Nový zákon

Otázka k Bibli z Nového zákona

Otázka: Pokud je Ježíš jedinou cestou do nebe, proč byl ukřižován až tak dlouho po počátku dějin? Pokud je jedinou cestou, proč nebyl poslán na zem hned po prvním hříchu, aby byl ukřižován za hříchy světa?

Odpověď: Kladeš velkou otázku, ale dovol mi ji ještě trochu rozšířit. Proč byl Ježíš poslán právě v té konkrétní době, a ne dříve nebo později? Římanům 5:6 říká: „V pravý čas totiž… Kristus zemřel za bezbožné.“ Ačkoli Bible neříká, proč to byla ta nejlepší doba, můžeme o tom spekulovat.

Ne příliš brzy: Někdo se mě jednou zeptal: „Proč Bůh prostě nesestoupí a neukáže se všem?“ Odpověděl jsem, že kdyby Bůh sestoupil v celé své slávě, byli bychom zničeni. Bůh je však Všemohoucí a mohl by sestoupit tak, že by svou slávu dostatečně zahalil, aby nás jeho přímá přítomnost nezničila. Kdyby sestoupil způsobem, který by nás nutil uvěřit, jak bychom pak mohli mít víru nebo svobodnou vůli k rozhodnutí, které by nebylo vynucené? Kdyby však Bůh sestoupil tak, že by část své slávy zakryl, a dal by najevo, kým je, ale ne tak zjevně, aby všichni museli uvěřit, ať chtějí, nebo ne, kolikrát by to Bůh musel udělat? Co kdyby to udělal jen jednou, před 2 000 lety?

90 % populace po Kristu: Odhadujeme, že na Zemi kdy žilo asi 32 miliard (+/- 6 miliard) lidí. Více než 90 % z nich žilo po Kristově době.

Spravedlnost vůči těm, kteří žili předtím: Bůh posuzuje lidi na základě pravdy, kterou mají; hřích se nepočítá tam, kde není zákon (Římanům 4:15; 5:13). Lidé, kteří žili před Kristem, jako například Abraham, David atd., tedy mohli být spaseni skrze Krista, i když Kristus ještě nepřišel.

Mírnější doba: Doba Kristova byla obdobím relativního míru ve srovnání s dobami před ní, kdy probíhaly římské výboje, a s dobami po ní, kdy zuřily války mezi Římem a Parthy a evropští barbaři vtrhli do Římské říše. Pokud vás to zajímá, více o válkách té doby najdete na www.BibleQuery.org/History/Calamities/Wars.html.

Nejvhodnější doba pro šíření: Římané vybudovali rozsáhlou síť silnic, a kdyby Ježíš přišel dříve, bylo by mnohem obtížnější šířit evangelium do různých zemí.

Zachování pramenů: Kdyby to bylo mnohem dříve, měli bychom možná mnohem méně rukopisů dokládajících spolehlivost Nového zákona. Kdyby to bylo o několik století později, měli bychom jich možná více, ale i tak máme přes 10 000 řeckých rukopisů a fragmentů Nového zákona. Nejstarším z nich je mimochodem papyrus Johna Rylandse, datovaný do let 110–138 n. l. Zde jsou další rukopisy, které máme.

Pouhým použitím rukopisů, které se nám dochovaly a které byly napsány před pronásledováním za vlády Marca Aurelia v roce 177 n. l., máme k dispozici 97 % Janova evangelia (855/878 veršů) a 70 % Pavlových listů a Listu Židům.

Eusebiova „Církevní historie“ (318 n. l.), kniha 1, kap. 2, str. 84, poskytuje odlišnou, avšak doplňující odpověď. Eusebius jednoduše uvádí, že evangelium nebylo kázáno dříve, protože hříšné lidstvo na něj ještě nebylo připraveno. Nicene and Post-Nicene Fathers, druhá série, sv. 1, str. 84

Související otázkou je, že i pro lidi, kteří žili po Ježíši, platí, že pokud zemřeli, aniž by slyšeli evangelium, je to pro ně stejné, jako by žili před Ježíšem. Co s nimi? Více informací o tom najdete na www.BibleQuery.org/Doctrine/NeverHeardTheGospel/WhatAboutThoseWhoDiedBeforeHearingTheGospel.html.

Otázka: Jak mohl Bůh zemřít?

A: Ježíš byl plně člověkem a plně Bohem. Ježíš přijal lidskou přirozenost, aby naplnil své poslání – zemřít za naše hříchy. Ježíšova lidská přirozenost byla ukřižována. Mnohé věci lze vysvětlit pomocí analogií s přírodou, ale pro vtělení – kdy Bůh přišel na zem, aby žil jako člověk – neexistuje žádná přírodní analogie.

Historicky byla na tuto námitku, vznesenou pohany, odpovězena v díle Arnobia Proti pohanům (297–303 n. l.), kniha 1, kap. 60, str. 430–431.

Otázka: Prohlédl jsem si váš článek na téma „Ježíš je Bůh“. Musím přiznat, že jsem v něm nenašel nic, co by bylo v rozporu s jasným, opakovaným a oficiálním mesiášským a apoštolským učením, že Ježíš je ontologicky člověk –

Jan 8:40, ale nyní se mě snažíte zabít, člověka [ἄνθρωπος], který vám řekl pravdu, kterou jsem slyšel od Boha.

Skutky 2:22, 23  „Muži [Άνδρες] Izraele, poslouchejte tato slova: Ježíš z Nazaretu, člověk [ἄνδρα], o němž vám Bůh dosvědčil mocnými skutky, zázraky a znameními, které Bůh skrze něj konal uprostřed vás, jak sami víte – 23 tohoto Ježíše, vydaného podle pevného Božího plánu a předzvědění, jste ukřižovali a zabili rukama bezbožných lidí“

1 Kor 15:21 Neboť jako skrze [δι’] člověka [ἄνθρωπος] přišla smrt, tak skrze [δι’] člověka [ἄνθρωπος] přišlo také vzkříšení mrtvých.

1 Tim 2:5 Neboť je jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk [ἄνθρωπος] Ježíš Kristus,

Mám otázku, která podle mě jde k jádru věci –

Může Ježíš plně a samostatně fungovat BEZ vtělené božské podstaty (stejně jako my všichni lidé)?

Odpověď: Bible to výslovně neříká, ale existují některé obecné teologické pojmy, které nás vedou v našem uvažování.

Ježíš nebyl z poloviny člověk a z poloviny Bůh. Byl spíše ze 100 % Bůh a ze 100 % člověk. Koloským 1:19 naznačuje, že Ježíš měl „plnost“ božství. Židům 4:15 učí, že Ježíš byl člověk, který mohl být pokoušen ve všech ohledech, a měl vše, co máme my, s výjimkou toho, že byl bez hříchu.

Na druhou stranu neexistují dva Ježíšové: jeden lidský a jeden božský. Je pouze jeden Ježíš.

Co se týče všech podrobností o tom, jak to přesně fungovalo, Bůh nám to neprozradil; to je součástí tajemství vtělení.

Otázka: Kdo přesně zabil Ježíše?

Odpověď: Pokud jde o to, kdo Ježíše zabil, existují dvě odpovědi.

1. Ježíše zabili někteří římští vojáci pod velením Pontia Piláta. Ve všech etnických skupinách se vyskytují dobří i zlí lidé, a jen proto, že italský guvernér nařídil Ježíšovu smrt, není to omluvou pro nenávist vůči Italům. Také zlý židovský velekněz (dosazený Římany) nechal Ježíše zatknout a předvést před Sanhedrin. Ten ho předal Římanům. Mimochodem, Pavel, Petr, Jan, Matouš, Juda a Jakub byli všichni Židé. Tvrdit, že určitá malá skupina Židů byla zlá, není o nic antisemitštější než tvrdit, že Hitler a jeho přisluhovači byli zlí, což je protiněmecké. (Jako první přiznám, že celý nacismus byl nesmírně zlým nástrojem satana, a to jsem zčásti Němec. Rovněž však poukážu na to, že mnoho německých Američanů se stalo vojáky a bojovalo proti Hitlerovi.) Stejně tak někteří Židé byli zlí, ale jiní, jako Petr a Pavel, byli dobří. Dokonce i někteří Židé, kteří se nestali křesťany, jako například Josefus, stále chovali úctu k Ježíši a jeho nevlastnímu bratrovi Jakubovi.

2. Druhá odpověď, stejně důležitá, je, že vy, já a všichni ostatní jsme Ježíše zabili. Ježíš věděl, co se děje, a mohl z Getsemanské zahrady rychle utéct. Nikdo by Ježíše nezabil, protože mohl snadno uniknout a zmizet. Ježíš se však vědomě rozhodl zůstat a strašlivě zemřít na tom kříži jako oběť za naše hříchy. Pokud tedy chcete někoho vinit za tu krutou, nespravedlivou smrt, která nám dala úžasný dar věčného života, obviňujte Ježíše!

„Upřeme svůj zrak na Ježíše, původce a dokonavatele naší víry, který pro radost, která mu byla přislíbena, snášel kříž, pohrdal jeho hanbou a usedl po pravici Božího trůnu.“ (Židům 12:2 BSB)

Otázka: Kdy lidé začali datovat události podle roku, ve kterém se údajně narodil Ježíš?

Odpověď: Předtím lidé obecně datovali události podle roku vlády krále. Jiní datovali události podle předpokládaného roku stvoření Adama, 1. září 5509 př. n. l.

Skeptická publikace Asimovův průvodce Biblí na str. 786 uvádí, že v Ježíšově době Římané počítali roky podle „A.U.C.“ neboli let od založení města [Říma]. Řím byl založen v roce 753 př. n. l. Na str. 787 Asimov uvádí, že skythský mnich a astronom Dionýsius Exiguus z Říma, který zemřel kolem roku 544 n. l., se mylně domníval, že se Kristus narodil v roce 1 n. l. V knize *Rukopisy řecké Bible* na str. 49 se uvádí, že počítání času od Kristova narození zavedl Hippolytus ve 3. století. Toto počítání nebylo všeobecně přijato, neboť někteří byzantští písaři ho začali používat až ve 14. století. Také v První apologii Justina Mučedníka, kap. 46, str. 178, ačkoli se nejedná o oficiální systém datování, se uvádí, že Ježíš se narodil před 150 lety.

Otázka: Jak vznikly v Novém zákoně pojmy „Starý a Nový zákon“?

Odpověď: Tertullian byl zřejmě prvním, kdo tyto výrazy vytvořil v latině v roce 207 n. l. ve svém díle Proti Marcionovi, kniha 4, kapitola 6.

Otázka: Jak mohu obhájit toto tvrzení: Evangelia obsahují určitou pravdu, avšak písaři ve 2. století přidali vložky, aby vytvořili Ježíše, jakého křesťané 1. století nikdy neznali. Jinými slovy, fyzické vzkříšení a Ježíš jako „Syn Boží“ byly přidány později, daleko od událostí, které se odehrály.

A: Nejdříve si vaši otázku přeformuluji a poté na ni odpovím. Skeptici často tvrdí, že autoři nenapsali to, co napsali, i když pro takové tvrzení neexistuje vůbec žádný podklad. Jak by tedy objektivní člověk mohl vědět, zda výraz „Syn Boží“ nebyl křesťanům prvního století znám, či nikoli?

a) Nejprve si uvědomte, že důkazní břemeno leží na těch, kdo zpochybňují pravost textu. Pokud nemohou předložit žádný důkaz, můžeme to tady hned ukončit.

b) Zadruhé by museli výraz „Syn Boží“ doplnit na mnoha místech, neboť se v Novém zákoně běžně vyskytuje. Kromě Mk 1,1 se nachází na těchto místech jen v evangeliích, v Zjevení a v nepavlovských listech.

Mt 3,17; 17,5; Mk 1,11; Lk 9,35; 2 Petr 1,17 (Otec říká: „Toto je můj milovaný Syn“)

Mt 4,3.6; 8,29; 14,33; 16,16; 26,63; 27,40.43.54

Mk 3:11; 5:7; 15:39

Lk 1:32,35; 4:3,9,41; 8:28; 22:70

J 1:18,34,49; 3:16,17,18,35; 5:23 (implicitně); 5:25; 6:69; 9:35; 10:36; 11:4,27; 17:1 (implicitně); 19:7; 20:31; 1 J 1:3,7; 2:22,23 (implicitně); 3:8,23; 4:9,10,14,15; 5:5,9,10 (2x), 11,12,13 (2x), 20; 2 J 3,9; Zj 2:18.

c) Nemusíme však skončit zde. Jaké důkazy pro křesťany, kteří věří, že Ježíš byl Synem Božím, bychom mohli mít, když nemáme kopie Bible až do roku 117 n. l.? Máme spisovatele rané církve.

„O svém Synu však Pán promluvil takto: Ty jsi můj Syn, dnes jsem tě zplodil.“ 1. Klement, kap. 36, str. 15. Klement Římský psal v letech 96–98 n. l.; o tomto datu jsme zcela přesvědčeni. První století skončilo na konci roku 100 n. l., což tedy vyvrací tento tvrzení.

Zmínka o „Jeho Synu, podle vztahu/ekonomie, která mezi nimi existuje.“ Mathetes k Diognetovi, kap. 8, str. 28 (cca 130–200 n. l.)

„Dal svého vlastního Syna jako výkupné za nás…“ Mathetes k Diognetovi, kap. 8, str. 28 (cca 130–200 n. l.)

„Ten, který je od věčnosti a dnes je nazýván/považován za Syna“ Mathetes k Diognetovi, kap. 11, str. 29

„skrze svého jednorozeného Syna Ježíše Krista“ Mučednictví Polykarpa, kap. 20, str. 43

„Ježíš Kristus… který je zároveň Synem člověka i Synem Božím“ – Ignácův dopis Efezským, kap. 20, str. 58 (Nevíme, kdy to Ignác, učedník apoštola Jana, napsal, ale zemřel buď v roce 107, nebo 116 n. l.)

Ježíš prohlásil, že je Synem Božím. Barnabášův list, kap. 7, str. 141 (cca 70–130 n. l.). Viz také kap. 5, str. 139, 140; kap. 12, str. 145

„Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista a sám Ježíš Kristus, který je Synem Božím, …“ List Polykarpa Filipským, kapitola 12, str. 35. Nevíme, kdy Polycarp tento text napsal, ale v roce 155 n. l. zemřel mučednickou smrtí. Irenaeus, který psal v letech 182–188 n. l., zmiňuje Polycarpův List Filipským ve svém spise Proti herezím, kniha 3, kap. 3.4, str. 416.

