všechno a všichni existují pro váš vlastní prospěch.

Pomocí, které se vám mohou hodit, je vést si deník o tom, jak se vám daří, jako připomínku. Také byste mohli zvážit, zda si nenajít křesťanského „partnera pro vzájemnou zodpovědnost“, který a) má o vás starost takového, jaký jste, a b) má o vás takovou starost, že vás nenechá zůstat tam, kde jste, když byste se měli posunout dál, abyste se více podobali Kristu.

Ovládáte svůj jazyk, svůj žaludek a své návyky, nebo oni ovládají vás?

Otázka: Jak máme podle Kol 3,12 „změnit svůj šatník“ a obléknout si tyto věci?

Odpověď: Abyste uspěli v křesťanském životě, musíte to opravdu chtít. Nic nemůže nahradit neustálé cvičení; jak budete dělat to, co od vás Bůh chce, bude to pro vás snazší. Uvědomte si, že některé části vašeho života jakoby „zmizí“, a vy chcete, aby zmizely.

Otázka: Proč je pro nás v Kol 3,13 důležité odpouštět druhým?

Odpověď: V srdci křesťana není místo pro zášť. Jak říká Tony Evans, odmítat odpustit znamená spálit most, přes který musíte přejít. Musíte ho přejít, a je mnohem těžší přeplavat na druhou stranu, když jste mohli prostě přejít po mostě, který jste právě spálili.

Odpustit znamená nechat za sebou to, co ti udělali. Znamená to nechat za sebou povinnosti, které ti dluží – nebo které si myslíš, že ti dluží – za to, co udělali.

Otázka: Jak můžeme v Kol 3,15 i v hektických a stresujících situacích stále pěstovat pokoj v srdci?

Odpověď: Nejprve si něco ujasněme. Koloským 3,15 neříká, že nebudou žádné hektické nebo stresující situace, a také neříká, že máme mít pokoj jen tehdy, když věci nejsou hektické nebo stresující. Máme mít tento pokoj neustále, i v hektických a stresových situacích. Jak učí brožura „Mé srdce – Kristův domov“, máme nechat Krista, aby byl pánem každé místnosti v našem domě, tj. v našem srdci. Odevzdejme mu vše a výsledek je na Jeho odpovědnosti.

Otázka: Naznačuje Kol 3,16, že nemáme používat hudební nástroje?

Odpověď: Ve skutečnosti naznačuje pravý opak. Členové Církve Kristovy poukazují na to, že slova v tomto verši odkazují na zpěv, a zpěv nevyžaduje hudební doprovod.

Členové Církve Kristovy často zastávají názor, že pokud se v Novém zákoně nenachází příklad určitého jednání, nemělo by se to dělat. Pokud však neexistuje příklad toho, že by si lidé před jídlem myli ruce, a Ježíš si v Lukášovi 11:38–41 před jídlem ruce nemyl, znamená to snad, že dnešním křesťanům je zakázáno si před jídlem umýt ruce? – Samozřejmě že ne.

Ale zpět k hlavnímu bodu: Koloským3:16 se zmiňuje o používání žalmů. Pokyny v mnoha žalmech zahrnovaly použití hudebních nástrojů. Mezi ně patří žalmy 4, 5, 6, 54, 55, 61, 67 a 76. Mohou existovat i další, ale nejsme si jisti hudebními termíny. Kolosanům 3:16 říká, abyste při zpěvu používali žalmy. Zkuste použít tento žalm: „…Budu zpívat a hrát z celé své duše. Probuďte se, harfo a lyro! Probudím úsvit.“ (Žalm 108:1–2 BSB) Myslím si však, že členové Církve Kristovy by neměli poslouchat to, co zpívají. ;-)

Žalmy, které zmiňují harfy, jsou Žalm 33:2; 43:4; 49:4; 57:8; 71:22; 81:2; 92:3; 98:5; 108:2; 147:7; 149:3; 150:3.

Zde je několik dalších důkazů, že hudební nástroje jsou v pořádku.

Habakuk 3 byl podle Habakuka 3:19 píseň, která se měla zpívat a doprovázet na strunný nástroj.

Boží proroci ve Starém zákoně prorokovali za doprovodu lyry, tamburín, fléten a harf (1. Samuelova 10:5).

Prorokyně Miriam chválila Boha s tamburínou (Exodus 15:20).

David hrál na lyru a uctíval Boha podle 1. Samuelovy 18:10, stejně jako v Žalmech 4–6.

Za Davidovy vlády mnozí hráli na trubky, cimbály a další nástroje (1. Paralipomenon 16:5, 6, 42).

V Šalomounově chrámu někteří používali harfy k děkování a chválení Hospodina (2. Paralipomenon 5:12–13).

V Nehemiášově chrámu jej zasvětili pomocí cimbálů, harf a lyry (Nehemiáš 12:27).

Ve Zjevení 5:8; 14:2; 15:2 používali Boží uctívači harfy.

Shrnutí: To, co David a další proroci činili, aby se Bohu zalíbili v dobách Starého zákona, a to, co budou činit čtyři živá stvoření a Boží lid při nebeské bohoslužbě, se Bohu nelíbí ani dnes. Bůh sám dává svému lidu harfy, aby Ho chválili (Zjevení 15:2). Pokud jste opravdový věřící, zvykněte si na to.

Podívejte se však také na další otázku, kde najdete dvě odpovědi, které by mohli dát lidé patřící k Církvi Kristově.

Otázka: Jak by v Kol 3,16 reagoval někdo z Církve Kristovy, vzhledem k důkazům o používání hudebních nástrojů uvedeným v předchozí otázce?

A: Existují dvě možné odpovědi.

Pouze během bohoslužby: Mnozí (pravděpodobně téměř všichni) v Církvi Kristově nejsou proti hudebním nástrojům za všech okolností, ani nejsou proti hudebním nástrojům při uctívání Boha. Jsou pouze proti hudebním nástrojům v kostele a/nebo během bohoslužby. Slyšel jsem o jednom kazateli z Církve Kristovy, který se jednou s jiným křesťanem hádal o používání mechanických hudebních nástrojů a později byl viděn, jak si v autě s potěšením poslouchá křesťanskou rozhlasovou stanici. Nebyl to žádný pokrytec, protože zjevně byl proti hudebním nástrojům pouze během bohoslužby.

V Písmu však není žádný verš, který by rozlišoval mezi bohoslužbou a uctíváním. Ve skutečnosti neexistuje žádný verš, který by říkal, že při jakémkoli druhu uctívání je zpěv v pořádku, ale hudební nástroje nikoli.