„Kristus, který byl před věky nazýván Synem Božím, … aby nás očistil svou krví, … a představil nás svému Otci jako čisté syny.“ Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) ve Fragmentu 39, str. 575

Věřili, že Ježíš byl Bůh?

Skutečnou otázkou zde je, zda raní křesťané považovali Ježíše za Boha. Zde je důkaz, že ano:

Ignác (zemřel 107 nebo 116 n. l.) často psal o Kristu jako o Bohu. Například v 1. kapitole svého listu Efezským psal o „Boží krvi“.

Mathetes k Diognetovi (cca 130–200 n. l.), učedník apoštolů, ve své knize Mathetes k Diognetovi v 7. kapitole psal o Kristu poslaném jako králi, Bohu, člověku a spasiteli.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.)

„Slovo moudrosti, které je samo tímto Bohem zplozeným Otcem všech věcí, …“ Dialog s Tryfonem, kap. 61. Viz kap. 55, 56, 59, 62–64, 66, 74–78.

Melito ze Sardis (zemřel 180 n. l.) řekl o ukřižování, že „Bůh je zavražděn“.

Theofil, biskup z Antiochie (168–181/188 n. l.): „Neboť samotné božské Písmo nás učí, že Adam řekl, že slyšel hlas. Ale co jiného je tento hlas než Slovo Boží, které je také Jeho Synem?“ Dopis Autolykovi, kniha 2, kap. 22.

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) napsal ve svém spise Proti herezím, kniha 3, kap. 19.2, str. 449: „Ježíš je sám o sobě, ... Bůh a Pán, ...“

I nepřátelé křesťanství dosvědčují, že křesťané uctívali Ježíše jako Boha.

Plinius Mladší (guvernér a pronásledovatel křesťanů v roce 112 n. l., v dopise císaři Trajanovi) napsal: „Měli [křesťané] ve zvyku scházet se v určitý stanovený den ještě před svítáním, kdy střídavě ve verších zpívali chvalozpěv Kristu jako bohu a zavazovali se slavnostní přísahou, že nebudou páchat žádné zlé skutky…“

Lucian (satirik z 2. století): „Křesťané, jak víte, uctívají dodnes jednoho člověka – tu význačnou osobnost, která zavedla jejich nové obřady a byla kvůli tomu ukřižována… Vidíte, tito zmatení tvorové…“ (Smrt Peregrina 11)

To je významné, protože oficiální římský dotaz uvádí, že křesťané uctívali Krista jako Boha již v roce 112 n. l.

Otázka: „Stručně řečeno, s postupem času se apokalyptická představa o vzkříšení těla proměnila v nauku o nesmrtelnosti duše. Vzniká tak víra v nebe a peklo, víra, kterou nenajdeme v učení Ježíše ani Pavla, ale která byla vymyšlena v pozdějších dobách křesťany, kteří si uvědomili, že Boží království na tuto zemi nikdy nepřijde. Tato víra se stala standardním křesťanským učením, na věky věků.“ Jesus, Interrupted, str. 266

A: Přečetl jsem si znovu pasáže kolem této citace, abych se ujistil, že jsem to pochopil správně – že Ehrman věří, že raní křesťané nevěřili v nebe ani v peklo. Není zcela jasné, zda Ehrman také tvrdí, že pozdější křesťané vymysleli i nesmrtelnost duše, ale ať už je to jakkoli, říká, že Ježíš, Pavel ani pravděpodobně první křesťané o nich nevěděli.

Možná jsem neměl, ale šokovala mě zdánlivá neznalost toho, co tento údajný odborník na Nový zákon řekl. Nejprve si promluvme o nesmrtelnosti duše. Již dávno před Mojžíšovou dobou Egypťané balzamovali svá těla jako mumie, protože věřili v nesmrtelnost duše. Starověcí Sumerové ve svém mýtu o Inanně a Dumuzim projevili všeobecně přijímanou víru v nesmrtelnost duše. Také sumerská báseň o Dilmunu, datovaná do roku 2400 př. n. l., zmiňuje místo zvané Dilmun, kde pobývali bohové a kde žil Ziusudra, člověk, který dosáhl nesmrtelnosti. Mnoho židovských spisů z doby před Ježíšem, včetně 2. knihy Makabejské 12:44 a 1. knihy Henochovy, hovoří o tom, že mrtví jsou při vědomí. Ve Starém zákoně, v Izaiášovi 53:8–9, byl trpící služebník odříznut od živých a „dostal hrob mezi bezbožnými“, avšak v 53:10 se píše: „Uvidí své potomstvo, prodlouží své dny.“ I 1. list Korinťanům, kniha, o níž Ehrman uznává, že ji napsal Pavel, obsahuje celou kapitolu o vzkříšení mrtvých (kapitola 15). O naší nesmrtelnosti hovoří také ve 2. listu Korinťanům 5:1–8. Dokonce i Ehrmanovi milovaní gnostici věřili v transcendentní, nemateriální posmrtný život pro duchovní lidi.

Co se týče nebe a pekla, Řekové a Římané měli Elysejská pole pro požehnané a Tartarus pro prokleté. Židovské spisy z doby před Kristem, jako je 1. Kniha Henochova, hovoří o dvou částech Šeolu (hrobu): vězení pro bezbožné a ráji pro spravedlivé. Ježíš v evangeliích ve skutečnosti hovořil více o pekle než o nebi. Je zajímavé, že Ježíš používá známý termín „ráj“ při rozhovoru se zlodějem na kříži. 1. list Petrův 3:19 zmiňuje duchy ve vězení.

Stručně řečeno, mnoho pohanů věřilo v nesmrtelnost duše a v nějakou formu nebe a pekla. Židé před Kristem věřili ve vězení a ráj. Pavlovy rané listy učily o nesmrtelnosti, nebi a pekle. Dokonce i gnostici věřili v nemateriální posmrtný život pro sebe samé. Přesto Ehrman neuvěřitelně tvrdí, že nesmrtelnost duše a nehmotné nebe a peklo jsou „pozdějšími výmysly“ křesťanů.

Otázka: Jaké důkazy kromě biblických rukopisů existují o tom, že raní křesťané věřili, že Ježíš zemřel jako výkupné za naše hříchy?

Odpověď: Ačkoli důkazní břemeno leží na těch, kdo tvrdí, že došlo ke zfalšování, a musí poskytnout důkazy pro svá tvrzení, zde je důkaz od raně křesťanských spisovatelů, že raní křesťané věřili, že Ježíš zemřel jako výkupné za naše hříchy.

„Jak vzácná je pro Boha ta krev [Ježíšova], která, prolitá pro naši spásu, přinesla milost pokání před celý svět.“ 1. Klement, kap. 7, str. 7 (96–98 n. l.)

„Dal svého vlastního Syna jako výkupné za nás…“ Mathetes Diognetovi, kap. 8, str. 28 (cca 130–200 n. l.)

„…Pane Ježíši Kriste, který jsi za naše hříchy trpěl až k smrti, [ale] ‚kterého Bůh vzkřísil z mrtvých, když rozvázal pouta hrobu.‘“ Dopis Polykarpa Filipským, kap. 1, str. 33 (Polykarp byl umučen kolem roku 155 n. l.)

Viz www.BibleQuery.org/History/ChurchHistory/WhatEarlyChristiansTaughtOnDoctrine.html (nebo .docx) pro citáty z doby před rokem 325 n. l. od Melita ze Sardis (170–180 n. l.), Klementa Alexandrijského (193–217/220 n. l.), Tertulliana (198–220 n. l.), Hippolyta (225–235/6 n. l.), Cypriána z Kartága (cca 246–258 n. l.) a Athanasia (318 n. l.). Existují i další citáty o tom, že Ježíš za nás trpěl a zemřel.

Otázka: Jaké důkazy kromě biblických rukopisů existují o tom, že raní křesťané věřili, že Ježíš vstal z mrtvých?

A: Důkazní břemeno leží na těch, kteří se domnívají, že se jedná o dodatečné části Bible; je na nich, aby předložili důkazy o tom, že byly přidány později. Zde však uvádíme důkazy od raně křesťanských autorů, které svědčí o tom, že raní křesťané věřili, že Ježíš vstal z mrtvých.

„Zamysleme se, milovaní, nad tím, jak nám Pán neustále dokazuje, že nastane budoucí vzkříšení, jehož prvotinou učinil Pána Ježíše Krista tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ 1. Klementův list, kap. 24, str. 11 (96–98 n. l.)

Ježíš vstal z mrtvých. Barnabášův list, kap. 15, str. 147 (cca 70–130 n. l.)

„…Pán Ježíš Kristus, který za naše hříchy trpěl až k smrti, [ale] ‚jehož Bůh vzkřísil z mrtvých, když rozvázal pouta hrobu.‘“ Dopis Polykarpa Filipským, kap. 1, str. 33 (Polykarp byl umučen kolem roku 155 n. l.)

„Ježíš Kristus, … ve svém utrpení a ve svém vzkříšení.“ Ignácův list Efezským, kap. 20, str. 57

Ježíšovo narození, utrpení a vzkříšení. Ignácův dopis Magnesijcům, kap. 11, str. 64

Irenaeus, Proti herezím 5:7:1. (182–188 n. l.) „Stejným způsobem tedy, jak Kristus vstal v tělesné podstatě a ukázal svým učedníkům stopy po hřebech a ránu v boku (to jsou totiž znamení toho těla, které vstal z mrtvých), tak ‚i nás‘, jak se říká, ‚vzkřísí svou vlastní mocí‘.“

Otázka: Někteří liberální kritici se domnívají, že zatímco sedm Pavlových listů pochází od téhož autora (Řím, 1. a 2. Kor, Gal, Fil, 1. Tes, Flm), dalších sedm listů bylo podle nich napsáno různými autory (Ef, Kol, 2. Tes, 1. a 2. Tim, Tit a Žid). List Židům samozřejmě netvrdí, že byl napsán Pavlem.

Odpověď: Pro svá tvrzení uvádějí čtyři důvody. Žádný z těchto důvodů však neobstojí.

Délka dlouhých vět (Ef a Kol): Původní řecký text Nového zákona neobsahoval interpunkci, takže je problematické odhadovat délku. Pokud však předpokládáme, že odborníci nemají žádné pochybnosti, pak Efezským 1:3–6, 1:7–10, 1:11–12 a 13–14 nejsou jednou, ale čtyřmi větami, jak uvádí Aland a kol. v díle The Greek New Testament, 4. revidované vydání (1998). Totéž uvádí i Nestle-Alandovo Novum Testamentum Graece (1993). Ehrman nikdy neuvedl zdroj, na jehož základě s jistotou tvrdil, že se jedná pouze o jednu větu. Nicméně o 23 let dříve, ve 3. vydání Alandova a kol. díla The Greek New Testament z roku 1975, byly tyto pasáže uvedeny jako jedna věta, a proto se domnívám, že Ehrman používal mnohem starší, již zastaralou verzi. Opět však platí, že původní řečtina neobsahovala interpunkci, takže stavět argumentaci na tom, kam podle názoru lidí z konce 20. století patří tečky – a to ještě předtím, než změnili názor –, je v nejlepším případě pochybná argumentace.

Průměrná délka věty (Ef a Kol): Podle způsobu, jakým se moderní badatelé snaží věty rozdělovat, je průměrná délka věty v Efezským a Koloským (37,3, respektive 35,2 slov) delší než průměrná délka věty v jiných knihách (25,8, 23,4, 26,0, 21,7, 26,7, 29, 31,7, 22,7, 23,2, 24,2 a 25,8) v ostatních Pavlových listech v uvedeném pořadí. Průměrná délka věty je však 35,8, 35,6 a 32 slov v Římanům 1–5, 1 Kor 1 a 2 Kor 6–10. Mezi kratšími, ale hlubokými knihami Efezským a Koloským a Římanům 1–5, 1 Korinťanům 1 a 2 Korinťanům 6–10 tedy není velký rozdíl.

Různá slova (2 Tes, 1, 2 Tim, Tit): Člověk by se mohl podívat na mé spisy o novozákonních rukopisech, kultech a vztahu s Bohem a pomocí stejné metody dojít k závěru, že jsem byl třemi různými lidmi. Lidé používají různá slova, když diskutují o různých tématech. Teprve když existují různé možnosti výběru slov pro stejnou věc a jsou upřednostňovány různé volby slov, může to být významné. Například v ranějších listech adresovaných celým církvím je zmíněno více jmen. Měla by se tedy jména z počítání vyloučit? V pastoračních listech Pavel hovoří o Timoteově matce a babičce a o tom, jak Timoteus a Titus jmenují starší a jáhny; měly by se tedy tyto pasáže vyloučit? Poté, co pronásledování již nějakou dobu trvalo, Pavel v pastoračních listech hovoří více o péči o vdovy než v ranějších listech. Mělo by se tedy toto vyloučit? – a tak dále.

Popis víry: Tvrdí se, že víra v Pavlových raných listech znamená důvěřivé přijetí Kristovy smrti, zatímco v pozdějších listech představuje soubor přesvědčení a dogmatických představ. Ve skutečnosti však znamená obojí v obou skupinách listů. V Gal 1,23; Ef 4,5; Ef 4,13 znamená soubor přesvědčení a představ

Znamená přijetí Kristovy smrti v 2 Tim 1,5; 2 Tim 3,15; Tit 3,15

Víra ve smyslu doktrinálních přesvědčení v Pavlových raných listech

Gal 1,23 „Slyšeli jen zprávu: ‚Ten, kdo nás dříve pronásledoval, nyní káže víru, kterou se kdysi snažil zničit.‘“

Ef 4,5 „jeden Pán, jedna víra, jeden křest“

Ef 4,13 „až všichni dosáhneme jednoty ve víře a v poznání Božího Syna, až dospějeme k plné míře Kristovy zralosti.“

Víra ve smyslu důvěřivého přijetí v pozdějších Pavlových listech

2 Tim 1:5 „Vzpomínám si na tvou upřímnou víru, která nejprve přebývala v tvé babičce Lois a tvé matce Eunice, a jsem přesvědčen, že je i v tobě.“

2 Tim 3:15 „které tě mohou učinit moudrým pro spasení skrze víru v Ježíše Krista.“

Tit 3,15 „Pozdravuj ty, kteří nás milují ve víře.“

Víru lze chápat jedním nebo oběma způsoby

1 Kor 15:1-2,14,17 „Nyní vám, bratři, chci připomenout evangelium, které jsem vám kázal, které jste přijali a v němž pevně stojíte. Tímto evangeliem jste spaseni, pokud pevně držíte slovo, které jsem vám kázal. Jinak jste uvěřili nadarmo. (14) A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, je naše kázání marné a marná je i vaše víra. V tom případě se také ukážeme jako falešní svědkové o Bohu. Vždyť jsme o Bohu svědčili, že vzkřísil Krista z mrtvých. … (17) A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, je vaše víra marná…“ (Toto zdůrazňuje nauku o Kristově vzkříšení i o Kristově smrti.)

Gal 3:7 „ti, kdo mají víru“

Gal 3:12 „Zákon není z víry“

Gal 3:23 „před příchodem víry“

Ef 1:15 „slyšeli jsme o vaší víře v Pána Ježíše“

Ef 2:8 „z milosti jste spaseni skrze víru“

2 Tim 2:18 „odchýlili se od pravdy. … podkopávají víru některých“

Tit 1:4 „dítě v naší společné víře“

Autor se tedy nepokusil ukázat žádný důvod pro oddělení Pavlových listů, kromě toho, že se odvolal na kritické badatele, kteří úspěšně neprokázali žádný důvod pro rozdíly. Nestačilo by však pouze ukázat, že rozdíly existují; bylo by třeba prokázat, že se jedná o rozdíly, které přesahují to, co by se dalo očekávat vzhledem k odlišnému publiku, odlišným tématům a pozdějšímu období v Pavlově životě.

Otázka: Co je to biblická kritika evangelií? Co znamená textová kritika? Jaký je rozdíl mezi „vyšší“ a „nižší“ kritikou? Které z těchto druhů jsou dnes uznávány?

Odpověď: Existují dvě formy textové kritiky: tzv. nižší a vyšší. Nejprve se podíváme, jak souvisí s křesťanstvím a Biblí, a poté tyto poznatky aplikujeme na islám a Korán.

Nižší textová kritika Bible uznává, že v Písmu existují varianty rukopisů, a snaží se najít tu nejpřesnější, jelikož originály nemáme k dispozici. Jsme si na 97 % jisti každým slovem Nového zákona a většina zbývajících rozdílů jsou triviální odchylky v jednom či dvou slovech, které nemění význam. Nejistoty mezi rukopisy Nového zákona si můžete prohlédnout na www.biblequery.org. Podívejte se na sekci „Otázky a odpovědi“ u každé knihy; v dolní části najdete odkaz na rozdíly v rukopisech. Například varianty v Matoušově evangeliu najdete na adrese www.biblequery.org/Matthew Manuscripts.html (nebo .doc).

Vyšší textová kritika Bible je určena pro skeptiky, kteří zpochybňují, které knihy nebo části by měly být v Písmu. Křesťané přistupují k variantám Písma jinak než muslimové, protože pro křesťany je důležitý význam, nikoli jednotlivá slova. Pro muslimy jsou však důležitá právě jednotlivá slova a souhlásky.

I v muslimském světě existuje nižší a vyšší textová kritika.

Nižší textová kritika Koránu se zabývá otázkou, zda je arabština podle Warshova nebo Hafsova přednesu nejblíže původní mluvené řeči. Takto vypadá „nižší textová kritika“ v případě Koránu. V Jemenu bylo objeveno přes 15 000 stran starého koránského textu. Podle článku v časopise Atlantic Monthly z ledna 1999 (str. 43–56): „Některé pergamenové stránky z jemenského nálezu se zdály pocházet ze 7. a 8. století n. l., tedy z prvních dvou století islámu – jednalo se, jinými slovy, o fragmenty možná nejstarších dochovaných Koránů. Navíc některé z těchto fragmentů odhalily malé, ale zajímavé odchylky od standardního koránského textu. Takové odchylky, ačkoli pro historiky textů nejsou překvapivé, jsou znepokojivě v rozporu s ortodoxní muslimskou vírou, že Korán, jak se k nám dostal dnes, je prostě dokonalým, nadčasovým a neměnným Slovem Božím.“ Některé z těchto rozdílů si můžete prohlédnout na www.QuranText.org

Vyšší textová kritika Koránu: Zde jsou dva běžné příklady a jeden výrazný.

‘Ubai bin Ka’b, jeden z Mohamedových písařů, má v Koránu navíc některé súry a vynechává asi 12 súr, které se v dnešním Koránu nacházejí (The Fihrist, str. 61, poznámky pod čarou 43–48). Abu Musa z Basry měl rovněž text, který se shodoval s textem ‘Ubaiho. (Suyuti, Itqan I, str. 65; Ibn Abi Dawud, Masahif, str. 180–181, viz také Noeldeke, Geschichte des Quran's, str. 33–38.)

Súra 114 v Ibn Mas’údově verzi chybí (The Fihrist, str. 57). Ibn Mas’úd byl osobním tajemníkem Mohameda. Mohamed řekl ostatním lidem, aby se učili Korán od Ibn Mas’úda a tří dalších. (Bukhárí, sv. 6, č. 521). Vynechání súr 113 a 114 nebylo náhodné. Uvádí se, že Ibn Mas’úd řekl: „Ty dvě ochranné súry [113, 114] nepatří do Boží knihy!“ [www.answering-islam.org/Quran/Text/distortion.html]

To, co muslimové nazývají „satanské verše“, se nachází v súře 53. Podle následujících zdrojů Mohamed původně recitoval súru 53:19–20 takto: „Viděli jste Lata, Uzzu a ještě jednu, třetí (bohyni), Manat? To jsou vznešené jeřáby (prostřednice), v jejichž přímluvu lze doufat.“ (originál) oproti „Viděli jste Lata, Uzzu a ještě jednu, třetí (bohyni), Manat? Cože! Pro vás mužské pohlaví a pro něj ženské? Hle, to by bylo vskutku nejnespravedlivější rozdělení.“

Zde jsou někteří dřívější muslimští autoři, kteří to zdokumentovali.

Al-Wahidi/Wakidi (zemřel 207/823 n. l.) napsal dílo Asbab al-Nozul.

Ibn Sa’ad/Sa’d (zemřel 230/845 n. l.) znal al-Wahidiho dílo, ale sám byl životopiscem, který sepsal patnáctisvazkové dílo Kitab al-Tabaqat al-Kabir.

Ibn Isaq/Ishaq (zemřel 145/767 nebo 151/773 n. l.) byl sunnita šafi’itské školy, který později založil vlastní, avšak krátkodobou školu. Napsal dílo „Sirat Rasullallah“ (Život Alláhova Proroka).

Ibn Džarír al-Tabarí (zemřel 923 n. l.) byl sunnita šafiítské školy, který sepsal 38svazkové dílo „Islámské dějiny světa“ až do roku 915 n. l. Byl nazýván „šejchem komentátorů“. Ve 6. svazku na str. 108–110 píše:

Abu Ma’šar z Chorásánu (787–885 n. l.)

Ibn Abi Hatim

Ibn al-Mundhir

Ibn Hajar z Asqalánu (773–852 A.H.)

Ibn Mardauyah

Musa ibn ‘Uqba

Zamakhšarího slavný komentář k súře 22:52. (1070–1143 n. l.)

Prvních šest je podle knihy „The Book of the Major Classes“, přeložené S. Moinulem ‘Haqem.

Otázka: Proč v rané církvi [údajně] chyběla biblická kritika? Nebo existovaly kritické otázky a problémy, jako ty, které nacházíme v moderní době, ale tehdy měly jen okrajový význam?

Odpověď: Nebylo tomu tak. Tímto způsobem zároveň odpovíme na tuto otázku a porovnáme ji se situací v islámu. Odpověď na tuto otázku se skládá ze tří částí. Jaký byl zájem raných křesťanů o obsah Písma, jaký byl jejich zájem o přesnost Písma a jaké byly některé důležité kritické otázky, které se lišily od těch, které máme dnes?

1. Obsah Písma: Křesťané si ostře uvědomili význam obsahu Písma, když heretik Marcion začal sestavovat svou vlastní Bibli. Marcion zemřel kolem roku 170 n. l. Takto se k tomu stavěl Tertullian. Všimněte si, že k odstranění inkoustu se používala „houba“, podobně jako naše moderní guma.

Tertullian (205 n. l.) „Neboť obrazem trvalosti lidské smlouvy hájil božský zákon. ‚Sliby byly učiněny Abrahamovi a jeho potomstvu. Neřekl: „potomkům“, jako by šlo o mnoho, ale jako by šlo o jednoho: „tvému potomstvu“, jímž je Kristus. Hanba Marcionově houbě! Ale ve skutečnosti je zbytečné zabývat se tím, co vymazal.“ Pět knih proti Marcionovi, kniha 5, kap. 4, str. 435

2. Předávání Písma. Křesťané se také zajímali o přesnost Písma. Museli se o to zajímat, protože nevěřící mohli (a také to dělali) některé věci zfalšovat. Zde je několik příkladů.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) uvádí, že Židé nesprávně citovali Žalm 96, protože vynechali frázi „z lesa“. Ve skutečnosti se zde mýlí právě Justýn a hebrejský masoretský text frázi „z lesa“ neobsahuje. „Dialog s Tryfonem, Židem“, kap. 73, str. 235

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.): „Přátelé moji, nyní se odvolávám na Písma tak, jak je vyložili Sedmdesát; neboť když jsem je dříve citoval tak, jak je máte vy, zkoušel jsem vás [abych zjistil], jaké máte sklony.“ Dialog s Tryfonem, Židem, kap. 87, str. 268

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.): „Tento výklad [sedmdesáti] těchto Písem vznikl ještě před příchodem našeho Pána [na zem] a vznikl ještě předtím, než se objevili křesťané – neboť náš Pán se narodil přibližně v 41. roce vlády Augusta; Ptolemaios však žil mnohem dříve a právě za jeho vlády byla Písma vyložena; –[jelikož tomu tak je, říkám,] skutečně se ukazuje, že tito muži jsou drzí a domýšliví, kteří nyní projevují touhu po odlišných překladech, zatímco my je vyvracíme z těchto Písem a nutíme je uvěřit v příchod Syna Božího.“ Irenej, Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 21.3, s. 452

Caius (190–217 n. l.) říká, že kacíři bezostyšně falšovali Písmo. kap. 3, str. 602 „Co se však týče těch lidí, kteří zneužívají umění nevěřících k prosazení své vlastní kacířské nauky a lstivostí bezbožných znesvěcují prostou víru božských Písem, je snad třeba říkat, že tito lidé nejsou blízko víře? Z tohoto důvodu se bezostyšně chopili božských Písem a tvrdí, že je opravili. A že to neříkám proti nim nepravdivě, může si ověřit kdokoli, kdo chce. Kdyby se totiž někdo rozhodl shromáždit a porovnat všechny jejich kopie, nalezl by mezi nimi mnoho nesrovnalostí. Kopie Asklepiada se každopádně budou lišit od těch Theodotových. A takových kopií je k dispozici mnoho, protože jejich učedníci velmi horlivě vkládali takzvané opravy, tj. zkomoleniny, které každý z nich provedl. A opět, kopie Hermofila se s nimi neshodují; a co se týče těch od Apollónia, nejsou konzistentní ani samy se sebou. Lze totiž porovnat ty, které dříve připravili, s těmi, které byly později záměrně zkomoleny, a najde se mnoho nesrovnalostí. A pokud jde o velkou troufalost, kterou tento přestupek implikuje, je nepravděpodobné, že by o tom ani oni sami nevěděli. Neboť buď nevěří, že božská Písma byla diktována Duchem Svatým, a jsou tedy nevěřící; anebo se považují za moudřejší než Duch Svatý, a co jiného jsou pak než posedlí démony? Ani nemohou popřít, že se tohoto zločinu dopustili oni sami, když byly kopie napsány jejich vlastní rukou; ani takové kopie Písma neobdrželi od těch, od nichž byli původně vyučováni ve víře, a nemohou předložit kopie, z nichž byly tyto přepsány. A někteří z nich ani nepovažovali za nutné je zfalšovat; ale tím, že jednoduše popírali Zákon a Proroky kvůli své bezzákonné a bezbožné nauce, pod záminkou milosti, klesli do nejhlubší propasti zatracení.“

Tertullian (198–220 n. l.) uvádí, že kacíři zfalšovali Písmo. V díle „Předpis proti kacířům“, kap. 17, str. 251.

Origenes (235–245 n. l.) rozebírá varianty rukopisů v „Homiliích o Jeremiášovi“, homilie 14, kap. 3.1, str. 137, a homilie 16, kap. 10.1, str. 177

Origenes (235–245 n. l.) rozebírá variantu v Septuagintě v Jeremjášovi 16:17. Homilie na Jeremjáše, homilie 16, kap. 5.2, s. 172

Origenes (cca 227–240 n. l.) cituje Ester 4:22 (Septuaginta) jako „v Ester ze Septuaginty“; Origenův Komentář k Janovi, kniha 2, kap. 7, s. 330.

Metoděj (270–311/312 n. l.) „Jelikož je tedy zřejmé a všichni dosvědčují, že ti, kdo se narodili z cizoložství, dosahují dokonalosti, nesmíme si představovat, že Duch učil o početí a narození, ale spíše snad o těch, kdo znesvěcují pravdu, kteří zkažením Písma falešnými naukami přinášejí nedokonalou a nezralou moudrost, mísíce své bludy s zbožností.“ Hostina deseti panen, rozprava 2, kap. 3, s. 314

3. Klíčové otázky: Raná církev čelila jiným problémům než církev moderní. Klíčovými otázkami pro ni bylo, jak ochránit stádo před krutým pronásledováním, jak reagovat na argumenty různých proudů řecké filozofie, jak čelit nejméně třiceti různým gnostickým skupinám a jak ukázat, že řecko-římské a jiné formy pohanství jsou falešné.

Situace v islámu

V muslimském světě se podívejme na kritiku Koránu od nejranějších dob, přes pozdější učence až po současnost.