Doba Nového zákona: Někteří by mohli namítnout, že hudební nástroje byly přípustné pouze ve Starém zákoně, protože Nový zákon neuvádí žádné příklady uctívání s hudebními nástroji na zemi.

Nový zákon však neříká, že by to bylo zrušeno, a ve skutečnosti to zrušeno není, pokud budou lidé i v budoucnu v nebi používat harfy.

Všichni se shodnou na třech bodech.

1. Chválit Boha a zpívat bez hudebních nástrojů je v pořádku.

2. Ačkoli v Zjevení mělo sedm andělů trubky, tyto sedm trubek nesloužily k hraní hudby.

3. Pokud se člověk během bohoslužby soustředí na něco jiného než na Boha, například na poslech instrumentální hudby nebo zpěvu, pak musí své zaměření přesměrovat na Boha.

Otázka: Co si myslíte o Církvi Kristově v Kol 3:16; nakolik je v souladu s Biblí?

Odpověď: Církve Kristovy jsou velmi různorodé. Působil jsem v mezidenominačních křesťanských studentských společenstvích na univerzitním kampusu s úžasnými bratry a sestrami z Církve Kristovy. Bohužel se v některých věcech, jako jsou hudební nástroje, vodní křest atd., odchylují od biblického učení. Nicméně jak členové Církve Kristovy, tak i ti, kteří k ní nepatří, se mohli shodnout na tom, že Ten, kdo nás sjednotil, byl větší než to, co nás rozdělovalo. Žádný z těchto rozdílů však není v tomto případě hlavním problémem. Hlavní problém zde představuje druhá skupina lidí, kteří se také nazývají Církev Kristova.

První skupina tvrdí (většinou), že v kostele by se neměly používat mechanické hudební nástroje. Druhá skupina dokonce tvrdí, že mechanické hudební nástroje v kostele jsou znamením antikrista a posílají lidi do pekla. První skupina věří, že Bůh při vodním křtu vykonává obnovující dílo. Druhá skupina rovněž věří, že každý, kdo s nimi nesouhlasí v jejich výkladu, jde do pekla.

První skupina má velmi „arminianský“ pohled a nevěří v jistotu spasení. O druhé skupině jsem osobně slyšel, jak velmi chválí Pelagia, a popírají, že by se lidé rodili hříšní. Předurčení se jim jeví jako sprosté slovo.

Lidé v první skupině jsou křesťanští bratři a sestry, kteří se dopouštějí některých omylů. Lidé ve druhé skupině se zdají být velmi blízko tomu, aby nahradili Kristovu spasitelnou krev svými doktrinálními výklady.

Kromě těchto dvou širokých kategorií Církve Kristovy existuje třetí skupina, nazývaná Boston Church of Christ (= Church of Christ International). Tito lidé se domnívají, že veškerá ostatní Církev Kristova (stejně jako všechny ostatní denominace) se mýlí a jsou falešnými skupinami, které neoslavují Boha. Na rozdíl od prvních dvou skupin má Boston Church of Christ také sektářské praktiky, jako například to, že věřící musí vyznat každý hřích starším, kteří je zaznamenávají do databáze a mohli by je případně použít proti členovi, pokud by se pokusil odejít.

Otázka: Jak máme podle Kol 3,17 dělat všechno, i světské věci, ve jménu Pána Ježíše?

Odpověď: Vše, co děláme, bychom měli dělat tak, jako bychom to dělali pro Boha. To lze vyjádřit čtyřmi způsoby: spoléhat se na Pána, uznávat autoritu Ježíše, pracovat tak usilovně, jako bychom pracovali pro Pána, a pracovat tak, jak by Bůh chtěl, abyste byli svědky. Když jste v práci a nikdo se nedívá, pracujete i tak usilovně, pro prospěch společnosti?

Jeden křesťan měl nad kuchyňským dřezem, kde myl nádobí, cedulku s nápisem: „Zde se třikrát denně koná bohoslužba.“ (The Believer’s Bible Commentary, str. 1950)

Otázka: Jak se mají v Kol 3,18 v řádném, zbožném manželství manželky podřizovat manželům, zatímco manželé se nemají podřizovat manželkám, když Ef 5,21 říká, že se všichni mají navzájem podřizovat?

Odpověď: Uvědomte si, že manželé a manželky jsou před Bohem rovni. Ale stejně jako Otec a Syn mohou být rovnocenní, a přesto se Syn podřizuje Otci, tak i manžel a manželka jsou rovnocenní, a přesto se manželka podřizuje manželovi, jak uvádí The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 683, a Dick Lucas v knize The Message of Colossians & Philemon, revidované vydání, str. 136.

Pokud nesouhlasíte, promluvte si o tom. Pokud však stále nedojde k dohodě, musí rozhodnout manžel.

Co když manželka neposlouchá? Bible nikde neříká, že by manžel měl manželku nutit nebo ji přimět k poslušnosti. Manžel by to měl předložit Pánu. Pokud vám více záleží na tom, abyste jednali podle vlastního uvážení, než na modlitbě, pak je to problém v jakékoli situaci.

Manželky se podřizují svým manželům, tak jako se Sára podřizovala Abrahamovi v 1. listu Petrově 3:5. Podřizujte se pouze v Pánu. Manželé nejsou diktátoři a manželky nejsou majetkem. Ve skutečnosti je v Příslovích 31:10–31 ukázáno, že ženy hrají významnou roli při nákupu majetku a při svých vlastních finančních rozhodnutích.

Na rozdíl od toho jsou v islámu manželky a otrokyně považovány za majetek.

Když je někomu dána žena, služebná nebo dobytek, měl by ji uchopit za čelo a modlit se k Alláhovi. Ibn-i-Majah, sv. 3, č. 1918, str. 157

O ženách obecně řekl Mohamed toto: „Otrok je pastýřem majetku svého pána a manželka je pastýřkou domu a dětí svého manžela.“ Abu Dawud, sv. 2, č. 2922, s. 827. Všimněte si, že dům a děti zde patří manželovi.

Jahja mi vyprávěl od Malika od Zajda ibn Aslama, že Posel Alláha, nechť mu Alláh požehná a dá mu mír, řekl: „Když si vezmeš ženu nebo koupíš otrokyni, uchop ji za čelo a požádej o baraku [požehnání]. Když si koupíš velblouda, uchop ho za vrchol hrbu a hledej útočiště u Alláha před Šajtánem.“ Muwatta’ Malika 28.22.52

Otázka: Co mají společného všechny tyto verše v Kol 3:18–22?