Již od samého počátku měla Aisha, jedna z Mohamedových manželek, obavy o přesnost. Súra 2:238: Abu Yunus, osvobozený otrok Aishy, pro ni přepsal kopii Koránu. V súře 2:238 se text poněkud lišil. „Abu Yunus, osvobozený otrok Aishy, řekl: Aisha (nechť je s ní Alláh spokojen) mi nařídila, abych pro ni přepsal kopii Koránu, a řekla: ‚Až se dostaneš k tomuto verši: „Dodržujte modlitby a modlitbu uprostřed dne“ (2:238), dej mi vědět;‘ a když jsem se k němu dostal, dal jsem jí vědět a ona mi nadiktovala (toto): ‚Dodržujte modlitbu a modlitbu uprostřed dne a odpolední modlitbu a stůjte v opravdové poslušnosti Alláha.‘ ‘A’iša (nechť je s ní Alláh spokojen) řekla: ‚Takto jsem to slyšela od Posla Alláha (mír a požehnání Alláha s ním).‘“ Sunan Nasa’i, sv. 1, č. 475, str. 340

Bukhárí, sv. 6, kniha 60, kap. 9, č. 8, str. 10: „‘Umar řekl: ‚Naším nejlepším recitátorem Koránu je Ubaj a naším nejlepším soudcem je ‘Alí; a přesto opomíjíme některá Ubajova tvrzení, protože Ubaj říká: ‚Nenechávám stranou nic, co jsem slyšel od Alláhova Posla,‘ zatímco Alláh řekl: ‚Ať už zrušíme jakýkoli verš (zjevení) nebo způsobíme, že bude zapomenut, přineseme verš lepší nebo mu podobný‘ … (2:106).‘“

Kompendium islámské literatury z 10. století nazvané Al-Fihrist (str. 62) uvádí: „Podle výroku Ubayyho ibn Ka’ba je celkový počet veršů Koránu 6 210. Celkový počet súr Koránu je podle výpovědi ‘Ata ibn Yasara 114; počet veršů je 6 170, počet slov 77 439 a počet písmen 323 015. Podle výpovědi ‘Asima al-Jahdariho je súr 113. Celkový počet veršů Koránu, jak uvádí Yahya ibn al-Harith al-Dhamari, je 6 226, zatímco počet písmen činí 321 530.“ [V původní citaci byla čísla uvedena slovy.]

Dnes má Korán přibližně 78 090 arabských slov; více podrobností najdete na www.isos.org. Ve srovnání s 77 439 slovy je to rozdíl nejméně 651 slov.

‘Ubai bin Ka’b, jeden z Mohamedových písařů, má v Koránu navíc některé súry a vynechává asi 12 súr, které se v dnešním Koránu nacházejí (The Fihrist, str. 61, poznámky pod čarou 43–48). Abu Musa z Basry měl rovněž text, který se shodoval s textem ‘Ubaiho. (Suyuti, Itqan I, s. 65; Ibn Abi Dawud, Masahif, s. 180–181, viz také Noeldeke, Geschichte des Quran's, s. 33–38.)

Dnes existují dva standardní arabské texty, nazývané Warsh a Hafs, a zdá se, že dnes již tyto drobné rozdíly nikoho příliš neznepokojují. Historicky však muslimové měli větší obavy z významnějších změn v textu.

Zde jsou příklady rozdílů mezi Warsh a Hafs.

Súra 2:119 „a neptejte se!“ (Warshova verze. Schváleno Ministerstvem pro náboženské záležitosti a nadace Alžírska) vs. „a vy nejste tázáni“ (Hafsova verze. Komplex krále Fahda … Saúdská Arábie) (www.QuranText.org/qiraat.html)

Súra 3:83 „jste navrátili“ (Warshova verze. Schváleno Ministerstvem pro náboženské záležitosti a nadace Alžírska) vs. „oni jsou navrátili“ (Hafsova verze. Komplex krále Fahda … Saúdská Arábie) (www.QuranText.org/qiraat.html)

Pro křesťany je však důležité poselství, nikoli přesná slova. Pokud tedy například armáda dobude město a zajme mnoho žen, měli by se ptát: „Jak chce Bůh, abych byl svatý a líbil se Mu?“, a ne: „Existuje nějaká nejistota ohledně souhlásek?“

Otázka: Proč bychom měli v Novém zákoně věřit v Trojici, když se tento výraz v Bibli nevyskytuje?

Odpověď: Slova „Starý zákon“, „Nový zákon“, „smíření“ a „Večeře Páně“ se v Bibli také nevyskytují, ale v tyto pojmy také věříme. Je nejlepší nehádat se o slova, ale podívat se na to, co se učí. Pokud se v Bibli učí pojem Trojice, měli bychom v něj věřit. Pokud je pojem Trojice v rozporu s Biblí, neměli bychom v něj věřit. Souhlasíte?

Co pojem Trojice obnáší, najdete v diskusi k Matoušovi 28:19.

Jen pro informaci pro mormony: pojem „věčný pokrok“ se v Knize Mormonově nevyskytuje.

Jako poznámka pro muslimy: ačkoli Korán obsahuje výrazy pro jednotu (wahed, wihdanea, ahd, fard, wahdo), slovo Tawheed (jednota), které je ústředním teologickým principem islámu, se v samotném Koránu rovněž nevyskytuje. Stejně jako však nelze tuto skutečnost použít k prokázání či vyvrácení Tawheed muslimům, nelze ani absenci odborného teologického pojmu v Bibli použít jako důkaz či vyvrácení Trojice. Další muslimské pojmy, které se v Koránu nevyskytují, jsou:

Korán nikde neuvádí, že by Izmael byl Abrahamem téměř obětován. Místo toho zmiňuje nejmenovaného syna.

Moderní muslimská představa, že Mohamed byl bez hříchu, v Koránu není.

Pro sunnitské muslimy není v Koránu celý koncept sunny a dodržování uznávaných hadísů, z nichž některé muslimové sami považují za protichůdné.

Myšlenka, že by měli být zabiti nemuslimové, pokud přijdou do Mekky, není v Koránu.

Myšlenka, že Židé by měli být vyhnáni z Mekky / Saúdské Arábie, v Koránu není.

Pro šíitské muslimy není v Koránu obsažen celý koncept imámů a myšlenka, že k poslušnosti Bohu stačí v zásadě jen poslouchat imáma. Samozřejmě, mučednická smrt Alího a Husajna není v Koránu.

Ani v Bibli, ani v Koránu se nevyskytuje pojem „monoteismus“, ale to, že se toto slovo nepoužívá, rozhodně neprokazuje, že by monoteismus byl nesprávný.

Otázka: Odkud pochází pojem „Trojice“ v Novém zákoně?

Odpověď: První osobou, o které víme, že použila pojem Trojice (v řečtině Trias), byl biskup Theofil z Antiochie (168–181/188 n. l.) ve svém „Dopise Autolykovi“, kniha 2, kap. 15, str. 101.

O „Svaté Trojici“ hovořil také Klement Alexandrijský ve svém díle Stromata (193–202 n. l.), kniha 5, kap. 14, str. 468.

Tertullian (kolem roku 213 n. l.) byl druhým, o kom máme záznam, že použil termín „Trojice“ (latinsky Trinitas), a to ve svém dopise Proti Praxeovi.

Hippolyt (225–235/6 n. l.) ve spise Proti kacířství Noeta říká: „A tím ukázal, že kdokoli vynechal kteroukoli z těchto tří osob, selhal v dokonalém oslavování Boha. Neboť právě skrze tuto Trojici je Otec oslavován.“

Origenes (225–254 n. l.) zmiňuje Trojici v „Komentáři k Janovi“, kniha 6, kap. 17, str. 366.

Novatian (250/254–256/7 n. l.) z Říma napsal 32kapitolovou knihu „Pojednání o Trojici“.

Cyprián z Kartága (256 n. l.) po citaci Ježíšových slov z Matouše 28,18–19 říká: „On [Ježíš] naznačuje Trojici, v jejímž svátosti měly být národy pokřtěny.“ Dopisy Cypriána, dopis 72, kap. 5, str. 380.

Firmilian z Cesareje v Kappadokii v dopise Cypriánovi z Kartága (256 n. l.) zmiňuje Trojici. Cypriánovy epištoly, dopis 74, kap. 11, s. 393

Biskup Munnulus z Girby zmiňuje Trojici a cituje Matouše 28,19: „…ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“ Sedmý kartáginský koncil (258 n. l.), str. 567

Euchratius, biskup z Thenae, cituje Matouše 28:19: „…ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého“. Sedmý kartáginský koncil (258 n. l.), str. 568

Gregor Thaumaturgos (240–265 n. l.) ve svém spise Vyznání víry, str. 7, zmiňuje Otce a Syna a třikrát zmiňuje „Trojici“.

Částečné vyznání víry (cca 240–265 n. l.) (pravděpodobně od Řehoře Thaumaturga, ale není to uvedeno) zmiňuje Trojici v kap. 5, str. 41; kap. 7, str. 42; kap. 18, str. 45; kap. 20, str. 45

Dionýsius Alexandrijský (246–265 n. l.) zmiňuje Trojici jménem dvakrát v „Dopise 4“, kap. 8, str. 93.

Dionýsius, biskup římský (259–269 n. l.): „Neboť tito [praví učedníci] skutečně správně vědí, že Trojice je zjevena v Božím Písmu, ale že nauka o tom, že existují tři bohové, není vyučována ani ve Starém, ani v Novém zákoně.“ Dionýsius Římský, Proti sabellianům (ANF sv. 7), kap. 1, str. 365

Metoděj (270–311/312 n. l.) „Neboť království Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejně jako je jedna jejich podstata a jedna jejich vláda. Proto také s jedinou a touž úctou uctíváme jedinou Božskou podstatu ve třech Osobách, existující bez počátku, nestvořenou, bez konce a nemajícího nástupce. Neboť ani Otec nikdy nepřestane být Otcem, ani Syn přestat být Synem a Králem, ani Duch Svatý přestat být tím, čím je ve své podstatě a osobnosti. Neboť nic z Trojice neutrpí úbytek, ať už pokud jde o věčnost, společenství, či svrchovanost.“ Projev o žalmech, kap. 5, s. 397. (Viz také „Hostina deseti panen“, rozprava 8, kap. 10, s. 338 a kap. 11, s. 339)

Alexandr z Alexandrie (313–326 n. l.) říká, že třetího dne po své smrti Ježíš vstal z mrtvých a přinesl nám poznání Trojice. „Listy o ariánské herezi“, list 5, str. 302

Téměř přesná zmínka u Justina Mučedníka (jeho První obhajoba, 147–151 n. l.): „…a my Ho [Ježíše] oprávněně uctíváme, neboť jsme se dozvěděli, že je Synem samotného pravého Boha, a řadíme Ho na druhé místo, prorockého Ducha na třetí, a to dokážeme.“ První obhajoba Justina Mučedníka, kap. 13, s. 166–167

Téměř trefa u Athenagora (177 n. l.) „Kdo by tedy nebyl ohromen, kdyby slyšel, že lidé, kteří hovoří o Bohu Otci, o Bohu Synu a o Duchu Svatém a kteří prohlašují jak jejich společnou moc, tak jejich odlišení v pořadí, jsou nazýváni ateisty? Naše učení o božské přirozenosti se navíc neomezuje pouze na tyto body; uznáváme také množství andělů a služebníků,…“ Obhajoba křesťanů, kap. 10, str. 133

Téměř přesná zmínka u Petra Alexandrijského (306, 285–311 n. l.) (částečná): „Stvořitel a Pán každého viditelného i neviditelného stvoření, Jednorozený Syn a Slovo, věčné spolu s Otcem a Duchem Svatým a stejné podstaty s nimi, podle své božské přirozenosti, náš Pán a Bůh, Ježíš Kristus, …“ fragment 5, str. 282

Závěr: Tyto odkazy z Antiochie, Říma, Alexandrie a dalších míst ukazují, že pojem „Trojice“ byl rozšířen již více než sto let před koncilem v Niceji v roce 325 n. l.

Jen pro doplnění: „Těsně vedle“ je skutečnost, že ačkoli Ignác (zemřel buď v roce 107, nebo 116 n. l.), učedník apoštola Jana, nepoužívá termín „Trojice“, často nazývá Ježíše Bohem. Ve druhém Ignácově listě Efezským v kapitole 9 říká: „A vy jste připraveni pro stavbu Boha Otce a jste povzneseni na výšinu prostřednictvím Ježíše Krista, jímž je kříž; a jste taženi lanem, jímž je Duch Svatý; a vaším kladkostrojem je vaše víra, a vaše láska je cestou, která vede vzhůru k Bohu“ (Ante-Nicene Fathers, str. 101)

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) ve svém spise „Dialog s Židem Tryfonem“, kapitolách 57–65, rovněž podává velmi dobré vysvětlení Trojice a toho, proč bychom měli uctívat Ježíše, aniž by přímo použil slovo „Trojice“.

Otázka: Skeptik Bart Ehrman říká: „V Ježíšově době žilo mnoho svatých mužů, jako například Hanina ben Dosa a Honi, kreslíř kruhů. Byli tu i pohani svatí muži, jako například Apollónius z Tyany, filozof, který údajně dokázal uzdravovat nemocné, vyhánět démony a vzkřísit mrtvé. Údajně se narodil nadpřirozeným způsobem a na konci svého života údajně vystoupil do nebe. Zní vám to povědomě? Existovali i pohani polobozi, jako například Herkules, kteří také dokázali vzkřísit mrtvé.“ (Jesus, Interrupted, str. 172)

A: Neznám žádný starověký zdroj, který by tvrdil, že Herkules dokázal vzkřísit mrtvé. Nebylo tam „spousta svatých mužů“, pouze Hanina, Honi a Apollonius z Tyany. Mohamed přišel o 600 let později a pro většinu muslimů by nebylo přijatelné, kdyby Ježíš konal zázraky a Mohamed nikoli. Zbývají tedy pouze Hanina, Honi a Apollonius.

Jediné, co Honi udělal, bylo, že se modlil za déšť, nakreslil kruh a řekl Bohu, že z kruhu nevykročí, dokud nezačne pršet. Nakonec začalo pršet.

Zde je seznam Haninových zázraků. Ačkoli tyto zázraky nelze ověřit, i kdyby byly pravdivé, v žádném případě se nedají srovnávat se zázraky Ježíše.

1) Hanina se modlil za dva nemocné, z nichž jeden měl horečku, a oba se uzdravili.

2) Jednou se Hanina modlil, aby přestalo pršet, a déšť okamžitě ustal. Když se vrátil domů, modlil se, aby se déšť vrátil, a začalo znovu pršet.

3) Hanina a jeho žena neměli chléb, tak přesto zapnuli pec, aby to sousedé nepoznali. Když přišel soused, v peci zázračně ležel chléb.

4) Haninova žena ho přesvědčila, aby si vyžádal část své věčné odměny už teď, a tak Bůh seslal zlatou nohu od stolu. Jeho žena pak měla sen, že v nebi lidé jedí u třínohých stolů, ale Haninův měl jen dvě nohy, a tak se modlila, aby Bůh tu nohu vzal zpět, a Bůh ji nechal zmizet.

5) Stůl se od Haniny vzdaloval, dokud neodvedl desátek z koření v jídle.

6) Haninův osel nechtěl jíst ani jídlo, z něhož nebyl odevzdán desátek.

7) Hanina chtěl přivézt do Jeruzaléma velký, vyleštěný kámen. Z ničeho nic se objevilo pět dělníků, kteří mu ho za pět mincí pomohli odnést. Okamžitě ho odnesli do Jeruzaléma a pak zmizeli.

Na Haninovi je pozoruhodné, že se tyto zázraky údajně odehrály v prvním století n. l. Tyto příběhy mohly být vymyšleny Židy, aby vyvrátily Ježíšovy zázraky.

O Apolloniovi z Tyany nevíme téměř nic, kromě toho, co napsal jeho životopisec Flavius Philostratus v letech cca 170–cca 247 n. l. Tuto biografii mu zadala manželka císaře, který se snažil vymýtit křesťanství. Zde je stručný přehled údajných zázraků Apollonia.

Apollonius spatří řetězy Prométhea a zažene skřítka. Později v Efezu vypukne mor. Apollonius identifikuje starého žebráka jako démona moru a řekne měšťanům, aby ho ukamenovali k smrti. Hovoří s duchem Achilla, vyhání démona, předpovídá budoucí události a zachrání muže před upírkou. Za vlády Nera je svitek s výčtem obvinění proti Apolloniovi záhadně vymazán. Později zvítězí nad etiopským satyrem. Vyléčí muže z jeho lásky k soše Afrodity. Později, ve vězení za vlády Domitiana, se Apollonius zázračně zbaví svých okovů. Poté, co je osvobozen, Apollonius cestuje do Malé Asie, kde zázračně vidí Domitianovu vraždu. Opouští tento svět tím, že vystoupá z chrámu na Krétě. Poté se zjeví muži ve snu a ukazuje mu, že duše jsou nesmrtelné.

Křesťané byli pronásledováni za vlády císaře Septima Severa v roce 202 n. l. První známí britští křesťanští mučedníci byli zabiti v roce 209 n. l. Filostratos byl po roce 202 n. l. členem římského císařského dvora Septima Severa a doprovázel císaře a jeho manželku do Británie, kde císař bojoval proti Pikům až do své smrti v roce 211 n. l. Manželka Septima Severa, Julia Domna, byla jeho patronkou až do své smrti v roce 217 n. l. Právě ona pověřila Filostrata, aby sepsal životopis Apollónia z Tyany, který žil o 150 let dříve. Je velmi pravděpodobné, že toto dílo bylo napsáno s cílem čelit šíření křesťanství. Celý příběh je vyprávěn prostřednictvím zápisníku Apollóniova žáka a stálého společníka Damise. Všichni se shodují, že tento „Damis“ byl zcela smyšlenou postavou. Jedná se tedy o biografii vymyšlenou jako protiváha křesťanství, vyprávěnou prostřednictvím přiznaně fiktivního žáka; tyto skutečnosti Ehrman nezodpovědně opomenul, když se pokoušel vzbudit pochybnosti o Ježíšových zázracích.

Pokud jde o rukopisné důkazy tohoto fiktivního vyprávění, dochovalo se pouze 25 rukopisů. Nejstarší pochází z 11. století, další z 12. století a zbytek ze 14. až 16. století, jak uvádí kniha The Resurrection of Jesus na str. 178.

Otázka: Existují nějaké spisy, o nichž se předpokládá, že pocházejí od samotného Ježíše? Myslím, že jsem slyšel o některých, které církev zavrhla.

Odpověď: Kniha Zjevení je „Zjevení Ježíše Krista“, takže někteří ji považují za (slovně) přisuzovanou Ježíši, ačkoli ji samozřejmě sepsal apoštol Jan. Musíme souhlasit s Efezským 2:20, kde se píše, že církev je „postavena na základu apoštolů a proroků, přičemž samotný Ježíš Kristus je úhelným kamenem“. Křesťanství „vychází z Ježíšova učení“ zprostředkovaného skrze proroky a apoštoly (včetně Pavla), které si Ježíš vyvolil.

Kromě Zjevení mi při mých studiích nejsou známy žádné starověké spisy, které by tvrdily, že je napsal sám Ježíš. Existují některé moderní spisy, které tvrdí, že jsou ztracenými díly Ježíše, ale raná církev je samozřejmě nikdy neodsoudila, protože tehdy ještě nebyly napsány.

Možná máte na mysli řadu děl, která tvrdila, že pocházejí od různých apoštolů a dalších osob, a která byla podvrhy. Zejména gnostici používali Tomášovo evangelium, avšak měli jeho různé verze. Kromě toho zde uvádím částečný seznam dalších knih, které byly podvrhy a které církev odmítla:

Evangelium Pseudo-Matouše (jeho moderní název)

Historie Josefa tesaře

Arabské evangelium o dětství Spasitele

Nikodémovo evangelium

Tomášovo evangelium (gnostické) (140–200 n. l.)

Zpráva Pontia Piláta

Vzdání se Pontia Piláta

Skutky svatých apoštolů Petra a Pavla

Skutky Pavla a Tekly

Dopis Pontia Piláta o našem Pánu Ježíši Kristu = Skutky Pontia Piláta (dnes již neexistující, ale zmiňované Justinem Mučedníkem (cca 138–165 n. l.) a Tertullianem (198–220 n. l.))

Skutky Barnabáše (odlišné od středověkého padělku zvaného Barnabášovo evangelium)

Skutky Filipa

Skutky Ondřeje a Matěje

Skutky Petra a Ondřeje

Kniha Jana o usnutí Marie

Odchod Marie

Jedním z mých „oblíbených“ textů jsou Skutky Petra. Pokud si dobře vzpomínám, Petr šel do hostince a v jeho pokoji bylo mnoho štěnic, které mu bránily ve spánku, a on musel druhý den kázat. Proto štěnicím přikázal, aby opustily pokoj, a ony poslechly. Následujícího rána otevřel dveře a před nimi stála řada štěnic, které čekaly, až se budou moci vrátit do pokoje. Petr jim přikázal, aby se vrátily do postele, a ony tak učinily.

Jedním z důvodů, proč si můžeme být jisti pravostí těchto spisů, stejně jako učením a charakterem Ježíše, kromě Bible, jsou raní křesťané.

Klement Římský napsal dopis Korinťanům v letech 96–98 n. l. Jeho základní poselství znělo: „Proč neděláte to, co vám Pavel přikázal před 50 lety?“ Klementův dopis je velmi pronikavý a je tak dobrý, že někteří křesťané se mylně domnívali, že by měl být součástí Písma. V tomto dopise jsem nenašel nic nepravdivého, až na jednu věc. Klement zřejmě věří, že legenda o arabském fénixovi, který žije tisíc let, poté se upálí a z popela znovu povstane, je pravdivá. Rozsáhle psal také Ignác, který byl učedníkem apoštola Jana. Dalším učedníkem apoštola Jana byl Papias, jenž napsal mnoho svazků, které se však bohužel všechny ztratily. Máme k dispozici pouze některé úryvky, které zachoval Eusebius z Cesareje (působil kolem roku 325 n. l.). Mučedník Polykarp, biskup ve Smyrně, byl dalším učedníkem apoštola Jana a měl učedníka, Irenea z Lyonu (182–188 n. l.), který sepsal dílo Proti herezím, v němž zdokumentoval více než 30 různých gnostických škol. Uvedl asi 1 800 citátů a odkazů ze všech knih Nového zákona (kromě Filemona a 3. Janova listu) a jeho spisy ukazují, že knihy v jeho Novém zákoně byly stejné jako ty, které máme dnes.

Máme třetí kategorii literatury, a tou jsou novější spisy, které se v očích některých lidí podařilo vydávat za autentické. Jednou z takových sbírek děl je sbírka nazvaná Falešné dekretály. Ty byly sepsány v 9. století a pravděpodobně pocházejí z Frankovského království. Tvrdily například, že Petr předal klíče od nebe „papeži“, který přišel po něm. Dalším dílem je Barnabášovo evangelium, které napsal údajně nespokojený mnich, jenž konvertoval k islámu. Nezohledňuje skutečnost, že kultura Ježíšovy doby nebyla kulturou středověké Itálie s rytíři, tkaničkami a podobnými prvky. Navíc, ačkoli obsahuje učení, které křesťané považují za kacířství, obsahuje i učení, které by ortodoxní islám rovněž považoval za kacířství. Nicméně, jelikož v něm Ježíš prorokuje, že po něm přijde Mohamed, slyšel jsem, že je to nejprodávanější náboženská kniha v některých muslimských zemích.

Ačkoli raná postapostolská církev Písmo „nenapsala“, vděčíme jí za to, že za nás rozpoznala, co je Písmo. Na každou jednotlivou knihu Nového zákona odkazovali autoři rané církve již před rokem 150 n. l., s možnou výjimkou dvou velmi krátkých knih, Filemonova listu a 3. Janova listu.

Irenej ve spise Proti kacířstvím, str. 428, kapitola 11, verš 8 (napsáno v letech 182–188 n. l.) říká, že stejně jako existují čtyři světové části a čtyři hlavní větry, není ani méně, ani více než čtyři evangelia. Na jiných místech je zmiňuje jako Matouš, Marek, Lukáš a Jan.

Otázka: Skeptik Bart Ehrman vyslovuje nepodložené tvrzení, že „pokud Matouš, který psal asi dvacet pět nebo třicet let po Pavlovi, někdy četl některý z Pavlových listů, rozhodně je nepovažoval za inspirativní, natož za inspirované.“ Jesus, Interrupted, str. 89 „Pavel se domníval, že Ježíšovi následovníci, kteří se snažili dodržovat zákon, byli v nebezpečí, že přijdou o spasení. Matouš se domníval, že Ježíšovi následovníci, kteří zákon nedodržovali, a to dokonce lépe než ti nejzbožnější Židé, nikdy spasení nedosáhnou.“ Jesus, Interrupted, str. 90

A: Matouš ve svém Evangeliu Ježíše Krista o Pavlovi nepsal, protože jeho tématem byl Ježíš Kristus. Stejně neúčinný argument by se dal předložit i o Lukášovi, že ve svém evangeliu o Pavlovi také nic nevěděl – ale pouze pokud bychom nic nevěděli o knize Skutků apoštolů.

Otázka: Skeptik Bart Ehrman píše: „Pro některé čtenáře je překvapením, když se dozvědí, že tento druh antijudaismu neexistoval v římském, řeckém ani žádném jiném světě před příchodem křesťanství, a je tedy křesťanským výmyslem. Jistě, někteří římští a řečtí autoři hanili Židy za to, co se jim jevilo jako bizarní zvyky… Ale římští a řečtí autoři hanili každého, kdo nebyl Řekem nebo Římanem, a Židé nebyli nijak vyčleňováni. Až do příchodu křesťanství.“ (Jesus, Interrupted, str. 244)

A: Toto tvrzení od někoho, kdo je uznáván jako vědec, je skutečně docela překvapivé. To by jistě bylo překvapením pro Židy zabité Seleukovcem Antiochou IV. Epifanem, pro Židy, kteří viděli, jak římský Pompeius v roce 63 př. n. l. znesvětil Svatou svatyni. Byli to právě Židé, kteří byli za vlády Claudia vyhnáni z Říma.

Ehrman se zde mýlí v tolika ohledech, že mi není jasné, proč se dopouští tak závažného omylu a přesto je stále považován za odborníka na starověkou židovskou historii.

a) Křesťané nebyli o nic více antisemitští, než byli „antiitalskí“ nebo „antirečtí“. Tvrdit, že určité náboženství není správné, neznamená být proti lidem. Například existovalo 17 přednicejských křesťanských autorů, kteří psali, že judaismus je mylný. (To nepočítáme Klementa Alexandrijského, který varoval pouze před farizeji.) Bylo však 19 přednicejských křesťanských autorů, kteří psali, že řecko-římská božstva jsou mylná. Tvrdit, že někteří lidé věří v něco, co je mylné, neznamená, že je nenávidíte nebo že vůči nim máte předsudky. Ehrman říká, že konzervativní křesťané se mýlí. Znamená však kritika konzervativních křesťanů automaticky, že nás někdo musí nenávidět? Pokud by to popřel, pak nelze použít argument, že Židé věřili v něco mylného, a označit to za předsudek.

b) Neexistují žádné případy pronásledování Židů křesťany z doby před nicejským koncilem. Prvním případem pronásledování Židů křesťany byl císař Konstantin, který nenásilným způsobem uzavřel židovské synagogy i pohanské chrámy, aby povzbudil své poddané, aby místo toho chodili do kostelů. Zřejmě to do značné míry zabralo a někteří tvrdí, že se křesťanství od té doby ještě plně nezotavilo.

c) Pavel a ostatní Židy milovali. Pavel v Římanům 10,1 říká: „Bratři, touhou mého srdce a modlitbou k Bohu za Izraelity je jejich spasení.“ Ještě důrazněji se vyjadřuje v Římanům 9,1–4a: „Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, jak mi to potvrzuje mé svědomí v Duchu Svatém. V srdci pociťuji hluboký zármutek a neustálou úzkost. Kéž bych já sám byl proklet a odloučen od Krista kvůli svým bratrům, svým vlastním pokrevním příbuzným, lidu Izraele.“ Svým příkladem nám Pavel ukazuje lásku, kterou bychom měli chovat k židovskému národu. Co se týče jakéhokoli údajného „postavení druhé třídy“ židovského národa, Pavel se proti tomu vyjadřuje v Galatským 3:28: „Není už Žid ani Řek, otrok ani svobodný, muž ani žena, neboť všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“

d) Antisemitismus existoval již před příchodem Římanů.

Nevím, zda Bart Ehrman zná seleukovského císaře jménem Antiochus Epifanes. Antiochus se pokusil násilím vymýtit judaismus a makabejské povstání bylo židovskou reakcí na to. Kniha Ester hovoří o antisemitovi Hamanovi a perském lidu, který souhlasil s vyvražděním Židů.

e) Antisemitismus existoval již před křesťanstvím. Pontius Pilát se dostal do své funkce díky vlivu svého mentora, antisemity Sejana. Sejan byl popraven Tiberiem 9. října roku 31 n. l. Pilát, který vládl v letech 26–36 n. l., byl podle Evangelického komentáře k Bibli (str. 874) pátým římským guvernérem Judeje od roku 6 n. l.

f) Antisemitismus se vyskytoval i mezi nekřesťany. Řek jménem Apion napsal knihu „Proti Židům“ a „Dějiny“ od Josefa Flavia byly zčásti odpovědí na Apionovu knihu.