Odpověď: Jedná se o vzájemné páry. Pavel nemluví o manželce bez manžela, o dítěti bez rodiče ani o otrokovi bez pána. Pokud si myslíte, že ostatní lidé mají vůči vám povinnosti, ale vy vůči nim žádné nemáte, vaše myšlení je daleko od toho, co zde Pavel zamýšlel.

Otázka: Jaké jsou v Kol 3,18–22 správné a nesprávné způsoby, jak se podřídit někomu jinému?

Odpověď: I když nad vámi někdo nemá autoritu, pokud vám něco přikáže nebo si něco přeje a není to nezákonné, nemorální ani proti Bohu, proč tedy neudělat to, o co žádá? Samozřejmě, pokud vám přikáže nebo si přeje, abyste udělali něco, co je v rozporu s tím, co se líbí Bohu, pak jako poslušné Boží dítě to udělat nemůžete. Bůh často používá lidi, kteří nad námi mají autoritu, aby nás vedli, a my bychom měli často následovat jejich pokyny – ale ne vždy.

Podívejme se na příklad a uvidíme, že odpověď na tuto otázku někdy není tak jednoduchá. Řekněme například, že vám manžel nebo rodič přikázal, abyste nikdy nechodili na bohoslužby ani je neposlouchali. Jelikož nám Bůh v Židům 10,25 přikázal, abychom nezanedbávali společná shromáždění, musíte i nadále poslouchat Židům 10,25. Měli byste jemně, ale otevřeně oznámit, že tento příkaz musíte neuposlechnout a i nadále se scházet s ostatními věřícími, nebo to dělat tajně? Možná, pokud je v sázce váš život, pak tajně. Co když vám zakážou chodit do konkrétního sboru, ale můžete chodit do jiného sboru? Pak je třeba zvážit několik věcí. Zaprvé, pokud ten druhý sbor, do kterého po vás chtějí, aby jste chodili, nebere následování Božího slova vážně, pak se tomuto příkazu musíte vzepřít. Musíte se také zeptat na důvod, proč vám zakazují chodit do konkrétního sboru. Může to být z dobrého důvodu, například pokud se tento sbor dopouští hrubé neposlušnosti vůči Bohu. Pokud je to však kvůli nesouhlasu s druhořadou nebo triviální doktrínou, nebo kvůli malicherné, neodpuštěné urážce, pak tento požadavek nepochází od Boha. Když však neuposlechnete něčí příkaz, protože musíte poslouchat Boha, můžete často čelit následkům nebo sporům. Radujte se však, protože Bůh vidí pronásledování, kterému kvůli Němu čelíte.

Jako druhý příklad si vezměme situaci, kdy váš nadřízený v práci zesměšňuje nebo se chová neuctivě k vašemu příteli, ať už je přítomen, nebo ne. Neměli byste se smát spolu s jeho ponižujícím humorem, ale měli byste raději mlčet, nebo se za svého přítele postavit, i za cenu toho, že rozhněváte nebo alespoň naštvete svého nadřízeného? Jak byste měli postupovat?

Otázka: Jaké jsou v Kol 3,18–22, v protikladu k tomuto verši, některé nesprávné způsoby, jakými by se někdo mohl pokusit uzurpovat si autoritu někoho jiného?

Odpověď: Zlehčovat jejich autoritu za jejich zády, nebo dokonce přímo před nimi. Někdy je dobré věci zpochybňovat, ale neměli byste je zpochybňovat neustále, zejména před ostatními. Měli byste jim radit při rozhodování, ale pokud je rozhodnutí na nich a oni se již rozhodli, neměli byste je neustále zpochybňovat ani podkopávat.

Otázka: Mají děti podle Kol 3:20 a Mt 10:37 poslouchat rodiče?

Odpověď: Děti mají ctít své rodiče (Exodus20:12 ; Deuteronomium5:16 ) a poslouchat je (Kolosanům3:20 ; Exodus 21:17; Leviticus 20:9) v Pánu (Efezským 6:1), ale nemají milovat své rodiče ani nikoho jiného více než Boha (Matouš10:37 ). Jako analogii lze uvést, že byste měli dodržovat zákony svého státu, s výjimkou případů, kdy jsou v rozporu se zákony vaší země. Stejně tak byste měli poslouchat své rodiče, s výjimkou případů, kdy je to v rozporu s tím, co řekl Bůh.

Jako dokonalý příklad lze uvést Ježíše a Jeho matku. Když se Ježíšovi rodiče vrátili do chrámu a našli tam Ježíše, Ježíš jim v Lukášovi 2:41–50 klidně vysvětlil své jednání. Ježíš vyhověl Mariině prosbě, aby proměnil vodu ve víno, i když ještě nenastal jeho čas (Jan 2:1–11). Když však Ježíšova matka a bratři přišli, aby ho odvedli, Ježíš odmítl jít s nimi (Marek 3:31–35).

Otázka: Jak máme podle Koloským 3,20 vychovávat své malé děti?

Odpověď: Náš příklad může být přinejmenším stejně důležitý jako to, co říkáme. Rodiče by měli být ve výchově jednotní. Pro dítě je těžké, když jeden rodič řekne, že něco není v pořádku, a druhý rodič toho prvního podkopává.

Neměli bychom děti trestat v hněvu, nespravedlivě nebo bez vysvětlení důvodu. Je naprosto v pořádku říct dítěti: „Za to tě potrestám, ale ne hned. Nejdřív se uklidním.“ Nikdy nedělejte věci, které by mohly dítě trvale poškodit, jako je plácání po uších, údery do hlavy nebo prudké třesení s dítětem.

Nerozčilujte své děti ani je neodrazujte.

Otázka: Jakou roli mají rodiče vůči svým dospělým dětem podle Kol 3,20?

Odpověď: To, co u mladších dětí bývá příkazem, se u dospělých dětí stává spíše vedením a doporučením. Rodiče by si měli uvědomit, že v jedné či více oblastech bude dítě vědět více než oni sami, a měli by z toho mít radost. I dospělí však mohou dělat hloupé chyby. Doufejme, že díky moudrým slovům a důvěře, kterou jste si za ta léta vybudovali, vás budou i nadále poslouchat.

Otázka: Jak by měly dospělé děti podle Kol 3,20 ctít své rodiče?

Odpověď: Uvažujte v souvislosti s minulostí, přítomností a budoucností.

Minulost: V určitém okamžiku zjistíte, že v některých oblastech nyní víte více než oni nebo než kdy věděli. Možná jste nyní schopni lépe chránit jak je, tak i sebe, než jak oni dokážou chránit sami sebe a vás. Přesto byste měli projevit vděčnost za to, že do vás investovali svůj život, starali se o vás, chránili vás, zajišťovali vám živobytí a sdíleli s vámi svou moudrost, jakou měli. Pravděpodobně jste si uvědomili, že nebyli dokonalými rodiči, a ani vy jimi nebudete. Ale vážte si jich za to, že se snažili, jak nejlépe uměli.

Současnost: Jak v soukromí, tak na veřejnosti byste měli vyjádřit vděčnost za roli, kterou sehráli, a projevit jim úctu. Jedna z věcí, kterou si mnozí rodiče od svých dospělých dětí přejí nejvíce, je trochu jejich času. Možná máte nabitý program, ale i tak byste měli návštěvy u rodičů nebo rozhovory s nimi považovat za prioritu.

Budoucnost: V určitém okamžiku budou vaši rodiče pravděpodobně potřebovat více pomoci, moudrosti a možná i finančních prostředků, než budou mít k dispozici. Stejně jako se oni starali o vás, když jste byli malí, můžete jim tuto laskavost oplatit, až budou staří. Měli byste také mít na paměti, že vaše vlastní děti vás sledují a učí se z příkladu toho, jak se staráte o své rodiče.

Otázka: Proč by podle Kol 3,22 měli otroci poslouchat své pány?

Odpověď: Nový zákon otroctví nedoporučoval, ale ani ho neodsuzoval. I když nebyly podmínky příznivé, jako například v případě, kdy měl křesťan nespravedlivého pána a trpěl nespravedlivým utrpením (1. Petr 2:18–19), měli křesťané i za těchto špatných podmínek vytrvat. Křesťanům se tak v tomto životě obvykle dařilo lépe a bylo to pro ostatní svědectvím o Kristu, který v nich žije.

Otázka: Jak máme podle Kol 3,22 zacházet s těmi, kteří jsou nám v práci podřízeni?

Odpověď: Chovejte se k podřízeným s důstojností a úctou. Včas jim vyplácejte mzdu za jejich práci a dodržujte sliby, které jste jim dali. Zlaté pravidlo – chovej se k druhým tak, jak bys chtěl, aby se chovali oni k tobě – vás dovede daleko. Jaké dobré vlastnosti jste pozorovali u svých předchozích nadřízených? Jak se k vám chovali vaši předchozí nadřízení, nebo jak by se k vám měli chovat spravedlivě? Chovejte se ke svým podřízeným stejným způsobem. Přiznejte si své chyby. Nebuďte překvapeni, že lidé pod vámi dělají chyby – ledaže by vaše společnost najímala pouze dokonalé lidi. Můžete na chyby poukázat a prodiskutovat, jak se poučit, aby se podobné chyby v budoucnu neopakovaly. Neměli byste však budit dojem, že tu chybu nikdy neodpustíte – tedy pokud chcete, aby pro vás nadále pracovali. Nesnažte se působit dojmem, že chcete znát jen to špatné, abyste to mohli použít proti nim při hodnocení, zatímco na všechny dobré věci zapomenete.

Nikdy si nedělejte legraci ze svých podřízených, ať už jsou přítomni, nebo ne.

A nakonec, pokud jde o lidi pod vámi, se kterými každý den pracujete, uvědomte si, že by vás mohli naučit něco důležitého. Možná máte slepé skvrny, oblasti, ve kterých se potřebujete změnit a zlepšit, a kterých si možná nejste vědomi. Požádejte je o zpětnou vazbu ohledně toho, jak byste mohli být ve své práci lepší.

Otázka: Jak máme podle Kol 3,22 ctít a respektovat své nadřízené v práci?

Odpověď: Ukažte jim, že je respektujete, nebo alespoň jejich pozici. Ale nesnažte se jen všem vyhovět. Je v pořádku chválit a povzbuzovat, ale neříkejte věci, které nejsou pravdivé nebo upřímné. Pokud nesouhlasíte s jejich přístupem, máte povinnost jim alespoň jednou navrhnout, co považujete za nejlepší postup. Pokud to však nechtějí přijmout, nemá smysl je s tím otravovat. Už se rozhodli a musí s tím žít. Je v pořádku posílat e-maily a vše dokumentovat, abyste si později mohli své kroky zdůvodnit. Šéf má právo vám říkat, co máte dělat, ale nemá právo z vás dělat obětního beránka. Jak měl jeden manažer nad svou kancelářskou kóji nápis, který (s nadsázkou) zněl: „Neříkám, že je to vaše vina. Říkám, že to svádím na tebe.“ Na druhou stranu bychom však měli převzít odpovědnost a přiznat chyby, které jsme udělali, nebo naše špatná rozhodnutí.

Šéfové jsou také jen lidé, mohou se nechat odradit a také potřebují povzbuzení. Mohou také změnit názor, protože se mění vnější podmínky, které nebylo možné předvídat. Šéfové mohou změnit názor i tehdy, když se nic nezměnilo, jen proto, že se možná něco naučili. Jak vždycky říkal jeden softwarový architekt: „Vyhrazuji si právo být chytřejší.“ Je v pořádku to jednou zmínit, abyste si ověřili nový směr, který je v rozporu se starým, ale neměli byste na tom neustále trvat. Ani my nejsme dokonalí.

Otázka: Jak se podle Kol 4,1 spravedlivě zachovat k někomu, kdo je vám podřízený – v práci, v církvi, v armádě nebo ve veřejné funkci?

Odpověď: Existují přinejmenším tři aspekty toho, jak se k někomu, kdo je vám podřízený, chovat „správně a spravedlivě“.

Dodržování slova: Pokud někdo souhlasil, že pro vás bude pracovat za určitých podmínek a za určitou odměnu, a poté se vzdal jiných potenciálních pracovních příležitostí, budete se držet toho, na čem jste se dohodli? Nebo teď, když už není v tak dobré pozici, aby mohl odejít jinam, změníte podmínky a/nebo odměnu ve svůj prospěch? Jste-li uchazečem o zaměstnání a ústně či písemně jste se zavázali pracovat za určitou mzdu, porušíte své slovo, pokud se objeví lepší nabídka? Vrátíte se a budete vyhrožovat, že své slovo porušíte, pokud vám nenabídnou více, nebo budete mužem či ženou, kteří drží slovo?

Zlaté pravidlo: Matouš 7:12 říká, abyste s druhými zacházeli tak, jak byste chtěli, aby oni zacházeli s vámi. Kdybyste byli na místě svého zaměstnance a měli dobrého šéfa, jak by se k vám ten dobrý a spravedlivý šéf choval? Buďte tím dobrým šéfem!