Otázka: Ehrman píše: „Pro Pavla znamenala víra důvěřivé přijetí Kristovy smrti za účelem dosažení správného vztahu s Bohem. Jedná se o vztahový pojem, který znamená něco jako ‚důvěra‘. V pastoračních epištolách má toto slovo jiný význam; označuje soubor přesvědčení a myšlenek, které tvoří křesťanské náboženství (Titus 1:13). Nejedná se o vztahový pojem, ale o pojem, který specifikuje soubor křesťanských učení, obsah toho, čemu je třeba věřit – a právě takto se tento pojem začal používat v pozdějších křesťanských kontextech. Jedná se tedy o příklad toho, jak se zdá, že Pastorační epištoly pocházejí z pozdějšího, nepavlovského prostředí.“ (Jesus, Interrupted, str. 130).

Odpověď: Galatským 1:23; Efezským 4:13 a další verše dokazují, že Ehrman v jednom ohledu neví, o čem mluví, a 2. Timoteovi 1:5; 2. Timoteovi 3:15 a Titovi 3:15 dokazují, že Ehrman se mýlí i v druhém ohledu. Pavel ukazuje oba aspekty víry jak ve svých raných listech (epištolách), tak ve svých pozdějších pastoračních listech.

A. Víra ve smyslu doktrinálních přesvědčení:

A1. Pavlovy rané epištoly (na rozdíl od Ehrmana)

Gal 1,23 „Slyšeli jen zprávu: ‚Ten, kdo nás dříve pronásledoval, nyní káže víru, kterou se kdysi snažil zničit.‘“

Ef 4,5 „jeden Pán, jedna víra, jeden křest“

(Ehrman souhlasí s tím, že níže uvedené knihy učí, že víra je soubor doktrinálních přesvědčení)

Ef 4,13 „až všichni dosáhneme jednoty ve víře a v poznání Božího Syna, až dospějeme k plné míře Kristovy zralosti.“

A2. Pavlovy pastorační epištoly (s tím by Ehrman souhlasil)

1 Tim 4:6 „…slova víry“

Tit 1:13 „Proto je přísně napomeň, aby byli pevní ve víře a nedbali na židovské bájky ani na příkazy lidí, kteří zavrhli pravdu.“

Tit 2,2 „pevní ve víře“

Závěr: Jak v raných Pavlových listech, tak v pastoračních epištolách se vyskytují verše, kde víra znamená pravdu nebo nauku.

B. Víra ve smyslu důvěry obecně

B1. Pavlovy rané epištoly (s tím by Ehrman souhlasil)

Řím 1:17 „bude žít z víry“

Řím 3:25 „víra v Jeho [Ježíšovu] krev“

Řím 4: Abraham ospravedlněn vírou

Gal 2:16 „ospravedlněni vírou v Krista“

Gal 3:2b „poslech víry“

Gal 3:8 „ospravedlnit pohany z víry“

Gal 3:9 „ti, kdo mají víru“

Gal 3:11 „Spravedlivý bude žít z víry“

Gal 3:22 „zaslíbení skrze víru v Ježíše Krista“

Gal 3:24 „ospravedlněni z víry“

Gal 3:25 „ale víra, která přichází“

Gal 3:26 „skrze víru v Ježíše Krista“

Gal 5:5 „naděje na spravedlnost z víry“

Ef 1:1 „věrní v Ježíši Kristu“

Ef 1:15 „vaše víra v Pána Ježíše“

Ef 3:17 „aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích“

B2. Pavlovy pastorační epištoly (na rozdíl od Ehrmana)

2 Tim 1:5 „Vzpomínám si na tvou upřímnou víru, která nejprve přebývala v tvé babičce Lois a tvé matce Eunice, a jsem přesvědčen, že je i v tobě.“

2 Tim 3:15 „které tě mohou učinit moudrým pro spasení skrze víru v Krista Ježíše.“

Tit 3:15 „Pozdravuj ty, kteří nás milují ve víře.“

C. Víru lze chápat jedním nebo oběma způsoby

C1. Pavlovy rané epištoly

1 Kor 15:1-2,14,17 „Nyní, bratři, chci vám připomenout evangelium, které jsem vám kázal, které jste přijali a v němž pevně stojíte. Tímto evangeliem jste spaseni, pokud pevně držíte slovo, které jsem vám kázal. Jinak jste uvěřili nadarmo. (14) A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, je naše kázání marné a marná je i vaše víra. V tom případě se také ukazuje, že jsme falešní svědkové o Bohu. Vždyť jsme o Bohu svědčili, že vzkřísil Krista z mrtvých. … (17) A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, je vaše víra marná…“ (Toto zdůrazňuje nauku o Kristově vzkříšení i o Kristově smrti.)

Gal 3:7 „ti, kdo mají víru“

Gal 3:12 „Zákon není z víry“

Gal 3:23 „před příchodem víry“

Ef 1:15 „slyšeli jsme o vaší víře v Pána Ježíše“

Ef 2:8 „z milosti jste spaseni skrze víru“

C2. Pavlovy pastorační epištoly (ty lze vykládat oběma způsoby)

2 Tim 2:18 „odchýlili se od pravdy. … podkopávají víru některých“

Tit 1:4 „dítě v naší společné víře“

Otázka: Vzhledem k tomu, že Bůh nemá fyzické tělo, jak může být Ježíš Božím Synem? Muslimové tvrdí, že se jedná o zásadní omyl křesťanství.

Odpověď: Křesťané NEVĚŘÍ, že Ježíš byl Synem Božím v hrubém fyzickém nebo sexuálním smyslu. Tento termín je spíše vyjádřením hlubokého významu toho, v čem se Ježíš liší od všech stvořených bytostí. Šíitští muslimové mají poněkud podobný koncept. Když říkají, že Alí je prstem Božím, nevěří tím, že Bůh má deset prstů jako lidé. Pro ně je to spíše výraz s hlubším významem.

Otázka: Vadí mi odpověď, kterou jste uvedl ve své rubrice „Biblické dotazy“, kde tvrdíte, že Ježíš je Bůh, což prostě není pravda. Ježíš nikdy netvrdil, že je Bůh. Je to Syn Boží, Mesiáš. Je špatné, že uvádíte ostatní v omyl, protože tím ohrožujete jejich spasení. Přečtěte si prosím tyto biblické verše a změňte svou odpověď.

Jan 14:1–4 ukazuje rozdíl mezi Otcem a Synem.

V Lk 18:19 Ježíš sám říká, že nikdo není dobrý, kromě samotného Boha, když ho někdo nazývá dobrým. Opět se tak odlišil.

V Mk 13,32 a Mt 24,36 sám Kristus říká, že nikdo neví, kdy přijde konec, pouze Bůh, a ani on sám to neví.

V Mt 23:8-10 sám Kristus jasně rozlišuje mezi učitelem, vůdcem a Otcem.

Mt 5,16 říká, že Otec je v nebi.

Skutky 4,12 říkají, že spása je skrze Krista, ale Bůh nám Krista dal.

Žid 13:21, 1 Petr 2:19–25, 1 Jan 2:2–6 a 1 Jan 2:23 všechny rozlišují mezi Bohem a Kristem. Bůh je Otec, Dárce, Stvořitel. Kristus je Mesiáš, Oběť, Syn.

Ve 2. Mojžíšově 20:3, Deuteronomiu 6:4–5 a Deuteronomiu 32:39 Bůh říká, že nemáš mít žádné jiné bohy kromě Něho. Je hříchem činit z Krista Boha nebo nazývat Krista Bohem. Bůh je jediný Bůh a Kristus je Mesiáš. Je Beránkem Božím. Je Božím Synem, který byl stvořen, aby dal příklad toho, jak by měl vypadat dokonalý člověk. Lidstvo potřebovalo lidský příklad dokonalosti a lásky. Ježíš je tímto příkladem. Byl dokonalým člověkem s božským poznáním a Bůh v něm přebýval. Když řekl, že Otec a já jsme jedno, měl na mysli, že to bylo proto, že on přebýval v Bohu a Bůh přebýval v nás. Byl v dokonalém sjednocení s Bohem a byl k nám poslán, aby nám dal vědět, že i my můžeme být v dokonalém sjednocení s Bohem. Nikdy netvrdil, že je nebeský Otec, a je velkým hříchem uvádět ostatní v omyl, aby si to mysleli. Existuje mnoho biblických veršů, které jasně rozlišují mezi Bohem a Kristem, přesto si nevzpomínám, že bych kdekoli četl jediný verš, v němž by Kristus řekl, že je Bůh.

A: Vážím si vaší upřímné zprávy. Rozhodně nechci uvádět ostatní v omyl ohledně jejich spasení. Doufejme, že nás bude „trápit“ to, v čem se nacházíme ve lži, a že najdeme klid, když se shodneme v pravdě. Ve své krátké zprávě jste zmínil tolik bodů. Rád bych se vašich 11 bodů ujal jeden po druhém, abychom mohli zjistit, v čem se shodneme a v čem se neshodneme.

1. Nesmíme mít žádné jiné bohy, jak jste zmínil, jak přikazují Exodus 20:3; Deuteronomium 6:4–5; 32:39. Římanům 1:23,25 říká, že jedním z hříchů bezbožných lidí bylo to, že uctívali a sloužili stvořeným věcem namísto Stvořiteli. Neměli bychom uctívat ani sloužit jako Bohu žádnému andělu ani jiné stvořené bytosti. Předpokládejme, že Ježíš nebyl Bůh a někdo by Ježíše nazval Bohem – souhlasíte s tím, že by to byl velmi závažný hřích?

2. Učedník Tomáš nazval Ježíše Bohem v Janovi 20:28. Tomáš dokonce zašel ještě dál. Jan 20:28 ve skutečnosti říká, že Tomáš řekl Ježíši: „Můj Pán a můj Bůh!“ Ježíš Tomášovi odpověděl: „Protože jsi mě viděl, uvěřil jsi; blahoslavení jsou ti, kteří neviděli, a přece uvěřili.“ Ježíš vůči Tomášovi neprojevil ani náznak pokárání. Jediná věc, kterou Ježíš řekl a která by se dala vzdáleně považovat za negativní, je, že ti, kteří Ježíše osobně neviděli a věří (v to, co se týká Ježíše), jsou blahoslavenější než ti, kteří Ježíše viděli a věří tomu. Nyní tedy buď

a) Tomáš se mýlil a zhřešil tím, že nazval Ježíše Bohem, a možná zhřešil i Ježíš tím, že to přijal a Tomáše neokřikl, nebo

b) Tomáš měl pravdu a Ježíš měl pravdu, když potvrdil to, co Tomáš řekl.

Souhlasíte s tím, že Tomáš v tomto případě musel mít pravdu?

3. Odlišné, ale ne oddělené: Některé věci mohou být oddělené, bez jakýchkoli společných rysů. Některé věci mohou být odlišné, přičemž některé aspekty se liší a jiné jsou společné. Například tři lístky jetele jsou odlišné v tom, že tvoří tři laloky. Přesto nejsou oddělené, protože jsou uprostřed spojeny. (Tento příklad poprvé použil Patrik Irský, skutečně příkladný věřící, který žil kolem roku 400 n. l.) Každopádně, souhlasím, že mnoho veršů, které uvádíte, skutečně ukazuje rozdíl mezi Otcem a Synem. Důkaz, že Otec a Syn jsou dvě odlišné osoby, neznamená, že jsou zcela oddělené. Přinejmenším sdílejí jedno jméno, neboť jsme pokřtěni ve jménu (nikoli jménech) Otce, Syna a Ducha Svatého podle Matouše 28:19.

Křesťanský spisovatel Ambrož Milánský (378–381 n. l.) ve svém díle O Duchu svatém, kniha 1, kapitola 13, napsal více o sdílení božských jmen. Více informací najdete v knize The Nicene and Post-Nicene Fathers, 2. řada, str. 110–111.

a) Mají stejnou podstatu (Filipským 2,6)

b) Náleží jim stejná čest (Jan 5:23)

c) Otec a Ježíš „vlastní“ vše společně. Jan 16:15; 17:10.

d) Na zemi přebýval Otec v Ježíši. Jan 10:38; 14:10–11.

e) Na zemi byl Ježíš v Otci. Jan 10:38; 14:11

f) Pokud skutečně znáte Ježíše, pak znáte Otce a viděli jste Otce. Jan 14:7–9

g) Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Ježíše. Jan 14:6; 6:45; ~8:24; Skutky 4:12

h) Oba jsou právem uctíváni (Židům 1:6)

i) Oba jsou právem nazýváni Bohem (Jan 1:1; 20:28, Židům 1:8,9)

j) K oběma se modlíme (Skutky 7:59–60)

k) Vše na světě bylo stvořeno skrze oba (Jan 1:3, 10; Koloským 1:16)

l) Plnost božství je v Ježíši (Kolosanům 1:19).

m) Jsou jedno v duchu, lásce a záměru. Skutečně poslouchat jednoho znamená poslouchat i druhého.

Souhlasíte tedy s tím, že jsou odlišní, ale mají některé společné rysy, v nichž nejsou oddělení?

4. Pentekostalismus jednoty je mylný: Předchozí bod je důležitý, protože existuje hereze zvaná modalismus, jejíž moderní formou je právě pentekostalismus jednoty, který učí, že Otec, Syn (Kristus) a Duch jsou ve všech ohledech totožní. Verše o Ježíšově křtu, stejně jako verše, které jste zmínil (Jan 14:1–4, Matouš 5:16, 1. Jan 2:23 atd.), dokazují, že pentekostalismus jednoty je mylný. Myslím, že na tom se můžeme shodnout.

5. Kristus, náš Učitel, nevyvrací Trojici: S vaším závěrem ohledně Matouše 23:8–10 poněkud nesouhlasím, protože pokud je Kristus naším Učitelem, znamená to snad, že máme odmítat učit se cokoli od Ducha Svatého nebo z toho, co Bůh Otec zjevil v přírodě či v Božím slově? Samozřejmě se můžeme shodnout, že tomu tak není. Myslím si však, že jste se snažil podpořit svůj argument, že mezi Otcem a Synem existuje rozdíl, a s tím již souhlasím.

6. Spása je Boží dílo! Mimochodem, podle Skutků 4:12 a 1. Janova 2:2–6, je naše spása dílem člověka, nebo Božím dílem? Naše spása je dar od Boha. Kdyby byl Ježíš pouhým člověkem, byla by to lidská zásluha, protože Ježíš byl člověk.