Žádné zvýhodňování: Jste shovívavější k některým svým podřízeným, kteří udělají chybu, než k ostatním? Ceníte si tvrdé práce a přínosu některých zaměstnanců více než jiných, jednoduše proto, o koho se jedná? Pravděpodobně budete přidělovat různým zaměstnancům různou práci na základě jejich dovedností a zkušeností, ale dáváte některým zaměstnancům důsledně ty „nejlepší“ úkoly, které jim téměř zaručeně pomohou růst a vylepší jejich image, zatímco jiní dostávají úkoly, u nichž bude jejich přínos zapomenut, ať už se snaží sebevíc? Nenastavujete snad, třeba nevědomky, některé zaměstnance na neúspěch? Bůh nám v listu Jakubově 2:1 přikazuje, abychom neprojevovali stranickost. Kontext v listu Jakubově se týká někoho, kdo přichází do církve, ale uplatnění tohoto principu je univerzální. Leviticus 19:15 říká, že nemáme upřednostňovat ani bohaté, ani chudé, a i když již nejsme pod pravidly Mojžíšova zákona, tento předpis stále platí.

Chcete, aby lidé pod vaším vedením byli motivováni k tvrdé práci? Pak přestaňte zanedbávat tyto tři věci.

Otázka: Jak souvisí 4. kapitola Koloským 4:2–18 s 3. kapitolou Koloským 3:18–25?

Odpověď: Koloským 3:1–17 nám říká, jak žít autentický, Bohu milý a zralý křesťanský život v osobním vztahu s Kristem. Kolosanům 3:18–4:1 nám říká, jak svěřit své vztahy do Božích rukou. Kolosanům 4:2–18 však není jen krátkým pozdravem a závěrem, ale Pavel nám zde dává příklady toho, jak vztahy „nabudily“ jeho službu díky jeho „partnerství v evangeliu“ s ostatními věřícími.

Otázka: Co v Kol 4,2 znamená být v modlitbě „bdělý“?

Odpověď: Efezským 6,11–17 nám říká, abychom si oblékli plnou Boží zbroj, a Efezským 6,18 nám pak říká, abychom se modlili. Slyšeli jste někdy o účinném vojákovi, který byl dobře vybaven, ale do boje se vydával jen tehdy, když se mu zachtělo? – Já také ne.

Být bdělý v modlitbě znamená dávat pozor, abychom v modlitbě neochabli a neupadli do „duchovní ospalosti“. Musíme mít disciplínu, abychom vytrvali v modlitbě za Boží království, za potřeby druhých i za své vlastní. V podobenství o nespravedlivém soudci v Lukášovi 18:1–8 uvádí Ježíš příklad vytrvalosti, kterou bychom měli mít. Jestliže vytrvalost zabírá i před nespravedlivým soudcem, o kolik více zabere u našeho dobrého Otce? Na konci podobenství však Ježíš nezpochybňuje Otcovu vůli, ale spíše naši víru ve vytrvalost. Když vás Bůh vidí modlit se, vidí ve vás „vytrvalost“? Epaphras se za ně vždy usilovně modlil (Kol 4,12), tak proč by se k němu nemohli přidat i oni? Koloským 4,2–3 naznačuje, že Pavel neodpočíval, dokud nevyužil každou příležitost – slovem, skutkem či modlitbou – k šíření evangelia, a ani oni by neměli.

Otázka: V Kol 4,3 byl Pavel tak duchovní, tak moudrý a tak pracovitý – proč by někdo jako on viděl potřebu žádat Kolosany o modlitbu?

Odpověď: Pavel zde konkrétně prosí, aby se otevřely dveře pro evangelium. Pavel jasně viděl, že jeho vlastní věrný duchovní život, oddanost, moudrost, víra a tvrdá práce mu neotevřou ty příležitosti pro evangelium, které hledal; to mohl učinit pouze Bůh. Bůh to učiní skrze naše modlitby. Nešlo přitom o žádný pocit nedostatečnosti z Pavlovy strany, ale spíše o Pavlovo uvědomění si, jak důležitá je pro Boha modlitba, jinak by jeho práce byla neúčinná. Nejzajímavější je, že na rozdíl od toho nevidíme, že by Pavel žádal lidi, aby se modlili za jeho propuštění z vězení, s výjimkou krátké a nepřímé zmínky „vzpomeňte si na mé okovy“ v Koloským 4:18. Je to téměř, jako by si Pavel říkal: „To, že mě uvrhli do vězení, není pro účinnost mé služby žádná velká věc, ale to, že se za mě nemodlíte, ano.“ Jestliže modlitba – jak jeho vlastní, tak modlitby ostatních – byla pro Pavlovo dílo tak zásadní, jakou důležitost přikládáte modlitbě pro svou službu?

Otázka: Jakými způsoby, ať už záměrně či neúmyslně, můžeme v Kol 4,5 selhat v tom, abychom se chovali moudře v přítomnosti nekřesťanů?

Odpověď: Můžeme skrývat, že jsme křesťané, můžeme slevovat ze svého svědectví a můžeme si bezdůvodně znepřátelit ostatní.

Skrývání: Co se týče skrývání toho, že jsme křesťané, jednou, když jsem jako student vysoké školy měl letní brigádu, seděl jsem v jídelně s někým, koho jsem neznal, a dali jsme se do řeči. Zmínil jsem se o svých dlouhodobých snech a touze stát se misionářem. On okamžitě řekl: „Aha! Myslel jsem, že jsi mormon.“ Rychle jsem to opravil, ale nemluvil jsem o Ježíši a o tom, co pro mě znamená.

Četl jsem o muži, který jednoho dne přišel do práce a oznámil, že se stal křesťanem. Jeden křesťan z práce mu poblahopřál a ten nový křesťan se na toho staršího podivně podíval. Řekl: „Víš, že ty jsi důvod, proč jsem se stal křesťanem až o několik let později?“ Ten starší křesťan byl zaskočen a zeptal se proč. Nový křesťan odpověděl: „Vždycky jsi vypadal spokojeně a měl jsi svůj život pod kontrolou.“ Nikdy jsem nevěděl, že jsi křesťan, a myslel jsem si, že když můžeš mít život pod kontrolou a nebýt křesťanem, pak se jím nemusím stát ani já.“

Ohrožování našeho svědectví může zahrnovat přímou neposlušnost vůči Bohu nebo odkládání naší poslušnosti Bohu kvůli práci, přátelům či rodině.

Tím, že mluvíme lehkomyslně o křesťanství, o našem závazku nebo o tom, že chodíme do kostela.

Trávíš všechen svůj čas hloupými řečmi a vtipy, kvůli kterým si naši přátelé myslí, že v nás není ani špetka vážnosti? Jsou chvíle, kdy k nim musíme být vážní, když s nimi sdílíme evangelium.

Pobouření druhých: Evangelium je pro některé nevyhnutelně urážlivé, a s tím bychom si neměli dělat starosti. Měli bychom se však vyvarovat zbytečného urážení nebo obtěžování našich nekřesťanských sousedů.

Otázka: Jak by podle Kol 4,6 měla být naše řeč plná milosti, ochucená solí a schopná odpovědět každému?

Odpověď: Naše řeč by měla být milostivá, nikoli urážlivá, nepřátelská nebo hořká. Měli bychom však také hledat způsoby, jak sdílet Boží milost. Sůl konzervuje, dodává chuť a vzbuzuje v lidech žízeň. Měli bychom mluvit pouze zdravě, bez sprostých slov, pomluv, drbů a hádek. Měli bychom mluvit ze svého života, abychom jim ukázali radost ze spasení. A konečně bychom měli mluvit tak, aby v nich vzbudili touhu dozvědět se více o Kristu, naší Živé vodě. Má vaše řeč smysl? Stojí to, co se chystáte říct, za to, a je třeba to říct?

Musíme najít rovnováhu mezi odvážným sdílením evangelia a taktem a rozvahou. Správná rovnováha závisí na situaci a na posluchačích. Někdy, zejména v kancelářském prostředí, existují omezení, do jaké míry můžete provádět přímou evangelizaci, zvláště když jste v pracovní době. Můžete však mluvit zbožně a reagovat na otázky týkající se naděje, kterou máte, jakmile se objeví. Nebo jak říká Dick Lucas ve své knize „The Message of Colossians & Philemon“ (revidované vydání, str. 152): „využijte příležitosti ke sdílení, místo abyste je sami vytvářeli.“

Otázka: Bylo Koloským 4:7 napsáno ve stejné době jako Efezským, 2. Timoteovi a Titovi?

Odpověď: Jak v Efezským6:21 , tak v Koloským 4:7 se píše, že jim to Tychikus sdělí osobně. Ve 2. Timoteovi 4:12 Pavel říká, že poslal Tychika do Efezu. V listu Titovi 3:12 Pavel říká, že k Titovi pošle Artema nebo Tychika. Tychikus byl poslem těchto listů a pravděpodobně netušil, že díky pergamenům, které nesl, o něm budou lidé vědět více než 2 000 let.

V listu Titovi 3:12 však byl Pavel na svobodě, zatímco ostatní zmínky pocházejí z doby, kdy byl Pavel ve vězení, takže došlo přinejmenším ke dvěma cestám. Jelikož se uskutečnily přinejmenším dvě cesty, mohly jich být i tři nebo více. Ať už to však bylo jakkoli, nemá to žádný vliv na křesťanskou nauku ani na biblickou autoritu (tzv. kanonicitu) těchto listů.

Otázka: Proč se Pavel v Kol 4,9 zde neprezentoval tím, že by čtenářům sdělil, že Onésimus utekl a že ho Pavel přesvědčil, aby se vrátil?

Odpověď: Pavel zmínil pouze jeho jméno a to, že Onésimus byl věrný. Koloským bylo již jasné, kdo je Onésimus, jeden z nich. Pavel neměl potřebu jim říkat, kdo Onésimus je, vyzdvihovat se ani uvádět, že Onésimus utekl. Pavel neviděl smysl v tom, aby zmiňoval cokoli negativního o Onésimovi, stejně jako bychom my neměli zmiňovat negativní věci o druhých, pokud k tomu nemáme dobrý důvod. Jak uvádí The Expositor’s Greek Testament, sv. 3, str. 545: „Takové opomenutí je zde charakteristické pro Pavlovu taktnost.“ A mimochodem, když se někdo velmi snaží vyzdvihovat sám sebe, je obvykle všem, nebo alespoň všem kromě něj samotného, zřejmé, že právě to dělá.

Otázka: Proč v Kol 4,10 Pavel říká Koloským, aby přijali Marka, když jim neřekl, aby přijali nikoho jiného?

Odpověď: Bylo zřejmé, že by měli přivítat každého, kdo slouží Pánu, ale ohledně Marka mohli mít v mysli nějaké pochybnosti. Mnozí si pravděpodobně dobře uvědomovali, že Marek dříve opustil své místo a Pavlovu službu. Místo toho, aby se pouštěl do podrobností o Markovi pro ty, kteří ještě nebyli seznámeni s jeho selháním, mluví Pavel nepřímo, aby ti, kteří o tom vědí, pochopili, že se Marek vrátil, smířil se s Pavlem a že jejich vztah a partnerství v evangeliu bylo obnoveno.

Otázka: Na co poukazuje Pavel v Kol 4,11 jako na smutný bod?

Odpověď: Pavel měl zásadu chodit nejprve do židovské synagogy a kázat Židům, a teprve poté pohanům. Ale navzdory jeho zvýšené pozornosti věnované Židům byli právě tito Židé jedinými, kteří patřili mezi jeho spolupracovníky. Někdy, když si myslíme, že máme službu „úplně promyšlenou“ – nebo si to alespoň myslíme –, to, co jsme považovali za důležité, přináší jen málo ovoce, zatímco to, čemu jsme nevěnovali takovou pozornost, přináší ovoce více.

Otázka: Je v Kol 4,16 zmíněný dopis z Laodiceje ztracenou knihou Bible?

Odpověď: Ne, a to ze dvou důvodů.

1) Zaprvé by to nutně nemusela být součást Bible, protože i kdyby skutečně existovala nějaká ztracená kniha, Bůh není „nucen“ zachovat žádné knihy, které zachovat nechtěl. Jen pro doplnění: existoval padělaný dopis Laodicejským, ale ten byl napsán ve čtvrtém století a již tehdy byl rozpoznán jako padělek.

2) Zadruhé, existovala vůbec nějaká ztracená kniha, nebo se jedná o dopis, který známe jako List Efezským?

2a) Pravděpodobně by se mohlo jednat o dopis, který se nedochoval, jak uvádí The New International Bible Commentary, str. 1459, a The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 226.

2b) Pavel v Koloským neříká, že napsal dopis Laodicejským, ale že se jednalo o jeden z Pavlových dopisů, který koloval a dorazil z Laodiceje. Efez ležel asi 100 mil (160 km) od města Kolos a Laodicea se nacházela mezi těmito dvěma městy, 10–12 mil (16–19 km) západně a mírně jižně od Kolos. Tento dopis byl tedy oběžníkem, který známe jako List Efezským.