7. Ježíš a Bůh: Myslím, že jsem dostatečně ukázal, že ačkoli jsou Otec a Ježíš odlišní, není to problém. To však ještě neodpovídá na otázku rozlišení mezi Ježíšem a Bohem, jak ji ukazují Židům 13:20–21 a další verše. (Nemyslím si, že by to ukazoval 1. list Petrův 2:19–25, ale jiné verše ano, takže se jedná o sporný bod.) Pamatujte, že termín elohim (Bůh/bůh) má v Bibli alespoň čtyři různé významy. Ježíš uznal, že existuje více než jeden význam, v Janovi 10:34–39, kde cituje Žalm 82:6. Zde jsou významy v Bibli:

Ti, kteří jsou nazýváni bohy, dokonce i modly. 1. Korinťanům 8:5–6; Genesis 31:30, 33

Otec. Galatským 1:1, Efezským 1:2–3, 17, Židům 1:9 (2. výskyt) atd.

Ježíš. Židům 1:9 (první výskyt); Jan 1:1,18; Ozeáš 1:7; Izaiáš 7:14; 1. Janův 5:11,12 a 21; Kolosanům 2:9 a Matouš 1:23

Duch Svatý. Římanům 8:9–16; Lukáš 1:35; 1. Janův 4:12, 13, 15–16; 1. Korinťanům 3:16 oproti 1. Korinťanům 6:19; Skutky 5:4

8. Verše dokazující, že Ježíš je Bůh: Říkáte, že si nevzpomínáte na jediný biblický verš, kde by Ježíš řekl, že je Bůh. Kromě toho, že to řekl Tomáš v Janovi 20:28, autor listu Židům to uvádí v Židům 1:8,9 a apoštol Jan nazývá Ježíše Bohem na konci Janova evangelia 1:1. Ježíš sám prohlásil, že je Bůh, v Janovi 8:58. Ježíš odpověděl: „Ještě než se narodil Abraham, já jsem!“. Slova „Já jsem“ byla božské jméno Boha. Židé buď Ježíšova sdělení správně pochopili, když vzali kameny, aby ho ukamenovali, anebo Ježíšova sdělení nepochopili. Souhlasíte?

9. Pouze Bůh je dobrý: V Lukášovi 18:19, jelikož ten muž tak lehkomyslně používal slovo „dobrý“ a neuznal Ježíše za Boha, Ježíš se ho zeptal, proč tím slovem „dobrý“ tak volně hází. Ježíš se v Janovi 10:11 nazval Dobrým pastýřem. Sám jste zmínil, že Ježíš byl příkladem dokonalosti a lásky a dokonalým člověkem. Jelikož Ježíš byl dobrý a Lukáš 18:19 nepopíral, že Ježíš byl dobrý, nepopíral ani to, že Ježíš byl Bůh. Souhlasíte?

10. Ježíš na zemi nevěděl, kdy se vrátí. V Markovi 13:32 a Matoušovi 24:36 si všímáte, že ani Ježíš nevěděl, kdy se vrátí. To platí o Ježíši – na zemi. Filipským 2:7–8 říká, že Ježíš se dobrovolně zbavil své slávy, když přišel na zem. Na zemi Ježíš nevyužíval svou vlastní moc ani znalosti, ale spoléhal na Boha Otce. Ježíš se dokonce modlil, aby mu byla navrácena jeho sláva (Jan 17:5).

11. Raní křesťané učili, že Ježíš byl také Bohem. Je špatné uvádět ostatní v omyl ohledně pravdy (či nepravdy) o Ježíšově božství. Člověk by si myslel, že tak důležitou věc by apoštolové jasně vysvětlili. To, že Ježíš je Bůh, není jen „nějaká novinka“, kterou si vymysleli moderní lidé. Ignác, učedník apoštola Jana, ve svém dopise Polycarpovi (kap. 3) píše o druhém příchodu Pána: „Hledejte Toho, který je nad časem, Toho, který nemá čas, Toho, který je neviditelný, Toho, který se pro nás stal viditelným, Toho, který je nehmatatelný [mimo dosah hmatu], Toho, který je neprojímatelný [mimo dosah vášní], Toho, který pro nás trpěl, Toho, který pro nás snášel vše v každé podobě.“ Ignác tedy chápal, že Bůh Syn byl viditelným, časovým zjevem neviditelného, nadčasového Boha Otce. V Efezským 7 Ignác hovoří o Kristu jako o vtěleném Bohu. Dále říká, že Ježíš „vzešel z Marie i z Boha, nejprve podléhal utrpení, poté ho překonal“.

Podobně o tom psal i Hippolyt (225–235/6 n. l.). Zde je to, co řekl v díle Proti kacířství Noéta, kapitola 14, str. 228. Píše se tam: „Jestliže tedy Slovo bylo u Boha a bylo také Bohem, co z toho vyplývá? Nebudu sice hovořit o dvou Bohu, ale o jednom; o dvou Osobách však ano a o třetí ekonomii (uspořádání), totiž o milosti Ducha Svatého. Neboť Otec je sice Jeden, ale jsou dvě Osoby, protože je tu také Syn; a pak je tu třetí, Duch Svatý.“

Souhlasíte s tím, že kromě Bible bylo učení, že Ježíš je Bůh, předáváno již od dob učedníků apoštolů?

Nakonec, pokud se nemýlím, myslím, že jsem odpověděl na každý bod, který jste zmínil. Prosím, dejte mi vědět, pokud jsem něco vynechal, nebo pokud se vám v nějakém bodě zdála moje logika nesprávná. Souhlasím s vámi, že by bylo hříchem nazývat Krista Bohem, kdyby Kristus ve skutečnosti Bohem nebyl. Souhlasíte však s tím, že by bylo hříchem říkat, že Kristus není Bůh, pokud by ve skutečnosti Bůh byl?

Otázka: Jak mohou být Otec, Syn i Duch svatý všichni Bohem, když Starý zákon tak důrazně zdůrazňuje, že existuje pouze jeden Bůh?

Odpověď: Zaprvé, úplný popis vztahu mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým je nejen něčím, co nám Bůh dosud nezjevil, ale i kdyby nám to zcela zjevil, pravděpodobně by to přesahovalo naše chápání. Představte si na chvíli, že by existovaly bytosti žijící ve dvourozměrném světě a vy byste s nimi mohli komunikovat. Jak byste se jim popsali? Pro začátek byste možná řekli, že jste něco, čemu mohou rozumět, ale ne zcela. Například byste do jejich světa vystrčili čtyři prsty a řekli, že ty čtyři kruhy, které vidí, jsou ve skutečnosti propojené. Skeptici v tom dvourozměrném světě by mohli obejít každý z těch čtyř kruhů a jelikož by se prsty podle jejich chápání nespojovaly, došli by k závěru, že lžete. Na opačném extrému by jiní mohli říci, že jelikož jsou propojené, odlišnost těch čtyř prstů je iluze a vy ve skutečnosti žádné odlišné prsty nemáte. Někteří by možná chtěli mít vaši podobiznu, a tak by nakreslili podivné obrázky čtyř kruhů, nebo naopak čtyř propojených kruhů. Řekli byste jim, ať se s těmi obrázky neobtěžují, protože by se ani zdaleka nepřibližovaly adekvátnímu zobrazení vás.

Možná nejsme schopni pochopit vše o Trojjediném Bohu, ale naštěstí se o to ani nemusíme pokoušet. Musíme se pouze naučit to, co Pán zjevil: Existuje pouze jeden Bůh, máme uctívat, oslavovat a modlit se pouze k Bohu, nikoli k jakýmkoli stvořením, která Bůh stvořil. Přesto Bible ukazuje, jak andělé i lidé uctívají, oslavují a modlí se k Ježíši, a že Ježíš je uctíván správným způsobem.

Zde je schéma, které by mohlo pomoci. Nakreslete uprostřed kruh s nápisem „Bůh“. Kolem tohoto kruhu nakreslete tři kruhy, nahoře s nápisem „Otec“ a po stranách „Syn“ a „Duch“. Spojte každý z vnějších kruhů s centrálním kruhem třemi čarami. Každou čáru označte slovem „je“. Spojte každý vnější kruh s ostatními vnějšími kruhy a tyto tři čáry označte slovem „není“.

Jak jsem zmínil v mém předchozím e-mailu, někdy, když se v Bibli používá slovo „Bůh“, odkazuje na Boha Otce. Jak správně poukazujete, když se Ježíš modlil k Bohu, například v Getsemanské zahradě, Ježíš se NEMODLIL k sobě samému. Připadá mi poněkud legrační, že právě teď čtu váš dopis na toto téma, protože teprve před dvěma dny jsem psal krátký článek, v němž jsem se zmínil o falešném učení pentekostalismu jednoty, kde jsem zdůraznil přesně to samé, co zdůrazňujete vy. Slovo „Bůh“ skutečně na mnoha místech v Bibli znamená „Bůh Otec“, včetně výrazu „tvůj Bůh“ v Židům 1:9, stejně jako výrazu „když Bůh“ v Židům 1:6.

Slovo „Bůh“ však na mnoha místech znamená také „Bůh Syn“. Podívejme se znovu na Židům 1:8–9. Židům 1:8 říká: „O Synu však říká: ‚Tvůj trůn, Bože, …‘“.

Nemyslím si, že by lidé začali uctívat Krista z nějakého omylu, protože i bezhříšní andělé sami uctívali Beránka (Ježíše) ve Zjevení 5:12 slovy: „Hoden je Beránek, který byl zabit, aby přijal moc a bohatství, moudrost a sílu, čest, slávu a požehnání!“ Také apoštol Jan měl učedníka, Ignáce. Ignác zanechal několik spisů a zjevně v nich zdůrazňoval to, co se naučil, totiž že Ježíš je Bůh.

Ve svém předchozím dopise jste uvedl, že Exodus 20:3; Deuteronomium 6:4–5, 32:39 dokazují, že nemáme uctívat žádné jiné bohy. Ve svém posledním dopise se snažíte překonat ten bod ve Starém zákoně, že existuje pouze jeden Bůh. No, prosím, nepřekračujte to. Držte se této pravdy! Přesto i Starý zákon naznačuje, že to není konec příběhu. Žalm 110:1 (verš ze Starého zákona nejčastěji citovaný v Novém zákoně) říká: „Hospodin řekl mému Pánu: ‚Seď po mé pravici, dokud neudělám z tvých nepřátel podnožku pro tvé nohy.‘“ (BSB) Kdo je tento „Syn“, tento „druhý“, kterého bychom měli také nazývat Pánem? Samozřejmě je to Ježíš.

Mám podezření, že to, co vás mate, je toto: když se v Bibli používají slova „Bůh“ a „Pán“ v souvislosti s pravým Bohem a pravým Pánem, používá je Bible vždy stejným způsobem, nebo jsou to slova jako „soudce“ a „dokonalý“, která mají několik různých významů v závislosti na kontextu? Dokud si budete myslet, že „Bůh“ (pokud se nevztahuje na modly) má vždy stejný význam a „Pán“ má vždy stejný význam, budete při čtení určitých veršů zmateni. Domnívám se, že „Bůh“ a „Pán“ mají různé významy v závislosti na verši.

Nyní se dostáváme k paradoxu. Vzhledem k tomu, že existuje pouze jeden Bůh, který má být uctíván, a andělé i lidé správně uctívali Ježíše, jak je to možné? Jedinou odpovědí, která vysvětluje všechny „verše oslavující Ježíše“, je to, že Ježíš je jediný pravý Bůh, hodný uctívání.

S tím úzce souvisí i to, že Bible říká, že pro nás existuje pouze jeden Pán (Efezským 4:5). Je však naším Pánem Ježíš Kristus (Římanům 10:9; 1. Korinťanům 8:6; 12:3; Jan 20:25,28), nebo je naším Pánem Duch (2. Korinťanům 3:17), či je naším Pánem Otec (Židům 7:21, 1. Petr 1:25 atd.)?

1. Korinťanům 7:35 říká, že máme být Pánu plně oddaní. Znamená to snad, že máme být oddaní Ježíši a zapomenout na Boha Otce? – Samozřejmě že ne. Jedinou odpovědí je, že Bůh Otec je náš „jediný Pán“, ale Ježíš Kristus a Duch svatý jsou také součástí našeho „jediného Pána“.

Zde je další paradox v Bibli. Jelikož Ježíš je jediný pravý Bůh, a přesto se Ježíš modlil ke „svému Bohu“, kdo je tedy tím Bohem, který je hoden naší úcty? Existují čtyři možnosti:

Pouze Otec. To nemůže být správné, jinak by se andělé mýlili, když oslavovali Ježíše, Štěpán se mýlil, když se modlil k Ježíši, Tomáš se mýlil, když nazval Ježíše „mým Pánem a mým Bohem“, a Ježíš se mýlil, když ho neopravil.

Pouze Ježíš. To nemůže být správné, jinak by se Ježíš mýlil, když se modlil k Bohu [Otci] a nazýval Ho Bohem.

Oba jsou Bohem a existují tedy alespoň dva bohové. To nemůže být správné, neboť Bůh zamýšlel, aby nám Starý zákon zdůraznil, že existuje pouze jeden pravý Bůh.

Oba jsou Bohem a existuje pouze jeden pravý Bůh. Tato odpověď je nejtěžší k přijetí, protože na zemi neexistuje přesná analogie. Vaše analogie s vámi a vašimi rodiči je do jisté míry v pořádku, ale nelíbí se mi, protože z „Boha“ dělá jakési rodinné příjmení, a já věřím, že Ti tři jsou Jedno mnohem užším způsobem než tímto. To, že na zemi nemáme dokonalou analogii k Bohu, však neznamená, že by tato odpověď nebyla správná. Ve skutečnosti žádná jiná odpověď, kterou jsem viděl, nedokáže lépe než tato „vysvětlit všechny biblické verše“; tato odpověď naopak zahrnuje všechny biblické verše. Koncept Trojice zdůrazňuje odlišnost těchto Tří, zdůrazňuje také jejich neoddělitelnost, a přesto zdůrazňuje, že existuje pouze jeden Bůh.

O modlách se dá říci jedna věc. Tito „malí chlapíci“, podvodníci s malichernými rozmary a až příliš lidskými slabostmi, jsou pro přirozeného člověka mnohem srozumitelnější než Svatý, Všemohoucí Bůh, který naplňuje nebesa i zemi. Domnívám se, že v průběhu času se mnoho lidí odchýlilo od toho, co Bůh o sobě zjevil v Bibli. Zde je pro vás další schéma. Nakreslete trojúhelník a označte jeho tři vrcholy jako „Jeden Bůh“, „Tři osoby“ a „Stejná podstata“. Nyní mimo trojúhelník, na čáru naproti „Jeden Bůh“, napište protikladnou herezi „polyteismus“. Stejně tak mimo trojúhelník na čáru naproti „Tři osoby“ napište „hereze jednoty“. Nakonec na čáru naproti „stejné podstatě“ napište „ebionité“. Ebionité byli raná heretická skupina, která se pokoušela spojit židovské zvyky s křesťanstvím. Uznávali Ježíše jako Mesiáše, ale neuznávali ho jako Boha.

Nyní je třeba nastolit jednu otázku: vzhledem k tomu, že jsou v některých ohledech neoddělitelné a v jiných odlišné, v čem jsou neoddělitelné a v čem se liší?

Jsou jedno v lásce, záměru a poslušnosti. Jinými slovy, nemůžete být poslušní jednomu a zároveň neposlušní druhému.

Jsou jedno v jménu, jak jsme již probírali.

Jsou jedno v podstatě. Ani Otec, ani Syn, ani Duch Svatý nejsou stvořené bytosti. Podobně jako já mohu vytvářet předměty, ale mé děti pocházejí ze mě a mé ženy, tak i Syn byl zplozen Otcem, nebyl jím stvořen.

Je Otec větší než Syn? Na tuto otázku musíme odpovědět ve třech různých souvislostech.

Podstata a čest: Otec a Syn jsou si rovni. Filipským 2:6 ukazuje, že mají stejnou podstatu. Jan 5:23: „aby všichni ctili Syna tak, jak ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal.“

Na zemi byl Ježíš méně než Otec. Ježíš se dobrovolně zbavil velké části své slávy (Filipským 2:7; Jan 17:5). Ježíš se naučil poslušnosti (Židům 5:8), unavil se (Jan 4:6), nevěděl všechno, například hodinu svého návratu (Matouš 24:36; Marek 13:32) atd.

I v nebi má Otec významnější roli než Syn. Například v manželství jsou manžel a manželka rovni a mají stejnou hodnotu, ale mají odlišné role, přičemž manžel má roli vůdce, jemuž by manželka měla být poslušná. Také v rodině má rodič jinou roli než dítě. A tak i v nebi, stejně jako je otec hlavou syna, je Bůh hlavou Krista. (Ano, Bůh zde odkazuje na Boha Otce). (1. Korinťanům 11:3) Bůh Otec je také v Efezským 1:17 nazýván Bohem našeho Pána Ježíše Krista. O Duchu jsme dosud moc nemluvili, ale Duch Svatý má úlohu přimlouvat se za nás u Otce (Římanům 8:26–27), a ne Otec se přimlouvá u Ducha.

Mimochodem, někdo se jednou zeptal, zda je Trojice Boží pouze dočasnou záležitostí. Zmizí rozlišení mezi Otcem, Synem a Duchem poté, co bude Satan uvržen do ohnivého jezera? Odpověď zní, že rozlišení v rámci Trojice jsou trvalá, protože v Židům 13:8 se píše: „Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky.“ (BSB)

Nyní mám pocit, že to, co Bůh zjevil o Trojici, je mi jasné, ale jde o to, aby to bylo jasné i vám. Jedna věc, která by mohla pomoci, je ujistit se, že praktikujete pravdu, kterou znáte. Jelikož andělé zpívali a chválili Ježíše ve Zjevení 5:9,10; 5:12; 7:10; 11:15, věnujte čas zpívání Ježíši a jeho chválení. Jelikož andělé uctívali Ježíše v Židům 1:6, mudrci uctívali Ježíše v Matoušovi 2:11, učedníci Ho uctívali v Matoušovi 14:33, ženy uctívaly Ježíše v Matoušovi 28:9 a slepec uctíval Ježíše v Janovi 9:38, měli byste Ho uctívat také. Uctívejte tedy Ježíše tak, jak to činí andělé a ostatní, chvalte Ho písněmi, modlete se k Ježíši (jak to činil Štěpán ve Skutcích 7:59) a proste Boha, aby vám pomohl vidět a pochopit vše, co Bůh zjevil ve svém úžasném Slově.

Otázka: Jaké jsou některé rozdíly mezi řeckou a římskou kulturou?

Odpověď: Řečtí atleti soutěžili nazí, byli velmi tolerantní k homosexuálnímu chování a měli dlouhou kulturní historii v Aténách i dalších městech. Často mezi sebou bojovali a nikdy se nedokázali skutečně sjednotit, dokud je všechny (technicky vzato) neřecké Makedonci nedobyli. Na druhou stranu Římané častěji používali mučení, méně dbali na spravedlnost a vzhlíželi k řecké kultuře, i když Řeky podmanili. Oba národy měly statečné vojáky, ale Římané měli větší sklon asimilovat své okolí a vytvořit sjednocenou říši.

Otázka: Kolik veršů a slov obsahuje Nový zákon?

Odpověď: Podle Wicka Allisona v knize „That’s In the Bible? – The Ultimate Learn-As-You-Play Bible Quiz Book“ (Dell Trade 1994), str. 18, obsahuje Nový zákon v King Jamesově verzi 7 959 veršů a 198 000 slov v angličtině. Upozorňujeme, že King Jamesova verze obsahuje několik veršů, které se ve většině řeckých rukopisů nevyskytují.

Otázka: Jaké jsou rukopisné důkazy pro Nový zákon?

Odpověď: Podrobnosti najdete na stránce věnované rukopisům Nového zákona http://www.BibleQuery.org/NewTestamentManuscripts.html.

Otázka: Kteří raní autoři označovali Nový zákon jako Nový zákon?

Odpověď: Zde je seznam. Pokud autor zmiňuje Starý zákon, ale ne Nový, pak je Nový zákon implicitně zahrnut. Je-li to pouze implicitní, název není tučně a je u něj uvedeno „Implicitní“.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) zmiňuje, „jak Nový zákon, který Bůh dříve oznámil“ (Dialog s Židem Tryfonem, kap. 51, str. 221).

Melito ze Sardis (170–180 n. l.) (implicitně) zmiňuje „Starý zákon“. Z toho vyplývá existence Nového zákona. Fragment 4 z Knihy výňatků, sv. 8, str. 759

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) zmiňuje Nový zákon a Starý zákon v díle Irenaeus: Proti herezím, kniha 5, kap. 34.1, str. 563. Zmiňuje je také na str. 564.

Muratoriho kánon (kolem roku 170 n. l.), kapitola 3, str. 603, zmiňuje Starý zákon, což implikuje existenci Nového zákona.

Klement Alexandrijský (193–202 n. l.): „Neboť Bůh je příčinou všeho dobrého; u některých však především, jako u Starého a Nového zákona.“ Stromata, kniha 1, kap. 5, str. 305

Tertullian (kolem r. 213 n. l.): „Je nám jasně vymezen ve všech Písmech – ve Starém zákoně jako Kristus Boží, v Novém zákoně jako Syn Boží.“ Proti Praxeovi, kap. 24, str. 620

Tertullian (198–220 n. l.) zmiňuje Nový zákon ve svém díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 1, str. 346.

Hippolyt (225–235/6 n. l.) odkazuje na Nový zákon ve „Fragmentech z komentářů“ (Komentář k Genesis 49:11, str. 165)

Asterius Urbanus (kolem r. 232 n. l.) „z obavy, abych se někomu nejevil, jako bych k učení evangelia Nového zákona přidával nějaké nové slovo nebo přikázání,“ *Exordium*, sv. 7, kap. 1, s. 335

Commodianus (kolem r. 240 n. l.) (implicitně): „První Boží zákon je základem zákona následujícího. Právě on ti totiž uložil, abys věřil v druhý zákon. Ani hrozby nepocházejí od Něho samotného, ale z něj, a mají nad tebou moc. Nyní, ohromen, přísahaj, že budeš věřit v Krista; neboť Starý zákon o Něm hlásá: Neboť stačí pouze věřit v Toho, který zemřel, abys mohl vzkřísit a žít na věky.“ „Pokyny Commodiana“, kap. 25, s. 207

Origenes (225–254 n. l.) hovořil o Novém zákoně a řekl, že existují pouze čtyři evangelia. Origenův Komentář k Janovi (225–231 n. l.), kniha 1, kap. 1, str. 299.

Origenes (240 n. l.) odkazuje na Nový zákon. Komentář k Písni písní, prolog, str. 56

Novatian (250–257 n. l.) zmiňuje Starý zákon a Nový zákon ve svém spise „Pojednání o Trojici“, kap. 7, str. 617. O pravdivosti Starého i Nového zákona se zmiňuje také v kap. 17, str. 627.

V „Traktátu o opětovném křtu“ (250/4–256/7 n. l.), kap. 3, str. 668, zmiňuje Nový zákon.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) na mnoha místech zmiňuje Starý zákon a odkazuje na něj tak, jak bychom jej chápali dnes. Říká: „Že byl zaslíben další prorok, jako byl Mojžíš, totiž ten, který má dát novou smlouvu a kterého by se mělo spíše naslouchat.“ Poté cituje Deuteronomium 18:18,19 jako Deuteronomium. Cypriánovy spisy, spis 12, 18, str. 512

Dionýsius z Říma (259–269 n. l.) říká, že Trojice je v Písmu, ale nauka o „třech bozích není vyučována ani ve Starém, ani v Novém zákoně“. Proti sabellianům, kap. 1, sv. 7, s. 365

Anatolius z Alexandrie (270–280 n. l.) (implicitně) odkazuje na „Starý zákon“, což implikuje existenci Nového zákona. Velikonoční kánon Anatolia z Alexandrie, kap. 8, s. 148

Victorinus z Petau (mučednicky zemřel v roce 304 n. l.) zmiňuje Starý a Nový zákon ve svém Komentáři k Zjevení blahoslaveného Jana, str. 345. Uvádí Pavlovy listy jako Římanům, Korinťanům, Galatským, Efezským, Tesalonickým, Filipským, Koloským a Timoteovi a v kap. 16, str. 345 cituje 1. Timoteovi 3:15. Dále cituje 1. Korinťanům 15:53 na str. 346.

Metoděj (270–311/312 n. l.) (implicitně) „Předložím vám, ó panny, ze Starého zákona písemné proroctví z Knihy soudců, abych ukázal, že mluvím pravdu,“ Hostina deseti panen, Rozprava 10, kap. 2, s. 348

Alexandr z Alexandrie (313–326 n. l.) „A kromě zbožného názoru ohledně Otce a Syna vyznáváme jednoho Svatého Ducha, jak nás učí božská Písma; který pomazal jak svaté muže Starého zákona, tak božské učitele toho, čemu se říká Nový zákon.“ „Listy o ariánské herezi“, dopis 1, kap. 12, str. 296

Laktancius (cca 303–325 n. l.) „a upravil vše, co se týká ustanovení Nového zákona; a když toho dosáhl, obklopil Ho oblak a vichřice a vzali Ho z očí lidí do nebe.“ Způsob, jakým zemřeli pronásledovatelé, kap. 2, str. 311

Eusebius (318–339/340 n. l.)

Po Nicejském koncilu

Hegemonius (4. století) zmiňuje, že neexistují ani dva Staré zákony, ani dva Nové zákony. (Mluví křesťan Diodorus) „Disputace s Manesem“, kap. 45, str. 220

Athanasius (367 n. l.) zmiňuje „Nový zákon“ ve svém Svátečním listu 39, kap. 5, str. 552

Cheltenhamský kánon (= Mommsenův katalog) (cca 360–370 n. l.)

Efraim/Efrem (350–378 n. l.)

Basil z Kappadokie (357–379 n. l.) odkazuje na Nový zákon v dopise 42, kap. 3, str. 144–145.

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) zmiňuje Starý i Nový zákon v přednášce 2.4, str. 8, a 3.6, str. 15.

Synoda v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 [nebo 363] n. l.) v kánonu 59, str. 158 zmiňuje Starý a Nový zákon.

Synoda v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60, str. 159, uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59, str. 158, stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Gregor z Nyssy (382–383 n. l.) (implicitně) zmiňuje Starý zákon v díle Proti Eunomiovi, kniha 11, kap. 5, s. 238.

Ambrož Milánský (370–390 n. l.) zmiňuje Starý a Nový zákon ve spise O křesťanské víře, kniha 1, kap. 8.57, s. 210.

Řehoř Nazianský (330–391 n. l.)

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.) zmiňuje Nový zákon v díle O kajících, kap. 4.1, str. 74

Didymus Slepý (398 n. l.) odkazuje na Starý a Nový zákon. Komentář k Zachariášovi 8, str. 201

Syrská „Kniha kroků“ (Liber Graduum) (350–400 n. l.)

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) zmiňuje Starý a Nový zákon. „Panarion“, oddíl 3, scholion 1 a 5, str. 334

Rufinův komentář k Apoštolskému vyznání víry (374–406 n. l.)

Jan Zlatoústý (uměl mučednickou smrtí v roce 407 n. l.)

Kartáginský koncil (393–419 n. l.)

Jeroným (417–420 n. l.) zmiňuje Nový zákon v dopise 53.9 (394 n. l.), str. 101.

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) zmiňuje Nový zákon v díle O Božím městě, kniha 17, kap. 4, str. 341; kniha 17, kap. 6, str. 344

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) zmiňuje Nový zákon v Komentáři k Žalmům, str. 405, 521, 531, 681

Jan Cassian (419–430 n. l.) Nový zákon je výslovně zmíněn v díle „Instituty“ Jana Cassiana, kniha 1.1, str. 201, a v díle „Rozhovory s opatem Paphnutiem“, kapitola 15, str. 327

Vincenc z Lerins (cca 434 n. l.)

Sokrates (cca 400–439 n. l.) Sokratova „Církevní historie“

Theodoret z Kyrru (423–458 n. l.)

Chalcedonský koncil (451 n. l.)

Papež Lev I. Římský (440–461 n. l.)

Mezi kacíři a falešnými knihami

Marinus (cca 300 n. l.) (implicitně) bardesanita, v diskusi s Adamantiem se odvolal na „Starý zákon“ a označil Davida za proroka. Dialog o pravé víře, kap. 862a 20, s. 173

Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.) zmiňuje Nový zákon jménem a cituje Mt 28,2–3. Komentář k Zachariášovi, kap. 1, s. 331