Otázka: Jak jako křesťanský nadřízený nebo vedoucí v Kol 4,17 řeknete někomu pod vámi, že by měl věnovat větší pozornost své práci?

Odpověď: Archippus ve Filemonovi 1–2 byl pravděpodobně synem Filemona a Apphie. Mohlo se to týkat toho, že všichni tři přijali zpět uprchlého otroka Onésima. Na druhou stranu se to mohlo týkat i jiných povinností ve službě, kromě přijetí Onésima zpět.

Při sdělování někomu, že musí lépe vykonávat svou práci, ať už ve službě nebo v zaměstnání, lze postupovat alespoň v pěti krocích.

1) Prvním je zvážit, jaký přístup k dané osobě bude nejvhodnější s ohledem na závažnost problému.

2) Druhým krokem může být potvrzení, že danou osobu respektujete, oceňujete její práci a dobré věci, které udělala.

3) Třetím krokem je upoutat její pozornost na to, co se skutečně musí změnit. To může zahrnovat důsledky pro organizaci v případě, že se nezmění nebo danou věc zopakuje, stejně jako důsledky pro ni samotnou.

4) Čtvrtým krokem je udržení vztahu – dát najevo, že vám na dané osobě stále záleží, že ji respektujete a že si přejete, aby se po nápravě situace vše stalo minulostí.

5) Nakonec byste možná měli zaznamenat datum, co jste řekli, co řekli oni, na čem jste se dohodli, konkrétní kroky a lhůtu, do kdy by měly být tyto kroky splněny.

Otázka: Col, proč by tato kniha měla být součástí Bible?

Odpověď: Existují přinejmenším tři důvody.

1. Napsal ji Pavel a ten byl apoštol. Petr ve 2. Petrově 3:15–16 dosvědčil, že Pavlova slova jsou Písmem.

2. Sám Pavel prohlásil, že je apoštolem, a to v Římanům 1:1; 1. Korinťanům 1:1; 9:1, 2. Korinťanům 1:1, 11:5; Galatským 1:1, Efezským 1:1; Koloským 1:1; 1. Timoteovi 1:1; 2:7; 2. Timoteovi 1:1; Titovi 1:1.

3. Svědectví rané církve. Autory, kteří odkazovali na verše z Koloským, najdete v následující otázce.

Otázka: Jak můžeme vědět, že to, co dnes máme v Koloským, je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Existují přinejmenším tři pádné důvody.

1. Bůh slíbil, že zachová své slovo (Izaiáš 55:10–11; Izaiáš 59:21; Izaiáš 40:6–8; 1. Petr 1:24–25; Matouš 24:35).

2. Svědectví rané církve. Autoři rané církve až do prvního nicejského koncilu (325 n. l.) citovali z Koloským asi 105krát, nepočítáme-li narážky. Citovali 69,4 % Knihy Koloským, přičemž zlomkové verše počítali jako zlomky. To je 65,97 z celkových 95 veršů.

Zde je 17 přednicejských autorů, o nichž víme, že odkazovali na verše z Koloským.

Klement Římský (96–98 n. l.) naráží na Kolosenským 1:18, 1. Klementův list, kap. 24, sv. 1, str. 11; sv. 9, str. 236

Barnabášův list, kap. 12, str. 145, odkazuje na Koloským 1:16.

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) cituje Kolosenským 3:5 jako slova apoštola v listě Kolosenským. Irenej, Proti kacířstvím, kniha 5, kap. 12.3, str. 538

Muratoriho kánon (cca 190–217 n. l.) zmiňuje Pavlův list Koloským, stejně jako dalších 12 Pavlových listů.

Klement Alexandrijský říká: „A na jiném místě [apoštol] říká: ‚K poznání veškerého tajemství Božího v Kristu, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.‘“ (Kolosanům 2,2b–3) Stromata (193–202 n. l.), kniha 5, kap. 12, s. 463

Tertullian (198–220 n. l.) parafrázuje Koloským 1:21 jako „apoštol … svůj list Koloským“ v díle O vzkříšení těla, kap. 23, s. 561

Hippolyt (222–235/6 n. l.) cituje Koloským 1:19 (několik slov v jiném pořadí) v díle Vyvrácení všech herezí, kniha 8, kap. 6

Origenes (225–253/254 n. l.) cituje Koloským 1,15 jako slova Pavla v díle „O principech“, kniha 1, kap. 5, s. 247

Novatian (250–257 n. l.) cituje Koloským 1:16 jako slova „apoštola“ v spisu „Pojednání o Trojici“, kap. 13, s. 622

Novatian (250–257 n. l.) cituje Koloským 1:15 jako slova „téhož apoštola“; *Traktát o Trojici*, kap. 21, s. 632

Cyprián byl biskupem v Kartágu od roku 248 až do své mučednické smrti v roce 258 n. l. Cituje z „Listu Koloským“ v „Cypriánových pojednáních“, pojednání 12, třetí kniha, 11.

Adamantius (kolem roku 300 n. l.) uvádí Koloským 1,21–22 jako od Pavla. „Dialog o pravé víře“, pátá část e, str. 151

Theonas z Alexandrie (kolem r. 300 n. l.) volně cituje polovinu Koloským 4:6. „Dopis Lucianovi, hlavnímu komořímu“, kap. 8, str. 161

Methodius (270–311/312 n. l.) naráží na Koloským 1:15 jako na Pavlův text. Hostina deseti panen, Rozprava 3, kap. 3, s. 317. Pavel je zmíněn na samém konci kapitoly 2 a na samém začátku kapitoly 4.

Metoděj (270–311/312 n. l.) odkazuje na Koloským 3:4 podle „Řeckého Nového zákona“, 4. revidovaného vydání od Alanda a kol. V spisech Metoděje, které mám k dispozici, se mi to však nepodařilo potvrdit.

Adamantius (kolem roku 300 n. l.) cituje Koloským 4:10–11 jako „Pavlův list Koloským“

Victorinus, biskup z Pettau (Poetovio, v dnešním Slovinsku) (umučil se v roce 304 n. l.), zmiňuje Starý a Nový zákon ve svém Komentáři k Zjevení blahoslaveného Jana, str. 345. Uvádí seznam Pavlových listů: Římanům, Korinťanům, Galatským, Efezským, Tesalonickým, Filipským, Koloským a Timoteovi, a v kapitole 16 na str. 345 cituje 1. Timoteovi 3,15. Dále na str. 346 cituje 1. Korinťanům 15,53.

Metoděj (270–311/312 n. l.) naráží na Kolosenským 1,15: „Jak by totiž mohl být považován za ‚prvorozeného ze všeho stvoření‘?“ *Hostina deseti panen*, kniha 3, kap. 3, s. 317

Athanasius z Alexandrie (318 n. l.) cituje Koloským 1:15–18 v díle Proti pohanům, kap. 41, str. 26

Alexander Alexandrijský (313–326 n. l.) cituje 1. Korinťanům 2:9 jako slova apoštola Pavla a Koloským 1:16,17 jako slova Pavla v díle „Listy o ariánské herezi“, 1. list, kap. 5, str. 293

Po Nicejském koncilu

Eusebius z Cesareje (318–339/340 n. l.)

Hegemonius (4. století) cituje Kolosenským1:23 a 2:6–9 a naráží na Kolosenským 1:24 ve sporu s Manesem, kap. 35, str. 209

Athanasius z Alexandrie (367 n. l.) uvádí seznam knih Nového zákona ve „Svátečním dopise“ 39, str. 552

Victorinus z Říma (po r. 363 n. l.) odkazuje na Koloským 1:14

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.) odkazuje na Koloským 2:2–3 jako na Pavlovo dílo. V díle O Trojici, kniha 9, kap. 62, str. 177

„Synopsis Scripturae Sacrae“ (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje Pavlův list Koloským jako součást Nového zákona. Cituje Koloským 1,1–2a.

Efraim/Efrem Syrský, autor duchovních písní (350–378 n. l.)

Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.) cituje Koloským 2:19 jako „Koloským“. V díle O Duchu, kap. 5.9, str. 6

Synod v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60, str. 159, uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59, str. 158, stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Ambrosiaster (po roce 384 n. l.) odkazuje na Koloským 1:2–3, 7, 12, 14, 20, 22; 2:7, 8, 13, 18, 23; 3:4, 6, 13, 16, 17, 21; 3:3, 8, 12

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) cituje Koloským na str. 19

Ambrož Milánský (370–390 n. l.)

Donatistický schizmatik Tyconius (po r. 390 n. l.) odkazuje na Kolosenským 3:6

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.)

Jan Zlatoústý v roce 396 n. l. sepsal 12 kázání o Kolosenském listu, která se dochovala dodnes. Uvedl, že je jejich autorem Pavel.

Gregor z Nyssy (cca 356–397 n. l.) cituje Koloským 1:16 jako Pavlův text ve spise Proti Eunomiovi, kniha 1, kap. 22, str. 63–64. Odkazuje také na Koloským 1:14.

Didymus (398 n. l.) odkazuje na Koloským 1:12

Schizmatický Lucifer z Cagliari na Sardinii (361–cca 399 n. l.)

Gaudentius (po r. 406 n. l.)

Chromatius (407 n. l.)

Severian (po r. 408 n. l.)

Jeroným (373–420 n. l.)

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) uvádí, že Pavel (O odpuštění hříchů a křtu), kniha 1, kap. 43, str. 31 (sv. 5), napsal knihy Římanům, 1. Korinťanům a 2. Korinťanům (kap. 44, str. 32), Galatským (kap. 45, str. 32), Efezským (kap. 46, str. 33), Koloským (kap. 47, str. 33), 1. a 2. Timoteovi (kap. 48, str. 33), Titovi (kap. 49, str. 33) a Listu Židům (o jehož autorství někteří pochybují) (kap. 50, str. 34)

Polipelagián Jan Cassian (419–430 n. l.) cituje v díle „Sedm knih“, kniha 6.21, str. 601, Koloským 1:16 jako Pavlův text

Nilus (kolem r. 430 n. l.) odkazuje na Koloským 3:13

Paulín z Noly (431 n. l.) odkazuje na Koloským 1,12

„Speculum“ (5. století) odkazuje na Koloským 1,12

Cyril Alexandrijský (444 n. l.)

Quodvultdeus (kolem roku 453 n. l.)

Varimadum (445/480 n. l.) odkazuje na Koloským 1:12

Theodoret z Kyrusu (biskup a historik) (423–458 n. l.)

Mezi kacíři a padělanými knihami

Kacíř Priscillian (zemřel r. 385 n. l.) odkazuje na List Koloským 2:13

Kacíř Marcion podle Tertulliana

Kacíř Pelagius (416–418 n. l.) odkazuje na Koloským 3:4

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (428 n. l.)

3. Nejstarší rukopisy Koloským, které máme k dispozici, vykazují drobné odchylky, ale žádné teologicky významné chyby.

Rukopis p46 Chester Beatty II z let 100–150 n. l. obsahuje 79 veršů z Listu Koloským. Konkrétně obsahuje List Koloským 1:1–2, 5–13, 16–24;1:27-2:19 ;2:23-3:11 ;3:13 –24; 4:3–12, 16–18 a další části Pavlových listů a Listu Židům. Publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ obsahuje na str. 192 fotografii části rukopisu p46. Na str. 197–198 se dále uvádí, že kvalita a stichometrické značky svědčí o tom, že tento text sepsal profesionální písař.

První polovina 3. století – 1936 – Frederic G. Kenyon podle publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“.

2. století, rok 200 n. l. – 1935 – Ulrich Wilcken podle publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“.

200 n. l. – 1968 – The Text of the New Testament.

81–96 n. l. – 1988 – Young Kyu Kim podle publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts.

Kolem roku 200 n. l. – 1975 – Aland a kol., třetí vydání.

Kolem roku 200 n. l. – 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání.

Počátek až polovina 2. století – 1999 – Kompletní text nejstarších rukopisů Nového zákona. Toto datování je částečně založeno na tom, že rukopis je velmi podobný papyru Oxyrhynchus 8 (konec 1. nebo počátek 2. století) a papyru Oxyrhynchus 2337 (konec 1. století).

str. 61 Římanům 16:23,25–27; 1. Korinťanům 1:1–2, 2–6; 5:1–3, 5–6, 9–13; Filipským 3:5–9, 12–16; Koloským 1:3–7, 9–13; 1. Tesalonickým 1:2–3; Titovi 3:1–5, 8–11, 14–15; Filemonovi 4–7. cca 700 n. l.

kolem roku 700 n. l. – 1968 – Text Nového zákona.

kolem roku 700 n. l. – 1975 – Aland a kol., třetí vydání.

kolem roku 700 n. l. – 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání.

Vaticanus [B] 325–350 n. l.

Sinaiticus [Si] 340–350 n. l.

Bohairský koptský [Boh] 3./4. století

Sahidská koptská [Sah] 3./4. století

Gotický 493–555 n. l.

Více informací o raných rukopisech Koloským najdete na stránce.